Jak moudří karatelé pomáhají těm, kteří se dopouštějí chyb
„Zlatá náušnice. . . je moudrý karatel slyšícímu uchu.“ — Přísloví 25:12.
1, 2. K čemu vede přijetí nebo odmítnutí Božího kárání a co je nutné, aby starší byli ‚moudrými karateli‘?
JIŽ dávno řekl věrný Elihu o Jehovovi Bohu: „Odkryje jejich ucho k důraznému napomínání a řekne, aby se odvrátili od toho, co je škodlivé. Jestliže uposlechnou a budou sloužit, ukončí své dny v dobrém a svá léta v příjemnosti. Jestliže však neuposlechnou, pominou střelou a vydechnou bez poznání. A ti, kteří odpadli v srdci, sami si nahromadí hněv. Neměli by volat o pomoc, protože on je svázal.“ — Job 36:10–13.
2 Křesťanští starší se právem snaží být ‚moudrými karateli‘, aby mohli pomoci chybujícím ‚odvrátit se od toho, co je škodlivé‘. Proto by tedy měli rozumět, co je v Bibli míněno výrazem „kárání“.
ROZDÍL MEZI „KÁRÁNÍM“ A „PŘÍSNÝM NAPOMENUTÍM“
3. Co je přísné napomenutí a co je obvykle jeho účelem?
3 V jazycích, v nichž byla původně napsána Bible, bylo použito určitých slov pro „kárání“ a jiných pro „přísné napomenutí“. Čím se liší tyto pojmy? Přísné napomenutí může být pouze výrazem silného nesouhlasu a směřuje často hlavně k tomu, aby se někomu zabránilo v urážlivém nebo nežádoucím jednání nebo mluvení. (Srovnej 1. Mojžíšovu 37:10; Joba 11:3.) Když byl například Ježíš na cestě do Jeruzaléma a jeho učedníci jej radostně zdravili, farizeové mu řekli: „Učiteli, přísně napomeň své učedníky“, což prakticky znamenalo: „Přikaž jim, aby přestali“. Ježíš na to odpověděl: „Kdyby tito zůstali zticha, volalo by kamení.“ — Luk. 19:39, 40; NS — revid. vyd. 1971.
4. Je ze srovnání Matouše 18:15 a Lukáše 17:3 patrné, že by bylo možno vzájemně zaměňovat „přísné napomenutí“ a „kárání“?
4 Inspirovaný pisatel evangelia zde pro význam „přísně napomenout“ použil řeckého slova epitimáo. Řecké slovo, které odpovídá výrazu „kárat“, je eléncho. Toto slovo se vyskytuje u Matouše 18:15, kde Ježíš říká: „Zhřeší-li tvůj bratr, jdi a poukaž otevřeně na jeho chybu [řecky: eléncho, „pokárej“, Meziřádkový překlad království] mezi čtyřma očima.“ (Srovnej 3. Mojžíšovu 19:17.) Podle paralelního znění u Lukáše 17:3 Ježíš řekl: „Jestliže tvůj bratr zhřeší, přísně jej napomeň [řecky: epitimáo], a činí-li pokání, odpusť mu.“ Je z toho patrné, že výrazy „přísně napomenout“ a „pokárat“ je možné vzájemně zaměňovat a že v podstatě znamenají totéž? Bylo by nemoudré docházet k takovému závěru pouze na základě tohoto jediného příkladu. Způsob, jak je v Bibli používáno těchto dvou výrazů, ukazuje, že je mezi nimi rozdíl.
5, 6. Které příklady ukazují, že tyto dva výrazy mají skutečně odlišný význam, a co tedy poznáváme z použití těchto výrazů v obou uvedených textech?
5 V Křesťanských řeckých písmech například čteme, že Ježíš „přísně napomenul“ démony a přikázal jim, aby ‚ztichli‘ a ‚vyšli‘ z lidí, které předtím měli v moci. (Mat. 17:18; Mar. 1:25; 9:25; Luk. 4:35, 41; 9:42) Bibličtí pisatelé nikde nemluví o tom, že by Ježíš démony káral (eléncho). Ježíš také „přísně napomenul“ horečku, kterou měla Petrova tchyně, takže horečka zmizela, na Galilejském moři „přísně napomenul“ bouři a vzdouvající se moře, takže již nebylo nebezpečí, že by se převrhl člun, na kterém byl se svými učedníky. — Luk. 4:39; Mat. 8:26; Mar. 4:39; Luk. 8:24.
6 V uvedených případech by bylo velice nevhodné uvádět zde náhradní slovo „kárat“ (eléncho). Je možno přísně napomenout zvíře. (Žalm 68:30, 68:31, KB) Ale jak uvidíme, pokárání je možno udělit pouze lidem, protože pouze oni mají rozum, srdce a svědomí. Použití slova „přísně napomenout“ u Lukáše 17:3, na místě, jež právě bylo citováno, zřejmě pouze ukazuje, že pokárání může být spojeno s přísným napomenutím.
7. Jaký byl smysl řeckého výrazu pro „kárání“, jehož užívali inspirovaní pisatelé Bible, a jak jej užívali jejich současníci?
7 Co tedy znamená řecké slovo eléncho (kárat)? Je pravda, že toto slovo bylo kdysi v klasické řečtině používáno ve významu „potupit“ nebo „zahanbit“. Řecké slovníky však ukazují, že to nebylo obvyklé použití tohoto slova.a A ukazují, že v Křesťanských řeckých písmech to rozhodně není jeho hlavní smysl. Povšimni si definice výrazu eléncho (kárat) z řecko–anglického slovníku od Liddella a Scotta:
„Podrobit křížovému výslechu, vyslýchat, . . . obvinit někoho z nějakého skutku,. . . být usvědčen. . . 2. zkoušet, podrobit zkoušce. . . 3. dokázat. . . předložit přesvědčující důkaz. . . 4. vyvrátit, . . . b. opravit, napravit. . . 5. získat převahu. . . 6. odhalit.“
8. Proč je tedy hlavně nutné kárání?
8 Tyto definice jsou založeny většinou na použití tohoto slova v nebiblických řeckých spisech. Jedno je však z těchto definic jasné. Všechny ukazují, že člověk, který musí být kárán, buď přímo popírá, že se dopustil něčeho nesprávného, nebo přinejmenším není ochoten připustit, že jednal špatně, nebo do jisté míry neuznává pravou podstatu nesprávného činu a neuznává, že jej má litovat. Takovému člověku musí být předložen „přesvědčující důkaz“ nebo musí být „usvědčen“ z nesprávného jednání. Uvidíme, proč je důležité pamatovat na tuto myšlenku.
9, 10. Jak také Bible ukazuje, že kárání musí být uděleno proto, že chybující člověk nevidí nebo nepřipouští svůj hřích?
9 Také Bible používá tohoto řeckého slova v takovém smyslu. Povšimni si například již uvedeného textu u Matouše 18:15, kde Ježíš říká: „Zhřeší-li tvůj bratr, jdi a poukaž otevřeně na jeho chybu [eléncho, „pokárej“, Meziřádkový překlad království] mezi čtyřma očima.“ Vlastní důvod, proč přestupník musí být pokárán tím, že je mu otevřeně předložena jeho chyba, tkví tedy v tom, že nechápe svůj hřích nebo jej nepřipouští a nelituje.
10 Jiné biblické texty, v nichž je použito tohoto slova (eléncho), také popisují kárání těch, kteří až dosud nepřijali žádnou radu a tím ukázali, že trvají na svém nesprávném způsobu jednání. — Srovnej Lukáše 3:19; Jana 3:20; Efezským 5:6, 7, 11–14; 2. Timoteovi 4:2–4; Titovi 1:9–13; 2. Petrovu 2:15, 16.
11, 12. a) Co je proto nezbytně nutné při biblickém kárání a co má tím být způsobeno? b) Jak si můžeme znázornit rozdíl mezi výrazy „přísně napomenout“ a „kárat“ na příkladu výchovy dětí?
11 Jakým způsobem jsou tedy lidé káráni? Kárání znamená daleko více než pouhé obvinění nebo odsouzení toho, co někdo učinil (jak je tomu při přísném napomenutí). Zahrnuje tedy také daleko více než pouhé přečtení oznámení, že se někdo dopustil nesprávného jednání. Bible ukazuje, že kárání vyžaduje předložení důkazu nebo argumentu. (Srovnej Židům 11:1, kde je podstatné jméno elénchos přeloženo jako „zřejmý důkaz“ o skutečnostech.) Proto znalec řečtiny Trench ve svém díle Synonyms of the New Testament upozorňuje na rozdíl mezi biblickými výrazy „přísně napomenout“ a „kárat“:
„Je možno někoho ‚přísně napomenout‘, aniž přitom napomenutého přesvědčujeme, že se dopustil chyby, buď proto, že se nedopustil žádné chyby, a napomenutí proto bylo zbytečné nebo neoprávněné [srovnej Matouše 16:22; 19:13; 20:31], nebo proto, že sice byla učiněna chyba, ale napomenutí nevedlo k tomu, aby ji chybující člověk uznal, a v této možnosti, že člověk může být za hřích ‚přísně napomenut‘, aniž je přitom ‚přesvědčen‘ o hříchu, tkví rozdíl mezi těmito dvěma slovy. . . eléncho [kárání] znamená nejen obvinění, ale také pravost obvinění a důkaz o tom, že obvinění je pravé, a ještě více: velmi často také uznání pravdivosti ze strany obviněného, jestliže ne veřejně, pak alespoň sobě samému. . .“
12 Tento rozdíl bychom mohli znázornit také jednáním dvou otců. Jeden z nich přísně napomene dítě, aby přestalo dělat něco určitého, a s tím se spokojí, druhý však věnuje čas a vysvětlí dítěti, proč je nesprávné jednání vlastně špatné a proč by si dítě mělo přát vyvarovat se takového jednání. Přísné napomenutí je někdy vhodné, ale častěji je nutné kárání.
13. Jakému dvojímu účelu slouží důkazy uváděné při kárání?
13 Důkazy uvedené při kárání mohou tedy sloužit dvojímu účelu: Je možno dokázat, že někdo skutečně učinil chybu nebo že se skutečně dopustil chyb, z nichž byl obviněn, a v případě potřeby je možno mu ukázat nebo dokázat, jak bylo jeho jednání nesprávné. Podle Jana 16:8, 9 Ježíš řekl, že Boží svatý duch „dá světu přesvědčivé důkazy [eléncho, „kárat“, Meziřádkový překlad království] o hříchu. . . , protože neprojevují víru ve mne“. Ale sám o sobě Ježíš věděl, že jeho protivníci jej sice budou neprávem přísně napomínat, ale nebudou moci uvést žádné přesvědčující důkazy o tom, že hřešil. Proto jim řekl: „Kdo z vás mne usvědčí [eléncho, „pokárá“, Meziřádkový překlad království] z hříchu?“ — Jan 8:46.
POHNUTKA PRO KŘESŤANSKÉ KÁRÁNÍ
14, 15. Co je však konečným účelem křesťanského kárání a přesvědčujících důkazů, jež s tím jsou spojeny?
14 To ale není vše. Pro Boží služebníky kárání znamená více než pouze předvedení nebo dokázání, že bylo učiněno něco nesprávného (což je často smysl tohoto výrazu ve světských řeckých spisech). Biblické použití tohoto slova se liší od použití světského. V jakém smyslu? V tom, že pro „kárání“ v biblickém smyslu je pohnutkou nejen usvědčit přestupníka nebo učinit zadost spravedlnosti. Na tento motiv je poukázáno v Teologickém slovníku k Novému zákonu (svazek 11, angl.), kde je řečeno (kurzíva od nás):
„Použití výrazu eléncho v N[ovém] Z[ákoně] je omezeno. . . Znamená ‚ukázat někomu jeho hřích a přimět jej k pokání‘. To může být soukromá věc mezi dvěma lidmi, jako u Mt. 18:15; Ef. 5:11. Může to však být také sborová záležitost toho, kdo má vedení, což je časté v pastorálních dopisech: 1. Tim. 5:20; 2. Tim. 4:2; Tit. 1:9, 13; 2:15. . . Uvedené slovo neznamená pouze ‚zahanbit‘ nebo ‚kárat‘ nebo ‚přesvědčovat‘ ve smyslu důkazu, ani ‚zjevovat‘ nebo ‚odhalovat‘, ale ‚napravit‘, totiž ‚ukázat cestu od hříchu k pokání‘.“
15 Biblické kárání tedy není udíleno pouze proto, aby byl někdo zahanben nebo aby byl projeven nesouhlas s nesprávným jednáním, což by bylo možno učinit přísným napomenutím. Účelem pokárání není pouze zastavit někoho v nějakém nesprávném jednání, ale sleduje se jím pozitivní účel, totiž dosáhnout srdce člověka a přimět jej, aby nenáviděl to, co je nesprávné. Jestliže tedy ‚poukážeme otevřeně‘ na něčí nesprávné jednání, není to pouze proto, abychom takového člověka odhalili, ale abychom jej ‚získali‘ jako bratra a abychom se pokusili uchránit jej, aby nebyl vyloučen ze sboru, kdyby klesl hlouběji do hříchu. — Mat. 18:15, 16.
KÁRÁNÍ VLASTNÍM SRDCEM NEBO KÁRÁNÍ OD JINÝCH, KTEŘÍ NÁM TÍM POMÁHAJÍ
16, 17. Které činitele bychom měli mít na paměti při otázce, zda musí být kárán člověk, který již zanechal hříchu?
16 Jak se má však postupovat, jestliže se křesťan dopustí nějakého nesprávného jednání jednou nebo vícekrát, ale potom jej jeho svědomí podnítí k pokání a on se od takového nesprávného jednání odvrátí a opustí je? Potřebuje stále, aby jej někdo káral?
17 V takovém případě bychom měli myslet na význam slova „kárat“ (eléncho). Viděli jsme, že může například znamenat, že někdo musí být obviněn nebo snad je nutno se jej dotazovat nebo jej podrobit křížovému výslechu, aby byla dokázána jeho chyba nebo aby přesvědčujícím důkazem byl vyvrácen jeho nesprávný názor na nějaké jednání, které připustil. Tím jej usvědčíme v jeho vlastní mysli a srdci. To vše se děje s úmyslem přivést jej k pokání, aby nejen přestal s nesprávným jednáním, ale aby se k němu již nevracel.
18. Může někoho pokárat jeho vlastní srdce, a jestliže ano, jak?
18 Jestliže však člověk, který jednal nesprávně, lituje svého hříchu a přestává jej činit, nepokáral se již vlastně sám? Ano, neboť jeho svědomí jej obvinilo a Boží slovo spolu s Božím duchem jej usvědčilo a jeho srdce jej vede k pokání a k tomu, aby se od chybného jednání odvrátil. Již nepotřebuje, aby někdo jiný ‚poukázal otevřeně na jeho chybu‘, a tak jej přiměl k uznání a napravení nesprávného způsobu jednání. — Srovnej Žalm 16:7; Jer. 2:19.
19. Jak dalece to dokazuje Petrovo jednání?
19 Tak tomu zřejmě bylo v případě apoštola Petra. Ježíš Petra varoval, že třikrát zapře svého Pána. Když vznikla těžká situace při Ježíšově zatčení a výslechu, Petr projevil slabost a skutečně Ježíše zapřel při třech příležitostech. Ale stačil pouhý Ježíšův pohled, aby dosáhl Petrova srdce a přiměl jej, že vyšel a hořce plakal v pokání za to, co udělal. Pokáralo jej jeho vlastní srdce a vzpomínka na Ježíšova dřívější slova. Dalším svým jednáním Petr dokázal, že je rozhodnut nikdy se již neprovinit takovým závažným nesprávným činem. O několik týdnů později Ježíš uznal za vhodné použít Petra jako jeden ze ‚základních kamenů‘ při budování křesťanského sboru. — Luk. 22:54–62.
20, 21. a) Jestliže se někdo rozhodl, že již nebude opakovat svůj hřích, jakou pomoc může i potom rozumně přijmout? b) Proč muselo být Davidovi uděleno pokárání a jak při tom Nátan postupoval?
20 To neznamená, že by takový člověk již nepotřeboval žádnou pomoc. Může být sice rozhodnut, že se již k nesprávnému jednání nevrátí, ale může ještě potřebovat pomoc druhých, aby jej v tomto rozhodnutí posílili. Jehova Bůh se postaral o to, aby zde byli bratři, kteří by nám mohli v tomto ohledu pomoci. — Přísl. 17:17; Luk. 22:31, 32; Gal. 6:2.
21 Na rozdíl od Petra král David kdysi potřeboval, aby jej pokáral někdo jiný. Dopustil se velmi závažných provinění, která způsobila jiným velkou škodu. A přece si nebyl plně vědom svého špatného jednání a naopak hledal způsoby, jak je zakrýt. Proto Bůh poslal proroka Nátana, aby Davida pokáral. Nátan to učinil tím, že použil působivého a názorného podobenství, v němž popsal situaci, jež se podobala Davidově. David se rozhněval, když slyšel o sobectví muže, kterého Nátan vylíčil v podobenství, a odsoudil jeho tvrdé, nemilosrdné jednání. Potom Nátan Davida překvapil slovy: „Ty sám jsi ten muž!“ Nyní David viděl své činy v pravém světle a porozuměl a jasně cítil, jak byly podlé. Činil pokání. Kdyby tak nejednal, byl by podle svých vlastních slov zasloužil smrt. — 2. Sam. 12:1–13.
22. Jakými slovy David vyjádřil svůj dobrý postoj ke kárání a jak také ukázal, že pokání je nesmírně užitečné?
22 V jednom ze svých žalmů David vyjádřil správný názor na kárání, když řekl: „Kdyby mne uhodil spravedlivý, byla by to milující laskavost, a kdyby mne pokáral, byl by to olej na mou hlavu, který by má hlava nechtěla odmítnout.“ (Žalm 141:5) Dále v Žalmu 32:1–6 David popsal muka, která sám vytrpěl, protože neprosil Jehovu o odpuštění svých hříchů; vylíčil také, jakou pocítil požehnanou úlevu, když činil pokání a vyznal se Bohu.
23. Na co budou myslet ‚moudří karatelé‘ a jak to vyplývá z biblických textů, které jsou uvedeny v tomto odstavci?
23 Mají-li být pastýři sboru ‚moudrými karateli‘, musí také pamatovat na to, že kárání může mít různé stupně, stejně jako i přečiny jsou různě závažné. (Srovnej Galatským 6:1; 2. Timoteovi 2:24–26 s Titovi 1:13.) I ti, kteří mají dobrou pověst jako Boží služebníci, musí snad být někdy pokáráni za nějaký nesprávný názor, nesprávný výrok nebo jednání.
24, 25. Může se stát, že také Boží věrní služebníci potřebují pokárání, a k jakým dobrým výsledkům takové pokárání povede?
24 Tak tomu bylo jednou později s Petrem. V Galatským 2:11–14 je popsáno, že když přišel do Antiochie v Sýrii, pěstoval přátelství s neobřezanými Nežidy a jedl s nimi. Ale když do Antiochie přišli určití muži z jeruzalémského sboru (muži, kteří stále ještě zastávali názor, že by se Židé měli oddělovat), Petr přestal pěstovat společenství s nežidovskými křesťany. Když apoštol Pavel pozoroval toto nesprávné jednání a jeho špatné působení na jiné židovské věřící, cítil, že je povinen Petra pokárat. Rozumným dokazováním ukázal Petrovi nesprávnost jeho jednání, a to veřejně, takže to jiní mohli slyšet. Petr bezpochyby přijal toto pokárání a později mluvil o Pavlovi s vřelým oceněním. — 2. Petra 3:15, 16.
25 Ano, je tomu tak, jak říkají Přísloví 9:8, 9: „Pokárej moudrého a bude tě milovat. Dej moudrému a stane se ještě moudřejším.“ „Ten, který má porozumění, měl by být kárán, aby rozeznal poznání“, jak tomu bylo u Petra. Mějme proto stále vždy otevřené uši, abychom přijímali moudrá „kárání ke kázni“, která jsou „cestou života“ pro všechny, kteří milují Boha a jeho spravedlnost. — Přísl. 19:25; 6:23; 25:12.
[Poznámka pod čarou]
a V Robinsonově slovníku Lexicon of the New Testament čteme o výrazu eléncho: „Zahanbit, potupit, pouze u Homéra [řecký básník z doby před Kristem]. . . Obvykle a v N[ovém] Z[ákoně] přesvědčit, . . . vyvrátit, dokázat někomu, že nemá pravdu.“
Ve Vincentově díle Word Studies in the New Testament je řečeno: „V ranější klasické řečtině znamená potupit nebo zahanbit. . . Potom [později]: podrobit křížovému výslechu nebo vyslýchat, aby bylo možno přesvědčit, usvědčit nebo vyvrátit důkaz. . . O argumentech: přinést důkaz, dokázat, dokázat řadou argumentů.“ (Kurzíva od nás.)