Jak se lidé v prvním století dívali na výběrčí daní

VÝBĚRČÍ daní nebyli nikdy oblíbeni, a zvláště ne u Židů, kteří žili v prvním století našeho letopočtu v Galileji a v Judeji.

Daněmi, které ukládala římská vrchnost, byli Židé tak popuzeni, že již pouhá možnost, že by mohla být uložena nová daň, stačila, aby vzniklo povstání. O jednom takovém povstání je zmínka ve Skutcích 5:37: „Judas Galilejský [povstal] ve dnech soupisu a strhl za sebou lidi.“

Takový soupis dal podnět k větším sporům než daň sama o sobě: ‚Kdo byl nyní pánem v zemi? Nezvětšovalo se každým novým požadavkem římské jho? Ačkoli Židům byla pro klid dána určitá míra vlivu, nebylo nyní načase, aby bojovali proti dalšímu porušování svých práv?‘ Tak smýšleli muži jako Judas Galilejský. A podle zprávy historika Josepha vyzývali své soukmenovce k odporu a říkali „že by byli zbabělci, kdyby se poddali a platili Římanům daně“.

Ale kromě skutečnosti, že se Židé měli podřizovat cizí moci, existoval ještě jiný důvod, proč nenáviděli daňový systém. To se nám objasní, vezmeme-li v úvahu, jakým způsobem byly vybírány daně a jak toho bylo zneužíváno.

ŘÍMSKÝ SYSTÉM VYBÍRÁNÍ DANÍ

Daně z hlavy a z pozemků vybírali říšští úředníci. Ale povolení vybírat daně od obchodníků za vyvážení, dovážení a provážení zboží bylo možno získat koupí při veřejné aukci. Těm, kteří nabídli nejvíce, bylo přiřčeno právo vybírat tyto daně. Ziskem při vybírání daní byl rozdíl mezi přijatým a nabídnutým obnosem. Tito muži známí jako publikáni pronajímali v určitých místech svého území právo vybírat daně nižším kontrahentům. Ti zase nesli odpovědnost za jiné muže, kteří osobně vybírali daně.

Například Zacheus byl zřejmě vrchním výběrčím daní v Jerichu a okolí. (Luk. 19:1, 2) A Matouš, kterého Ježíš povolal, aby se stal apoštolem, patřil k těm, kteří se zabývali vlastním vybíráním daní. Matouš, známý také jako Lévi, měl zřejmě svůj daňový úřad v Kafarnaum nebo v jeho blízkosti. — Mat. 10:3; Mar. 2:1, 14.

Daňové nařízení z Palmyry, jež pochází z roku 137 n. l. , ukazuje některé způsoby zneužívání daňového systému. V úvodu se prohlašuje, že dříve (v prvním století) neexistovala žádná pevně stanovená daňová sazba. Byla určována podle zvyku a často také závisela na náladě výběrčího daní. Proto docházelo často ke sporům.

NEPOCTIVOST VÝBĚRČÍCH DANÍ

V době Ježíšovy služby na zemi bylo mezi výběrčími daní mnoho spekulantů a mužů pochybné morálky. Mnozí byli vyděrači; ukládali velmi vysoké daně na zboží a těm, kteří nebyli schopni zaplatit, nabízeli potom peněžní půjčku s vysokými úroky. S holí v ruce a s mosaznou miskou, kterou nosili nápadně na prsou, zastavovali karavany a vyžadovali, aby všechno zboží bylo rozloženo na zem, aby je mohli prozkoumat. Potom si vybrali, co se jim líbilo, a často odváděli dobře živená tažná zvířata a nahrazovali je podřadnými.

Proto nepřekvapuje, že si lidé příliš nevážili židovských výběrčích daní. Byli ve službě cizí moci, Říma, a v těsném styku s „nečistými“ pohany, a proto již jejich přítomnost byla nežádoucí. Ostatní Židé se obvykle úmyslně vyhýbali jejich společnosti. (Mat. 18:17) Výběrčí daní byli zařazeni mezi lidi, kteří byli známí jako hříšníci a k nimž patřily také nevěstky. (Mat. 9:11; 11:19; 21:32; Mar. 2:15; Luk. 5:30; 7:34) Mezi Židy se nepovažovalo za hřích oklamat výběrčího daní. Talmud zařazoval výběrčí daní mezi vrahy a lupiče a o jejich zisku říkal, že ho bylo dosaženo podvodem a násilím, takže se nehodil ani k tomu, aby byl přijat k dobročinným účelům.

JEŽÍŠŮV NÁZOR NA PLACENÍ DANÍ

Placení daní tedy vyvolávalo mezi obyvatelstvem rozhořčení a hněv. Ježíšovi nepřátelé to věděli, a proto se pokoušeli chytit jej do léčky ve spojení s placením daní. Při jedné příležitosti se stoupenci Herodovy strany a stoupenci farizeů zeptali Ježíše: „Je zákonné platit césarovi daň z hlavy, či nikoli?“ — Mat. 22:17.

„Daň z hlavy“ vybírali říšští úředníci. Kdyby byl Ježíš odpověděl záporně, bylo by to pobuřování proti Římu. Na druhé straně Židé všeobecně neradi uznávali podřízenost Římu placením této daně. Kladná odpověď by tudíž vedla k tomu, že by se Židé všeobecně dívali na Ježíše s nelibostí. Ježíš poznal pohnutky těch, kteří se jej ptali, a řekl jim: „Proč mne zkoušíte, pokrytci? Ukažte mi minci pro daň z hlavy.“ Zpráva pak dále říká: „Přinesli mu denár. A on jim řekl: ‚Čí je to obraz a nápis?‘ Řekli: ‚Césarův.‘ Potom jim řekl: ‚Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.‘ “ — Mat. 22:18–21.

Tak Ježíš vyjádřil zásadu, kterou museli uplatňovat i jeho posluchači. Jestliže byli ochotni připustit, že peníz patřil „césarovi“, protože on jej dal do oběhu a určil mu jistou hodnotu, pak mohli pochopit, že je vhodné platit daně. Konečně také věděli, že římský stát poskytoval četné služby národům, nad nimiž panoval. Daně měly být placeny k podpoře těchto užitečných služeb.

JAK SE JEŽÍŠ DÍVAL NA VÝBĚRČÍ DANÍ

Ježíš Kristus ovšem neomlouval zkaženost převládající mezi výběrčími daní. Byl však v každé době ochoten pomoci jim v duchovním ohledu. Proto jej jeho nepřátelé označovali jako ‚přítele výběrčích daní a hříšníků‘. — Mat. 11:19.

Žádný výběrčí daní se však nestal skutečně Ježíšovým „přítelem“, dokud nezměnil svůj způsob života. V jednom ze svých podobenství Ježíš například ukázal, že výběrčí daní, který pokorně uznával, že je hříšník, a činil pokání, byl spravedlivější než farizeus, který se pyšně považoval za spravedlivého. (Luk. 18:9–14) Takovými výběrčími daní, kteří činili pokání, byli například Matouš a Zacheus, kteří oba získali vyhlídku na to, že budou patřit k členům nebeského království. — Srovnej Matouše 21:31, 32.

Ježíšův postoj vůči výběrčím daní měl by být povzbuzením pro všechny, kteří mají pocit, že dříve žili způsobem, který je v očích Jehovy Boha zavrženíhodný. Mohou být přesvědčeni, že jim Bůh odpustí a daruje jim čisté svědomí, pokud činí pokání a uvádějí svůj život do souladu s božskými požadavky, jež jsou stanoveny v Bibli. Skutečnost, že lidé jako bohatý výběrčí daní Zacheus začali nový způsob života, ukazuje, že ti, kteří si přejí změnit svůj způsob jednání, mohou to učinit. — Iz. 55:7.