Chopit se poslední příležitosti v ‚roce dobré vůle‘
„Poslal mne, . . . abych provolal Jehovův rok dobré vůle a den pomsty našeho Boha; abych těšil všechny truchlící.“ — Izaiáš 61:1, 2, NS.
1. Proč si vážíme toho, jestliže nám někdo projevuje dobrou vůli?
VŠICHNI jsme rádi, projevuje-li nám někdo dobrou vůli, a zvláště oceňujeme, projevuje-li nám dobrou vůli někdo, kdo nám může pomoci a může nám prokázat něco dobrého. I v dnešní době je stále ještě pravdivé staré přísloví moudrého krále Šalomouna: „V jasné tváři královské jest život, a přívětivost [dobrá vůle, NS] jeho jako oblak s deštěm jarním.“ — Přísl. 10:1; 16:15.
2. Co ukazuje, že nemůžeme očekávat dobrou vůli od živelných sil v „přírodě“?
2 Od živelných sil „přírody“ nemůžeme očekávat dobrou vůli, protože jsou to slepé síly bez rozumu a rozlišovací schopnosti. Působí podle určitých zákonů, které pro ně ustanovila neviditelná inteligentní moc. Za určitých atmosferických poměrů vzniká na příklad větrná smršť, která se vysmívá jakékoliv lidské kontrole nebo usměrňování a v místě, kde zuří, poráží k zemi lidi i zvířata, boří domy a vyvrací stromy. Příliš velké deště nebo tání velikého množství sněhu vyvolává záplavy a spousty vody odtékají zvýšenou rychlostí, takže stoupají vody v potocích i v řekách; rozlévají se a proudí nížinami a zmocňují se všeho živého i neživého, co jim stojí v cestě. Silná přírodní zemětřesení působí, že se pohybují a sesouvají lidmi vystavené budovy a že vznikají velké trhliny v půdě, což ohrožuje živé tvory v blízkosti. Proudy radioaktivních částic, které vznikají v zářivých místech kolem slunečních skvrn, směřují tiše k zemi a lidé se nemohou vyhnout jejich špatnému působení. Ne, tyto živelné síly neprojevují dobrou vůli.
3. Čí dobrá vůle má pro nás skutečný význam a co se snaží vyzkoumat přemýšliví lidé?
3 Co však můžeme říci o stvořiteli těchto přírodních sil? Utěšuje nás, že on může projevovat dobrou vůli. Je inteligentní a má morální vlastnosti a my všichni jsme na něm závislí. Těšit se z jeho dobré vůle je pro nás tedy velice důležité. Jestliže přemýšliví lidé uznají tuto závažnou skutečnost, začnou hledat způsob, jak by mohli dosáhnout dobré vůle tohoto všemohoucího stvořitele vesmíru, který je i naším stvořitelem.
4. a) Proč se lidé se správným smýšlením zajímají o stvořitelův „rok dobré vůle“? b) Jak nyní projevíme skutečnou moudrost a proč?
4 Máme-li správné smýšlení, budeme mít zájem o „rok dobré vůle“ našeho stvořitele, který byl oznamován ve staré době. Výraz „rok“ zřejmě označuje ohraničené období, jakým je i každý kalendářní rok. To by ukazovalo, že dobrá vůle, která je význačným rysem tohoto zvláštního roku, je rovněž ohraničena. Až tento „rok“ skončí, je možno očekávat něco opačného, než je dobrá vůle. Co? Je možno očekávat, že s těmi, kteří pohrdli božskou dobrou vůlí, bude zacházeno podle spravedlnosti a bez milosrdenství. Dějinné záznamy skutečně dokazují, že tomu tak je. Nyní je blízko „skutek Boží“ světaširého rozsahu, ne v podobě uraganu, záplavy nebo zemětřesení, jež mají pouze místní význam. Je to skutek, ke kterému se osobně rozhodl stvořitel, Bůh, a který bude osobně řídit. Všichni obyvatelé celé země jsou tím v nebezpečí. Mít Boží dobrou vůli v době, kdy se bude dít jeho „skutek“, může pro nás znamenat život a přežití. Přejeme si to? Jestliže nyní hledáme jeho dobrou vůli, projevujeme skutečnou moudrost.
5. Jaké časové období je míněno označením „rok dobré vůle“ a jak dlouho trvá tento „rok“?
5 Ne, ‚rokem dobré vůle‘ není míněn rok 1971. Čas, který již uplynul v roce 1971, v tomto druhém roce sedmdesátých let, je zahrnut v ‚roce dobré vůle‘, ale rozhodující „rok dobré vůle“ již probíhá déle než tři sta šedesát pět dnů, dokonce již mnoho let. Je to symbolický rok a ve skutečnosti představuje mnohem delší dobu než sluneční nebo lunární rok. Takový doslovný rok jednou skončí, a proto nesmíme lhostejně odsunovat stranou tento symbolický „rok dobré vůle“ s myšlenkou, že bude trvat nedohledně dlouho — kdo ví, jak dlouho! Stejně jako doslovný rok, je i toto význačné a vypočitatelné časové období, které má počátek a konec. Všechny příznaky ukazují, že „rok dobré vůle“ se blíží svému konci! Jestliže s tímto „rokem“ končí dobrá vůle, pak je nutno být ve střehu!
PŘEDOBRAZNÝ „ROK DOBRÉ VŮLE“
6, 7. a) Kdo první poukázal tímto zvláštním způsobem vyjádření na tento „rok dobré vůle“? b) Jakou útěchu předpověděl pod inspirací a proč?
6 Kdo první obrátil naši pozornost na tento „rok dobré vůle“ tímto zvláštním způsobem vyjádření? Byl to jeden ženatý muž, otec dvou nebo tří synů, a žil v osmém století před naším letopočtem. Jmenoval se Izaiáš a toto jméno znamená podle Strongova díla Exhaustive Concordance of the Bible „Jah zachránil“. Je to historická postava a mluví se o něm nejen v jeho vlastní prorocké knize, ale i v jiných historických knihách. (2. Král. 19:2 až 20:19; 2. Par. 26:22; 32:20, 32) Byl to prorok, který měl vidění Jehovy Boha v jeho chrámě v Jeruzalémě a na Jehovovu otázku: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ odpověděl: „Zde jsem, pošli mne.“ Byl poslán, aby oznámil poselství od Jehovy Boha o tom, že Jeruzalém a Judskou zemi postihne zpustošení. Až nadejde toto zpustošení, vyvolá skutečný zármutek mezi pravými ctiteli Jehovy Boha, kteří milovali zemi jeho lidu a svaté město, kde byl chrám jeho uctívání. (Iz. 6:1–13) Jehova však použil Izaiáše k tomu, aby předpověděl útěchu pro tyto truchlící, neboť jej inspiroval k prohlášení:
7 „‚Potěšujte, potěšujte můj lid,‘ praví váš Bůh. ‚Mluvte k srdci Jeruzaléma, a provolávejte k němu, že jeho vojenská služba byla splněna, že jeho provinění bylo splaceno [že je přijat jeho trest, Rotherham; že byl přijat jeho trest, Young]. Neboť z ruky Jehovovy obdržel plnou míru za všechny své hříchy.‘“ — Iz. 40:1, 2, NS.
8. Podle slov u Izaiáše 61:1–4 mluvil prorok pod inspirací jakoby v jakém postavení, a co řekl podle tohoto textu?
8 Později mluvil prorok Izaiáš tak, jako by sám byl pomazaný nejvyššího Boha. Řekl: „Duch Pána Jehovy je na mně, protože Jehova mne pomazal, abych oznámil radostné poselství mírným. Poslal mne, abych ovázal lidi se zlomeným srdcem, abych provolal svobodu těm, kteří jsou v zajetí, a široce otevřel [oči] i vězňům; abych provolal Jehovův rok dobré vůle a den pomsty našeho Boha; abych tišil všechny truchlící; abych dal příkaz těm, kteří truchlí nad Siónem; abych jim dal čelenku místo popela, olej jásání místo zármutku, plášť chvály místo sklíčeného ducha; a mají být nazýváni velké stromy spravedlnosti, pěstování Jehovovo, aby byl okrášlen. A mají znovu vystavět místa, která byla dlouho zpustošena.“ — Izaiáš 61:1–4, NS.
9. a) Co všechno zahrnovalo toto „dobré poselství“? b) Jak překládá řecký překlad (LXX) část textu o „roku“ a „dnu“?
9 Nebylo to „dobré poselství“ pro mírné a truchlící lidi? A takové dobré poselství zahrnovalo i „Jehovův rok dobré vůle“. I příchod ‚dne pomsty našeho Boha‘ na ty, kteří plenili a pustošili Sión neboli Jeruzalém, měl být dobrým poselstvím pro lidi, kteří truchlili nad tím, co nepřátelé způsobili na místě, jež bylo středem uctívání Jehovy. Mnoho let před naším letopočtem, když řecky mluvící Židé z Alexandrie v Egyptě překládali slova o ‚roku dobré vůle‘, přeložili tento verš do řečtiny takto: „. . . abych provolával [Jehovův] přijatelný rok a den odplaty. Abych těšil všechny truchlící.“ — Iz. 61:2, LXX, Thomson.
10. a) Jak předkládali tito židovští překladatelé uvedený text, aby ukázali, jaký to byl rok? b) Kterou další myšlenku to ještě zahrnovalo v souladu s hebrejským textem?
10 Tito Židé tedy rozuměli Izaiášovým hebrejským slovům tak, že nemluví ani tolik o Jehovově postoji, o ‚dobré vůli od Jehovy‘; ale spíše o tom, jaký to byl „rok“, „přijatelný rok“. Pro tyto židovské překladatele to byl rok „přijatelný“ pro Jehovu, rok, který měl přízeň v jeho očích. To by však také naznačovalo, že to byl rok „přijatelný“ pro Jehovu, zvlášť proto, že „přijatelný rok“ je uveden v protikladu k ‚dnu odplaty‘. Výraz „přijatelný rok“ by tedy obsahoval myšlenku, že to je čas, kdy Jehova projevuje dobrou vůli neboli přízeň. Je to jeho „rok přijetí“ (Elberfeldská bible); kdy je ochoten přijímat. Vidíme-li, jak se tento symbolický „rok“ projevuje v přítomných dějinách, můžeme rozumět jeho plnému správnému smyslu. Zabývejme se proto nyní dějinami tohoto pojmu a jeho použitím na dnešní dobu!
ZAČÁTEK PROVOLÁVÁNÍ „ROKU“
11. a) Kdo byl poslán z nebe a mohl tak nejlépe popsat Jehovův postoj k tomuto „roku“? b) Jak dostal své pozemské jméno a jak toto jméno odpovídá jménu muže, který vyjádřil proroctví?
11 Když nadešel Boží ustanovený čas, „když se naplnila hranice času“, vyslal Jehova Bůh z nebe na zem svého vlastního milovaného Syna, aby „provolal Jehovův rok dobré vůle“. (Gal. 4:4, NS) Tento Syn, který přišel z nebe, mohl lépe než kdo jiný popsat postoj svého Otce k tomuto symbolickému „roku“. Když byl tento Syn na zemi, bylo mu dáno jméno, které téměř odpovídá jménu proroka, jenž vyjádřil proroctví o Pomazaném. Na Boží příkaz, který byl dán jeho pozemské matce, byl pojmenován „Ježíš“. Tato zkrácená forma jména Jehošua znamená „Jehova zachránil“, zatímco jméno Izaiáš znamená: „Zachránil Jah (nebo Jehova)“. V souladu s tím sloužil prorok Izaiáš v řadě případů jako prorocký obraz Ježíše, Mesiáše neboli Krista. — Luk. 1:30–33; Mat. 1:20, 21.
12, 13. a) Co se muselo stát, než se Ježíš mohl stát Mesiášem a než mohl oficiálně provolávat „rok“? b) Podle čeho Ježíš po svém křtu poznal, že měl Jehovovu dobrou vůli, a kterému proroctví to odpovídalo?
12 V Izaiášově proroctví je řečeno: „Duch Pána Jehovy je na mně, protože Jehova mne pomazal,“ a proto musel být Ježíš pomazán Jehovovým duchem dříve, než mohl být skutečně Mesiášem, Kristem neboli Pomazaným a než mohl oficiálně provolávat „Jehovův rok dobré vůle“. Proto byl pomazán Jehovovým duchem poté, kdy jej Jan pokřtil ve vodě a on vyšel z vody Jordánu, kde byl pokřtěn. Janovi byl dán viditelný symbol toho, že Jehovův duch sestoupil na pokřtěného Ježíše, neboť se zázračně objevila holubice a spočinula nad Ježíšem. Kromě toho slyšel Jan Boží hlas z nebe, který řekl: „To je můj Syn, milovaný, jehož jsem schválil.“ (Mat. 3:11–17, NS; Jan 1:32–34) Ježíš nyní s jistotou věděl, že má Jehovovu dobrou vůli neboli přízeň, jak to bylo předpověděno u Izaiáše 42:1 (NS):
13 „Hle, můj služebník, v němž mám pevnou oporu! Můj vyvolený, [jehož] má duše schválila [má duše přijala, Young]! Vložil jsem do něj svého ducha. Přinese právo národům.“
14, 15. a) Na čem tedy záviselo, aby se Ježíš mohl dále těšit z Jehovovy dobré vůle? b) Jak Ježíš vysvětlil obyvatelům Nazareta, proč už s nimi není jako tesař?
14 Ježíš věděl, že musí splnit poslání, k němuž byl pomazán podle Izaiáše 61:1–3, má-li mít nadále Jehovovu dobrou vůli neboli přízeň. Uznal, že byl pomazán jako Kristus, a uznával také božské poslání, které bylo spojeno s jeho pomazáním. Veřejně to potvrdil v Nazaretě, kde vyrostl a žil až do třiceti let, a tak vysvětlil nazaretským obyvatelům, proč u nich už není více než šest měsíců jako tesař. Čteme o tom:
15 „A přišel do Nazareta, kde byl vychován; a podle svého zvyku v sobotní den vstoupil do synagógy a povstal, aby předčítal. Byl mu tedy podán svitek proroka Izaiáše a on otevřel svitek a našel místo, kde bylo napsáno: ‚Jehovův duch je na mně, protože mne pomazal, abych oznámil dobré poselství chudým, vyslal mne, abych kázal propuštění zajatým a obnovení zraku slepým, abych propustil na svobodu ubité, abych kázal Jehovův přijatelný rok.‘ Pak svinul svitek, podal nazpět sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj napjatě upřeny. Potom k nim začal mluvit: ‚Tento text Písma, který jste právě slyšeli, se dnes naplnil.‘“ — Luk. 4:16–21, NS; Mat. 2:21–23; 4:12, 13.
16, 17. a) V jaké řeči Ježíš bezpochyby četl slova z Izaiáše 61:1, 2? Ve které řeči je však uvedl Lukáš? b) V jakém časovém období tedy žili tito obyvatelé Nazareta a chopili se příležitosti?
16 Ježíš bezpochyby četl slova z Izaiáše 61:1, 2 v jejich původním hebrejském podání a četl tudíž o ‚Jehovově roku dobré vůle‘ nebo ‚roku Jehovova zalíbení‘ (Parallel–Bibel, okrajová poznámka; Kautzsch; dále New English Bible u Lukáše 4:19). Ale dějepisec Lukáš, který psal řecky, uvedl slova, jež četl Ježíš, tak, jak byla přeložena v řecké Septuagintě (LXX), takže Ježíš podle tohoto podání četl o ‚Jehovově přijatelném roku‘.
17 V každém případě tehdy Ježíš v Nazaretě oznámil příkaz, který dostal od Jehovy Boha, totiž aby kázal nebo provolával onen zvláštní „rok“, jak rok „přijatelný“, tak i rok Jehovovy „dobré vůle“ neboli přízně. Nazaretským obyvatelům řekl: „Tento text Písma, který jste právě slyšeli, se dnes naplnil“, a to znamenalo, že tento vyznačený „rok“ právě začal, že nazaretští obyvatelé tehdy žili v onom roce. Chopí se příležitosti? Zřejmě ne, má-li nějaký význam skutečnost, že jej zakrátko vyvedli ze své synagógy a chtěli jej zabít. (Luk. 4:22–30) Nejsou pro nás dnes dobrým příkladem.
18. V jakém smyslu žil ostatek věrných Židů v roce 537 př. n. l. v ‚Jehovově roku dobré vůle‘?
18 V jakém ohledu začal ‚přijatelný rok‘ neboli „rok dobré vůle“ a kdy skončí? Což nebyl v roce 607 př. n. l., neboli více než sto let po Izaiášově proroctví z Izaiáše 61:1–3, Jeruzalém zničen i se svým chrámem, který vybudoval Šalomoun? Ano, to je pravda, a město a Judská země byly po sedmdesát let zpustošeny a vypleněny až do roku 537 př. n. l., kdy byli propuštěni věrní Židé, zajatí v Babylóně, a vrátili se do Judské země a do Jeruzaléma a začali znovu stavět jeho chrám. A nyní, když byl Ježíš pokřtěn a pomazán, uplynulo šedesát devět „týdnů“ let neboli 483 let od doby, kdy židovský místodržitel Nehemiáš, syn Chachaliášův, začal opravovat hradby obnoveného Jeruzaléma. (Dan. 9:24–27) Neprožívali tehdy Židé, kteří se vrátili, „Jehovův rok dobré vůle“ při obnovování Jeruzaléma a nebyli při obnovování chrámu ve svatém městě potěšeni truchlící? Ano, ale pouze v předobraze.
19. a) Co důležitého chybělo v roce 537 př. n. l.? b) Čí přítomnost na zemi byla důležitým důkazem Jehovovy dobré vůle a nad čím truchlili zajatí ctitelé?
19 Tehdy byla skutečně doba Jehovovy dobré vůle neboli přízně a zarmouceným ctitelům byla poskytnuta nesmírná útěcha. Ale něco důležitého ještě chybělo: přítomnost předpověděného pomazaného mluvčího, toho, který měl právo poukázat na slova u Izaiáše 61:1–3 a říci, že tento biblický text se naplnil na něm! Pokřtěný Ježíš, který nebyl pomazán pouhým rostlinným olejem, ale Jehovovým duchem, byl první, kdo plně odpovídal požadavkům proroctví, a proto byl první, kdo mohl provolávat „Jehovův rok dobré vůle“. Mohl být tehdy nějaký větší důkaz Jehovovy dobré vůle neboli přízně nežli skutečnost, že byl na zemi přítomen pomazaný Boží Syn a Židé jej mohli přijmout jako zaslíbeného Božího Mesiáše? Tehdy bylo také nutné, aby bylo mírným lidem kázáno dobré poselství, a Ježíš Kristus měl takové dobré poselství a kázal dobré poselství o Božím království. Bylo nutné těšit truchlící ctitele, kteří byli zarmouceni ne nad zpustošeným Jeruzalémem a jeho zpustošeným chrámem, ale nad tím, že čisté uctívání Jehovy bylo zkaženo. Měli být osvobozeni zajatci, nikoli ze starého Babylóna, ale ze zkaženého náboženského systému.
20. a) O co muselo být postaráno spíše než o hmotné blaho, aby se slova Izaiáše 61:1–3 naplnila na Jehovově lidu? b) Jaký to mělo mít výsledek pro ně a pro Boha?
20 Hmotné blaho Ježíšova lidu nebylo tím hlavním, co bylo nutné ke splnění slov u Izaiáše 61:1–3. To, co tam bylo uvedeno jako příkaz pro Jehovova pomazaného, mělo se splnit v duchovním smyslu. Jehovova dobrá vůle měla být vyjádřena tím, že se postaral o daleko důležitější věci, než jsou věci hmotné. Prostřednictvím svého pomazaného Syna Jehova nenabídl svému vyvolenému lidu osvobození ze starého Babylóna jako v roce 537 př. n. l., ale osvobození zajatých z utlačujícího náboženského otroctví. Vysvobození, které Jehova nabídl ve své přízni prostřednictvím oběti svého Syna Ježíše Krista, nebylo vysvobození z podřízenosti pohanské říši římské, ale vykoupení z podřízenosti hříchu a z trestu za něj, ze smrti. Právě proto již neměli truchlit, ale měli se radovat a měli chválit Jehovu jako Boha. Potom mohli přinášet ovoce spravedlnosti jako velké, Jehovou pěstované stromy, aby byl okrášlen plodným životem těchto osvobozených bohabojných lidí.
21. a) Kdo měl užitek z této ‚Jehovovy dobré vůle‘ prostřednictvím Mesiáše? b) Jakého díla se podle příkazu měli účastnit od letnic roku 33 n. l.?
21 Kdo měl užitek z této ‚Jehovovy dobré vůle‘? Nebyl to židovský národ, ačkoli měl nejlepší možnost chopit se příležitosti, ale byli to lidé, kteří byli skutečně ‚mírní‘, kteří v náboženském ohledu truchlili, kteří pociťovali své zajetí v systému falešného náboženství, lidé, kteří se stali pokřtěnými následovníky Ježíše, Jehovova Pomazaného. Také oni dostali pomazání svatým duchem, stejně jako dostal toto pomazání jejich vůdce a duchovní hlava, Ježíš. Tím dostali příkaz jako on, aby se podíleli na oznamování dobrého poselství mírným a na přinášení osvobození těm, kteří byli oslepeni v zajetí falešného náboženství, a aby těšili ty, kteří truchlili, protože neměli Boží požehnání. V den letnic roku 33 n. l. byl vylitím svatého ducha na znovusjednocené Ježíšovy následovníky v Jeruzalémě podán podivuhodný důkaz toho, že Jehovova dobrá vůle neboli přízeň byla poskytnuta jim, a ne samospravedlivému, nevěřícímu národu. — Skut. 1:12 až 2:47.
„DEN POMSTY NAŠEHO BOHA“
22. a) Proč Ježíšovi pomazaní následovníci horlivě provolávali „Jehovův rok dobré vůle“? b) Na jaké časové období mohl být omezen „rok dobré vůle“, a co proto měli ohrožení lidé dělat?
22 Tito věrní pomazaní následovníci Ježíše, Mesiáše, s velkou dychtivostí provolávali „Jehovův rok dobré vůle“. Věděli, že přijde i „den pomsty našeho Boha“ a že to bude znamenat, že „rok dobré vůle“ je omezen a má skončit dokonce během jejich generace! Ohraničení tohoto období bylo skutečně jasně patrné tehdy, když Ježíš popsal zničení Jeruzaléma, k němuž došlo v roce 70 n. l., a dodal: „Tato generace v žádném případě nepomine, dokud nenastanou všechny tyto věci.“ (Mat. 24:34) Podobně bylo vyjádřeno porozumění o tom, že je k disposici jen omezený čas, když apoštol Petr řekl před více než třemi tisíci lidmi, kteří v den letnic pozorovali vylití svatého ducha, tato slova: „Zachraňte se z této pokřivené generace.“ (Skut. 2:37–40, NS) Trvání ‚roku dobré vůle‘ mohlo být podle toho omezeno na trvání jedné lidské generace a vzhledem k této skutečnosti by „rok“ nebyl příliš dlouhý. To bylo pro ohrožené lidi ještě větším důvodem, aby se bez odkladu chopili příležitosti, kterou poskytuje „rok dobré vůle“. Odkládání by mohlo mít osudné následky!
23. a) Začátkem čeho byl konec Jehovovy dobré vůle podle Ježíšových prorockých slov u Lukáše 21:22, 23? b) Co řekl Pavel v souladu s tím o židovských pronásledovatelích?
23 Skončení Boží dobré vůle mohlo znamenat jedině začátek jeho hněvu. Když Ježíš mluvil prorocky o obklíčení Jeruzaléma a zničení tohoto města římskými legiemi v roce 70 n. l., řekl: „To jsou dny pro vykonání spravedlnosti, aby se naplnilo všechno, co bylo napsáno . . . Neboť bude velká nouze na zemi a hněv nad tímto lidem.“ (Luk. 21:22, 23, NS) Ježíš jako Jehovův Pomazaný tedy splnil svůj úkol a provolával „den pomsty našeho Boha“. Byla to Boží pomsta na těch, kteří odmítli chopit se příležitosti, kterou poskytoval jeho ‚rok dobré vůle‘. Nezvolili si získat Boží dobrou vůli a přízeň jeho láskyplným způsobem, ale naopak, dělali něco, co ještě zhoršilo jeho nepřátelství vůči nim. Apoštol Pavel řekl o židovských pronásledovatelích: „Snaží se zabránit nám, abychom nemluvili k lidem z národů, aby byli zachráněni, takže stále naplňují míru svých hříchů. Ale nakonec na ně přišel jeho hněv.“ (1. Tess. 2:16, NS) A tak v Božím ‚dnu pomsty‘ zahynuli právě ti, kteří pokrytecky předstírali, že jsou jeho vyvoleným lidem.
24. Jak se ve slovech apoštola Pavla v Římanům 10:1–4 projevoval Boží postoj během ‚roku dobré vůle‘?
24 Během jeho ‚roku dobré vůle‘ se Boží postoj vůči izraelskému národu odrážel v postoji křesťanského apoštola Pavla, který byl Žid a napsal: „Bratři, dobrá vůle mého srdce a má prosba k Bohu za ně jsou vskutku k jejich záchraně. Neboť svědčím o nich, že mají horlivost pro Boha, ale ne podle přesného poznání; protože totiž nepoznali spravedlnost Boží, ale snažili se zavést svou vlastní spravedlnost, nepodřídili se spravedlnosti Boží. Neboť Kristus je konec zákona, aby každý, kdo projevuje víru, měl spravedlnost.“ — Řím. 10:1–4, NS.
25. Jak reagovali Židé v pisidské Antiochii na dobrou vůli, kterou ze srdce projevoval Pavel?
25 Ačkoli apoštol Pavel projevoval ze srdce dobrou vůli vůči svému vlastnímu národu, přece viděl, že nejsou ochotni přijmout poselství záchrany, jak to ukazuje jeho zkušenost v Antiochii v Pisidii, o které čteme: „Když Židé spatřili zástupy, byli naplněni žárlivostí a začli rouhavě odporovat věcem, které mluvil Pavel. A tak Pavel a Barnabáš promluvili se smělostí a řekli: ‚Bylo nezbytné, aby slovo Boží bylo mluveno nejprve vám. Protože je od sebe odstrkujete a nepovažujete se za hodné věčného života, hle, obracíme se k národům.‘“ (Skut. 13:45, 46, NS) Je možné, že někteří z těchto odporujících Židů přišli ke svátku pasach v roce 70 n. l. do Jeruzaléma, kde zahynuli.
26. Jak dlouhý byl „den pomsty“ ve srovnání s „rokem dobré vůle“?
26 Jako je den krátký ve srovnání s rokem, tak byl „den pomsty“ na jaře a v létě roku 70 n. l. krátký ve srovnání se čtyřiceti lety času dobré vůle od chvíle, kdy se v roce 29 n. l. objevil Mesiáš, až do začátku obklíčení Jeruzaléma v roce 70 n. l. A přece toto delší období božské dobré vůle skončilo, a to nikoli náhodně, ale v Bohem ustanoveném čase. Skutečnost, že jeho „rok dobré vůle“ byl delší než doba vykonání jeho pomsty, ukazuje, jak je trpělivý a shovívavý.
27. Ke konci kterého časového období se nyní blížíme a jak proto nesmíme jednat vzhledem k Boží trpělivosti a shovívavosti?
27 Protože Bůh dodržuje svůj čas, kdy chce projevit svou pomstu, nesmíme si zahrávat s jeho trpělivostí a shovívavostí. Měli bychom ji využít v souladu s jejím účelem, totiž ke své záchraně. Sami sobě jsme dlužni odpověď na otázku, kterou položil apoštol Pavel domnělým křesťanům v Římě: „Pohrdáš bohatstvím jeho dobrotivosti, trpělivosti a shovívavosti, protože nevíš, že dobrotivá Boží povaha se snaží vést tě k pokání?“ (Řím. 2:4) Je naléhavě nutné, abychom se nyní rozhodli a jednali ve spojení s touto otázkou, neboť se dnes blížíme ke konci ‚Jehovova roku dobré vůle‘.