Kaifáš — rozhořčený nepřítel pravého uctívání

„RTY kněze by měly udržovat poznání a lidé by měli z jeho úst hledat zákon.“ — (Mal. 2:7) Z těchto inspirovaných slov poznáváme, že se kněz izraelského lidu měl zastávat pravého uctívání. To mělo platit obzvláště v případě izraelského velekněze. Ale velekněz Kaifáš, který žil v prvním století n. l., nesplnil toto očekávání. Byl jedním z nejvýraznějších nepřátel pravdy.

Valerius Gratus, předchůdce římského místodržitele Pontia Piláta dosadil Kaifáše do úřadu velekněze asi v roce 18 n.l. (nebo možná teprve v roce 26 n.l.) Zaryté nepřátelství, které Kaifáš projevoval Jehovovým věrným služebníkům, vycházelo hlavně z toho, že si chtěl za každou cenu zachovat svůj úřad.

Vzkříšení Lazarovo se stalo veřejně známým, a to přimělo Kaifáše a většinu členů sanhedrinu, nejvyššího židovského soudu, aby usilovali o život Ježíše Krista. (Jan 11:43–53) Tento zázrak byl mocným úderem proti sektě saduceů, k níž zřejmě patřila kněžská rodina včetně Kaifáše. (Sk. 5:17) Saduceové totiž popírali biblickou nauku o vzkříšení. — Sk. 23:8.

Když však sanhedrin projednával zázrak Lazarova vzkříšení, nemluvilo se o náboženském stanovisku saduceů. Tito muži se hlavně obávali, aby neztratili své postavení. Biblická zpráva o tom zní: „Přední kněží a farizeové pak shromáždili sanhedrin a začali říkat: ‚Co máme dělat, když ten člověk provádí mnoho znamení? Necháme-li ho jen tak, všichni v něj uvěří a Římané přijdou a odejmou jak naše místo, tak náš národ.‘ Ale jeden z nich, Kaifáš, který byl toho roku veleknězem, jim řekl: ‚Nevíte vůbec nic a neuvažujete, že je to k vašemu užitku, aby jeden člověk zemřel ve prospěch lidu, a ne aby byl celý národ zničen.‘ To však neřekl sám od sebe; ale protože byl toho roku veleknězem, prorokoval, že Ježíš byl předurčen, aby zemřel za národ, a ne pouze za národ, ale aby Boží děti, které jsou rozptýleny také shromáždil vjedno. Proto se toho dne uradili, že jej zabijí.“ — Jan 11:47–53.

Jako většina členů sanhedrinu byl Kaifáš rozhodnut zabít Ježíše Krista. A přece Jehova použil Kaifáše, vzhledem k jeho svatému úřadu, aby o Ježíši prorokoval. To se poněkud podobalo případu, kdy Jehova přiměl věštce Baláma, který chtěl za odměnu proklít Izraelity, aby jim požehnal a aby o nich vyjádřil pravdivé proroctví. — 4. Mojž. 23:1 až 24:24; 2. Petra 2:15; Juda 11.

Přední kněží, kteří se potom uradili, že zabijí Lazara, byli zřejmě Kaifáš a jeho tchán Annáš. Chtěl zmařit ohromný účinek, jímž zázrak Lazarova vzkříšení zapůsobil na mnoho lidí, takže je přiměl věřit v Ježíše Krista. — Jan 12:10, 11.

SVÉVOLNÉ PŘEKRUCOVÁNÍ BOŽÍHO ZÁKONA

Kaifáš a Annáš měli potom rozhodující účast na usmrcení Ježíše Krista. Krátce před slavností pasach roku 33 n. l. se Kaifáš a ostatní členové sanhedrinu spolu poradili, „aby se Ježíše zmocnili lstivým útokem a aby ho zabili“. (Mat. 26:3, 4) Plán se jim podařil s pomocí Jidáše Iškariotského, jehož podplatili. (Luk. 22:2–6, 47–53) Když se pod ochranou tmy ozbrojený zástup zmocnil Ježíše v Getsemanské zahradě, přivedli jej nejprve do Annášova domu. (Jan 18:13) Potom byl Ježíš svázán a přiveden ke Kaifášovi, kde falešní svědkové přednášeli vzájemně si odporující výpovědi. Kaifáš nakonec uvedl Ježíše pod přísahu a vyžadoval od něho, aby jim řekl, zda je ten Kristus, Boží Syn. Když Kaifáš vyslechl Ježíšovu potvrzující odpověď, roztrhl své roucho a vyzval soud, aby prohlásil, že Ježíš se provinil rouháním. Soud to učinil a odsoudil Ježíše k smrti. — Mat. 26:59–66.

Po tomto nezákonném nočním soudním jednání sešel se sanhedrin brzo ráno příštího dne, aby potvrdil svůj rozsudek. (Mar. 15:1) Kaifáš bezpochyby patřil také k těm, kteří potom Ježíše přivedli k Pilátovi, aby jej obvinili, že „zakazuje platit daně césarovi a říká, že on sám je Kristus, král.“ (Luk. 23:2) Když se potom Pilát snažil Ježíše propustit patřil Kaifáš bezpochyby k těm „předním kněžím“, kteří volali: Na kůl s ním! Na kůl s ním!“ (Jan 19:6, 11) Zřejmě uplatnil svůj vliv a přiměl zástup, aby žádal ne o propuštění Ježíše, ale o propuštění vraha, buřiče a lupiče Barabáše. (Mat. 27:2, 21; Mar. 15:11) Kaifáš také pravděpodobně volal: Nemáme krále, pouze césara.“ — Jan 19:15.

Když byl Ježíš odsouzen k smrti, dosáhli sice přední kněží svého cíle, ale nelíbila se jim obžaloba, která měla být upevněna na mučednickém kůlu. Namítl Pilátovi: „Nepiš: ‚židovský král‘, ale že říkal: ‚Já jsem židovským králem.‘“ Pilát však na to nepřistoupil. — Jan 19:21, 22.

Kaifáš zřejmě nesplnil svůj úkol, totiž zastávat se zákona — zákona, který byl jako velekněz povinen poslouchat a jemuž měl učit. Provinil se přestoupením zákonů ohledně podplácení (5. Mojž. 16:19), ohledně spiknutí a převracení práva (2. Mojž. 23:1, 6, 7) a také přestoupením zákazu vydat falešné svěděctví (2. Mojž. 20:16), propustit vraha (4. Mojž. 35:31–34), účastnit se srocení lůzy (2. Mojž. 23:2), žít podle ustanovení jiných národů (3. Mojž. 18:3–5), volit si krále, který nepatří k vlastnímu národu (5. Mojž. 17:14, 15) a zákazu vraždy. (2. Mojž. 20:13)

NEVRAŽIVOST VŮČI PRAVÉMU UCTÍVÁNÍ PO JEŽÍŠOVĚ VZKŘÍŠENÍ

Po Ježíšově smrti vyzval Kaifáš a jiní kněží Piláta, aby zařídil střežení hrobu. Pilát jim však odpověděl: „Máte stráž. Jděte a zabezpečte ho, jak nejlépe umíte.“ (Mat. 27:62–65) Když byl Ježíš vzkříšen a někteří ze stráže to oznámili předním kněžím, nevedlo to Kaifáše a jiné k pokání. Místo toho podplatili vojáky a dali jim pokyn: „Povězte: ‚Jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jsme spali.‘ A doslechne-li se o tom místodržitel, my ho přemluvíme, abyste byli bez starosti.“ — Mat. 28:11–14.

Kaifáš se potom zoufale snažil zabránit Ježíšovým učedníkům, aby nekázali a neučili. Když Petr a Jan uzdravili jednoho muže, který byl od narození chromý, byli uvrženi do vězení a příštího dne předvedeni před Kaifáše a ostatní členy sanhedrinu. Sanhedrin od nich při této příležitosti vyžadoval, aby již nemluvili na základě Ježíšova jména. Petr a Jan však byli rozhodnuti dále oznamovat pravdu přes Kaifášovy námitky. (Sk. 4:1–20) Jindy měl Kaifáš u výslechu všechny apoštoly a poukázal na to, že jim sanhedrin přikázal, aby již nekázali na základě Ježíšova jména. Ale apoštolové prohlásili, že jsou pevně rozhodnuti dále „poslouchat Boha jako vládce spíše než lidi“. — Sk. 5:27–29.

Byl to Kaifáš, který o něco později přispěl k tomu, že byl ukamenován Štěpán, Boží věrný služebník. (Sk. 6:11 až 7:60) Propůjčil také Saulovi (Pavlovi, který se později stal věrným apoštolem Ježíše Krista) plnou moc, aby v Damašku zatýkal Kristovy učedníky a svázané je přivedl do Jeruzaléma, aby byli odsouzeni. — Sk. 9:1, 2.

Kaifášova dráha však brzo náhle skončila. V roce 36 nebo 37 n. l. byl římským úředníkem Vitelliem sesazen. Cítil se ponížen, nemohl snést hanbu a údajně spáchal sebevraždu.

Ano, Kaifášovy pokusy postupovat proti pravému uctívání byly marné. Ztratil právě to, oč měl největší starost — postavení a s tím spojenou moc, autoritu a vážnost. Byl veleknězem a mohl uplatnit svůj vliv k dobrému, ale zemřel jako člověk, který bojoval proti Bohu. — Sk. 5:39.