ŠEFELA

[nížina].

Takto je obvykle označena oblast nízkých pahorků mezi pohořím táhnoucím se středem Palestiny a pobřežními pláněmi Filisteje. (5Mo 1:7; Joz 9:1; 10:40; 11:2; 12:8; Sd 1:9; 2Pa 28:18; Ob 19; Ze 7:7) Šefela byla jedním z krajů, které byly přiděleny kmenu Juda. (Joz 15:33–44) Ačkoli dosahuje nadmořské výšky až 450 m, v porovnání s mnohem vyšším ústředním pohořím je to „nížina“. (Srovnej Jer 17:26; 32:44; 33:13, kde se v heb. textu objevuje slovo šefe·lahʹ.) Se „Šefelou“ sousedil na J Negeb (Sd 1:9) a na S „hornatý kraj Izraele“ (za nížinou Aijalon). (Joz 11:16)

Údolí, která brázdí oblé podhůří, sloužila jako přirozená trasa cest z V na Z a zpět. Šefela je úrodná a většinou je zde mírné podnebí. Ve starověku byla tato oblast známa mnoha sykomorami a olivovými háji. Poskytovala také pastviny pro stáda. (1Kr 10:27; 1Pa 27:28; 2Pa 1:15; 9:27; 26:10)

Šefela uváděná ve spojitosti s ‚hornatým krajem Izraele‘ (Joz 11:16) je pravděpodobně pahorkatina mezi samařskými horami a planinou Šaron. Tento kraj je užší a méně výrazný než judská Šefela. Není proto důvod považovat rozdíl mezi Judou a Izraelem v 11. kapitole knihy Jozue (viz v. 21) za anachronismus. Poznámka pod čarou v komentáři od C. F. Keila a F. Delitzsche uvádí: „Rozdíl . . . se dá lehko vysvětlit samotnými okolnostmi v Jozuově době. Juda a zdvojený kmen Josef (Efrajim a Manasse) dostali své dědictví metáním losu dříve než jiné kmeny. Zatímco však kmen Juda pokračoval na území, které jim bylo na jihu přiděleno, všechny ostatní kmeny nadále zůstaly v Gilgalu; a dokonce i později, když Efrajim a Manasse byli na svém vlastnictví, celý Izrael s výjimkou Judy stále tábořil v Šilu. Tyto dvě části národa byly navíc odděleny krajinou, která byla později přidělena kmenu Benjamín, ale v té době neměla vlastníka; a kromě toho, oltář, svatostánek a truhla smlouvy byly uprostřed Josefa a jiných kmenů, které byly stále shromážděny v Šilu.“ (Commentary on the Old Testament, 1973, sv. II, Joshua, s. 124, 125)