Přikrývá boží milosrdenství všechny tvé hříchy?
„Jehova, Bůh milosrdný a milostivý, . . . který. . . promíjí provinění a přestupek a hřích, ale rozhodně neosvobodí od trestu.“ — 2. Mojžíšova 34:6, 7.
1. Jak daleko jde Boží milosrdenství podle názoru některých lidí?
JE Boží milosrdenství bezmezné? Je správné, že Boha mnozí lidé znázorňují jako osobnost, která má takové slitování a takovou vše zahrnující lásku, že přijímá každého s otevřenou náručí, bez ohledu na to, jakým životem kdo žil? Jeden profesor teologie například napsal v časopise, který vydává učitelský sbor jednoho teologického semináře: Chce-li církev dostát svému povolání, musí odvážně prohlásit, že homosexuálové jsou lidé, kteří byli stvořeni k Božímu obrazu a za které Kristus zemřel, a že oni, kteří nebyli žádným lidem, jsou z Boží milosti Božím lidem, neboť kdysi jim nebylo prokazováno milosrdenství, ale nyní jim bylo prokázáno milosrdenství.“ Prokazuje Bůh milosrdenství člověku, který stále pěstuje takové věci? Jiný duchovní zastává stejný názor a v jednom církevním časopise, který je vydáván „s církevním schválením“, o tomto námětu napsal: „Jestliže homosexuální člověk s povahou, s jakou byl stvořen, není odporný Bohu, ale Bůh jej miluje, pak my nemůžeme jednat jinak. A to znamená, že musíme homosexuálního člověka přijímat takového, jaký je.“ Přijímá jej Bůh takového, jaký je?
2. Pro který Ježíšův zvyk mohli někteří lidé špatně chápat Ježíšův postoj k hříšníkům, ale co Ježíš odpověděl svým kritikům?
2 Kdo čte Bibli povrchně, může souhlasit s těmito názory, které vyjadřují náboženští představitelé. Takoví lidé si snad vzpomenou na zkušenosti Ježíše Krista, jež se podobají té, která je zapsána v 9. kapitole Matoušově. „Když ležel u stolu v domě, hle, přišli mnozí výběrčí daní a hříšníci a začali uléhat za stůl s Ježíšem a jeho učedníky. Ale když to viděli farizeové, začali říkat jeho učedníkům: ‚Proč váš učitel jí s výběrčími daní a hříšníky?‘ Když je slyšel, řekl: ‚Zdraví lidé nepotřebují lékaře, ale churaví. Jděte tedy a naučte se, co to znamená: „Milosrdenství chci a ne oběť.“ Neboť jsem nepřišel, abych povolával spravedlivé, ale hříšníky.‘ “ — Mat. 9:10–13.
MILOSRDENSTVÍ NEZNAMENÁ PŘEHLÍŽENÍ HŘÍCHŮ
3. Jaký postoj k hříšníkům můžeme poznat z odpovědi, kterou dal Ježíš svým kritikům, a jak to bylo rovněž patrné z jeho skutků?
3 Nemohlo by se při povrchním čtení zdát, že Ježíš schvaloval hříšníky, neboť byl ochoten být v jejich společnosti a kritizoval farizey za to, že proti tomu měli námitky? Povšimni si však Ježíšova úvodního výroku: „Zdraví lidé nepotřebují lékaře, ale churaví. Neměli bychom z toho spíše usuzovat, že Ježíš byl v jejich společnosti proto, aby je uzdravil, a ne proto, aby je prostě přijímal v churavém stavu, v němž je nalezl jako hříšníky? Ježíš skutečně prokazoval milosrdenství a ve svém Kázání na hoře povzbuzoval také jiné, aby byli milosrdní; řekl: „Šťastní jsou milosrdní, protože jim bude prokázáno milosrdenství.“ (Mat. 5:7) Ale skutečnost, že Ježíš prokazoval hříšníkům milosrdenství, neznamenala, že by přehlížel jejich hříchy. Jeho milosrdenství bylo spíše projevem soucitu, který k nim pociťoval stejně jako k lidem, kteří byli tělesně nemocní. Při jedné příležitosti jakýsi malomocný člověk zahlédl Ježíše, padl na svou tvář a prosil jej: „Pane, jestliže jen chceš, můžeš mne očistit.“ Nato Ježíš vztáhl ruku, dotkl se jej a řekl: „Chci, buď očištěn.“ Mužovo malomocenství ihned zmizelo. Někdy některému nemocnému prostě řekl, aby zvedl své lůžko a šel. Jindy však místo toho řekl: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ — Luk. 5:12, 13, 20.
4. a) Co bylo jedním z nejdůležitějších rysů Ježíšovy služby? b) Jak apoštol Pavel ve svém prvním dopise Korintským ukázal, jaký je pravý vztah hříšníků k Božímu milosrdenství?
4 Z toho je patrné, že Ježíš nepřijímal lidi v jejich hříších takové, jací byli. Naopak, jedním z nejdůležitějších rysů jeho služby bylo, že uzdravoval lidi z jejich duchovních nemocí, aby je Bůh mohl přijmout, protože změnili svůj způsob života. (1. Petra 3:12; Mal. 3:18; Skut. 10:34, 35) Ježíšovi učedníci neměli zkreslený názor na Boží milosrdenství. Asi dvaadvacet let poté, kdy Ježíš úspěšně skončil svou pozemskou službu, napsal například apoštol Pavel osvědčeným křesťanům v Korintě slova: „Což nevíte, že nespravedliví nezdědí Boží království? Nedejte se svést. Ani smilníci ani modláři ani cizoložníci ani muži vydržovaní pro nepřirozené účely ani muži, kteří leží s muži, ani zloději ani chamtivci ani opilci ani utrhači ani vyděrači nezdědí Boží království. A přece takoví byli někteří z vás. Ale byli jste čistě umyti, ale byli jste posvěceni, ale byli jste ospravedlněni ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a duchem našeho Boha.“ — 1. Kor. 6:9–11.
5. Kterými slovy popsal Jan hřích a ty, kteří hřeší, a jaký je podle jeho slov konec takových hříšníků?
5 Jan, který byl Ježíšovým apoštolem a kterého Ježíš zvláště miloval, vyjádřil, co je hřích, a charakterizoval ty, kteří hřeší; svými slovy také ukázal, jak skončí takoví lidé: „Každý, kdo hřeší, činí též bezzákonnost, a tak hřích je bezzákonnost. Také víte, že on [Ježíš] byl zjeven, aby odňal naše hříchy, a v něm není žádný hřích. Každý, kdo zůstává ve spojení s ním, nehřeší; kdo hřeší, ten jej nikdy neviděl ani nepoznal. Děťátka, ať vás nikdo nesvede; kdo koná spravedlnost, je spravedlivý, tak jako On je spravedlivý. Kdo stále hřeší, pochází z ďábla, protože ďábel hřeší od počátku. Proto byl zjeven Boží Syn, totiž aby zničil díla ďáblova.“ — 1. Jana 3:4–8.
TI, KTEŘÍ HŘEŠÍ, NEJSOU ZPROŠTĚNI TRESTU
6. Jak Jehova smýšlí o lidech, kteří hřeší?
6 Kdo by chtěl získat nebo si zachovat Boží uznání, měl by si dobře povšimnout Pavlových slov galatskému sboru: „Nedejte se svést: Bohu se nelze vysmívat. Neboť cokoli člověk rozsévá, to bude také sklízet; neboť kdo rozsévá s ohledem na své tělo, sklidí od svého těla zkázu, kdo však rozsévá s ohledem na ducha, sklidí od ducha věčný život.“ (Gal. 6:7, 8) Bůh odpouští hříchy a na Adamovy děti, které se narodily v hříchu, pohlíží milosrdně a soucitně. (Žalm 51:7) Pravý Bůh se však zjevil Mojžíšovi jako „Jehova, Bůh milosrdný a milostivý. . . který. . . promíjí provinění a přestupek a hřích, ale rozhodně neosvobodí od trestu.“ (2. Mojž. 34:6, 7) Jehova neučinil žádnou výjimku ani v případě krále Davida, s nímž uzavřel smlouvu o království. David byl potrestán za své hříchy, ale bylo mu také milosrdně odpuštěno, protože činil pokání. Jehova však neodpouští těm, kteří úmyslně porušují spravedlivé zásady, na nichž je založen jeho vlastní trůn, ani těm, pro které se hřešení stalo zvykem. (Srovnej Židům 1:8, 9.) Naopak. Mezi ním a takovými lidmi je aktivní nepřátelství a rozhodně nemohou uniknout rozsudku, který pro ně stanovil.
7. Jaký je správný názor na Jehovovo milosrdenství, ale co si o něm myslí někteří lidé?
7 To by nás nemělo vést k závěru, že Jehova není Bohem trpělivosti a shovívavosti. Podle svého vlastního svědectví řekl o svém způsobu jednání s izraelským národem ve staré době: „Mám zalíbení ne ve smrti zlého, ale v tom, aby se zlý odvrátil od své cesty a skutečně zůstal živ.“ (Ezech. 33:11) A i když někteří zlí nemoudře zneužívají jeho trpělivosti a dokonce se posmívají výstraze, že jeho shovívavost jednoho dne skončí, ponechává jim volnost, aby se k němu mohli obrátit ti, kteří jsou čestní v srdci, a aby mohli být zachráněni. — 2. Petra 3:3, 4, 9, 15; Řím. 2:4.
8. Jak má všechno lidstvo užitek z Jehovovy trpělivosti?
8 Všechno lidstvo, i zlí lidé, má užitek z Božího milosrdenství. Neodpírá jim věci, které potřebují k životu. Ježíš mluvil o této Jehovově vlastnosti, totiž o jeho nezasloužené laskavosti, a uvedl ji jako příklad, neboť nám připomněl, že náš nebeský Otec „působí, aby jeho slunce vycházelo nad zlými lidmi i nad dobrými, a dává déšť na spravedlivé a na nespravedlivé“. (Mat. 5:45) A když Adam a Eva neposlechli Boží zákon a jedli ze zakázaného stromu poznání dobrého a zlého v zahradě Eden, projevil Jehova milosrdenství jejich nenarozenému potomstvu a nechal je proto naživu, dokud se jim nenarodily děti.
9. Jak využívaly nespočetné miliony lidí dobu Jehovovy trpělivosti a k čemu to nakonec pro ně povede?
9 Mnozí lidé přijali Jehovovu neustálou nezaslouženou laskavost a shovívavost a nepromarnili její účel; na druhé straně však nespočetné miliony lidí již ode dnů Adamových používaly této přechodné doby, doby Jehovovy trpělivosti, jako příležitosti, aby žili v odporu proti Bohu a aby pěstovali všechny druhy nespravedlivého jednání, jež odporují Boží vůli, kterou vyjádřil vůči svému tvorstvu. (2. Kor. 6:1; Řím. 1:28–32) Bůh však není povinen snášet je na neurčitý čas, stejně jako neměl tuto povinnost vůči Adamovi a Evě, kteří ve svůj čas odešli do věčné smrti, jak to pro ně Jehova určil. (1. Mojž. 3:19; 5:5) Doba Jehovovy trpělivosti se blíží ke konci. Až skončí, Jehovovy andělské zástupy se ujmou práce, která jim byla určena, a vykonají rozsudek; Jehovovo milosrdenství nebude prokázáno těm, kteří budou v té době stále jednat bezzákonně, kteří se neobrátili a nebyli označeni jako praví učedníci Ježíše Krista. (Ez. 9:5, 6) Až přijde ta doba, přikryje Boží milosrdenství všechny tvé hříchy?
MUSÍME BÝT STÁLE BDĚLÍ
10. a) Jak by se měli ti, kteří se oddali Bohu a dali se pokřtít, dívat na Boží milosrdenství, které jim Bůh stále prokazuje? Jakou útěchu mohou čerpat z Janových slov v 1. Janově 2:1–6?
10 Pokud jsi ještě nepoznal Jehovova spravedlivá nařízení a nepřijal jsi jej jako svou životní cestu, nesmíš ztrácet čas. Musíš jednat rychle, chceš-li mít před Jehovovými silami, vykonávajícími rozsudek, znamení pravého křesťana. Ale mezi těmi, kteří čtou tyto stránky, jsou mnozí, kteří již uznali, že jsou před Bohem hříšníky, a činili pokání za svůj nesprávný způsob života a obrátili se; přijali Boží opatření pro smíření, Boží nepopsatelný dar, daný lidstvu, oběť jeho drahého Syna. Mají tak záruku, že jim bude neustále poskytována Boží přízeň, že jim tedy bude poskytnuto jeho neměnné milosrdenství? Ti, kteří se oddali Bohu a symbolizovali tento krok křtem ve vodě, vědí, že je nutná neustálá bdělost. (1. Kor. 10:12) Vědí, že jsou nedokonalí, a jsou si vědomi rozporů, které v sobě mají, takže tělem jsou otroky zákona hříchu, ačkoli myslí jsou otroky Božího zákona. (Řím. 7:25) Vědí, že jsou různé stupně závažnosti v nesprávném jednání a že hříchy mohou mít různou podobu — hříchy proti lidstvu, hříchy proti Bohu a Kristu, hříchy proti svému vlastnímu tělu, hříchy na základě spoluviny na hříších druhých lidí a mnoho jiných takových přestupků. Nacházejí však útěchu v Janových slovech: „Jestliže však přece někdo zhřeší, máme pomocníka u Otce, Ježíše Krista, spravedlivého. A on je usmiřující obětí za naše hříchy, ne však pouze za naše, ale též za hříchy celého světa. A podle toho víme, že jsme jej poznali, jestliže totiž dále zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: ‚Poznal jsem jej‘, a přece nezachovává jeho přikázání, je lhář, a v takovém není pravda. Kdokoli však skutečně zachovává jeho slovo, v tom byla láska k Bohu učiněna dokonalou. Podle toho víme, že jsme ve spojení s ním. Kdo říká, že zůstává ve spojení s ním, je sám povinen také dále chodit tak, jako chodil on.“ — 1. Jana 2:1–6.
11. Jak můžeme z Ježíšových slov dokázat, že i nesprávný vztah k tomu, co děláme každý den, může nás odvést od cesty života?
11 Lidé, kteří jsou na cestě k životu, spoléhají se v důvěře na Boží milosrdenství, které je vyjadřováno skrze Ježíše Krista, a budou se snažit chodit po Božích cestách. I když se snad vystříhají závažných hříchů, jimiž by zřejmě ztratili Boží milosrdenství, vědí, že je mnoho skutků nebo pochybení, jimiž může být vážně ohrožen jejich vztah k Bohu. Vědí například, že Ježíš nepřisuzoval svým učedníkům nic špatného, a přece je varoval, aby nezneužívali určitých každodenních činností, což by je mohlo odvést od cesty života. Ježíš řekl: „Dávejte. . . na sebe pozor, aby vaše srdce nikdy nebyla obtížena přejídáním a přílišným pitím a životními starostmi. A tento den [vykonání Jehovova rozsudku] by na vás přišel náhle, jako osidlo.“ (Luk. 21:34, 35) Lidé, kteří chtějí jít těsně v Ježíšových stopách, poznávají tedy, že nic není možné bez nebezpečí přehlédnout nebo považovat za tak nezávažné, že tomu nemusí věnovat vážnou a pečlivou pozornost.
12. Jak závažný význam má pro nás otázka, zda odpouštíme druhým? Uveď biblickou radu.
12 Máme-li tedy před očima toto Ježíšovo burcující napomenutí, můžeme si snad dovolit přehlížet nebo znevažovat slova, jimiž se máme podle Ježíšova poučení modlit: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům?“ Prosíš o to Boha upřímně a s rozlišovací schopností? Tato slova nelze brát na lehkou váhu. Ježíš dodal: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestupky, odpustí váš nebeský Otec i vám; jestliže však lidem neodpustíte jejich přestupky, ani váš Otec neodpustí vaše přestupky.“ (Mat. 6:12, 14, 15) Ježíš dále napomínal: „Přestaňte soudit, abyste nebyli souzeni; neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni; a jakou mírou odměřujete, takovou budou odměřovat i vám. Proč se tedy díváš na stéblo v oku svého bratra, ale nevšímáš si trámu ve svém vlastním oku? Nebo jak můžeš říci svému bratru: ‚Dovol mi, abych ti vytáhl stéblo z oka‘, když hle, v tvém vlastním oku je trám? Pokrytče! Vytáhni nejprve trám ze svého vlastního oka a pak jasně uvidíš, jak vytáhnout stéblo z oka svého bratra.“ — Mat. 7:1–5.
MILOSRDENSTVÍ — POZITIVNÍ VLASTNOST
13. Jaké různé významy má slovo „milosrdenství“, jak je používáno v Bibli?
13 Slova milosrdenství se v češtině často používá k vyjádření, že ze soucitu nebo sympatie byl někdo ušetřen trestu. A v tomto smyslu je tohoto slova také používáno v Bibli. Bůh projevuje milosrdenství vždy v souladu se svými ostatními vlastnostmi a spravedlivými měřítky, včetně práva a pravosti. (Žalm 40:12; Ozeáš 2:19) A protože všichni lidé jsou hříšní na základě dědičnosti a dostávají odplatu za hřích v podobě smrti, je zřejmé, že odpuštění provinění nebo ulehčení rozsudku nebo trestu je často spojeno s projevem Božího milosrdenství. Hebrejské a řecké slovo se však neomezuje jen na odpouštění nebo na umírněnost v uplatňování soudcovského trestu. Pojem „milosrdenství“ se většinou nevztahuje na nějakou negativní činnost, na to, že je upuštěno například od potrestání, ale na pozitivní jednání, na projev ohleduplnosti nebo soucitu, což přináší úlevu těm, kteří jsou v nevýhodě a potřebují milosrdenství. Jak lze očekávat, Bible tedy ukazuje, že milosrdenství Jehovy Boha není vlastnost, kterou uplatňuje jen tehdy, stojí-li někdo před jeho soudcovskou stolicí, protože se dopustil nějakého nesprávného jednání. Je to spíše charakteristická vlastnost Boží osobnosti a charakterizuje jeho normální způsob jednání s těmi, kteří jsou v nouzi. Je to projev jeho lásky. — 2. Kor. 1:3; 1. Jana 4:8.
14. Jak Ježíšovy milosrdné skutky objasňují význam pojmu milosrdenství?
14 Stejně je tomu u Ježíše. Neprojevoval milosrdenství jen těm, kteří mu odporovali nebo kteří jej zraňovali. K těm, kteří jej přiměli k projevům milosrdenství a soucitu, patřili slepí, lidé posedlí démony, malomocní a ti, jejichž děti byly nemocné. (Mat. 9:27; 15:22; 17:15; Mar. 5:18, 19; Luk. 17:12, 13) Ježíš na jejich prosbu: „Smiluj se nad námi“ konal zázraky, které jim přinesly úlevu. Nečinil to mechanicky, lhostejně, ale proto, že jej „pojal soucit“. — Mat. 20:33, 34.
15. Jak srovnává Jan Boží lásku s naší láskou?
15 Nedostávají tak ještě hlubší význam slova Ježíšova nevlastního bratra Jakuba, který řekl: „Neboť ten, kdo neprokazuje milosrdenství, bude souzen bez milosrdenství“? (Jak. 2:13) Bůh nám prokazuje tak veliké milosrdenství, že nás to nutí, abychom projevovali milosrdenství svým bližním, i když naše projevy milosrdenství jsou snad ve srovnání s tím poměrně nepatrné. Jan řekl: „Milovaní, dále se milujme navzájem, protože láska je od Boha a každý, kdo miluje, narodil se z Boha a získává poznání o Bohu. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, neboť Bůh je láska. Tím byla v našem případě zjevena Boží láska, protože Bůh vyslal svého jednozplozeného Syna do světa, abychom skrze něho získali život. Láska je v tom, ne že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás a vyslal svého Syna jako smírčí oběť za naše hříchy. Milovaní, jestliže nás Bůh tak miloval, i my sami jsme povinni navzájem se milovat.“ — 1. Jana 4:7–11
JAK DALEKO JDE BOŽÍ MILOSRDENSTVÍ
16. Jak velké je Boží milosrdenství k nám ve srovnání s milosrdenstvím, které bychom my mohli prokázat druhým, a jak to Ježíš znázornil u Matouše 18:23–35?
16 To se může někdy stát obtížné a chyby nebo zdánlivé nedostatky našich křesťanských bratrů mohou být takové, že jsme nakloněni nedbat tohoto požadavku, podle něhož máme pěstovat lásku a prokazovat milosrdenství; snad si to rozumově vysvětlujeme v tom smyslu, že Ježíš jistě nemínil, že bychom měli u druhých přehlížet takové „extrémní“ chyby. Pavel však ukazuje, že Boží láska je daleko větší než láska, kterou bychom mohli projevovat my, neboť říká: „Bůh nám doporučuje svou vlastní lásku tím, že Kristus za nás zemřel, zatímco jsme byli ještě hříšníky.“ (Řím. 5:8) Oč jsou hříchy, které Bůh odpustil nám, větší než cokoli, co bychom my měli odpustit svým křesťanským bratrům! A Boží milosrdenství, které potřebujeme my a jež se projevuje tím, že Bůh opatřil možnost vykoupení, nemůže být vůbec porovnáno s tím, co od nás potřebují naši bratři a co jim můžeme prokázat. Můžeme se proto divit, že Boží milosrdenství se nemůže vztahovat na ty, kteří sami nejsou milosrdní? — Kol. 3:13; srovnej Mat. 18:23–35.
17. Jak bychom si mohli přivodit Boží rozsudek spojený s trestem, ačkoliv jsme se oddali Bohu, ale o čem nás ujišťuje Jakub?
17 Stojíš proto před nanejvýš závažnou otázkou: Přikrývá Boží milosrdenství všechny mé hříchy? Jestliže jsem se oddal Jehovovi Bohu, symbolizoval jsem tento krok křtem ve vodě a žádal jsem Boha o dobré svědomí, mohlo by se přece stát, že by mne Bůh odsoudil za to, že jsem druhým neprokazoval milosrdenství a lásku? (1. Kor. 13:1–3) Jakub dal výstrahu slovy, která již byla citována: „Neboť ten, kdo neprokazuje milosrdenství, bude souzen bez milosrdenství.“ K tomuto napomenutí však Jakub připojil utěšující ujištění: „Milosrdenství vítězně jásá nad soudem.“ (Jak. 2:13) Jak? A jak by se mohlo stát, že bychom si již dnes, před dnem soudu, přivodili nepříznivý rozsudek tím, že bychom neprojevovali milosrdenství?
18. O kterém příkladu milosrdenství můžeme uvažovat, jakým vzorem milosrdenství se řídil Josef a v jakém ohledu?
18 Vynikající příklad milosrdenství, jež plně odpovídá významu tohoto slova, nacházíme u Josefa, Jákobova milovaného syna. Ve svém projevu milosrdenství se však Josef řídil příkladem, který současně ukázal Jehova Bůh. Biblická zpráva neříká, zda si Josef od počátku v plném rozsahu uvědomoval milosrdenství, které Bůh prokazoval jemu a domácnosti jeho otce. Josef se však plně spoléhal na to, že jej Jehova osvobodí, a nikdy nezakolísal ve svém rozhodnutí, že se bude řídit Jehovovým vedením a že se bude přísně držet jeho spravedlivých požadavků, o nichž se dověděl od svého otce Jákoba. A kdykoli byl Josef v největší nouzi, Jehova mu vždy ve svém milosrdenství pomohl a v náležitém čase byl Josef uveden na druhé nejvyšší místo ve světě své doby, na místo, v němž měl takovou moc, že kdyby si přál, mohl se beztrestně pomstít na všech, kteří s ním špatně jednali. Mohl však také použít svého postavení k jejich velkému požehnání. V dalším článku bude ukázáno, jak Josef projevil milosrdenství nejen těm, kteří se dopustili bezpráví, ale jak také projevil něžné slitování a soucit vůči těm, kteří byli v nouzi; tento pravdivý příběh nám také může ukázat, jak „milosrdenství vítězně jásá nad soudem“. Bude velmi zajímavé a poučné, jestliže si předtím pečlivě přečteme v 1. Mojžíšově kapitoly 37 až 47.