Tvůj život je v nebezpečí — proč?

VĚTŠINA lidí ví o tom, že jejich život je v nebezpečí každý den. Statistiky ukazují, že pravděpodobnost smrti neštěstím, v důsledku zločinů, požárů a jiných příčin stále roste.

Také je nebezpečí atomové války. Je to tak velké ohrožení, že odpovědnost za světový mír byla vložena do rukou mezinárodní Organizace spojených národů. Spojené národy však v úloze strůjce míru selhaly.

Existuje však ještě větší nebezpečí, než jsou ta, o nichž jsme zde mluvili. Jaké?

Je to nebezpečí ohrožující duchovní zájmy lidí. Duchovní zájmy totiž souvisí s věčným životem nebo věčnou smrtí. Proč? Protože Bůh je dárce života a vyhlídka na věčný život závisí na tom, jak se jevíme Bohu. — Jan 17:3.

Náboženští vůdcové, zvláště v takzvaných „křesťanských“ národech, zaujali postavení správců duchovních zájmů lidí. Tvrdili, že vedou tyto národy po cestě Boha, který dal Bibli. Předstírali, že jsou následovníky Božího Syna, Ježíše Krista. Vedli však skutečně tyto národy k uctívání Boha?

Povšimni si, jakou pověst získali během první světové války. Duchovní katolického, protestantského i ortodoxního vyznání svým kázáním způsobili, že se jejich stáda vzájemně usmrcovala v boji. Nacionalismus byl postaven před uctívání Boha.

Činili však duchovní pokání, odvrátili se od své cesty a poukazovali snad lidem na Boží království jako na naději lidstva? Podporovali Bibli a její zásady? Nikoli, jejich další jednání i během druhé světové války ukazuje, že to nečinili.

Každý, kdo doufá, že bude zachráněn a vejde do Božího nového pořádku, musí tudíž dostat lepší duchovní vedení, než jaké nabízí duchovenstvo.

BŮH SE STARÁ O TVŮJ ŽIVOT

Jehova Bůh, nejvyšší duchovní bytost, nepřipustí, aby lidé, kteří jsou v srdci čestní, přišli o záchranu a o život v jeho novém světě jen proto, že tito falešní náboženští vůdcové selhali. Jehova je pastýř a dozorce svého lidu. (1. Petra 2:25; Žalm 23:1) V souladu s tím vzbudil jako svého služebníka společnost lidí, kteří byli věrní a spolehliví a nedopouštěli se vzpoury. Těmto lidem bylo uloženo vykonání obtížného úkolu, protože museli oznamovat důrazné, výstražné poselství proti křesťanstvu. Proč? Bylo nutné varovat lidi, kteří mají správné srdce, aby jasně viděli, v jakém jsou nebezpečí. Tito lidé museli přerušit všechna spojení s falešným náboženstvím a vzdát se příslušnosti k němu. Museli zaujmout pevné stanovisko pro pravdu Božího slova a postavit se na stranu jeho mesiášského království, aby byli zachráněni.

Skupina osob, které Bůh hodlal použít, byla předobrazně znázorněna izraelským knězem Ezechielem. Ve čtyřicetiletém „čase konce“ Jeruzaléma byl rok 613 př. n. l. již pokročilým časovým obdobím. Jeruzalému zbývalo již jen pouhých šest let do úplného zpustošení města i Judské země. Jeruzalémští náboženští vůdci a také judští předáci, kteří tehdy byli s Ezechielem v babylónském vyhnanství, ponechali lid bez pomoci a nesli odpovědnost za jeho situaci.

Stejně tak již velmi pokročil „čas konce“ přítomného světa a křesťanstvo je v duchovním ohledu skutečně ve špatném stavu. Proto s velkým zájmem sledujeme, jaká činnost byla přikázána Ezechielovi a co tím bylo oznámeno pro naši dobu.

POKYN KE KÁZÁNÍ

Ezechiel spatřil ve vidění veliký nebeský vůz, který přijížděl od severu a blížil se k němu. Jehova Bůh, který byl nahoře na tomto voze, jenž byl doprovázen cherubíny a znázorňoval velkou nebeskou organizaci, mluvil k Ezechielovi a dal mu pověření. Potom byl Ezechielovi podán svitek knihy a dostal příkaz: „Sněz tento svitek a jdi a mluv k izraelskému domu.“ — Ezechiel 3:1, NS.

Po obou stranách svitku knihy byly napsány „žalozpěvy a bědování a nářek“. (Ez. 2:10, NS) Míra hříchu Izraele byla plná a proto i poselství bylo úplné. Byl Ezechiel ochoten je sníst a oznamovat smutné poselství, což by sloužilo jako příklad pro novodobého „Ezechiele“?

Ezechiel učinil, co mu bylo přikázáno. Postupně snědl svitek. (Ezechiel 3:2, 3) Je překvapující, že svitek se svým pochmurným obsahem byl v Ezechielových ústech sladký jako med. Pro Ezechiele totiž bylo dobrým, užitečným a „sladkým“ zážitkem přijmout z ruky nejvyššího Boha příkaz k vykonání zvláštního díla. O sedm set let později měl podobný zážitek apoštol Jan. Jan, který byl tehdy ve vyhnanství na ostrově Patmos v Egejském moři za to, že věrně kázal Boží slovo, píše o svém vidění:

„A hlas, který jsem slyšel z nebe, se mnou opět mluví a říká: ‚Jdi, vezmi otevřený svitek, který je v ruce anděla stojícího na moři a na zemi.‘ A odešel jsem k andělu a řekl jsem mu, aby mi dal ten malý svitek. A řekl mi: ‚Vezmi jej a sněz a v tvém břiše způsobí hořkost, ale v tvých ústech bude sladký jako med.‘ A vzal jsem ten malý svitek z andělovy ruky a snědl jsem jej a v mých ústech byl sladký jako med; ale když jsem jej snědl, v mém břiše nastala hořkost.“ — Zjev. 10:8–10, NS.

Janův zážitek nebyl pouze splněním toho, co zažil Ezechiel, protože to by bylo opakování, jež by nemělo smysl. Spíše tím bylo ukázáno, že Ezechielovo vidění bylo prorocké a že Ezechiel znázorňoval totéž co Jan, který jako duchem zplozený učedník Ježíše Krista, pravděpodobně poslední žijící apoštol, znázorňoval duchem zplozené pomazané bratry Ježíše Krista, kteří jsou ještě dnes na zemi.

Svitek knihy, který snědl Ezechiel ve vidění, neznázorňoval prorockou knihu Ezechielovu, protože ta neobsahuje pouze žalozpěvy a bědování a nářek. Obsahuje také proroctví o požehnání Božího lidu. Svitek znázorňoval Jehovovo výstražné poselství proti Jeruzalému, jež se uzavírá prohlášením proti jeho pohanským nepřátelům a končí u Ezechiele 35:15.

Stejně i pomazaný ostatek symbolicky dostal „svitek“ v době, kdy měl začít po celém světě kázat poselství o království, totiž v roce 1919. Ani tento svitek neznázorňoval knihu Ezechielovu. Spíše znázorňoval všechna prohlášení v celé Bibli, která mají nějakou spojitost s rozsudky, duchovními ranami a soužením, jež má přijít v „čase konce“ na křesťanstvo a jeho spojence. Když Boží služebníci viděli a přijali své pověření, chutnal jim tento úkol „sladce“.

„ŘEČ“, KTERÉ MUSÍ ROZUMĚT VYZNAVAČI KŘESŤANSTVA

Takové nebezpečí ohrožuje právě život stád církví křesťanstva, a proto bylo vhodné, že pomazaní na zemi, kteří se podobají Ezechielovi, byli posláni v prvé řadě k němu. Bůh řekl Ezechielovi:

„Synu člověka, jdi a vstup mezi izraelský dům a budeš jim mluvit má slova. Neboť lid, k němuž jsi posílán, izraelský dům, nemá nesrozumitelnou řeč ani těžký jazyk, není to k početným národům nesrozumitelné řeči nebo těžkého jazyka, jejichž slova nemůžeš poslouchat s porozuměním. Kdybych tě byl poslal k nim, takoví by ti naslouchali. Ale izraelský dům, oni ti nebudou naslouchat, protože nechtějí naslouchat mně; protože všichni z izraelského domu jsou tvrdohlaví a tvrdého srdce. Hle, učinil jsem tvou tvář právě tak tvrdou jako jejich tváře, a tvé čelo právě tak tvrdé jako jejich čela. Jako diamant, tvrdší než křemen, jsem učinil tvé čelo. Nesmíš se jich bát a z jejich tváří tě nesmí zachvátit strach, protože to je vzpurný dům.“ — Ezechiel 3:4–9, NS.

Ezechiel se nemusel učit žádnou novou řeč. Byl poslán k svému vlastnímu lidu. Bůh vždy varoval ty, kteří tvrdili, že mu slouží, a varování dával zřetelně, v řeči, kterou znali. Proto poslal k Židům mluvčího, který používal jejich vlastní řeči.

Tak tomu bylo i v době, kdy byl na zemi Ježíš Kristus. Řekl, že byl poslán obzvláště k Izraeli. (Mat. 15:24) Mluvil k Židům ve všeobecně známém jazyce, jehož tehdy používali. Měli také Svatá písma, jichž se Ježíš stále dovolával a která o něm vydávala svědectví. (Jan 5:39) Věděli, o čem mluví, když se zmiňoval o jejich dějinách a zvycích a když používal jejich náboženská označení a výrazy. Řekl Židům:

„Běda ti, Korozaim! Běda ti, Betsaido! Protože kdyby se v Týru a v Sidonu staly ty mocné skutky, které se staly u vás, dávno by se kály v pytlovině a v popelu. Proto vám říkám: Pro Tyrus a Sidon to bude snesitelnější v soudný den než pro vás. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno do nebe? Dolu do hádesu přijdeš, protože kdyby se ty mocné skutky, které se staly v tobě, staly v Sodomě, zůstala by až do tohoto dne. Proto vám říkám: Pro sodomskou zemi to bude snesitelnější v soudný den než pro vás.“ „Ninivští muži povstanou v soudu s touto generací a odsoudí ji; protože činili pokání potom, co Jonáš kázal, ale hle, zde je víc než Jonáš.“ — Mat. 11:21–24, NS; 12:41, NS.

Stejně byli i pomazaní hlasatelé království, znázornění Ezechielem, posláni ke ‚svému vlastnímu‘ lidu, k lidem, kteří mluví touž společnou biblickou řečí a stejně jako oni tvrdí, že jsou křesťané. Když svědkové Jehovovi mluví o Bibli s lidmi v „křesťanských“ zemích, vědí lidé, co je tím míněno. Jsou obeznámeni s biblickými výrazy a biblickou řečí, takže mají společný základ. Nemají omluvy pro to, že nerozumějí slovům novodobého „Ezechiele“. Jestliže neposlouchají slyšícíma ušima, je to proto, že nechtějí.

POSELSTVÍ LÁSKY

Ježíšovi uvěřilo jen málo členů nežidovského národa a stejně jen malé procento v křesťanstvu přijímá poselství svědků Jehovových. Křesťanstvo všeobecně se projevilo jako vzpurný dům a nevidí nebezpečí, jež se nad ním vznáší. Křesťanstvo je tvrdošíjné a má tvrdé srdce, ale Jehova posilnil své služebníky, aby mu beze strachu kázali Boží poselství. Učinil čela svých služebníků ještě tvrdší, tvrdá jako diamant. Nejsou ochromeni strachem z lidí. (Přísl. 29:25) Vytrvalost svědků Jehovových, kteří káží za všech okolností, je však někdy špatně chápána jako fanatismus. Ve skutečnosti jsou vedeni láskou a Božím duchem, protože Jehova, milující Bůh, zná hrozné nebezpečí, jež ohrožuje lidi, a chtěl by zachránit každého, jehož srdce je vnímavé pro dobré poselství. — Ez. 33:11.

Bůh dále mluvil k Ezechielovi: „Synu člověka, všechna má slova, která ti řeknu, přijmi do srdce a poslouchej ušima. Jdi a vstup mezi lid ve vyhnanství, mezi syny svého lidu, a budeš jim mluvit a řekneš jim: ‚Tak pravil Pán Jehova‘, bez ohledu na to, zda uslyší nebo ne.“ — Ez. 3:10, 11, NS.

UPRCHNI Z DUCHOVNÍHO ZAJETÍ

Židé, mezi nimiž kázal Ezechiel, byli ve vyhnanství v Babylóně. Podobně lidé v „křesťanských“ zemích dnes nejednají podle pravdy, která osvobozuje člověka od otroctví hříchu. Kromě toho jsou v duchovním otroctví ve Velkém Babylónu, světové říši falešného náboženství. Jsou skutečně ve „vyhnanství“, odděleni od Boha a jeho pravého uctívání. (Jan 8:31, 32, 34) Jejich zvyky se zcela liší od čistých zásad Bible. Na příklad takzvaná „nová morálka“ odmítá biblická měřítka a popírá Boží právo určovat měřítka, jimiž by se měli lidé řídit. — Gal. 5:19–21.

Novodobý Ezechiel musí tedy něco dělat. Bylo to oznámeno tím, co se dále stalo v případě Ezechielově. Píše:

„A duch mne unášel a začal jsem za sebou slyšet zvuk velkého šumu: ‚Ať je požehnána Jehovova sláva z jeho místa.‘ A byl zde zvuk křídel živých tvorů dotýkajících se těsně navzájem a zvuk kol těsně vedle nich a zvuk velkého ruchu. A duch mne unášel a pak mne pojal . . . a Jehovova ruka na mně byla silná. A tak jsem vstoupil mezi vyhnance v Tel-Abib, kteří přebývali u řeky Chebar; a usadil jsem se tam, kde přebývali oni; a přebýval jsem tam mezi nimi omráčen sedm dnů.“ — Ez. 3:12–15, NS.

Jaké to bylo ‚místo‘, z něhož měla být požehnána Jehovova sláva? Nebyl to chrám v Jeruzalémě, který byl označen jako jeho místo, protože ten byl modlářským a vzpurným jednáním Židů znečištěn a znesvěcen. Jehovovo „místo“ bylo u proroka Ezechiele, který od něj dostal pověření. Dnes není požehnána Jehovova sláva v křesťanstvu, které podle jména tvrdí, že je místem, jež oznamuje jeho slávu. Nacházíme ji u jeho věrných pomazaných, kteří se podobají Ezechielovi a skutečně oznamují Jehovovo jméno a slávu jeho království, jež je prostředkem k záchraně lidí a k zavedení jeho nového pořádku.

Poznáváš, že jsou v nebezpečí tvé duchovní zájmy a tím i tvůj život? Máš o to starost? Pak se řiď příkazem, který dává Bůh lidem čestného srdce v náboženském systému Velkého Babylóna: „Vyjděte z něho, můj lide, nechcete-li s ním mít podíl na jeho hříších a nechcete-li obdržet část z jeho ran. Neboť jeho hříchy se nahromadily až do nebe a Bůh si vzpomněl na jeho skutky nespravedlnosti.“ — Zjev. 18:4, 5, NS.

Učiň to a pak se staň jedním z těch, kteří oznamují druhým Boží slávu, a těš se z jeho přízně a připusť, aby tě zachránil. Patři k těm, o nichž je řečeno: „Jsou před trůnem Božím a prokazují mu dnem i nocí svatou službu v jeho chrámu a ten, který sedí na trůnu, rozprostře nad nimi svůj stan. Nebudou více hladovět ani žíznit a nebude na ně bít slunce [Boží nelibosti], ani sálající vedro [Božího trestu], neboť Beránek, který je uprostřed trůnu, bude je pást a povede je k pramenům vody života. A Bůh setře každou slzu s jejich očí.“ — Zjev. 7:15–17, NS.