Bůh vzkřísil jeden národ

V ROCE 607 př. n. l. bylo zničeno město Jeruzalém a mnoho přežijících Židů bylo odvedeno do vyhnanství v Babylóně. Židovský národ byl prakticky mrtvý. Většina vyhnanců neměla naději, že budou žít jako sjednocený národ ve své zemi, kterou dostali od Boha. Babylónská země se zdála být pohřebištěm jejich národa. Vzkřísí Jehova Bůh opět tento mrtvý národ?

Takové vzkříšení by pro všemohoucího Boha nebylo příliš těžké. Již dříve propůjčil moc věrným prorokům Eliášovi a Elizeovi, aby vzkřísili mrtvé k životu. (1. Král. 17:17–24; 2. Král. 4:32–37; 8:4, 5; Žid. 11:35) Nemělo by proto být překvapivé, že Jehova ukázal ve vidění proroku Ezechielovi, že znovu oživí mrtvý národ.

Když se Ezechiel dostal pod působení Božího ducha, ocitl se uprostřed nějaké údolní roviny, která byla plná vysušených lidských kostí. Pak Ezechiel zaslechl hlas: „Synu člověka, mohou tyto kosti ožít?“ „[Svrchovaný] Pane Jehovo“, odpověděl Ezechiel, „ty to sám dobře víš“. Netrvalo dlouho a Ezechiel také znal odpověď. Bylo mu přikázáno, aby těmto kostem předal slova: „Vy suché kosti, slyšte Jehovovo slovo: Tak řekl [Svrchovaný] Pán Jehova těmto kostem: ‚Hle, vnáším do vás dech a jistě ožijete. A dám na vás šlachy a způsobím, že na vás vyvstane maso, a potáhnu vás kůží a dám do vás dech a jistě ožijete; a budete muset poznat, že já jsem Jehova.‘“ — Ezech. 37:1–6.

Zázrak! „Začal přicházet zvuk a nastalo chřestění a kosti se začaly přibližovat, kost ke své kosti.“ Vysušené kosti byly potaženy šlachami, masem a kůží. Něco takového nedokážou ani vědci ve dvacátém století. Vědí sice, jak je sestavena lidská kostra, nemohou však takové kostry ani potáhnout šlachami a masem, ani je opatřit pro život nezbytnými orgány. Jehova Bůh se ale ve vidění představuje jako ten, kdo vykoná i to, co je pro člověka nemožné. — Ezech. 37:7, 8.

Pak se stalo něco udivujícího. Podle Jehovova návodu nařídil Ezechiel větru, aby dul na tato obnovená lidská těla. „A vstoupil do nich dech a ožili a postavili se na nohy, bojová síla velmi, velmi veliká.“ — Ezech. 37:9, 10.

Jaký to musel být pro Ezechiele bázeň vzbuzující zážitek! Ti, kteří byli oživeni, nebyli žádní slaboši, ‚ale veliká bojová síla‘, vojsko. Byly to tělesně zdatné osoby, které se hodily k vojenské službě. Ezechiel měl přednost spatřit v tomto vidění vzkříšení židovského národa. Vysvětlení, které mu bylo podáno ihned potom, to potvrzovalo. Čteme:

„Tyto kosti, to je celý izraelský dům. Říkají: ‚Naše kosti vyschly a zahynula naše naděje. Byli jsme od sebe odloučeni.‘ Proto prorokuj a řekneš jim: ‚Tak řekl Pán Jehova: „Hle já otevírám vaše pohřebiště a vyvedu vás z vašich pohřebišť, můj lide, a zavedu vás na izraelskou půdu. A budete muset poznat, že já jsem Jehova až otevřu vaše pohřebiště a vyvedu vás z vašich pohřebišť, můj lide.“‘ ‚Vložím do vás svého ducha a ožijete a usídlím vás na vaší půdě; a budete muset poznat, že já sám, Jehova, jsem mluvil a učinil jsem to‘, je Jehovův výrok.“ — Ezech. 37:11–14.

Židovští vyhnanci, kteří tehdy propadli beznaději, měli obživnout touto novou nadějí, jež spočívala na Jehovově neporušitelném slově. Ezechiel, jako Jehovův mluvčí, měl mít svým prorokováním podíl na tom, aby poražení Izraelité ožili v naději, že se navrátí do své stovky kilometrů vzdálené vlasti. Byl to Jehova, který tím, že vložil svého svatého ducha do kajícných Izraelitů, je skutečně zorganizoval a naplnil je horlivostí a ochotou k tomu, aby se dali odvést zpět na svou vlastní půdu. Byl to on, kdo jim nadpřirozeným způsobem otevřel cestu, aby mohli opustit své pohřebiště v babylónské zemi a odebrat se na „izraelskou půdu“. „Celý izraelský dům“ se měl na tom měl podílet, i členové deseti kmenů, kteří byli již dříve odvlečeni Asyřany.

Prorocké vidění se naplnilo. V roce 537 př. n. l. král Cýrus dobyvatel Babylóna, vydal nařízení, podle kterého byli Izraelité propuštěni na svobodu a mohli se vrátit do Jeruzaléma, aby znovu vystavěli chrám svého Boha. Cýrus připisoval odpovědnost za tento čin Jehovovi. Jeho nařízení, podle 2. Paralipomenon 36:23, znělo:

„Tak řekl Cýrus, král perský: ‚Všechna zemská království mi dal Jehova, nebeský Bůh, a on sám mne pověřil, abych mu postavil dům v Jeruzalémě, který je v Judeji. Kdokoli je mezi vámi z jeho lidu, buď Jehova, jeho Bůh, s ním. Ať tam jde.‘“

Proč měli jeho lidé odejít do Jeruzaléma, je vysvětleno v Ezdrášově knize, která zachycuje další podrobnosti:

„Ať tedy jde do Jeruzaléma, který je v Judsku, a znovu vystaví dům Jehovy, Boha Izraele — on je pravý Bůh — který je v Jeruzalémě. A každý, kdo pozůstal ze všech míst, kde přebývá jako cizinec, toho ať muži jeho místa podpoří stříbrem a zlatem a zbožím a domácími zvířaty spolu s dobrovolným darem pro dům pravého Boha, který byl v Jeruzalémě.“ — Ezdr. 1:3, 4.

Když Cýrus Veliký spojil takovým způsobem Jehovu s touto neočekávanou událostí, věděli Izraelité, že Jehova byl odpovědný za to, že byla otevřena jejich pohřebiště v Babylóně a oni vyšli živi, takže mohli pokračovat ve službě Jehovovi a mohli ho uctívat ve své zpustošené vlasti. S přispěním stejně smýšlejících Izraelitů, pro které tehdy nebyla příznivá doba, aby opustili Babylón, se vydalo směrem do vlasti 42 360 Izraelitů. Byl na ně vylit Jehovův duch a tak se stali živými vzhledem k příležitosti, aby znovu zalidnili kopce, hory a údolí Izraelské půdy, vystavěli znovu Jeruzalém a jeho chrám a obnovili Jehovovo uctívání. Více než 7500 neizraelských otroků a zpěváků z povolání se chopilo přednosti jít s nimi a společně s Izraelity sloužit Jehovovi. (Ezd. 2:64–67) Bylo to ve skutečnosti jako ‚bojová síla velmi, velmi veliká‘. — Ezech. 37:10.

NOVODOBÉ VZKŘÍŠENÍ

Dávné splnění Ezechielova vidění o údolní rovině plné vysušených kostí bylo stejně prorocké jako vidění samo. Na toto budoucí splnění poukazuje Zjevení, které bylo napsáno více než sedm století po Ezechielově vidění. Je tam vylíčeno znovu oživení duchovního Izraele následujícími slovy:

„A až dokončí své svědectví, šelma, která vystupuje z propasti, povede s nimi válku a zvítězí nad nimi a zabije je. A jejich mrtvoly budou ležet na široké cestě velkého města, které se v duchovním smyslu nazývá Sodoma a Egypt, kde byl i jejich Pán přibit na kůl. A lidé a kmeny a jazyky a národy se budou dívat na jejich mrtvoly po tři a půl dne a nedají jejich mrtvoly uložit do hrobky. A ti, kteří přebývají na zemi, radují se nad nimi a těší se a budou si navzájem posílat dary, protože ti dva proroci trápili ty, kteří přebývají na zemi.

A po třech a půl dnech vstoupil do nich duch života od Boha a postavili se na nohy, a na ty, kteří je spatřili, padl velký strach. A slyšeli silný hlas z nebe, který jim řekl: ‚Pojďte sem nahoru.‘ A vystoupili do nebe v oblaku a jejich nepřátelé je spatřili.“ — Zjev. 11:7–12.

V novodobém splnění tohoto prorockého obrazu byli usmrceni členové ostatku křesťanských duchovních Izraelitů, totiž jejich svobodné a veřejné dílo prorokování a vydávání svědectví. To se jim přihodilo na vrcholu mezinárodního pronásledování v posledním roce první světové války. Dostali se do duchovního stavu, který odpovídal stavu vysušených kostí, jež viděl Ezechiel v údolní rovině v Babylóně. (1. Mojž. 11:2–9) Jejich setrvání v tomto stavu bylo znázorněno třemi a půl dnem, tedy dobou, která byla dosti dlouhá, aby nastoupila mrtvolná ztuhlost. Přesto na jaře následujícího roku (1919 n. l.) „vstoupil do nich duch života“, který je opět vzkřísil k usilovné veřejné činnosti, ke kázání ‚tohoto dobrého poselství o království‘ v mezinárodním rozsahu. (Mat. 24:14) To, že „vystoupili do nebe v oblaku“, ukázalo, že byli v náboženském smyslu odděleni od „velkého města, které se v duchovním smyslu nazývá Sodoma a Egypt“ (od protiobrazného Jeruzaléma neboli křesťanstva — nejvýznamnější náboženské součásti Velikého Babylóna, světové říše falešného náboženství). Dospěli ke zcela určitému poznání, že Jehova „otevřel“ jejich pohřebiště ve Velikém Babylóně a vyvedl je duchovně živé, aby je obnovil ke správnému duchovnímu stavu.

To, co podnikl Jehova Bůh, aby znovu probudil jak přirozené, tak duchovní Izraelity, důkladně znázorňuje, že jeho zaslíbení jsou spolehlivá. Je také pozoruhodné, že staří Hebrejci, jako třeba Abraham, předek všech Izraelitů, věřili ve vzkříšení. O Abrahamově víře, že Jehova má moc, aby oživil mrtvé, čteme: „(On [Abraham] je otec nás všech, jak je psáno: ‚Ustanovil jsem tě za otcem mnohých národů.‘) To se stalo před zrakem toho, v něhož věřil, totiž Boha, který oživuje mrtvé, a věci, které nejsou, nazývá tak, jako by byly.“ (Řím. 4:16, 17) I když Ezechielovo vidění o údolí plném vysušených kostí neznázorňuje vzkříšení zemřelého lidstva, přesto se plně shoduje s vírou ve vzkříšení. Splnění tohoto vidění tudíž ještě více potvrzuje naději na vzkříšení.