Tessaloničané se učí o Kristově přítomnosti a Jehovově dnu

POLOVINA sedmdesátých let dvacátého století zažila ukončení šesti tisíc let lidských dějin. Mnoho upřímných Jehovových služebníků očekávalo ve spojitosti s tím „velké soužení“, o němž je zmínka u Matouše 24:21, 22, a konečnou fázi Jehovova dne. Po této stránce by mohli být přirovnáni k tessalonickým křesťanům v prvním století. Apoštol Pavel tam založil sbor na své druhé misijní cestě v roce 49 n. l. Jak uvidíme, Kristova parousía neboli přítomnost a Jehovův den hrály v myslích těchto raných křesťanů prvořadou úlohu.

Inspirované záznamy neprozrazují, jak dlouho zůstal Pavel a jeho druh Sílas v Tessalonice. Ale bylo to alespoň tak dlouho, že tam založil sbor a při několika příležitostech přijal pomoc od sboru ve Filippech. V Tessalonice našli mnoho slyšících uší, a to jak ‚několik Židů a velké množství řeckých proselytů a několik význačných žen‘, tak množství těch, kteří opustili své modly a stali se věřícími. — Skutky 17:4; 1. Tess. 1:9.

Místní Židé začali žárlit na Pavlův úspěch a vyvolali pobouření, které skončilo tím, že s několika nově obrácenými bylo hrubě zacházeno. Proto místní bratři považovali za nejlepší vyslat Pavla a Sílu do Bereje, aby nezažili ještě horší zacházení. Protože je Pavel musel opustit náhle, měl úzkostlivou starost o jejich duchovní blaho. Jak budou jeho duchovní děti spolu vycházet? Stojí pevně, anebo bylo všechno Pavlovo úsilí v jejich prospěch zbytečné? Dvakrát se sám snažil je navštívit a pokaždé mu ‚satan překazil cestu‘. A tak udělal to nejlepší, co mohl, a poslal jim svého druha Timotea. Když se Timoteus vrátil s dobrou zprávou, že Tessaloničané stojí pevně, Pavel se nejen velmi radoval, ale ihned jim napsal velmi povzbuzující dopis. Obsah dopisu naznačuje, že mu Timoteus přinesl o Tessaloničanech i nějakou další informaci. Tento dopis a ten, který krátce nato následoval, byly napsány kolem roku 50 a 51 n. l. a nejpravděpodobněji spolu s Matoušovým evangeliem byly prvními napsanými částmi Křesťanských řeckých písem. Pavel byl zřejmě v Korintu, když psal oba dopisy.

PAVLŮV PŘÍKLAD JE NAPODOBOVÁN

Pavel a jeho druhové dali věřícím v Tessalonice znamenitý příklad k napodobování. Jejich napomínání nikdy nevyplývalo z omylu, nečistoty nebo přetvářky. Nevystupovali s lichotivou řečí, ani se nepřetvařovali, aby dosáhli sobeckého zisku, ani pro sebe nevyhledávali slávu. Ačkoli to byli apoštolové, pracovali ve dne v noci, aby nebyli na obtíž těm, kterým duchovně sloužili. Ustavičně se prokazovali „věrnými a spravedlivými a bezúhonnými“. — 1. Tess. 2:5, 6, 10.

Kázali dobré poselství nejen slovy, ale se silou a svatým duchem a s velkou přesvědčivostí. Pavel a jeho druhové nadto hluboce milovali Tessaloničany a byli mezi nimi jemní, jako když kojící matka opatruje vlastní děti. Předali jim nejen dobré poselství, ale nechali jim také své vlastní duše. A jako moudrý a milující otec napomínali Tessaloničany, aby žili způsobem hodným křesťanů. — 1. Tess. 2:7, 8, 11.

Zásada, že „cokoli člověk rozsévá, to bude také sklízet“, může být uplatněna i na Pavlovo úsilí. (Gal. 6:7) Jeho znamenitý příklad našel znamenité napodobitele. Pavel je tedy mohl pochválit, že přijali Boží slovo takové, jaké ve skutečnosti je, ne jako lidské, ale jako slovo Boží, a mohl je pochválit i za to, že nechali Slovo působit ve svém životě. Ano, Pavel mohl napsat, že se „stali napodobiteli našimi a Pánovými“, neboť přes pronásledování přijali Slovo. Tím se stali příkladem pro druhé jak svou vytrvalostí, tak svou horlivostí v kázání. — 1. Tess. 1:6; 2:14.

Pavel jim dal z nesobecké lásky znamenitý příklad, který napodobovali, a proto je mohl pochválit za ‚jejich věrné dílo, za jejich milující usilovnou práci a jejich vytrvalost‘. Ano, „nepotřebujete, abychom vám psali s ohledem na bratrskou lásku, neboť jste sami vyučováni Bohem, abyste se milovali navzájem; a vskutku to děláte všem bratrům“. (1. Tess. 1:3; 4:9, 10) A ve svém druhém dopise je chválí podobně: „Jsme povinni vždy za vás vzdávat Bohu díky, bratři, neboť je to vhodné, protože vaše víra neobyčejně roste a vzrůstá láska každého i vás všech navzájem.“ Není divu, že byl Pavel na ně „hrdý“ pro jejich silnou víru přes všechno pronásledování, které museli snášet. — 2. Tess. 1:3, 4.

‚DĚLEJTE TO JEŠTĚ PLNĚJI‘

Tessaloničané si počínali znamenitě, ale Pavel věděl, že se mohou ještě zdokonalit. Napsal jim: „Žádáme vás a vybízíme vás skrze Pána Ježíše . . . jak máte chodit a líbit se Bohu, tak jak ve skutečnosti chodíte, abyste to dále dělali ještě plněji.“ Co to zahrnovalo? Horlivost v kázání a učení; zdržovat se mravní nečistoty, již praktikují ti, kteří neznají Boha; dávat pozor, aby žádný nezasahoval do práv svého bratra, neboť „Bůh nás povolal, ne aby nám povolil nečistotu, ale ve spojitosti s posvěcením“. — 1. Tess. 4:1–7.

Ano, vzájemně si projevovali lásku, ale Pavel je vybízel, aby „to dále dělali ještě v plnější míře“. Zřejmě byli někteří líní, a tak je Pavel nabádal, aby se starali o své vlastní záležitosti a těžce pracovali rukama tak, aby nic nepotřebovali. Pavel opravdu shledal, že je nutné tento bod ještě zdůraznit, a ve svém druhém dopise napsal: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí.“ Někteří zřejmě chodili nepořádně a vůbec nepracovali. Pavel, když je vybízel, aby pracovali svýma rukama a jedli pokrm, na který si sami vydělali, poukázal sám na sebe, že pracoval ve dne v noci. — 1. Tess. 4:10–12; 2. Tess. 3:10–12.

Pavla znepokojují břemena, jež nesou ti, kteří vedou a předsedají, a proto nabádá tessalonický sbor, aby „jim pro jejich práci věnoval mimořádný zřetel v lásce“. Radí jim, aby se „neustále modlili“, protože si je vždy vědom toho, jak je nutná Boží pomoc. Pavel zdůrazňuje modlitbu, tak jako ve všech následujících dopisech. Opakovaně mluví o svých modlitbách za ně a také je neustále žádá, aby se modlili za něj. — 1. Tess. 1:2; 2:13; 5:13, 17, 18, 25; 2. Tess. 1:11; 3:1.

KRISTOVA PŘÍTOMNOST A JEHOVŮV DEN

Na pronásledované Tessaloničany muselo zvláště působit povzbuzující poselství, které Pavel kázal o Kristově návratu a Jehovově dnu. Naznačují to časté Pavlovy odkazy na tyto myšlenky v jeho dopisech. Šestkrát se zmiňuje o Kristově parousíi. V jeho dalších dopisech je o ní jenom jedna zmínka. A pouze v těchto dvou dopisech mluví o Jehovově dnu či dnu Jehovy. Pavel se těší na přítomnost svého Pána Ježíše, až bude moci být oslaven ve věřících v Tessalonice, s nimiž poprvé mluvil o „dobrém poselství“. (1. Tess. 2:2, 19) A modlí se za ně, aby byli shledáni „bezúhonnými v svatosti před naším Bohem a Otcem v přítomnosti našeho Pána Ježíše se všemi jeho svatými“. — 1. Tess. 3:13.

Pavel nám při utěšování zarmoucených poskytuje další hlubší pohled na Kristovu přítomnost. Křesťané, kteří usnuli ve smrti, mají být vzkříšeni v nebeské slávě, a ti, kteří budou žít, budou vzati, aby se setkali se svým Pánem, a přijmou nebeskou odměnu. (1. Tess. 4:13–17) Pavel svůj dopis uzavírá modlitbou, aby byli v Kristově přítomnosti shledáni jako bezúhonní. — 1. Tess. 5:23.

DRUHÝ DOPIS

Když Pavel pochválil křesťany v Tessalonice za jejich lásku a pevnost, dále je ujišťuje ve svém druhém dopise, že je z Boží strany spravedlivé, aby při zjevení neboli apokalypsis Ježíše Krista odplatil soužení těm, kteří jim působí soužení. To znamená, že se Kristus z nebe ujme pomsty nad všemi zlými tím, že způsobí, aby na ně náhle přišlo „věčné zničení“. Toto Kristovo zjevení se časově shoduje s Jehovovým dnem. — 2. Tess. 1:6–9.

Pavel ve svém prvním dopise varoval, že Jehovův den přijde jako zloděj v noci a že až lidé ve světě budou říkat „Mír a bezpečnost!“, přijde na ně náhlé zničení. Někteří zřejmě rychle došli k závěru, že Jehovův den a Kristova přítomnost již probíhají. Proto jim Pavel ve svém druhém dopise vysvětluje, že před tím, než přijde Jehovův den, nastane velké odpadnutí a že bude zjeven kolektivní „člověk bezzákonnosti“ a „syn zkázy“. Jeho zjevení bylo zdržováno tím, „co působí jako překážka“, totiž přítomností Pavla a dalších apoštolů. Dokud byli všichni s raným křesťanským sborem, veliké odpadnutí se nemohlo plně rozvinout. Člověk bezzákonnosti bude v Božím patřičném čase, za Kristova zjevení, zničen.

Můžeme být šťastni, že Pavel zvěstoval křesťanům v Tessalonice o Kristově přítomnosti a Jehovově dnu. Kdyby se s nadšeným zaujetím nezajímali o tyto myšlenky, křesťané by byli bez velmi cenné informace o těchto dvou křesťanských naukách neboli doktrínách.

Jehovův lid, podobně jako křesťané v Tessalonice, se velmi zajímá o Kristovu parousíi či přítomnost při jeho druhém příchodu.a Také se hluboce zajímá o den Jehovy neboli Jehovův den. Ví, že až budou vládci světa provolávat „Mír a bezpečí!“, okamžitě bude následovat soužení, o kterém se Ježíš zmínil ve svém rozsáhlém proroctví. — Mat. 24:21, 22; Zjev. 7:14.

V 1. Tessalonicenským 5:13–22 najdeme všichni v Pavlových slovech vynikající napomenutí: „Buďte k sobě navzájem pokojní . . . Varujte nepořádné, utěšujícím způsobem mluvte ke sklíčeným duším, podporujte slabé, buďte shovívaví ke všem . . . Vždy se radujte. Neustále se modlete. Ve spojitosti se vším vzdávejte díky . . . Přesvědčte se o všech věcech; pevně se držte toho, co je pravé.“ Kéž tak všichni neustále jednáme!

[Poznámka pod čarou]