Soud spravedlivý, a přece milosrdný

KDYŽ si pomyslíš, že bys měl jít před soudce, jaký obraz ti vyvstane v mysli?

Snad si představíš nepříjemného, přísného a nepřístupného člověka, který naslouchá obviněním a důkazům proti tobě, ale nedává ti žádnou naději, abys ospravedlnil svůj postoj a příčinu svého provinění.

Takový obraz často malují církve křesťanstva, když se jedná o Krista jako soudce. Například nástěnná malba v Sixtinské kapli v Římě zobrazuje Krista, jak vynáší rozsudek. Dělá prudké gesto, kterým vyjadřuje odsouzení „zatracených“ za jejich předešlé hříchy a posílá je do pekla, do místa věčných muk. Jeho výraz je tak nepříjemný a hrozný, že jeho matka Marie, která se vedle něho krčí, vypadá spravedlivěji a milosrdněji než on. Tento Kristův soud je nelidsky krutý.

Neexistuje nic vzdálenějšího od pravdy, než takový obraz. Apoštol Jan napsal o tom, který je ustanoven jako hlavní soudce: „Byl plný nezasloužené laskavosti a pravdy.“ (Jan 1:14) A v době soudu s ním bude 144 000 nebeských spolusoudců, o nichž Bible říká: „V jejich ústech nebyla nalezena žádná faleš, jsou bez poskvrny.“ — Zjev. 14:1, 5.

Bible také nepopisuje soudný den jako den o čtyřiadvaceti hodinách, ve kterém miliardy lidí procházejí před trůnem, aby znovu slyšely o svých předešlých hříších a aby hned na místě přijaly konečný, neodvolatelný rozsudek. Soudný den, ve kterém Kristus a 144 000 jeho spolupracovníků slouží jako soudci, si vyžádá plných tisíc let. — Zjev. 20:6, 12, 13.

CO JE „SOUDCE“ V BIBLICKÉM SMYSLU?

Když zkoumáme biblickou zprávu, vidíme, že soudci nebyli jen lidé, kteří seděli, aby vyslechli a zvážili důkazy, a pak vynesli rozsudek. Soudci byli ustanoveni jako vůdci, pomocníci a osvoboditelé lidu. (Soud. 2:18) Nesoudili jenom přestupníky zákona; pomáhali také lidem, aby znali a uplatňovali Boží zákon ve svém životě — byli pro ně jakoby „otci“.

Vezměme si například soudce Gedeona. Byl nenáročným mužem, rolníkem, avšak dobře znal zákon. S třemi sty muži, kteří věřili v Boha, vysvobodil Izrael z područí Madiánských. Pak vedl a spravedlivě soudil národ po čtyřicet let a po celou tu dobu byl v zemi klid. — Soud. kap. 6–8.

Pak to byl Jefte, vyhnanec, který pomohl Izraelitům z útlaku Ammonitských. Jeho horlivost pro Boží věc byla tak opravdová, že složil z vlastního popudu slavnostní slib, že obětuje každého, kdo vyjde z jeho domu, aby ho přivítal při jeho vítězném návratu z bitvy. (Slib neznamenal, že by byl někdo doslova upálen, ale že by věnoval svůj život službě u Božího svatostánku.) Na takový slib měl právo jako hlava rodiny. Jefte jej věrně splnil, i když se ukázalo, že to byla jeho vlastní dcera, jeho jediné dítě. Pak „dále soudil Izrael po šest let“ až do své smrti. — Soud. kap. 11, 12.

Apoštol Pavel vyjmenovává několik těchto soudců a říká, že „vykonávali spravedlnost“. (Žid. 11:33) Jak? Jednali tak, aby obnovili čisté uctívání Boha, sloužili, aby očistili národ a přivedli jej zpět do Boží přízně a tím do pokojného stavu a blahobytu. (Soud. 6:28–32) Lidem radili a řídili je tak, aby mohli své životy přivést do souladu s Bohem a tak si zajistit blahobytný a šťastný život. — Iz. 1:26.

Jiní soudci ve starém Izraeli byli také staršími ve svých obcích. Řešili právní případy, avšak to byla pouze jedna stránka jejich práce. Většinu svého času trávili na řízení záležitostí obce a dbali o blaho všech v souladu s uspořádáním, které ustanovil Bůh. Pomáhali lidem, aby se učili zákon a byli mu věrní, a tak nepřímo snižovali počet právních případů, které by jinak vznikaly. — Přísl. 8:15, 16.

Izraelští králové byli též soudci. Izrael si vyžádal „krále, aby nás soudil jako všechny národy“. Ačkoli král nesl na svých bedrech odpovědnost za blaho všeho obyvatelstva v každém čase, důležitou částí jeho práce byla i jeho přítomnost při soudních procesech. — 1. Sam. 8:4, 5; 2. Par. 1:9–12.

SOUDNÝ DEN LIDSTVA

Apoštol Pavel řekl posluchačům v Athénách: „[Bůh] ustanovil den, ve kterém zamýšlí soudit obydlenou zemi ve spravedlnosti mužem, jehož jmenoval, a opatřil záruku všem lidem tím, že ho vzkřísil z mrtvých.“ (Skut. 17:31) Tímto „mužem“ je Pán Ježíš Kristus. Jeho vzkříšení je zárukou vzkříšení z mrtvých, jak napsal Pavel svému spoluslužebníku Timoteovi: „Slavnostně ti přikazuji před Bohem a Kristem Ježíšem, který je určen k tomu, aby soudil živé i mrtvé, a při jeho zjevení a při jeho království.“ — 2. Tim. 4:1; 1. Kor. 15:12–19.

Ježíš Kristus může soudit celé lidstvo včetně vzkříšených mrtvých, protože vyplatil lidskou rasu svou výkupní obětí. Řekl: „Neboť jako Otec křísí mrtvé a obživuje, tak i Syn obživuje ty, které chce. Neboť Otec nesoudí vůbec nikoho, ale svěřil celý soud Synu, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí Otce, který jej poslal. A dal mu moc soudit, protože je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kteří činili dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kteří činili špatné věci, ke vzkříšení soudu. Nemohu dělat sám od sebe vůbec nic; jak slyším, tak soudím a můj soud je spravedlivý, protože nehledám svou vlastní vůli, ale vůli toho, jenž mne poslal.“ — Jan 5:21–23, 27–30.

Ježíš Kristus je „Syn člověka“ proto, že byl na zemi dokonalým člověkem stejně jako Adam, který ztratil život pro celou lidskou rasu. Ježíš je v postavení pokrevního příbuzného a výplatce, jak je to předstíněno v Zákoně. Může vyplatit lidstvo a tím je osvobodit od otroctví hříchu a smrti, a dokonce i z hrobu. — 3. Mojž. 25:47–49; Řím. 5:14.

Tisíciletý den soudu bude pro všechny v pamětních hrobkách dnem vzkříšení. To znamená, pro všechno vykoupené lidstvo, kromě Kristových duchovních „bratrů“, jeho 144 000 spolukrálů a spolukněží, kteří budou rovněž soudci během tohoto „dne“. Je to proto, že oni budou vzkříšeni časněji, neboť mají podíl na „prvním vzkříšení“, na vzkříšení do nebe. — Zjev. 20:4–6; Fil. 3:11.

Vzkříšení nebude jen pro ty, kteří jsou počítáni za spravedlivé, ale také pro ty, kteří jsou v porovnání k nim ‚nespravedliví‘. „Nastane vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých,“ prohlásil apoštol Pavel. O ‚spravedlivé‘ nemáme obavy, ale co bude s ‚nespravedlivými‘? — Skut. 24:15.

‚NESPRAVEDLIVÍ‘

O ‚nespravedlivé‘ se také nemusíme obávat. Záleží na nich, zda během soudného dne přijmou nebo zamítnou Kristovo výkupné, až jim bude umožněno mu porozumět. Právě ta skutečnost, že pro den soudu je vyhrazeno tisíc let, naznačuje, že se v něm nebudou pouze vyhlašovat rozsudky. Je to milosrdné opatření. Všichni vzkříšení budou potřebovat pomoc. Dát jim tuto pomoc je jedním z hlavních účelů tisíciletého dne.

‚Nespravedliví‘ budou potřebovat větší pomoc než ‚spravedliví‘. Během svého života neslyšeli o Božím opatření nebo nedbali dobrého poselství, když se k nim dostalo. Okolnosti a životní prostředí měly velký vliv na jejich postoj. Mnozí ani nevěděli, že existuje Kristus. Jiným do té míry překážel tlak světa a starosti, že „semeno“ dobrého poselství v jejich srdcích nezakořenilo. (Mat. 13:18–22) Přítomný systém věcí pod neviditelným vlivem satana ďábla „zaslepil mysli nevěřících, aby neprosvitlo osvícení slavného dobrého poselství o Kristu, který je obraz Boží“. (2. Kor. 4:4) Pro tyto vzkříšené to není „druhá příležitost“. Je to jejich první skutečně vhodná chvíle, aby získali věčný život na zemi skrze víru v Ježíše Krista.

‚Nespravedliví‘ budou mít daleko k tomu, aby dosáhli dokonalosti. Ale pod daleko lepšími, milosrdnými podmínkami soudného dne, kdy satan a jeho démoni budou odstraněni a přítomný zlý systém věcí bude pryč, jim už nebudou bránit vnější překážky. Uslyší dobré poselství za lepších podmínek a buď je přijmou, nebo zamítnou. Ti, kteří je odmítnou, zemřou; pro ně to bude vzkříšení, kterému bude následovat takové chování, jež jim přivodí nepříznivý rozsudek. Ti, kteří přijmou dobré poselství, budou muset začít s obnovou své mysli. (Řím. 12:1, 2) A to si vyžádá určitý čas.

‚SPRAVEDLIVÍ‘

Naproti tomu ‚spravedliví‘, kteří budou přivedeni zpět při pozemském vzkříšení, budou mít ‚náskok‘. Soudci jim však také budou věnovat čas. Tito lidé zemřeli proto, že zdědili hřích a trest smrti po neposlušném Adamovi a Evě. Všichni zemřeli, aniž by měli svou vlastní spravedlnost. (Řím. 5:12; 3:23) Ne pro mravní a tělesnou dokonalost, ale pro tu skutečnost, že byli muži i ženami, kteří projevovali ryzost vůči Bohu jako patriarcha Job, byli v Božích očích spravedliví. — Job 2:3, 9, 10; 27:5; Jak. 5:11.

Podle toho budou ‚spravedliví‘ i ‚nespravedliví‘ potřebovat více než jen osvobození z pamětních hrobek vzkříšením z mrtvých. ‚Spravedliví‘ budou také potřebovat osvobození od hříšnosti a lidské nedokonalosti. Nebeský soudce Ježíš Kristus je tedy nemůže najednou prohlásit za skutečně nevinné, dokonalé, osvobozené od odsouzeníhodné hříšnosti, a již v ten den, kdy budou vzkříšeni, rozhodnout, že jsou způsobilí k věčnému životu na zemi. Milosrdně jim bude poskytnut užitek z Kristovy usmiřující oběti, takže se mohou stát duchovně i tělesně dokonalými lidmi. Budou-li poslušní, již nezemřou. Proto je vzkříšení ve dni soudu nazváno ‚lepším vzkříšením‘, než bylo to, jež zakusili lidé, kteří byli vzkříšeni v biblických dnech. — Žid. 11:35.

Ti, kteří jako „velký zástup“ přežijí zničení tohoto systému věcí, budou v podobném postavení. (Zjev. 7:9, 10, 13–15) Budou mít stále zděděnou hříšnost, ačkoli udělali veliký pokrok, aby oblékli novou osobnost. (Efez. 4:22–24) Jsou na cestě k životu a budou se jí držet pod milosrdným vedením a péčí nebeských soudců, dokud je tito soudci zcela neosvobodí od hříšnosti, od slabostí a ze stavu umírání.

BUDEŠ TAM PAK ŽÍT?

Neexistuje tedy žádný důvod, proč bychom se měli obávat tisíciletého dne soudu. Je to něco, na co se můžeme těšit svým celým srdcem. Představ si, jak vítáš zpět své milované, aby žili za podmínek, ve kterých si bude člověk skutečně přát neustále žít!

Otázka, která dnes leží před každým z nás, zní: Budu tam žít, abych vítal při vzkříšení zpět své příbuzné a známé? Nyní je totiž čas naší příležitosti k životu. Víme o Božích uspořádáních, která uskuteční svým královstvím pod Kristem, soudcem ustanoveným na tisíc let. Chopíme-li se pravdy, naučíme-li se více o Bohu a jeho dobrém záměru s námi a učiníme-li pravdu svou životní cestou, pak budeme působit k tomu, abychom přežili. — Sof. 2:2, 3.

I kdybychom měli zemřít při své službě Bohu v krátkém čase, který je tomuto systému věcí ponechán, můžeme být ujištěni brzkým vzkříšením. Je tudíž položena otázka: Budu tam žít? Každý si ji musí zodpovědět sám, neboť Bůh nám nyní nabízí příležitost. — Jan 11:25, 26.