Proč již Edom neexistuje
JAK příjemný je život, když členové rodiny mají o sebe upřímný zájem! Silná přirozená náklonnost zabraňuje, aby nevznikla žárlivost, hořkost a nenávist a aby nebyl porušen pokoj a jednota rodiny. Když však přirozená náklonnost chybí, mohou vzniknout nepříjemné těžkosti. To se stalo v případě, kdy narušení rodinných pout nakonec vedlo k dokonalému vyhubení celého národa, Edomitů.
Edom je jen jiné jméno pro Ezaua, který byl dvojčetem Jákoba, praotce Izraelitů. Proto nikdo nemohl být blíže příbuzný než Izraelité a Edomité. Zakladatel rodinného uspořádání, Jehova Bůh, proto přikázal Izraelitům, že mají brát náležitý ohled na příbuzenský vztah k Edomitům. Řekl jim: „Nebudeš mít v ohavnosti Edomce, neboť to je tvůj bratr.“ — 5. Mojž. 23:7, Bič.
Ale Edomité, kteří se usadili v „zemi Seir“, nebrali ohled na tento bratrský vztah, když přišli do styku s izraelským národem. (1. Mojž. 32:3–8) Jednali s bratrským lidem jako s nepřítelem. Amalechité, edomský kmen, napadli bez důvodu Izraelity, když pod Mojžíšovým vedením opustili Egypt. — 2. Mojž. 17:8–16; 1. Mojž. 36:12.
Asi o čtyřicet let později narazil Mojžíš se svou uctivou prosbou, aby Izraelité směli projít Edomem po královské cestě, na tvrdošíjné odmítnutí. Dvakrát odmítli dát Edomité povolení a hrozili, že zadrží Izraelity silou zbraní. Podruhé opravdu silné vojsko zaujalo bojové postavení, aby zabránilo Izraelitům projít zemí. To se stalo, ačkoli prosba byla vyjádřena na základě bratrských příbuzenských vztahů. Poselství, které dal Mojžíš doručit po poslech, začínalo slovy: „Takto praví tvůj bratr Izrael: ‚Ty znáš všechny útrapy, které nás potkaly.‘ “ — 4. Mojž. 20:14–21, Bič.
Během dalších staletí se smýšlení Edomitů k bratrskému národu nezměnilo. Za vlády Saula, prvního izraelského krále, došlo k válce s Edomem. (1. Sam. 14:47, 48) Za panství krále Davida vpadli Edomité do Judska. Z 60. žalmu a jeho nadpisu vidíme, že Izraelité tehdy utrpěli porážku, když bojovali na severu s vojsky Naharaimu a Soby. Přesto byli Edomité podrobeni a David rozmístil po celém Edomu posádky izraelských vojsk. — 2. Sam. 8:14.
Později, kdykoli moc judských králů zeslábla, Edomité rychle využili příležitosti, a spojili se dokonce s jinými národy v boji proti Izraeli. — 2. Par. 20:1, 2, 10, 11, 22; 28:16–20; Žalm 83:4–8; 83:5–9, KB.
Ke konci sedmého století př. n. l. se zvláště projevila nenávist Edomu k Izraeli. Tehdy si Babylóňané podrobili judské království. Edomité se radovali z neštěstí, které postihlo jejich bratrský lid; vzali část kořisti a dokonce předali judské uprchlíky Babylóňanům. (Abd. 1, 12–14) Chamtivě se snažili zvětšit své území tím, že zabrali zem, která dříve patřila pod pravomoc království izraelského a judského. — Ezech. 35:10–12.
Tyto nebratrské skutky neušly pozornosti Jehovy. Svými proroky Abdiášem, Ezechielem a Jeremiášem dal předpovědět soud nad Edomem. Abdiáš a Jeremiáš oznamovali v podstatě totéž poselství, a tím se stalo splnění Jehovova slova o pádu Edomu dokonalou jistotou: „Až tě přepadnou zloději, škůdcové noční, jak budeš zničen! Což nenakradou tolik, aby měli dost? Až na tebe přijdou sběrači vína, nenechají jen paběrky? Jak propátrají Ezaua, jak proslídí jeho úkryty!“ (Abd. 5, 6, Bič.; Jer. 49:9, 10) Ano, zloději kradou jen tolik, aby měli dost, a sběrači vína zanechávají jen paběrky. Ale z Ezaua (Edoma) nemělo při jeho porážce zůstat nic.
A skrze koho přijde neštěstí? Prorocká odpověď zní: „Až na hranice tě poženou, podvedou tě všichni, s nimiž smlouvu máš, zmocní se tě, s nimiž v míru žiješ, kteří jedí tvůj chléb, ti zákeřně zasadí ránu — ale nemá rozum.“ (Abd. 7, Bič.) Tak měli být Edomité poraženi právě těmi, s nimiž se spojili, totiž Babylóňany, kterým vydali judské uprchlíky.
Nakonec podle Abdiášova proroctví „nikdo z Ezauova domu nevyvázne“. (Abd. 18, Bič.) Edomité měli přestat existovat jako národ. Podle Ezechielova proroctví měli Izraelité spolupůsobit na vykonání Božího rozsudku. Jehova řekl prostřednictvím Ezechiela: „Svou pomstu na Edom chci přivést rukou svého lidu, Izraele; učiní v Edomu podle mého hněvu a mé zuřivosti.“ — Ezech. 25:14.
Dnes nikdo nemůže popřít, že se splnil prorocký výrok o Edomu. Edomité jako národ dokonale zmizeli. A stalo se to právě tak, jak to bylo ohlášeno v biblických proroctvích.
Židovský dějepisec Josephus podává zprávu o Nabuchodonozorových vojenských operacích v Sýrii a Palestině během jeho 23. roku vlády. Nepochybně byli tehdy Edomité podrobeni, ale porážka ještě nepřinesla úplné zničení jejich země. Asi od pátého století př. n. l. začali být Edomité utlačováni arabskými kočovníky. Ve třetím století př. n. l. je Nabatejci vyhnali z jejich země do Negebu, jižně od Judska. Dále táhli Edomité ještě více na sever, do kraje kolem Hebronu. Podle 1. Makabejských (5:3), apokryfické knihy, utrpěli zničující porážku z ruky Levity Judy Makabejského. Později — podle Josepha — si podrobil Edomity Jan Hyrkanus, judský král z kmene Léví, a dovolil jim, aby zůstali v zemi, když se podrobí obřízce a budou srozuměni, že budou žít podle židovského zákona. Edomité přijali podmínky a časem byli pohlceni Židy. Po rozvrácení Jeruzaléma Římany v roce 70 n. l. Edomité s konečnou platností přestali existovat jako lid.
Tak vedlo nebratrské jednání k zániku Edomitů jako lidu, a tím se splnilo Boží prorocké slovo. To jasně ukazuje, že Jehova Bůh nepřehlédne vědomou neúctu ke své vůli a záměru. Každý, kdo setrvává v postoji nebo jednání, které odporují Božím cestám, neunikne odsouzení. Ti, kteří žijí v souladu s jeho Slovem, jednají skutečně rozumně. Neboť je to tak, jak napsal inspirovaný apoštol Jan: „Svět pomíjí a stejně i jeho žádost, ale ten, kdo činí Boží vůli, zůstává navždy.“ — 1. Jana 2:17.