Odpovědnost těch, kteří udělují radu

MOUDRÁ rada má velkou cenu. Ve všech dobách byli lidé ochotni platit za dobrou radu nejen v právních záležitostech, ale i jiných. Králové a vládci si velice cenili muže, kteří jim mohli dát moudrou radu, a zaměstnávali je.

Nejcennější rada je ta, která nám pomáhá žít tak, abychom mohli získat Boží přízeň a setrvat v ní. A jako staří Izraelité měli schopné rádce, aby pomáhali lidu, tak i dnes jsou ve sboru Božího lidu na zemi duchovně starší muži, kteří mají odpovědnost udílet svým křesťanským bratrům rady, aby je vedli, posilovali a chránili. — 1. Petra 5:2, 3.

Udělovat rady je přednost, ale také velká odpovědnost. Rádce působí v určitém ohledu jako učitel. Proto je odpovědný za to, co učí, a také za to, co je tím způsobeno. — Jak. 3:1.

Radou může být i pokárání. Přísloví 25:12 zní: „Zlatá náušnice a šperk ze zvláštního zlata je moudrý karatel slyšícímu uchu.“ Všimni si, že říká: moudrý karatel. Není důležitá pouhá ochota poradit. Mladý nezkušený člověk může být ochoten nebo se snažit dávat radu. Ale je k tomu způsobilý? Když apoštol vyzýval, aby byla poskytnuta pomoc bratrům, kteří učinili nesprávný krok, řekl: „Snažte se vy, kteří jste duchovně způsobilí, obnovit takového člověka.“ (Gal. 6:1) Ne každý má takovou duchovní způsobilost. Proto když Mojžíš na Boží pokyn nařídil, že se určití mužové mají starat o problémy izraelského lidu, řekl: „Vyberte moudré a rozumné a zkušené muže.“ (5. Mojž. 1:13–15) Muži, kteří slouží jako pastýři a dozorci v křesťanském sboru, mají být v duchovním ohledu stejně moudří a rozumní a mají mít zkušenosti.

POZNÁNÍ — PŘEDPOKLAD PRO MOUDROU RADU

V základě jsou dva druhy rad, ať už určených jednotlivci, nebo skupině. Buď je rada odpovědí na žádost o vysvětlení nebo vedení, nebo je dána bez žádosti, protože je zřejmě nutná. V obou případech je třeba opatrnosti.

Zvláště dokud jde o nevyžádanou radu, mělo by se předem uvážit, je-li opravdu zapotřebí. Je situace skutečně tak vážná? Vzpomeňme si, že farizeové Ježíšových dnů byli nakloněni dělat z maličkostí velké sporné otázky; někdy šlo o přestoupení předpisu, který spočíval na lidských měřítcích, ne na pokynech nebo zásadách Božího slova. Jednostranným zdůrazňováním maličkostí zatlačovali do pozadí závažnější věci Božího slova. (Mar. 7:1–9, 14, 15, 20–23; Mat. 23:23) Také je třeba rozmyslit si, zda čas a okolnosti jsou pro takovou radu vhodné. Pamatuj si: „Jako zlatá jablka v stříbrných řezbách je slovo, pronesené v pravý čas.“ — Přísl. 25:11.

Moudrý rádce, než dá radu, usiluje o poznání, ať již je o radu požádán, nebo ne; chce být jist, že má dostatečný pojem o faktech, aby dal radu, která je správná, postavená na dobrém základě, ne jen napolo správná nebo jednostranná. (Přísl. 9:9; 18:17) Není lehkověrný nebo naivní. (Př. 14:15) Je dobrým posluchačem, to znamená, je „rychlý k slyšení, pomalý k mluven“, protože „odpovídá-li někdo na věc dříve, než ji vyslechne [nebo dříve než slyší celou zprávu a pochopí její význam], je to pro něj pošetilost a ponížení“. (Jak. 1:19; Př. 18:13; viz dále 29:20) Musí mít zájem o to, aby získal ‚dokonalý obraz‘, chce-li při projednávání nějaké otázky nebo problému projevit skutečné porozumění, pochopení a rozlišovací schopnost. — Přísl. 15:14; 18:15.

Jen když moudrý člověk získá toto pochopení — když se dozví, na jakých okolnostech, podmínkách a důvodech spočívá problém —, „nabývá poznání“, to je, může učinit určité uzávěry a pak dát přiměřenou radu. (Př. 21:11) To sice vyžaduje čas, ale přináší to ještě další výhody. Když rádce zná celou skutkovou podstatu, má vyrovnaný názor a porozumění problému a s ním souvisejících okolností, pak ten, jemuž je dávána rada, bude daleko ochotnější ji přijmout. Pozná, že rádce má srdečný zájem o to, aby mu osobně pomohl — nepapouškuje pouze slova, nemluví všeobecnosti a nezanedbává činitele, které snad odlišují případ tohoto člověka od podobných problémů jiných lidí. To vše dodává rádcovým slovům pravou přesvědčivost, příjemnou ‚sladkost‘. — Přísl. 16:20, 21, 23.

Rádce by při zjišťování skutečností neměl přirozeně zacházet příliš daleko, protože by se pak vůbec nedostal k udělení rady. Několik málo otázek stačí, aby dostal nutné vysvětlení. Kdyby však měl pocit, že se všechno nedozvěděl, mohl by říci: „Na základě tvé výpovědi bych řekl: . . . Ale kdyby šlo ještě o jiné věci, o nichž ses nezmínil, mohlo by to záležitost změnit.“ Nikdo by neměl být zbytečnými otázkami uváděn do rozpaků. Otázky, jež prozrazují podezření z nemravného jednání nebo jiného špatného činu, mohou způsobit hluboké rány, které potřebují dlouhou dobu k hojení. (Př. 12:18) Starší by měl své oprávnění udělovat radu používat „k budování, a ne k boření“. (2. Kor. 13:10) Moudrý rádce se také příliš nevměšuje do soukromých záležitostí druhých.

„Srdce spravedlivého přemýšlí, co odpovědět.“ (Př. 15:28) V případech, kdy někomu musí být udělena rada týkající se jeho vztahu k Bohu, je takové přemýšlení bezpodmínečně nutné. Aby rada byla užitečná, musí být spolehlivá, to je, musí souhlasit s Božím slovem. Špatným zodpověděním otázek o manželství, rozvodu, křesťanské neutralitě nebo o jiných závažných záležitostech může být způsobeno mnoho škody. Celý život člověka tím může být dodatečně ovlivněn. Ne lidská moudrost nebo filosofie, ale moudrost přicházející od nejvyšších rádců, Jehovy Boha a Ježíše Krista, je spolehlivá, trvalá a velice prospěšná. — 1. Kor. 2:4, 5; Žalm 33:11; Přísl. 21:30; Iz. 9:6.

Není pochyby, že Boží slovo, Bible, obsahuje pro každou životní situaci zásady, kterých se křesťan může držet, aby byl „plně schopný, úplně vyzbrojený ke každému dobrému dílu“. (2. Tim. 3:16, 17) Proto by se nikdo neměl při udílení rad spoléhat na svou vlastní moudrost. (Př. 3:5–7) Aby se vyvaroval špatného kroku, neměl by se rádce spoléhat na vlastní myšlenky nebo teorie, nýbrž měl by zůstat ‚uprostřed stezky‘ neboli uvnitř hranic biblické rady. (Př. 8:20) Kdo chce udělovat moudrou radu, měl by navíc stále hledat útočiště v pokorné modlitbě k Bohu. — Jak. 1:5; 1. Král. 3:7–12.

Křesťanští rádcové, kteří se podřizují radě Božího slova, jsou pro bratry skutečným požehnáním. Kromě toho jsou velmi oceňováni velikými Králi, Jehovou Bohem a jeho Synem, Ježíšem Kristem. — Přísl. 27:9; 14:35; 16:13.