Křest těch, kteří se stali učedníky
„Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtíce je ve jménu Otce i Syna i svatého ducha, učíce je zachovávat všechny věci, které jsem vám přikázal. A hle! Já jsem s vámi po všechny dny až do skonávání systému věcí.“ — Matouš 28:19, 20, NS.
1, 2. Jak je stvoření, například voda, více uctíváno než Stvořitel?
ČISTÁ, osvěžující voda patří k mnoha požehnaným darům, jež nám dal veliký Stvořitel. Lidé, kteří mají poznání a posvátnou bázeň, přinášejí chválu a dík Jehovovi, Stvořiteli řek, dárci života a všech dobrých darů. Naproti tomu mnohé starověké národy, jež neznaly Stvořitele, uctívaly vody. Příkladem toho jsou staří Egypťané, kteří uctívali Nil. Jejich uctívání je vyjádřeno v hymně na Nil: „Buď zdráv ty, jenž přicházíš do této země, abys dal Egyptu život, . . . když ve své dobrotivosti vyslýcháš modlitby lidí, . . . stvořiteli dobra, pane semene, . . . obilnice budou oplývat, zásobárny se naplní a majetek chudých se rozmnoží.“
2 Egypťané již v dnešní době neuctívají Nil, ale uctívání řek trvá až do dnešní doby. V Indii a v sousedních zemích je mnoho „svatých řek“ a „říčních bohů“, kteří zaujímají důležité místo v životě lidí. Slavnou „svatou řekou“ je mohutný Ganges, o němž někteří lidé věří, že pramení z vlasů Šivy, jednoho z hindské trojice bohů. Každý zbožný Hind je přesvědčen, že koupel ve vodách Gangu poskytne duševní sílu a ctnost. Jediná kapka „svaté“ vody na jazyku nebo očním víčku umírajícího jej prý může očistit od hříchu.
3. V čem je podobnost mezi obřadným používáním vody v křesťanstvu a v nekřesťanských náboženstvích?
3 Pro tebe možná není přitažlivé uctívání řek. Nedomníváš se, že by bylo rozumným náboženským požadavkem, abys uctíval vodu. Uznáváš snad, že voda je pro člověka požehnáním, nikoli však zdrojem požehnání. Víš však, že ve všech náboženstvích všeobecně panuje podobný názor na používání vody, jaký zastávají mnozí lidé, věřící, že koupel ve vodě Gangu jim poskytne duševní sílu a ctnost? Podobnost spočívá v tom, že se připisují blahodárné účinky takovéto koupeli, stejně jako — jak je běžné v jiných náboženstvích — pokropení, polití nebo ponoření, jinými slovy křtu.
4. Jak je označováno používání vody při náboženských obřadech?
4 Názor, že hříchy mohou být jaksi rozpuštěny vodou a že použití vody při různých náboženských obřadech má blahodárné účinky nebo přináší duchovní dobrodiní, je vyjádřen označením „svátost“, jehož se používá v církvích křesťanstva. V řecko– a římskokatolické církvi platí křest jako první z jejich sedmi svátostí a ve většině protestantských náboženství jako první z jejich dvou svátostí. Názor různých náboženských společností křesťanstva a nekřesťanského světa, že člověku, který je při nějakém náboženském obřadu ponořen do vody nebo pokropen či polit vodou, se dostane milosti, svatosti nebo duchovního dobrodiní, nemá biblický podklad.
5. Schvaluje Bible nějaký křesťanský náboženský obřad, při němž se používá vody?
5 Uznává Bible vůbec nějaký křesťanský náboženský obřad při němž se používá vody? Ano. Vyplývá to z textu uvedeného na začátku tohoto článku, neboť obsahuje příkaz Krista Ježíše, zakladatele a tvůrce křesťanství, který řekl: ‚Jděte proto a . . . křtěte.‘ Ježíš Kristus také jasně ukázal, že osoby, jež jsou podle jeho příkazu křtěny, by měly být lidé, kteří jsou způsobilí stát se „učedníky“.
6. Proč je velmi důležité získat úplné a správné poučení o biblickém křtu ve vodě?
6 Bible v podstatě učí, že křest je jedním z prvních kroků, jimiž člověk, který se oddal Jehovovi Bohu, projevuje svou poslušnost. Měli bychom proto chtít vědět, proč je vyžadován a co ve skutečnosti znamená. Nejprve si však řekněme něco o tom, čím křesťanský křest podle Bible není. Naukou, že křest je svátostí, je lidem působeno v náboženském ohledu velké bezpráví. Proč? Protože jsou tak vedeni k víře, že křest má blahodárné účinky a přinese pokřtěnému přízeň a dobrodiní, neboť ponoření ve vodě, nebo dokonce i pokropení nebo polití vodou, má prý pro takto pokřtěného podivuhodné následky.
DOMNĚLÁ SVÁTOST
7. Co tvrdí katolická sekta o této domnělé svátosti?
7 Následující citát je vzat z Katolické encyklopedie (svazek II) a uvádíme jej proto, abychom ukázali, co říká katolická sekta o obřadu křtu. „‚Dekret pro Armény‘ v Bulle ‚Exultate Deo‘ od papeže Eugena IV. . . .‚Křest svatý zaujímá první místo mezi svátostmi, neboť je branou k duchovnímu životu; jím se stáváme údy Kristovými a jsme přijati do církve . . . Tento křest působí odpuštění veškeré viny hříchu — dědičného hříchu i všech osobních hříchů — a také prominutí všech trestů za hříchy.‘“
8. Srovnej biblickou pravdu s tvrzením křesťanstva, pokud jde a) o odpuštění hříchů, b) o osvobození od hříchu a smrti, c) o trest za úmyslný hřích, d) o přijetí do duchovního sboru.
8 Podle tohoto učení má člověk, který byl ponořen ve vodě nebo vodou pokropen, obdržet život v nebi, neboť podle katolického tvrzení „dědičný hřích oloupil lidské pokolení o nezasloužené právo na nebe“. Názor, že křest působí odpuštění dědičného hříchu a je proto svátostí, zatemňuje mnohé pravdy Božího Slova. Odpuštění hříchů — a to dědičného hříchu i jiných hříchů nelze získat pokropením vodou. Odpuštění hříchů se dosahuje na základě Jehovova opatření, na základě oběti Krista Ježíše. Oběť Ježíše, který položil svůj dokonalý lidský život, osvobozuje lidstvo od hříchu a smrti, jak čteme u Jana 1:29; 2. Kor. 5:21; Židům 9:24–26 a v 1. Janově 2:1, 2. Ani ponoření ve vodě nemůže zachránit člověka, který je částí zkaženého světa, od trestu za úmyslně spáchané hříchy, jak vyplývá ze slov u Jana 15:19; Galatským 1:3, 4 a Zjevení 18:3–8. Ponoření ve vodě nečiní nikoho členem církve, těla Kristova neboli duchovního sboru. — 2. Tess. 2:13; Jan 17:6; Řím. 8:30.
9–11. Co dále dokazuje, že názor o posvátnosti obřadného omývání není křesťanského původu?
9 V Katolické encyklopedii je o křtu dále řečeno: „Že vnější mytí platilo jako přirozený a výstižný symbol vnitřního očištění, je patrné z jeho používání v pohanských mystických kultech. Rituální mytí nacházíme u Babylóňanů, Asyřanů, Egypťanů, Řeků, Římanů, Hindů a jiných.“ Toto katolické dílo má pravdu, když uvádí, že rituální mytí a křtění ve vodě považují i pohané za svátost, která má velké blahodárné účinky. Nekatolická díla v tomto případě souhlasí s uvedeným dílem katolickým a tak je ze dvou stran potvrzeno, že nekřesťanské tvrzení nebo názor, že křest ve vodě je svátostí, má démonický neboli ďábelský původ.
10 V této souvislosti čteme v Hislopově knize Dva Babylóny (angl.): „Tato nauka o znovuzrození křtem je ve skutečnosti rovněž babylónského původu. Někdo se možná urazí nad myšlenkou, že by znovuzrození vůbec mohlo být známo v pohanském světě; stačí však, aby šel do Indie, a ještě dnes najde [lidi], kteří, ačkoli nikdy neposlouchali křesťanské nauky, jsou stejně dobře seznámeni s tímto výrazem a pojmem, jako my . . . Setkáváme se s různými starověkými spisovateli, kteří dotvrzují skutečnou existenci i účel tohoto [babylónského] křtu . . . Těm, kteří byli takto pokřtěni, byl podle Tertullianova ujištění přislíben účinek: ‚ZNOVUZROZENÍ a odpuštění všech jejich křivých přísah.‘ Také naši pohanští předkové, ctitelé Odina, jsou známi tím, že měli rituály křtu, které ve spojení se svým uznávaným účelem ukazují, že tito lidé alespoň původně věřili, že vrozený hřích a porušenost jejich novorozených dětí je možno smýt tím, že budou ihned po narození pokropeny vodou nebo pokřtěny v moři nebo v řece. Dokonce i na druhé straně Atlantického oceánu, v Mexiku, uznávali domorodci všeobecně tuto nauku o znovuzrození křtem, když tam přistál Cortéz a jeho vojáci . . . Čtenář již viděl, jak Řím věrně napodobil pohanské vymítání zlých duchů ve spojení s křtem. Všechny ostatní zvláštnosti spojené s římským křtem, jako používání soli, slin, svatého oleje nebo pomazání olejem a označování čela znamením kříže, jsou rovněž pohanské.“
11 Dnes patří ke křestním obřadům různých církví křesťanstva tyto věci: kmotři, ofouknutí obličeje křtěnce k vyhnání zlých duchů, označení znamením kříže, vkládání rukou, „posvěcená“ sůl, jež je vkládána do úst křtěnce, potření uší a nosu slinou kněze, pomazání olejem, trojnásobné omytí, bílý závoj, hořící svíčky a jiné součásti bohoslužby, o nichž Bible nemluví. Všechny tyto věci, které jsou v Katolické encyklopedii a v jiných náboženských dílech označeny jako dodatky, byly přejaty z démonského kultu neboli z uctívání ďábla, a proto nejsou křesťanské.
NYNÍ KE KNIZE, JEŽ UČÍ O KŘESŤANSKÉM KŘTU
12, 13. a) Máme v této otázce něco, co nám slouží jako směrnice? Co to je? b) Na kterou dobu se vztahuje Ježíšův příkaz zaznamenaný u Matouše 28:19, 20? c) Proč má dnes zvláštní význam?
12 Abychom poznali, co skutečně znamená křesťanský křest, neobrátíme se k tradici nebo k pohanství, ale k Bibli, Božímu svatému Slovu, jež je náboženskou směrnicí pro křesťany. (Mat. 15:1–9; Mar. 7:1–8) U Matouše 28:19, 20 nacházíme vynikající poukaz na křesťanský křest.
13 Slova, jež jsou tam zapsána (Mat. 28:19, 20) a jsou směrodatná pro křest, pronesl Ježíš krátce před tím, než vystoupil do nebe čtyřicátého dne po svém vzkříšení z mrtvých v roce 33 n. l. Tato slova znamenají všeobecný příkaz, který vstoupil v platnost, když byl vydán, a který měl zůstat v platnosti po všechna staletí až do času skonávání systému věcí. Od roku 1914 n. l. žijeme v čase skonávání systému věcí. V dnešní době, pokud existují lidé projevující vlastnosti učedníků, protože byli na základě křesťanského poučování z Božího Slova učiněni učedníky, je proto vhodné a v souladu s Kristovým příkazem, takovéto lidi křít. Ano, tento příkaz zaznamenaný u Matouše 28:19, 20 je v přítomném „čase konce“ významnější a účinnější než dříve, neboť dílo kázání a poučování, jež vykonávají Jehovovi věrní svědkové, se rozšířilo do té míry, že je dnes vykonáváno mezi „lidmi všech národů“ a že se již mnozí příslušníci těchto různých národů v celém světě stali učedníky. V minulém roce bylo v celém světě pokřtěno 120 905 osob. — Marek 13:10.
14. a) Co dokazuje, že organizace prvních křesťanů plnila Ježíšův příkaz? b) Na který národ se vztahuje tento příkaz dnes?
14 Krátce poté, kdy Ježíš přikázal činit učedníky a křít je, totiž deset dnů po jeho návratu do nebe, v den letnic, bylo asi tři tisíce Židů a obřezaných židovských proselytů obráceno k víře v Ježíše Krista. Tam, v Jeruzalémě, začali onoho dne apoštolové plnit Kristův příkaz, neboť pokřtili tyto tisíce obřezaných věřících ve vodě ‚ve jménu Ježíš Krista k odpuštění jejich hříchů‘. (Skut. 2:1–41) Později, jak vyplývá ze zprávy ve Skutcích apoštolů 10:1–48, byly ve jménu Ježíše Krista pokřtěny i osoby, jež nebyly Židy a nikdy nebyly pod smlouvou zákona izraelského lidu. Tento křest, který přikázal Ježíš, byl tedy v křesťanském sboru vykonáván od počátku a je vykonáván i v této době „skonávání systému věcí“, a to v takovém rozsahu, že zahrnuje učedníky ze všech národů. Křesťanský náboženský obřad vnoření, ponoření neboli křtu je skutečně obřad založený na Bibli, při němž se používá voda. Ježíšovy pokyny jsou nadále respektovány.
NE KAŽDÝ ODPOVÍDÁ POŽADAVKŮM
15. Kdo odpovídá požadavkům pro křesťanský křest?
15 Z Ježíšových slov je jasně patrné, kdo odpovídá požadavkům pro křest. Řekl: „Čiňte učedníky . . ., křtíce je.“ (Mat. 28:19, NS) Učedník je ten, kdo se učí, ten, kdo byl poučen a může si na základě tohoto poučení učinit úsudek, v tomto případě o Kristu Ježíši, o jeho nebeském Otci, Jehovovi Bohu, o Božím Slovu, o Božím předsevzetí a o svém vztahu k Jehovovi prostřednictvím Ježíše Krista. Nyní se snad zeptáš: „Je-li tomu tak, smějí být křtěny malé děti a kojenci? Odpovídají předpokladům pro křest, který přikázal Ježíš?“
16, 17. a) Proč je křest malých dětí v rozporu s Matoušem 28:19? b) Proč nepochází od apoštolů?
16 Mohou malé děti činit pokání, získat poznání, projevovat víru a oddat se Jehovovi Bohu? Nikoli, to je nemožné. Jinými slovy, malé dítě se nemůže stát učedníkem. Protože křest není svátost, nemá pro pokřtěného také žádný blahodárný účinek. Křest malých dětí tedy nemá žádnou cenu a Boží Slovo jej ani nepodporuje. Čteme-li zprávu ve Skutcích apoštolů 10:14–48 o obrácení Kornelia, zjištujeme, že svatý duch přišel na všechny, kteří slyšeli Boží slovo; tito lidé odpovídali předpokladům pro křest a byli ponořeni. Není možno říci, že by malé děti mohly slyšet Boží slovo a rozumět mu a jednat podle něj, čímž by plnily předpoklady pro křesťanský křest.
17 Neander, snad nejvýznamnější historik, který psal o křesťanském sboru po době apoštolů, řekl o křtu dětí: „Křest vždy úzce souvisel s vědomým přistoupením ke křesťanskému společenství a víra a křest byly vždy spolu spojeny, a proto se také s největší pravděpodobností křest konal jen v těch případech, kdy zde bylo obojí, a křtění malých dětí bylo v onom časovém období neznámé . . . Již skutečnost, že zmínka o křtu dětí se nachází teprve u Irenea a že takovýto křest byl teprve během třetího století uznán jako apoštolská tradice — již to svědčí spíše proti než pro přijetí názoru, že je apoštolského původu“ (Dějiny pěstování a vedení křesťanské církve prostřednictvím apoštolů, něm.).
18. Kteří dospělí odpovídají těm požadavkům?
18 Požadavek, že ten, kdo podstupuje platný křesťanský křest, musí být učedníkem, vylučuje nejen malé děti, ale i jiné osoby — i dospělé —, jež neznají Boží Slovo a nepřijaly je. Ježíš ve svém příkazu nezdůraznil jen skutečnost, že lidé, kteří jsou křtěni, musí být učiněni učedníky, ale vyzdvihl též, že tito lidé měli být poučováni, neboť řekl: „[Učte] je zachovávat všechny věci, které jsem vám přikázal.“ (Mat. 28:20, NS) Být učen zachovávat Ježíšovy příkazy znamená více než jen slyšet, jak tyto příkazy zní. Někdo může být o něčem poučován, a nejedná podle toho. Jestliže se však někdo tyto věci naučil, dokáže to tím, že jedná v souladu s nimi.
19. Jak musí člověk reagovat na Boží Slovo, aby odpovídal těm požadavkům, a k čemu to vede?
19 Proto ve Skutcích apoštolů 2:41 (NS) čteme, že ti, „kteří radostně přijali jeho slovo celým srdcem, byli pokřtěni“. Jiní členové sboru prvních křesťanů byli pokřtěni, „když uvěřili Filipovi“. Tito věřící se „dali pokřtít, jak muži, tak i ženy“. (Skut. 8:12, NS) Přijetí Božího Slova dokazuje učedník tím, že nastupuje cestu, po níž musejí jít všichni lidé, kteří chtějí dosáhnout života, a který vede k nejvznešenějšímu a nejušlechtilejšímu cíli, o jaký může člověk usilovat. (Jan 17:2, 3; Žalm 119:1, 2) Je to cesta, po níž člověk dojde ke správnému vztahu vůči svému Stvořiteli, jediná správná cesta k uctívání Boha. Jiná cesta ke správnému uctívání Boha dnes neexistuje, a nadto, tato cesta vede k věčnému životu. Kdo po ní chce jít, musí se oddat Jehovovi.
NEJPRVE ODDANOST BOHU
20. Co všechno zahrnuje oddanost křesťana Bohu?
20 Pod pojmem oddanost rozumíme mimo jiné věnování se něčemu. Oddat se nějaké osobě nebo věci znamená výlučně a nesobecky se jí věnovat. Je-li tohoto výrazu použito na učedníka Krista Ježíše, znamená tedy být výlučně oddán Jehovovi Bohu a jeho službě neboli jeho uctívání. Je osobní věcí, jestliže se někdo rozhodne prostřednictvím Krista Ježíše bezvýhradně a bezpodmínečně konat vůli Jehovy Boha. (Přísl. 14:27) Oddaností Bohu člověk dokazuje, že plně důvěřuje Jehovovi Bohu a ví, že Jehova je pravý Bůh, že je spravedlivý a že zvítězí ve své věci. Oddaností dokazujeme, že v našem srdci a mysli nejsou žádné pochybnosti a že se rádi a radostně stavíme na Jehovovu stranu. „Abyste odložili starou osobnost, která odpovídá vašemu dřívějšímu chování a kazí se podle svých klamných žádostí; . . . abyste byli obnoveni silou, která podněcuje vaši mysl, a abyste oblékli novou osobnost, která byla stvořena podle Boží vůle v pravé spravedlnosti a věrnosti.“ (Ef. 4:22–24, NS) Křesťané jsou následovníci Krista Ježíše a to znamená, že věrně slouží Jehovovi jako jeho oddaní služebníci. — Skut. 11:26.
21. Kdo je dnes v důvěrném vztahu k Jehovovi Bohu?
21 Ježíšův příkaz jasně ukazuje, že učedníci svým krokem oddanosti vstupují do důvěrného vztahu k Jehovovi Bohu. Dnes jsou v celém světě statisíce křesťanských svědků Jehovových, kteří se oddali Bohu a symbolizovali tento krok křtem ve vodě a od té doby věrně slouží Jehovovi a káží jeho Slovo k jeho cti a k požehnání svých bližních.
22. Proč se musí poslušný učedník dát pokřtít?
22 Svou oddanost Bohu symbolizovali křtem ve vodě; a tím nyní přicházíme ke křtu. Ježíš řekl: „Jděte a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtíce je . . ., učíce je.“ (Mat. 28:19, 20, NS) Učedník se tedy musí dát pokřtít, chce-li odpovídat biblickým požadavkům. Křest je veřejný, formální obřad, který ukazuje, že se dotyčný oddal Bohu, aby činil jeho vůli. Kdo se oddal Bohu, musí se dát pokřtít v přítomnosti svědků. Musí viditelně dokázat, že se oddal Bohu, neboť krok oddanosti znamená změnu nebo obrat v životě člověka a jeho spolukřesťané mají právo se o tom dovědět, aby věděli, co mohou od této doby od dotyčného očekávat.
23. a) Proč svědkové Jehovovi provádějí křest jako symbol, který vhodně odpovídá okolnostem, a v čem tento symbol spočívá? b) Co dokazoval křest v případě Ježíšově? c) Důkazem čeho byl křest jeho židovských učedníků až do roku 36 n. l.? d) Co dokazuje od té doby?
23 Nemusíme dlouho hledat vhodný symbol pro oddanost Bohu, neboť nám Bible ukazuje, že správným symbolem je křest ponořením, a sotva by také mohl existovat lepší a výstižnější symbol. Křesťané jsou následovníci Krista Ježíše. „Vskutku, k tomuto běhu jste byli povoláni, neboť také Kristus trpěl za vás, zanechávaje vám vzor, abyste těsně následovali jeho šlépějí.“ (1. Petra 2:21, NS) Kristus, jehož následujeme, se dal pokřtít od Jana Křtitele, aby symbolizoval, že se představuje jako příslušník Bohu oddaného židovského národa. „Tehdy Ježíš přišel z Galileje k Jordánu k Janovi, aby jím byl pokřtěn . . . Ježíš mu odpověděl: ‚Nech tentokrát tak, neboť tak se sluší, abychom vykonali vše, co je spravedlivé.‘. . . Když byl Ježíš pokřtěn, vystoupil ihned z vody . . . Hle, vyšel též hlas z nebe, jenž pravil: ‚To je můj Syn, milovaný, jehož jsem uznal.‘“ (Mat. 3:13–17, NS; Žalm 40:8, 9; Žid. 10:7) Z této zprávy vyplývá, že Jehova, jeho nebeský Otec, schválil skutečnost, že se mu Ježíš představil, i způsob, jak to symbolizoval. Členové sboru prvních křesťanů se řídili tímto Ježíšovým příkladem a dali se pokřtít. (Skut. 10:48; 8:12, 36, 38, 39) U těch, kteří pocházeli z židovského národa, byl křest až do roku 36 n. l. rovněž symbolem skutečnosti, že se představují jako příslušníci Bohu oddaného národa. Potom byl křest křesťanů, ať již původu židovského či nežidovského, symbolem jejich oddanosti Bohu, neboť Jehova Bůh již nejednal se Židy na základě smlouvy zákona, protože ta byla ukončena po smrti Ježíšově v roce 33 n. l., a také čas zvláštní přízně pro izraelský národ uplynul krátce před tím, než bylo křesťanské evangelium přineseno lidem, kteří nebyli Židy. Dnes, v této pokročilé době, zaujímají tedy všichni lidé, ať se narodili jako Židé nebo ne, lidé všech ras a jakéhokoli původu, před Jehovou Bohem stejné místo. Všichni mají příležitost, aby se mu oddali. Pokud to učiní, měli by však také svou oddanost symbolizovat křtem ve vodě.