Když byl pozemský chrám střediskem uctívání
V CELÉM světě jsou tisíce chrámů a katedrál. Mnohé z nich jsou uměleckým architektonickým dílem a jsou bohatě zdobeny, často zlatem a drahými kameny.
Přispěly tyto chrámy k tomu, aby se lidé na zemi k sobě s láskou přiblížili v pravém, společném uctívání? Ne; spíše vytvořily skoro nepřekonatelné překážky. V takových chrámech můžeme najít boha nebo obraz, před kterým věřící poklekají, najdeme tam však pravého Boha, kterého mají v jednotě a vzájemné lásce uctívat všichni lidé „duchem a pravdou“? Žalmista řekl: „Všichni bohové národů jsou bezcenní bohové,“ a apoštol Pavel prohlásil: „Věci, které obětují národy, obětují démonům, a ne Bohu.“ — Jan 4:24; Žalm 96:5; 1. Kor. 10:20.
Avšak byla doba, kdy existoval na zemi chrám, v němž byl uctíván pravý Bůh. Nebyl v něm obraz tohoto Boha, protože pravý Bůh je stvořitel, o kterém je psáno: „A ke komu vy, lidé, můžete přirovnat Boha a jakou podobu můžete postavit vedle něho?“ (Iz. 40:18, 25) Tento Bůh dokonce zakázal svým ctitelům udělat cokoli, co by jej znázorňovalo. Také to ani nebylo možné, protože jeho zástupce Mojžíš prohlásil k Izraelitům: „Neviděli [jste] žádnou podobu v den, kdy Jehova k vám mluvil na Orébu zprostřed ohně.“ Kdyby si byli udělali pro sebe „nějaký vyřezávaný obraz, podobu nějakého symbolu“, byli by ‚jednali zhoubně‘. (5. Mojž. 4:15, 16) A když byl chrám tomuto Bohu zasvěcován, řekl jeho stavitel: „Bude Bůh opravdu přebývat na zemi? Hle, nebesa, ano, nebesa nebes tě nemohou pojmout, oč méně tedy tento dům, který jsem postavil!“ — 1. Král. 8:27.
Byl to Jehovův chrám, dokončený králem Šalomounem v Jeruzalémě v roce 1027 př. n. l. a zničený Babylóňany v roce 607 př. n. l. Když se vrátili Izraelité v roce 537 př. n. l. , aby obnovili čisté uctívání, byl chrám na tomtéž místě znovu postaven. Tato budova pak byla přestavěna a rozšířena Herodem Velikým. Avšak ve skutečnosti byl během všech těchto let prakticky pouze jeden chrám, který sloužil témuž účelu.
SVATOSTÁNEK, VZOR NEBESKÝCH VĚCÍ
Již dříve, než král Šalomoun vystavěl svůj chrám, zřídil Mojžíš v pustině svatostánek (někdy nazývaný „chrámem“), a to na Boží příkaz a podle vzoru, který mu Bůh dal. (1. Sam. 1:9; 3:3; 2. Mojž. 25:40; 39:43). Byl nejjednodušším ze všech chrámů, které Jehova schválil, ale přece měl všechny důležité znaky. Chrámové stavby, které byly podle něho vystavěny, byly pouze jeho zvětšeninami a napodobeninami a byly to pevné budovy, zatímco svatostánek byl přenosný.
Proč je pro nás tak důležitý svatostánek, který byl vystavěn skoro před 3 500 roky v sinajské pustině? Protože o něm pojednává velká část knihy nebo dopisu Křesťanských řeckých písem. Svatostánek sloužil především prorockému účelu. Pisatel tohoto dopisu to zdůrazňuje, když říká, že kněží, kteří sloužili ve svatostánku a v pozdějších chrámech, „konají svatou službu jako symbolický obraz a stín nebeských věcí, jako Mojžíš, když měl vystavět úplný stánek, dostal božský příkaz: Neboť [Bůh] říká: ‚Hleď, abys učinil všechny věci podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.‘ “ — Žid. 8:5.
Každý křesťan se chce dozvědět pokud možno nejvíce o nebeských věcech, a to alespoň o věcech, které bezprostředně souvisejí s tím, jak máme žít, abychom se líbili Bohu. Člověk nemůže něco plně pochopit nebo postihnout, pokud to nevidí nebo nezažije nebo pokud nemá něco, k čemu by to mohl přirovnat. Kdybychom například vyprávěli domorodci, který žije zcela primitivně, o mrakodrapu o čtyřiceti patrech, možná že by se zeptal: „Je tak vysoký jako tento strom?“ Jestliže mu potom řekneme: „Ne, je čtyřikrát tak vysoký“, pak pochopí, co myslíme, a může si udělat představu o výšce budovy. Právě tak nám dal Bůh ve své dobrotivosti hmotný, pozemský vzor, který nám zprostředkuje pojem o nebeských věcech, a to zvláště o zásadách a požadavcích pravého uctívání.
Je proto pro nás užitečné, abychom uvažovali o stavbě svatostánku a o tom, co se v něm dělo, neboť s tímto záměrem jej dal Bůh zřídit. Pak můžeme jasněji poznat, co očekává od nás, svých novodobých ctitelů. Sám Boží Syn řekl samaritánské ženě: „Přichází však hodina, a nyní je zde, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou, neboť vskutku Otec hledá ctitele tohoto druhu.“ — Jan 4:23.
Svatostánek neboli „chrám“ byl pro izraelský národ střediskem pravého uctívání. Byl doslova skutečným středem izraelského tábora o počtu dvou až tří milionů lidí. Levité, kteří se starali o tuto stavbu, postavili své stany dokola v příslušné vzdálenosti, poněkud dále stanovalo dvanáct kmenů, vždy tři na každé světové straně. Místo, kde stál svatostánek, bylo lehce poznat, protože nad Nejsvětější stál oblak. V noci vypadal oblak jako oheň, takže jej viděli všichni, ať měli stany kdekoli. Když lid mluvil o uctívání, myslel na svatostánek, protože tam byly přinášeny všechny oběti a tam kněží vykonávali svou službu. I otázky národního významu zde byly Bohem zodpovídány prostřednictvím velekněze se svatými losy, Urim a Tummim.
Svatostánek, stejně jako trvalejší budovy, které jej nahradily, byl „svatyní“, to je svatým místem. Bůh nebyl osobně přítomen ve svatostánku a také v něm nikdy nebyl jeho obraz. Byl v něm přítomen pouze svým duchem. To bylo naznačeno nadpřirozeným světlem, které zářilo v Nejsvětější nad truhlou smlouvy. Avšak podívejme se na jednotlivosti celé stavby.
Z ČEHO SESTÁVAL SVATOSTÁNEK
Pozemek určený pro svatostánek byl sto loket (asi 44,50 metru) dlouhý a padesát loket (asi 22,25 metru) široký. Toto území se jmenovalo „nádvoří“. Okolo byl vztyčen pět loket (asi 2,23 metru) vysoký plot z plátna, které bylo připevněné na mosazných sloupech neboli pilířích. Uprostřed čelní (východní) strany tohoto území byla brána z krásně zbarvené utkané záclony, dvacet loket (asi 8,90 metru) dlouhé. — 2. Mojž. 27:9–19.
Když se vstoupilo bránou, bylo nejprve vidět měděný oltář, na který byly skládány zápalné oběti nejrůznějšího druhu. (2. Mojž. 27:1–8) Za ním stála měděná nádrž s vodou, kde se kněží myli. (2. Mojž. 30:17–21) V druhé polovině nádvoří stál samotný svatostánek. Tato pravoúhlá, stanu podobná stavba, byla třicet loket (asi 13,35 metru) dlouhá, deset loket (asi 4,45 metru) široká a deset loket vysoká. Byla vytvořena ze čtyřiceti osmi pozlacených panelových rámů, z nichž každý měl sestávat ze dvou sloupků a tří rozpěr, a to nahoře, dole a uprostřed. U vchodu stálo pět pozlacených sloupů a mezi Svatou neboli větším oddělením a Nejsvětější byly čtyři pozlacené sloupy. Všechny panelové rámy a sloupy byly zasazeny do masivních stříbrných podstavců, s výjimkou pěti čelních sloupů, které měly měděné podstavce. — 2. Mojž. 26:15–33, 37.
Svatostánek byl pokryt přehozy z jemného plátna, na němž byly v nádherných barvách vyšity postavy cherubínů. Ty byly viditelné zevnitř svatostánku skrze panelové rámy. Přes lněný přehoz byla položena jemná, měkká přikrývka z kozí srsti a přes ni dvě další ochranné vrstvy, jedna z červeně obarvených beraních kůží a vnější přikrývka z tuleních kůží, které tvořily střechu. — 2. Mojž. 26:1–14.
Přední závěs byl z plátna nádherně vyšívaného, ale nikoli s postavami cherubínů. — 2. Mojž. 26:31–33.
Nejvnitřnější místnost, Nejsvětější, byla dokonalá krychle, se stranami deset loket. Přední či východní část, Svatá (neboli Svaté místo), byla dvakrát tak dlouhá. Uvnitř Svaté, na severní straně, stál pozlacený stůl pro chleby předložení, na němž bylo dvanáct chlebů, jeden pro každý kmen, a kromě toho trochu kadidla. (3. Mojž. 24:5–7) Na jižní straně byl z masivního zlata vytvořený svícen (ne však na svíčky). Před záclonou, která zakrývala Nejsvětější, stál oltář na kadidlo, obložený zlatem. — 2. Mojž. 25:23–36; 26:35; 30:1–6.
V Nejsvětější stála pozlacená truhla smlouvy se „slitovnicí“ neboli víkem z masivního zlata a na něm stáli dva cherubové. Nad víkem mezi cheruby svítilo nadpřirozené světlo, které naznačovalo, že Bůh je se svým lidem v chrámu, ne osobně, ale svým duchem. Jeho svatý duch tam působil toto světlo. — 2. Mojž. 25:10–22; 3. Mojž. 16:2.
DEN SMÍŘENÍ
Lid přinášel ke svatostánku oběti po celý rok. Ale desátý den sedmého měsíce hebrejského kalendáře byl význačným dnem. Byl to Den smíření. (3. Mojž. 16:29–31; 23:27) V ten den byla brána do nádvoří otevřená, takže lid mohl vidět, co se dělo na nádvoří, ale nesměl tam vstoupit žádný, kdo nebyl určen k chrámové službě. Závěs svatostánku za pěti vstupními sloupy byl stále na svém místě, takže nikdo, kromě kněží, kteří sloužili ve svatostánku, nikdy neviděl, co je uvnitř. Během usmiřování směl však pouze velekněz vstoupit do svatostánku. (3. Mojž. 16:17) Nikdy nikdo nevstoupil do Nejsvětější kromě velekněze a ten do tohoto oddílu vcházel pouze v tento den v roce. — Žid. 9:7.
Kromě běžných zápalných obětí byly nejdůležitějšími oběťmi v Den smíření mladý, bezvadný býček a kozel, nazývaný „kozel pro Jehovu“. Ještě další kozel byl přiveden, nad nímž velekněz vyznával hříchy lidu, a pak byl tento kozel odveden do pustiny, aby tam zahynul. — 3. Mojž. 16:3–10.
Býk stál na severní straně oltáře zápalných obětí a tam byl zabit. (Srovnej 3. Mojž. 1:11.) Velekněz šel nejprve do Nejsvětější s přenosnou kadidelnicí naplněnou uhlím, které vzal z oltáře. (3. Mojž. 16:12, 13) Když spálil kadidlo v Nejsvětější, vstoupil tam znovu, tentokrát s krví býčka, kterou vykropil na zem před truhlu a na truhlu s jejím víkem neboli slitovnicí. Touto krví bylo vyprošeno Boží milosrdenství pro odpuštění neboli přikrytí hříchů velekněze a „jeho domu“, který zahrnoval celý kmen Lévi. — 3. Mojž. 16:11, 14.
Potřetí šel do Nejsvětější s krví ‚kozla pro Jehovu‘ a vykropil ji před truhlu k usmíření hříchů lidu. Trochu krve býka i kozla bylo vylito na oltář zápalných obětí a na jeho rohy. Tuk zvířat byl spálen na oltáři a těla byla dopravena mimo tábor a spálena s kůží a vším ostatním. — 3. Mojž. 16:25, 27.
Tím získal lid upokojující vědomí, že udělal to, co Bůh přikázal a co se mu líbí, a že jeho hříchy jsou pro další rok z něho svaleny. Apoštol Pavel napsal o obětních opatřeních Zákona: „Krev kozlů a býků a popel z jalovice, vykropená na znečištěné, posvěcuje do té míry, že se tělo stává čisté.“ — Žid. 9:13.
Izraelité museli však každoročně dodržovat Den smíření a v mezidobí přinášet zvláštní oběti za určité osobní hříchy. Proto napsal apoštol Pavel dále: „Oč více krev Krista, který se skrze věčného ducha obětoval bez poskvrny Bohu, očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli konat svatou službu živému Bohu?“ — Žid. 9:14.
Zákon s jeho svatostánkem a chrámem byl „stínem nadcházejících dobrých věcí, ale nikoli skutečnou podstatou věcí“, protože „skutečnost patří Kristu“. — Žid. 10:1; Kol. 2:17.
Hebrejci nikdy nepřišli na myšlenku, že jednoho dne budou mít velekněze, který položí svůj vlastní lidský život jako oběť a který nevstoupí do Nejsvětější svatostánku nebo chrámu na zemi, nýbrž do samých nebes, do Boží přítomnosti v jeho velkém duchovním chrámu. O duchovním chrámu a o tom, jak slouží dnes jako středisko pravého uctívání, bude pojednáno v příštím článku této série, vycházející ve Strážné věži. — Žid. 9:24.