SINAJ
1. Hora v Arábii (Ga 4:25), patrně také nazvaná Choreb. (Srovnej 2Mo 3:1, 12; 19:1, 2, 10, 11; viz heslo CHOREB.) Izraelité a ohromná smíšená společnost s početnými stády bravu a dobytka tábořili v blízkosti hory Sinaj téměř rok. (2Mo 12:37, 38; 19:1; 4Mo 10:11, 12) V oblasti kolem hory Sinaj bylo dost místa nejen pro tak velký tábor, v němž mohlo být přes tři miliony lidí, ale na tomto území také bylo dost vody a pastvin pro domácí zvířata. Z hory stékala nejméně jedna bystřina. (5Mo 9:21) Na úpatí hory Sinaj byl patrně dost velký prostor, kde se Izraelité mohli shromáždit a pozorovat neobvyklé úkazy, k nimž docházelo na vrcholku hory. Mohli dokonce odstoupit a zůstat stát ve větší vzdálenosti. Vrcholek hory Sinaj byl vidět i z tábora samotného. (2Mo 19:17, 18; 20:18; 24:17; srovnej 5Mo 5:30.)
Identifikace. Přesná poloha hory Sinaj neboli Choreb není známa. Tradičně je toto označení spojováno s horským masivem, který je z načervenalé žuly a rozkládá se v již. části Sinajského poloostrova mezi dvěma sev. rameny Rudého moře. Toto pohoří měří od SZ k JV asi 3 km a má dva vrcholy, Ras Safsafa a Džebel Musa. Oblast, ve které leží tento horský masiv, je dobře zavodňována několika potoky. Před sev. vrcholem (Ras Safsafa) se rozprostírá pláň er-Raha dlouhá asi 3 km a široká asi 1 km. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 540)
Na základě svého pozorování tohoto místa napsal v 19. století A. P. Stanley: „Skutečnost, že se před takovou skálou vůbec rozkládá taková planina, pozoruhodně odpovídá posvátnému příběhu, a poskytuje tedy přesvědčivý vnitřní důkaz nejen toho, že se uvedené události skutečně na této planině odehrály, ale také toho, že děj byl popsán očitým svědkem.“ O tom, jak z hory Sinaj sestupovali Mojžíš a Jozue, Stanley píše: „Kdyby někdo sestupoval z jedné z kotlin skrytých za Ras Sa[f]safe dolů jednou z křivolakých průrev, které tuto horu brázdí na severní a jižní straně, slyšel by, jak tichem pronikají zvuky z planiny, ale planinu samotnou by neviděl, dokud by nevystoupil z Vádí El-Deir nebo z Vádí Ledža; a jakmile by odtud vystoupil, okamžitě by se ocitl pod srázným útesem Sa[f]safe.“ Potom se Stanley zmiňuje o tom, že Mojžíš hodil prach ze zlatého telete do „bystřiny, která stékala z hory“ (5Mo 9:21), což by také odpovídalo této oblasti. Píše: „To by bylo velmi dobře možné ve Vádí Er-Rahe, do kterého ústí potok z Vádí Ledža; toto vádí sice vede z hory sv. Kateřiny, ale přesto je hoře Gebel Mousa [Džebel Musa] natolik blízko, že je o něm právem řečeno, že ‚tekl z té hory‘.“ (Sinai and Palestine, 1885, s. 107–109)
Podle tradičního názoru lze horu Sinaj ztotožnit s vyšším již. štítem (štítem Džebel Musa, což znamená „Mojžíšova hora“). Řada znalců však souhlasí se Stanleyovým názorem, že šlo spíše o štít severní, protože před horou Džebel Musa neleží žádná rozsáhlá planina.
Události. Nedaleko hory Sinaj neboli Choreb se v hořícím trnitém keři Mojžíšovi objevil Jehovův anděl a pověřil ho, aby zotročené Izraelity vyvedl z Egypta. (2Mo 3:1–10; Sk 7:30) Pravděpodobně asi o rok později osvobozený národ přišel k hoře Sinaj. (2Mo 19:2) Zde Mojžíš vystoupil na horu, patrně proto, aby obdržel od Jehovy další pokyny; již kdysi u planoucího trnitého keře mu totiž bylo zjeveno, že ‚na této hoře bude lid sloužit pravému Bohu‘. (2Mo 3:12; 19:3)
Mojžíš nyní dostal pokyn, aby Izraelitům oznámil, že pokud budou přesně poslouchat Jehovovo slovo a jeho smlouvu, stanou se královstvím kněží a svatým národem. (2Mo 19:5, 6) Starší muži jakožto zástupci celého národa souhlasili, že to budou dělat. Jehova pak dal Mojžíšovi pokyn, aby lid posvětil, aby se s ním mohli třetí den po tom setkat. Kolem hory byly stanoveny meze, protože každý, kdo by se hory dotkl, jak člověk, tak i zvíře, měl zemřít. (2Mo 19:10–15)
Třetího dne ráno „začalo hřmění a blesky, a těžký mrak na hoře a velmi hlasitý zvuk rohu“. Lid v táboře se chvěl. Potom je Mojžíš vyvedl z tábora k úpatí hory, aby se tam setkali s pravým Bohem. Hora Sinaj se třásla a celá dýmala. (2Mo 19:16–19; Ža 68:8) Na Boží pozvání Mojžíš vystoupil na horu a opět dostal pokyn, aby lidu vštípil, že se nesmí pokoušet vystoupit nahoru. Za ustanovené meze nesměli vkročit ani „kněží“ (nikoli Levité, ale patrně ti izraelští muži, kteří podobně jako patriarchové sloužili ve prospěch svých domácností v postavení kněží podle přirozeného práva a zvyklosti). (2Mo 19:20–24)
Když Mojžíš sestoupil z hory Sinaj, Izraelité slyšeli z místa uprostřed ohně a oblaku „Deset slov“. (2Mo 19:19–20:18; 5Mo 5:6–22) Jehova k nim zde mluvil prostřednictvím andělského zástupce, což je vysvětleno ve Skutcích 7:38, v Hebrejcům 2:2 a Galaťanům 3:19. Pohled na blesky a dým, stejně jako zvuk rohu a hřmění vyvolávaly bázeň, a vyděšený lid prostřednictvím svých zástupců žádal, aby Bůh s nimi již nemluvil tímto způsobem, ale aby s nimi mluvil prostřednictvím Mojžíše. Na Jehovův pokyn jim pak měl Mojžíš říci, že se mají vrátit ke svým stanům. To, co viděli u hory Sinaj, mělo Izraelitům vštípit zdravou bázeň před Bohem, aby dále zachovávali jeho přikázání. (2Mo 20:19, 20; 5Mo 5:23–30) Potom Mojžíš — snad společně s Áronem (srovnej 2Mo 19:24) — šel blíže k temnému velkému množství oblaků na hoře Sinaj, aby slyšel další Jehovovy příkazy a soudcovská rozhodnutí. (2Mo 20:21; 21:1)
Po sestoupení z hory Sinaj Mojžíš lidu vyprávěl Jehovova slova, a lid opět vyjádřil, že je ochoten poslouchat. Potom Mojžíš Boží slova napsal a druhý den časně ráno postavil na úpatí hory oltář a vztyčil tam 12 sloupů. Byly obětovány zápalné oběti a oběti společenství, a krví obětních zvířat byla zasvěcena smlouva Zákona. (2Mo 24:3–8; Heb 9:16–22)
Když Izraelité vstoupili do smluvního vztahu k Jehovovi, mohli se prostřednictvím svých zástupců přiblížit k hoře Sinaj. Mojžíš, Áron, Nadab, Abihu a 70 izraelských starších mužů — ti všichni přišli k hoře a spatřili nádherné vidění Boží slávy. (2Mo 24:9–11) Potom Mojžíš společně s Jozuem vystoupili na horu, tentokrát proto, aby přijali další přikázání a kamenné tabulky obsahující „Deset slov“. Teprve však sedmý den byl Mojžíš pozván, aby vstoupil do oblaku. Zdá se, že Jozue na Mojžíše čekal stále na hoře, na místě, kde nemohl ani vidět, ani slyšet nic z toho, co se stalo v izraelském táboře. (2Mo 24:12–18) Není ovšem uvedeno nic o tom, zda Jozue, podobně jako Mojžíš, nic nejedl a nepil po celých 40 dnů. Když tato doba uplynula a Mojžíš a Jozue sestupovali z hory Sinaj, zaslechli, jak z izraelského tábora zaznívá slavnostní zpěv. Z úpatí hory Sinaj zahlédl Mojžíš zlaté tele a slavnostní veselí. V tu chvíli hodil obě kamenné tabulky na zem a roztříštil je na úpatí hory. (2Mo 32:15–19; Heb 12:18–21)
Později dostal Mojžíš pokyn, aby udělal dvě kamenné tabulky podobné těm, které roztříštil, a opět vystoupil na horu Sinaj, aby na ně nechal zaznamenat „Deset slov“. (2Mo 34:1–3; 5Mo 10:1–4) Mojžíš strávil na hoře dalších 40 dnů, a nejedl ani nepil. Něco takového mohl vydržet bezpochyby jen s Boží pomocí. (2Mo 34:28; patrně to je totéž čtyřicetidenní období, o němž je zmínka v 5Mo 9:18; srovnej 2Mo 34:4, 5, 8; 5Mo 10:10.)
Od doby, kdy byl postaven svatostánek neboli stan setkání a kdy jej začal zahalovat oblak, Boží slova již nepřicházela přímo z hory Sinaj, ale přicházela ze stanu setkání, který byl postaven v její blízkosti. (2Mo 40:34, 35; 3Mo 1:1; 25:1; 4Mo 1:1; 9:1)
O staletí později putoval k Chorebu neboli Sinaji, „hoře pravého Boha“, prorok Elijáš. (1Kr 19:8)
2. Jménem „Sinaj“ je také označována pustina v okolí stejnojmenné hory. (3Mo 7:38) Zeměpisné hranice pustiny Sinaj nelze z biblické zprávy přesně stanovit. Pravděpodobně se rozkládala nedaleko Refidimu. (2Mo 19:2; srovnej 2Mo 17:1–6.) Do pustiny Sinaj přivedl k Mojžíšovi jeho tchán Jetro jeho manželku Cipporu a jeho dva syny, Geršoma a Eliezera, aby mohli být opět s Mojžíšem. (2Mo 18:1–7) K dalším význačným událostem, k nimž došlo v pustině Sinaj, patří například to, že se zde Izraelité za Mojžíšovy nepřítomnosti dopustili uctívání telete (2Mo 32:1–8), že zde byl vykonán rozsudek nad 3 000 muži, kteří při uctívání telete nepochybně měli vedoucí úlohu (2Mo 32:26–28), že si zde Izraelité svlékali ozdoby, což bylo vnějším projevem pokání (2Mo 33:6), že zde byl postaven svatostánek se vším vybavením a byla zde vyrobena kněžská roucha (2Mo 36:8–39:43), bylo zde uvedeno do úřadu kněžstvo a začalo se s bohoslužbou ve svatostánku (3Mo 8:4–9:24; 4Mo 28:6), ohněm od Jehovy byl vykonán rozsudek nad Áronovými syny Nadabem a Abihuem za to, že obětovali Jehovovi nedovolený oheň (3Mo 10:1–3), poprvé zde byli sepsáni izraelští muži, kteří měli sloužit ve vojsku (4Mo 1:1–3), a poprvé se zde slavil Pasach mimo Egypt. (4Mo 9:1–5)