Co Bůh znal předem

VŠUDE v biblické zprávě souvisí použití Boží znalosti a určování budoucích věcí s jeho vlastním předsevzetím a s jeho vůlí. Protože se Boží předsevzetí s určitostí splní, může znát předem následky, konečné uskutečnění svého záměru, a může jej předem určit, jakož i kroky, které považuje za vhodné k jeho splnění. (Iz. 14:24–27) Proto se říká o Jehovovi, že svůj záměr týkající se budoucích událostí a skutků „učinil“ nebo „vytvořil“. (2. Král. 19:25; Iz. 46:11) Jako velký Hrnčíř, Bůh „všechno působí podle rady své vůle“ v souladu se svým předsevzetím (Ef. 1:11, NS) a „nechává všechny své skutky spolupůsobit k dobru těch, kteří milují Boha“. (Řím. 8:28, NS) Zvláště ve spojení se svým vlastním předem určeným záměrem oznámil Bůh „od začátku konec a od dávna věci, které se nestaly“. — Iz. 46:9–13, NS.

Když Bůh stvořil první lidský pár, byli lidé dokonalí a Bůh začal hledět na výsledek svého celého stvořitelského díla a považovat je za „velmi dobré“. (1. Mojž. 1:26, 31; 5. Mojž. 32:4) Místo aby si nedůvěřivě dělal starosti s tím, jak bude lidský pár v budoucnu jednat, zpráva říká, že „odpočinul“. (1. Mojž. 2:2, NS) Mohl to učinit, protože — díky své všemohoucnosti a nejvyšší moudrosti — žádný pozdější skutek, žádná okolnost a žádná náhoda nemohla utvořit nepřekonatelnou překážku nebo nezměnitelnou nesnáz, která by zabránila uskutečnění jeho svrchovaného záměru. — 2. Par. 20:6; Iz. 14:27; Dan. 4:35.

ZNALOST BUDOUCÍCH VĚCÍ O SKUPINÁCH LIDÍ

Ukážeme si případy, kdy Bůh skutečně znal předem cestu, kterou nastoupí určité skupiny, národy nebo většina lidí, a tak předpověděl jejich budoucí způsob jednání a předem ustanovil, jak se k nim potom zachová. Taková znalost nebo určování budoucích věcí však neodnímá jednotlivcům z těchto skupin nebo částí lidstva svobodnou volbu cesty, po níž chtějí jít. To můžeme poznat na následujících příkladech:

Před potopou v Noemových dnech oznámil Jehova svůj záměr způsobit zničení, které povede k tomu, že lidé i zvířata ztratí život. Biblická zpráva však ukazuje, že Bůh se k tomu rozhodl teprve tehdy, když se vyvinuly poměry, které si vyžadovaly takového zákroku. Kromě toho Bůh, který může „znát srdce synů lidských“, učinil zkoušku a zjistil, „že každý sklon myšlenek jeho [člověka] srdce byl po všechen čas jen zlý“. (2. Par. 6:30; 1. Mojž. 6:5, NS) Avšak jednotlivci, Noe a jeho rodina, dosáhli Boží přízně a ušli zničení. — 1. Mojž. 6:7, 8; 7:1.

Podobně tomu bylo s národem Izraele; ačkoli jim Bůh dal příležitost, aby se dodržováním jeho zákona stali „královstvím kněží a svatým národem“, přece předpověděl Jehova asi o čtyřicet let později, když národ stál na hranicích Zaslíbené země, že Izraelité zruší svoji smlouvu a že on je jako národ opustí. Tato znalost budoucích věcí však spočívala na určitém základě, neboť neposlušnost a vzpurnost národa se již začala projevovat. Proto řekl Bůh: „Neboť dobře znám jejich smýšlení, které projevují již dnes, dříve než je přivedu do země, o které jsem přísahal.“ (5. Mojž. 31:21, NS; Žalm 81:10–13) Následky, ke kterým by vedl tak zjevný sklon k rostoucímu zlu, mohl Jehova předem znát, aniž by mohl být za to činěn odpovědným. Stejně tak, ví-li někdo, že se určitá budova musí zřítit, protože je vystavěna z méněcenného materiálu a ve špatném provedení, není odpovědný za její zničení. Jistí proroci vyjádřili prorocká varování o výrocích odsouzení, která Bůh předem určil; všechna tato varování se zakládala na již existujících podmínkách a stavu srdce. (Žalm 7:8, 9; Přísl. 11:19; Jer. 11:20) Avšak i zde mohli jednotlivci poslechnout radu, kárání a výstrahy Boha; také to učinili a zasloužili si jeho přízeň. — Jer. 21:8, 9; Ez. 33:1–20.

Boží Syn, který tak uměl číst v lidských srdcích (Mat. 9:4; Mar. 2:8; Jan 2:24, 25), byl od Boha nadán schopností znát budoucí věci a předpovídal budoucí poměry, události a výroky Božích soudů. Předpověděl odsouzení do geheny pro zákoníky a farizeje jakožto třídu (Mat. 23:15, 33), ale jak ukazuje případ apoštola Pavla, neřekl tím, že by byl předem odsouzen každý jednotlivý farizeus nebo zákoník. (Skut. 26:4, 5) Ježíš předem oznámil neštěstí pro nekajícné obyvatele Jeruzaléma a jiných měst, ale nenaznačil, že jeho Otec předem určil, že by měl trpět každý jednotlivec v těchto městech. (Mat. 11:20–23; Luk. 19:41–44; 21:20, 21) Věděl také předem, k čemu povede sklon a postoj srdce lidí, a předpověděl poměry, jež se vyvinou mezi lidmi v čase „skonávání systému věcí“, i samotné uskutečnění Božího záměru. — Mat. 24:3, 7–14, 21, 22.

ZNALOST BUDOUCÍCH VĚCÍ O JEDNOTLIVCÍCH

Kromě toho, že Bůh zná budoucnost skupin lidí, týkají se jeho předpovědi také některých jednotlivců. K nim patří Ezau a Jákob, farao v době vyjití z Egypta, Samson, Šalomoun, Jeremiáš, Jan Křtitel, Jidáš Iškariotský a Boží vlastní Syn Ježíš.

U Samsona, Jeremiáše a Jana Křtitele použil Jehova znalosti budoucích věcí před narozením těchto mužů. Ale neurčoval blíže, jaký bude jejich konečný osud. Jehova na základě takové znalosti pouze předem určil, že Samson bude žít podle slibu Nazarejců a zahájí osvobození Izraele od Filištínů, že Jeremiáš bude sloužit jako prorok a že Jan Křtitel bude konat přípravné dílo jako předchůdce Mesiáše. (Soud. 13:3–5; Jer. 1:5; Luk. 1:13–17) Byli sice takovými přednostmi vysoce poctěni, ale neměli jistotu, zda získají věčnou záchranu a zda zůstanou věrni až do smrti (i když všichni tři zůstali věrní). Jehova předpověděl, že jeden z mnoha Davidových synů bude nazván Šalomoun, a předem určil, že použije Šalomouna ke stavbě chrámu. (2. Sam. 7:12, 13; 1. Král. 6:12; 1. Par. 22:6–19) Ačkoli byl Šalomoun poctěn tímto způsobem, a dokonce dostal přednost napsat některé knihy Svatého písma, přece ve svých pozdních letech odpadl. — 1. Král. 11:4, 9–11.

Právě tak nebyl Boží znalostí budoucích věcí ustanoven věčný osud Ezaua a Jákoba, ale spíše bylo rozhodnuto nebo předem určeno, který z národů, pocházejících ze dvou synů, získá vedoucí postavení nad druhým. (1. Mojž. 25:23–26) Toto předvídané vedoucí postavení také naznačovalo, že Jákob získá právo prvorozenství, které s sebou přináší výsadu patřit k rodové linii, z níž vyjde abrahamovské „Semeno“. (1. Mojž. 27:29; 28:13, 14) Tím Jehova Bůh objasnil, že jeho volba jednotlivců k určitému účelu není vázána na běžné zvyky nebo jednání, jak by to odpovídalo lidskému očekávání. Také nejsou někomu od Boha poskytnuty přednosti výlučně na základě skutků, takže by snad někdo mohl mít pocit, že si ‚zaslouží‘ takové přednosti a že mu ‚patří‘. Tento bod vyzdvihl apoštol Pavel, když ukázal, proč Bůh dal pohanským národům na základě nezasloužené dobrotivosti přednosti, které dříve byly zdánlivě vyhraženy Izraeli. — Řím. 9:1–6, 10–13, 30–32.

Pavlův výrok, že Jehova ‚miloval Jákoba [Izraele] a nenáviděl Ezaua [Edoma]‘, pochází z Malachiáše 1:2, 3, z místa, které bylo napsáno dlouho po době Jákoba a Ezaua. V Bibli tedy naprosto nestojí, že Jehova by měl takový postoj k dvojčatům před jejich narozením. Je vědecky podloženou skutečností, že všeobecné vlohy a povaha dítěte jsou určeny většinou v době početí na základě dědičných činitelů pocházejících od obou rodičů. Rozumí se samo sebou, že Bůh může tyto činitele znát; David řekl Jehovovi: „Tvé oči viděly i můj zárodek.“ (Žalm 139:14–16, NS; viz též Kaz. 11:5.) Do jaké míry toto božské nahlédnutí ovlivnilo Jehovovo předurčení týkající se dvou chlapců, nemůžeme říci, ale v každém případě volba Jákoba místo Ezaua sama o sobě nezpůsobila Ezauovi a jeho potomkům, Edomitům, odsouzení. ‚Změna smýšlení‘, kterou Ezau vážně hledal v slzách, byl jenom bezvýsledný pokus změnit rozhodnutí otce Izáka, podle nějž mělo zvláštní požehnání pro prvorozené zůstat výhradně Jákobovi. To naznačovalo, že Ezau nelitoval před Bohem svého hmotařského postoje. — 1. Mojž. 27:32–34; Žid. 12:16, 17.

Tyto případy, kdy Bůh znal někoho před jeho narozením, nejsou v rozporu s Božími zjevenými vlastnostmi a oznámenými měřítky. Také nenalézáme náznak toho, že by Bůh nutil lidi, aby jednali proti své vlastní vůli. U faraóna, Jidáše Iškariotského a Božího vlastního Syna není důkazů, že by Jehova použil své znalosti budoucích věcí dříve, než se narodili. Těmito jednotlivými případy si objasníme určité zásady, které souvisejí s Boží znalostí a určováním budoucnosti.

Jedna zásada je, že Bůh zkouší lidi tím, že způsobí nebo připustí určité okolnosti nebo události nebo tím, že nechá tyto lidi vyslechnout své inspirované poselství, takže musí použít své svobodné vůle, aby se rozhodli a projevili stav srdce, který Jehova zjistí. (Přísl. 15:11; 1. Petra 1:6, 7; Žid. 4:12, 13) Podle toho, jak lidé reagují, Bůh je také může utvářet na cestě, kterou si vybrali z vlastní vůle. (1. Par. 28:9; Žalm 33:13–15; 139:1–4, 23, 24) Podle toho má „srdce člověka“ určité sklony dříve, než Jehova řídí jeho kroky. (Přísl. 16:9; Žalm 51:10) Ve zkouškách se může stav srdce zpevnit: buď se zatvrdí v nespravedlnosti a vzpouře jako srdce faraóna v době vyjití z Egypta, nebo se posilní v neotřesitelné věrnosti Jehovovi Bohu a činění jeho vůle. (2. Mojž. 4:21; 8:15, 32) Když toho někdo dosáhl ze své vlastní vůle, je možno předem znát a předpovědět konečný výsledek jeho způsobu jednání, aniž se poruší nebo poraní jeho svobodná vůle. — Srovnej Joba 34:10–12.

Zrádcovské jednání Jidáše Iškariotského naplnilo Boží proroctví a ukázalo Jehovovu i Ježíšovu znalost budoucích věcí. (Žalm 41:9; 55:12, 13; 109:8; Skut. 1:16–20) Ale nedá se říci, že sám Bůh předurčil nebo predestinoval Jidáše k takové životní cestě. V proroctvích bylo řečeno, že někdo, kdo je s Ježíšem úzce spjat, se stane jeho zrádcem, ale nebylo udáno, kdo z těchto důvěrně známých to bude. Opět mluví biblické zásady proti tomu, že by Bůh předem určil Jidášovo jednání. Boží měřítko, které nám oznamuje apoštol, zní: „Nikdy na nikoho ukvapeně nevkládej své ruce; ani se nepodílej na hříších jiných; zachovej se čistým.“ (1. Tim. 5:22, NS) Jak se Ježíš staral, aby volba jeho dvanácti apoštolů byla moudrá a správná, je dokázáno tím, že než učinil své rozhodnutí, strávil celou noc v modlitbě k svému Otci. (Luk. 6:12–16) Kdyby byl Jidáš již předem určen Bohem za zrádce, muselo by být Boží vedení a řízení nedůsledné a podle pravidla by měl Bůh podíl na hříších, které Jidáš spáchal.

Podle toho se zdá zřejmé, že v době, kdy byl Jidáš vybrán za apoštola, neprozrazovalo ještě jeho srdce zrádcovský postoj. Připustil, aby „vyrostl jedovatý kořen“ a zkazil jej, což vedlo k tomu, že se odklonil a nepřijímal Boží vedení, nýbrž dal se vést ďáblem po cestě krádeže a zrady. (Žid. 12:14, 15, NS; Jan 13:2; Skut. 1:24, 25; Jak. 1:14, 15) Když toto odbočení dosáhlo určité meze, mohl Ježíš sám číst v Jidášově srdci a předpovědět jeho zradu. — Jan 13:10, 11.

Je pravda, že čteme ve zprávě o události, kdy někteří učedníci klopýtli o určité Ježíšovy nauky, u Jana 6:64: „Neboť od počátku Ježíš věděl, kteří to jsou, kteří nevěří, a kdo je ten, jenž jej zradí.“ Ačkoli slovo ‚počátek‘ je použito u 2. Petra 3:4 na počátek stvoření, může se vztahovat i na jinou dobu. (Luk. 1:2; Jan 15:27) Když na příklad apoštol Petr mluvil o svatém duchu, který padl na pohany, „jako na počátku padl i na nás“, myslel tím letnice roku 33 n. l., „počátek“ vylití svatého ducha k určitému účelu. (Skut. 11:15, NS; 2:1–4) Proto je velmi zajímavé, když čteme v díle Schaff-Langa: „Critical, Doctrinal, and Homiletical Commentary“ k Janovi 6:64 komentář: „‚Počátek‘ neznamená: metafyzicky od počátku všech věcí . . ., ani od počátku známosti s nimi . . ., ani od počátku, kdy začal shromažďovat žáky, nebo od počátku jeho mesiášské působnosti . . ., nýbrž od prvního tajného zárodku nevíry [to dokazuje, že někteří učedníci klopýtli]. A tak znal také od počátku svého zrádce.“ — Srovnej 1. Jana 3:8, 11, 12.

MESIÁŠ

Jehova Bůh znal předem Mesiášovo utrpení, jeho smrt a jeho vzkříšení a předpověděl to. (Skut. 2:22, 23, 30, 31; 3:13; 1. Petra 1:10, 11) Uskutečnění toho, co Bůh určil použitím své znalosti budoucích věcí, záleželo částečně na Boží moci a částečně na jednání lidí. (Skut. 4:27, 28) Tito lidé se dali vědomě obelstít od Božího odpůrce, satana ďábla. (Jan 8:42–44; Skut. 7:51–54) Stejně tak jako ve dnech Pavlových nebyly křesťanům ‚neznámé záměry satanovy‘, viděl Bůh předem zlá přání a postup jednání, které si jeho odpůrce vymyslí proti jeho Pomazanému. (2. Kor. 2:11) Zřejmě mohla Boží síla zmařit nebo zabránit některým útokům nebo pokusům o vraždu na Mesiáši, které nebyly způsobem nebo časem v souladu s proroctvími.

Vyjádření apoštola Petra, že Kristus jako Boží obětní Beránek byl „předvídán před založením [řec. slovo katabolé] světa [kósmu]“, je vysvětlováno přívrženci predestinace, jako by Bůh použil své znalosti budoucích věcí již před stvořením světa. (1. Petra 1:19, 20, NS) Řecké slovo „katabolé“, jež je přeloženo jako „založení“ znamená doslova „shodit“ nebo „složit“ a může se vztahovat na ‚početí‘ jako u Židům 11:11, kde Abraham ‚složil‘ lidské semeno k zplození syna a Sára toto semeno přijala, takže byla oplodněna. Svět lidí byl ‚založen‘, když Bůh stvořil první lidskou dvojici, jak vidíme u Židům 4:3, 4, avšak tato dvojice potom ztratila své postavení Božích dětí. (1. Mojž. 3:22–24; Řím. 5:12) Ale na základě Boží nezasloužené dobrotivosti směli oba ‚složit‘ (zasít) semena, přijmout je a vyvést potomstvo. O jednom z nich je zvlášť v Bibli zmínka, že získal Boží přízeň a přichází v úvahu pro výkupné a záchranu, totiž Ábel. (1. Mojž. 4:1, 2; Žid. 11:4) Je zajímavé, že Ježíš u Lukáše 11:49–51 poukázal na „krev všech proroků“, která byla „prolita od založení světa . . . od krve Ábelovy až ke krvi Zachariáše“. A tak Ježíš spojuje Ábela se „založením světa“, s oním všeobecným časovým obdobím.

Mesiáš neboli Kristus měl být zaslíbeným Semenem, jehož prostřednictvím mělo být žehnáno všem spravedlivým všech rodin země. (Gal. 3:8, 14) Poprvé je zmínka o „Semeni“ po vzpouře v Edenu, ale před narozením Ábela. (1. Mojž. 3:15) To bylo více než čtyři tisíce let před zjevením „svatého tajemství“, že přijde vláda Mesiáše; proto „bylo skryté od věků“. — Řím. 16:25–27; Ef. 1:8–10; 3:4–11.

Jehova Bůh určil ve svém čase svého vlastního jednozplozeného Syna, aby splnil prorockou roli ‚semene‘ a stal se Mesiášem. Nic nenaznačuje, že by tento Syn byl predestinován k takovému účelu již před svým stvořením nebo před vzpourou v Edenu. To, že jej Bůh konečně vyvolil ke splnění proroctví, mělo určitý podklad. Doba úzkého společenství mezi Bohem a jeho Synem, dříve než byl Syn povolán na zem, vedla nepochybně k tomu, že Jehova svého Syna do značné míry ‚znal‘ a to mu dávalo jistotu, že jeho Syn věrně splní prorocká zaslíbení a předobrazy. — Srovnej Řím. 15:5; Fil. 2:5–8; Mat. 11:27; Jana 10:14, 15.

„POVOLANÍ“ A „VYVOLENÍ“

Ještě zbývají texty, které jednají o křesťanských „povolaných“ nebo „vyvolených“. (Juda 1; Mat. 24:24) Jsou označováni jako „vyvolení podle předvídavosti Boha“ (1. Petra 1:1, 2, NS), ‚vyvolení před založením světa‘, ‚předem určení k přijetí za Boží syny‘ (Ef. 1:3–5, 11), ‚vybraní od počátku k záchraně a k tomu povolaní‘ (2. Tess. 2:13, 14, NS). Porozumění těchto textů závisí na tom, vztahují-li se na předurčení jistých jednotlivců nebo skupiny lidí, totiž křesťanského sboru, ‚jednoho těla‘ (1. Kor. 10:17) těch, kteří mají být spoludědici Ježíše Krista v jeho nebeském království. — Ef. 1:22, 23; 2:19–22; Žid. 3:1, 5, 6, NS.

Kdyby tato slova byla použita na určité jednotlivce, kteří jsou předurčeni k věčné záchraně, pak by se tito jednotlivci nikdy nemohli prokázat jako nevěrní nebo selhat ve svém povolání, neboť Boží znalost by se nemohla projevit jako nepřesná a jejich předurčení k jistému osudu by se nikdy nemohlo zhatit nebo překazit. Avšak ti apoštolé, kteří byli inspirováni k napsání uvedených slov, ukázali, že někteří, kteří byli „vykoupeni“ a „posvěceni“ krví Kristovy výkupní oběti a kteří „okusili štědrého nebeského daru“ a „stali se účastníky svatého ducha a okusili . . . moc přicházejícího systému věcí“, odpadnou, že nebudou litovat a přivodí si zničení. — 2. Petra 2:1, 2, 20–22; Žid. 6:4–6; 10:26–29, NS.

Naopak, použijeme-li shora uvedené texty na třídu, křesťanský sbor nebo „svatý národ“ povolaných jako celek (1. Petra 2:9), pak by znamenaly, že Bůh předem znal a předem určil, že bude existovat taková třída (ne jednotlivci, kteří ji tvoří). Tyto biblické texty by také znamenaly, že předepsal nebo předem určil ‚vzor‘, jemuž musí odpovídat všichni, kteří budou během času povoláni za členy této třídy; to vše je v souladu s jeho záměrem. (Řím. 8:29–30; Ef. 1:3–12; 2. Tim. 1:9, 10) Určil též předem dílo, které mají vykonat, a zkoušku, kterou musí podstoupit pro utrpení, jež jim přinese svět. — Ef. 2:10; 1. Tess. 3:3, 4.

Tím, že Bůh použil své znalosti budoucích věcí, nejsme zbaveni odpovědnosti, abychom usilovali o přizpůsobení se jeho spravedlivé vůli.