„Mějte sůl sami v sobě“
1. Čím má být okořeněna naše řeč a proč?
SOLI, které přijímáme v potravě, jsou velmi důležité pro naše tělesné zdraví. Existuje však také sůl, která je nevyhnutelná pro zdraví organizovaného těla Božích ctitelů. V souladu s tím je rada apoštola Pavla, jednoho z předních ochránců duchovního zdraví křesťanského sboru prvního století. V dopise sboru, který ještě osobně neznal, napsal: „Ať je vaše řeč vždy líbezná, okořeněná solí, abyste věděli, jak byste měli každému odpovědět.“ — Kol. 4:6.
2. Jaká otázka vzniká, pokud jde o apoštoly, kteří se snažili zabránit „jistému muži“, aby nevyháněl démony na základě Ježíšova jména?
2 Rádi bychom věděli, kolik takové „soli“ kořenilo výroky mužů, když se odehrála událost, na niž apoštol Jan obracel pozornost svého učitele. Zpráva zní: „Jan mu řekl: ‚Učiteli, viděli jsme jistého muže, který vyháněl démony tím, že používal tvého jména, a snažili jsme se mu v tom zabránit, protože nás nedoprovázel.‘ “ — Mar. 9:38.
3, 4. a) Co asi tehdy Jan očekával a proč? b) Jaký sobecký rys se projevil v Janových slovech a co to naznačovalo o jeho postoji?
3 To zní, jako by Jan očekával slova chvály nebo uznání od učitele, který je poučoval v křesťanské cestě. Snad měl Jan na mysli, jak Ježíš uzdravil na severu u Cesareje Filipovy zvlášť tvrdošíjný případ posedlosti démonem. Snad měl pocit, že chrání Ježíšovo právo pověřovat druhé, aby vyháněli nečisté duchy, démony, z bezbranných obětí. Z Janova hlediska neměl právo ten, koho Ježíš nezmocnil, užívat jeho mocného jména při vyhánění špatných duchů. Ale v odůvodnění, které Jan uvedl pro snahu zabránit jistému nejmenovanému muži, aby vyháněl démony, se projevil sobecký rys. Jan řekl, že to činili, „protože nás nedoprovázel“.
4 Zmínka o „nás“ ukazuje, že Jan nemyslel jen na Ježíše, ale na všech dvanáct apoštolů. Při jedné dřívější příležitosti Ježíš vyslal dvanáct apoštolů, aby kázali dobré poselství o království a uzdravovali, včetně osvobozování obětí z posedlosti démony. (Mat. 10:1–8; Mar. 6:7–13) Proto Jan považoval apoštoly za jedinou, výlučnou skupinu lidí, která byla pověřena léčit.
5. Co přikázal Ježíš svým vzrušeným, horlivým učedníkům vzhledem k tomu „jistému muži“?
5 Proto se Jan i ostatní apoštolové ptali, jaké má „jistý muž“ právo k tomu, aby užíval jméno jejich učitele, když vyhání démony. Podle nich to znamenalo jednoznačný zásah do práv Ježíše a jeho apoštolů. Díval se však na to Ježíš stejně? Biblická zpráva ukazuje, že neměl slova chvály pro vzrušené, horlivé apoštoly. U Marka 9:39–41 čteme: „Ježíš však řekl: ‚Nesnažte se mu bránit, protože žádný, kdo chce učinit nějaký mocný skutek na základě mého jména, nebude rychle schopen mi nadávat; vždyť kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám dává pohár vody k pití, protože patříte Kristu, vpravdě vám říkám, ten rozhodně neztratí svou odměnu.‘ “
6. Co dělal „jistý muž“ s Ježíšovým jménem, když s jeho použitím vyháněl démony?
6 Proč se tedy mělo tomu muži bránit, aby Ježíšovým jménem nevyháněl démony? Snažil se tím potupit Ježíšovo jméno? Špinil tím Ježíšovo jméno a činil je odporným tím, že mu dodával špatný zvuk? Ježíšova jména nepoužíval jako zaklínací formuli nebo čarovné jméno, jak to později dělalo sedm synů židovského předního kněze Scevy. (Sk. 19:13–16) Démon tomu „jistému muži“ neřekl: „Znám Ježíše, ale kdo jsi ty?“ a nezdráhal se pak odejít z posedlého. Ne, tento muž skutečně věřil v Ježíšovo jméno a úspěšně vyháněl démony. Tím vlastně oslavoval Ježíšovo jméno a zjevoval jeho moc.
7. Jak byl „jistý muž“ na jejich straně, ačkoli nedoprovázel Ježíše a jeho apoštoly?
7 „Jistý muž“ který nedoprovázel Ježíše a jeho apoštoly, tudíž nebyl proti nim a neodvracel pozornost od jejich svědecké činnosti. Protože nebyl proti nim, musel logicky být pro ně, i když je nedoprovázel. Stěží se dalo čekat, že v jedné chvíli způsobí zázraky, které oslavovaly Ježíšovo jméno, a v další chvíli bude schopen o Ježíši mluvit zle. Bylo by nedůsledné a nerozumné, kdybychom očekávali, že by muž mocným zázrakem přinášel čest a úctu nějakému jménu a vzápětí by soukromě o tomto jménu špatně mluvil a pracoval proti jeho nositeli a jeho vyslancům. Apoštolové tedy neměli „jistému muži“ dále bránit.
8. Pro jakou zásadu nezůstane „jistý muž“ bez odměny?
8 Nejmenovaný muž neztratí svou odměnu za to, co učinil. Byl zřejmě na nejlepší cestě stát se Ježíšovým učedníkem. Jeho počínání se dá srovnat s tím, co podle Ježíšových slov zaslouží odměnu, a sice když někdo dá žíznivému pohár vody proto, že patří k Ježíšovým učedníkům. Takový čin se zdá být tím nejmenším, co může člověk pro druhého dělat, ale prozrazuje skutečnost pro Ježíše velice významnou. Znamená to, že dárce poháru vody je příznivě nakloněn Ježíši jako Mesiáši a pokud je v jeho silách, podporuje Kristovu věc. V tom případě platí pravidlo, které Ježíš později ustanovil: „Do té míry, jak jste to dělali jednomu z těchto mých nejmenších bratrů, dělali jste to mně.“ (Mat. 25:40) Jako král to Ježíš Kristus nenechá bez odměny.
KDO JINÉ ÚMYSLNĚ PŘIVÁDÍ KE KLOPÝTÁNÍ
9. Která otázka je zajímavá vzhledem k jednání apoštolů? Proč?
9 Našli apoštolové laskavá slova, kořeněná solí neboli „chutná“, když se snažili zabránit „jistému muži“, aby dále nevyháněl démony v Ježíšově jménu? Máme důvod o tom pochybovat. Co nás však nyní zajímá: nebyl ten muž přiveden ke klopýtnutí slovy a jednáním apoštolů, když konal dobré dílo, které Ježíš neodsoudil? To by byla opravdu vážná věc, protože Ježíš řekl dále: „Kdokoli přivede ke klopýtání jednoho z těchto maličkých, kteří věří, pro takového by bylo lepší, kdyby mu byl dán kolem krku mlýnský kámen, jakým otáčí osel, a kdyby byl skutečně svržen do moře.“ — Mar. 9:42.
10. Čemu by se podobalo, kdybychom takového „maličkého“ přivedli vědomě ke klopýtnutí? Odůvodni svou odpověď.
10 Ten, kdo je přiveden ke klopýtání a pádu, je snad „maličký“, ale to nic nemění na vážnosti činu. Jde o „maličkého, který věří“. To znamená, že věří v Ježíše jako Mesiáše, Božího Syna. „Maličký“ je pro svou víru na cestě k věčnému životu. Jestliže tedy někdo vědomě, záměrně a bezohledně urazí „maličkého“ a přivede jej ke klopýtnutí, takže ten schází z cesty života, je to, jako by spáchal vraždu. Prozrazuje to nedostatek lásky k tomu, kdo klopýtl.
11. Jaký je rozdíl mezi tím, kdo neúmyslně přivede někoho ke klopýtnutí, a tím, kdo to učiní vědomě?
11 V 1. Jana 3:15 je psáno: „Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah, a vy víte, že žádný vrah v sobě trvale nemá věčný život.“ Jestliže dáme neúmyslně nebo nevědomky někomu podnět ke klopýtnutí — což je již samo o sobě dosti závažné —, doufáme, že to nepovede k neodvolatelnému odpadnutí od křesťanské víry. Jakmile se dozvíme, že jsme někoho urazili, podnikneme jistě vše, abychom věc napravili. Ale kdo je lhostejný a nemá zájem o duchovní blaho svého bratra, a zastává stanovisko, že každý má určitá práva a svobodu tato práva plně využít, projevuje sobectví a nelaskavý nezájem o věčný život druhého a jeho vztah k Bohu. Podceňuje takového věřícího, za něhož Kristus zemřel. — Řím. 14:15.
12. Jak vyjádřil Ježíš své rozhořčení nad člověkem, který vědomě přivedl druhého k pádu?
12 A co když někomu, kdo se označuje za křesťana, nevadí, že přivedl ke klopýtnutí „jednoho z těchto maličkých, kteří věří“, a tím ukazuje, jak nízko oceňuje věčný život druhého? Pak si Ježíš příliš neváží života toho, který vědomě druhého přivedl k pádu. Ježíš vyjádřil nelibost k takovému člověku. Řekl, že by bylo pro druhé lepší, kdyby takový urážlivě jednající přestupník byl uvržen do moře a velký mlýnský kámen by mu zabránil, aby se nevynořil.
13. Čeho bychom se měli chránit vzhledem k možnému klopýtnutí?
13 Je k našemu dobru, abychom druhé — ani toho nejméně významného — nepřiváděli ke klopýtnutí a pádu. Také učiníme dobře, jestliže se sami nenecháme přivést ke klopýtání těmi, od nichž více očekáváme, protože tvrdí, že jsou křesťané. Ceníme si dost vysoko svou vlastní naději na věčný život, abychom se chránili přivést sami sebe ke klopýtnutí? Sami sebe? Ano, jistě. Jak?
14. Jak bychom se sami mohli přivést ke klopýtnutí podle Ježíšových slov, kterými napomínal k opatrnosti?
14 Když Ježíš mluvil o klopýtnutí „jednoho z těchto maličkých, kteří věří“, připojil varování: „A jestliže tě někdy tvá ruka přivádí ke klopýtání, usekni ji; je pro tebe lépe, abys vešel do života zmrzačený, než abys se dvěma rukama odešel do gehenny, do ohně, který nemůže být uhašen. A jestliže tě tvá noha přivádí ke klopýtání, usekni ji; je pro tebe lépe, abys vešel do života chromý, než abys byl se dvěma nohama uvržen do gehenny. A jestliže tě tvé oko přivádí ke klopýtání, odhoď je; je pro tebe lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl se dvěma očima uvržen do gehenny, kde jejich červ neumírá a oheň nehasne. Každý totiž musí být osolen ohněm.“ — Mar. 9:43, 45, 47–49.
15. Co byla gehenna, o níž mluvil Ježíš, a co tím chtěl znázornit?
15 Ježíš mluvil ve zmíněných případech o zničení ohněm. Za Ježíšových dnů ležela gehenna neboli údolí Hinnom, o němž mluvil, na jih a jihozápad od Jeruzaléma. Ježíš potvrdil svými slovy, že gehenna sloužila jako místo, kde se pálily odpadky města a kam byly házeny mrtvoly zločinců, kteří nebyli hodni čestného pohřbu a vzkříšení. Jestliže mrtvola nedopadla do ohně, ale zůstala ležet na svahu nebo skalním výstupku, který byl zahříván ohněm gehenny, rozložila se a byla strávena červy, vylíhnutými z vajíček hmyzu. Oheň hořel ustavičně, ve dne v noci, aby dokonale zničil vše, co bylo hozeno na smetiště města. Proto se stala gehenna symbolem věčného zániku, jak to Ježíš řekl židovským zákoníkům a farizeům: „Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete soudu gehenny?“ — Mat. 23:33.
16. Jak ti, kteří jsou hozeni do gehenny, nevstoupí ani do života ani do Božího království?
16 Ti, kteří byli odsouzeni jít do gehenny, nevstoupí do Božího království; nemají podíl na nebeském panství s Kristem, ani nebudou žít za tisíciletého panství Kristova na zemi. Kdo byl Bohem odsouzen do gehenny, může sice ještě používat všechny své údy, ale nezíská věčný život. Gehenna znázorňuje stav neexistence, vyhlazení, zničení, přivoděný Božím odsouzením. Tak jako pokrytečtí zákoníci a farizeové, tak se může i Bohu oddaný, pokřtěný křesťan dnes sám přivést ke klopýtání, takže je odsouzen Bohem do gehenny, věčného zničení. Vzpomeňme si na Jidáše Iškariotského!
17. Čím se přivedl Jidáš ke klopýtnutí, takže se stal zlodějem?
17 Jidáš z Kariot spravoval pokladnu pro Ježíše a jeho dvanáct apoštolů. Časem to došlo tak daleko, že zatoužil po jejím obsahu. Proto vztáhl ruku, vzal si, co vidělo jeho žádostivé oko, a vložil to do své kapsy. Připustil, aby jeho oko a ruka jej přivedly ke klopýtnutí, a tak se stal zlodějem, když olupoval dokonce Jehovova Mesiáše. Pět dní před Ježíšovou smrtí, při hostině v Betany (blízko Jeruzaléma), konané na Ježíšovu počest, se pokrytecky vyslovil pro veřejnou dobročinnost. Ve zprávě o tom čteme: „To však řekl, ne že by mu záleželo na chudých, ale protože byl zloděj a měl pokladnu a odnášel peníze, které byly do ní vkládány.“ — Jan 12:6.
18. Co udělal nakonec Jidáš, když se dal svést údy svého těla ke klopýtnutí, a co k tomu vedlo?
18 V touze po dalším finančním zisku Jidáš nakonec připustil, že jej jeho nohy donesly na setkání s předními kněžími a chrámovými předáky, s nimiž si smluvil, že zradí Ježíše, svého Pána, za třicet kousků stříbra. (Luk. 22:1–6) Potom, aby dostal do svých žádostivých rukou zrádcovu mzdu, dal se vést v noci pasach svýma nohama jako vůdce bandy ozbrojených mužů do Getsemanské zahrady, a tam se podílel na Ježíšově zatčení. (Luk. 22:47, 48; Mar. 14:10, 11, 43–46; Mat. 26:14–16, 47–50; 27:3–5) Po své zradě měl Jidáš krátký čas uspokojení, že se mohl dívat lačnýma očima na třicet kousků stříbra ve svých rukou. Nyní již pro něj neexistovala možnost zvrátit to, co se stalo s přispěním jeho očí, rukou a nohou. Připustil, že jej údy jeho těla přivedly ke klopýtání, takže se dopustil neodpustitelného hříchu. (Mat. 27:4) V zoufalství si vzal sám život. I když jeho mrtvola, z níž vyhřezly vnitřnosti, nebyla hozena do doslovné gehenny u Jeruzaléma, jeho „duše“ utrpěla zničení, symbolizované gehennou. (Sk. 1:16–19; Mat. 10:28) Ježíš měl dobrý důvod, že o něm mluvil jako o „synu zkázy“. — Jan 17:12.
19. Co myslel Ježíš slovy: „Každý musí být osolen ohněm“?
19 Ježíš ukončil výklad, že učedník by mohl být přiveden rukou, nohou a okem ke klopýtnutí a dostat se do gehenny, slovy: „Každý totiž musí být osolen ohněm.“ (Mar. 9:49) To znamená, že každý, kdo připustí, aby údy jeho těla jej přivedly ke klopýtnutí a k nenapravitelnému pádu, musí být „osolen ohněm“. Oheň, kterým musí být osolen, byl „oheň“, o němž Ježíš právě mluvil, oheň gehenny. Co by pro člověka znamenalo, být tak osolen? To není totéž jako být osolen solí. Znamenalo by to jeho zničení. Když na stará města Sodomu a Gomoru, ležící v blízkosti mrtvého (neboli Slaného) moře, pršel z nebe oheň čili byla „solena“ ohněm, byla zničena. (Luk. 17:28, 29) Tohoto pravidla pro jednání s lidmi, kteří za osudné klopýtnutí nemohou připisovat vinu nikomu jinému než sobě, se Jehova Bůh drží tak nezlomně pevně jako „smlouvy soli“ („smlouvy trvanlivé“, KB). — 3. Mojž. 2:13; 4. Mojž. 18:19; 2. Par. 13:5.
20. V jakém smyslu si máme useknout ruku nebo nohu nebo odhodit oko, abychom se uchránili a nebyli ‚osoleni ohněm‘?
20 Abychom se uchránili před ‚osolením ohněm‘, jak si máme useknout ruku nebo nohu nebo odhodit oko, jestliže jsou překážkou? Kdybychom to učinili doslova, neopravili nebo neodstranili bychom špatné podněty, které se projevují rukou, nohou nebo okem. K odstranění musí dojít v symbolickém smyslu. Apoštol Pavel ukázal, jak následovat Ježíšovu radu: „Umrtvujte proto [co?] své tělesné údy, které jsou na zemi, pokud jde o smilstvo, nečistotu, pohlavní choutky, škodlivou žádost a chamtivost, jež je modlářstvím. Pro tyto věci přichází Boží hněv.“ — Kol. 3:5, 6.
21. Jak provádíme toto ‚umrtvování‘?
21 Pro takové ‚umrtvování‘ musíme pěstovat sebeovládání nad doslovnými tělesnými údy. Musíme například zdržovat své oči od čtení pornografické literatury, od sledování špinavých filmů a televizních inscenací, nesmíme užívat svých rukou ke krádežím nebo nemravnostem a nesmíme uspokojovat žádosti svých nohou dráždivými tanci nebo tím, že bychom chodili ve společnosti nějakého ‚přítele tohoto světa‘ na místa pokušení. Musíme duchovně usmrtit lásku pro „věci ve světě“, to jest „žádost těla a žádost očí a okázalé vystavování prostředků k životu“. — 1. Jana 2:15–17; Přísl. 6:16–19.
„SŮL“, KTEROU MÁME MÍT V SOBĚ
22, 23. a) O jakém solení mluvil Ježíš nakonec? b) O jakém druhu soli mluvil Ježíš, když vyzýval učedníky: „Mějte sůl sami v sobě“, a proč jim říkal tato slova?
22 Ježíš neskončil své vysvětlení s negativním poukazem na sůl. (Mar. 9:33–49) Řekl dále: „Sůl je znamenitá; jestliže však sůl někdy ztratí svou sílu, čím ji samotnou okořeníte? Mějte sůl sami v sobě a zachovávejte mezi sebou pokoj.“ — Mar. 9:50.
23 Doslovná sůl slouží výborně k dodání výrazné chuti. Job (6:6) nadhazuje otázku: „Budou se věci, které nemají chuť, jíst bez soli? Nebo má nějakou chuť slizovitá šťáva ibišku?“ Jídla mohou opravdu solí získat na chuti. Když však druh soli, které se všeobecně užívalo za Ježíšových dnů, ztratil sílu neboli sůl přestala být slaná, nebylo možné ji očistit od cizích součástek a již se nehodila k vaření a jídlu. Nemohla být znovu „okořeněna“, aby se zase mohla jíst. Proto Ježíš použil sůl jako vhodné znázornění. Řekl svým dvanácti apoštolům: „Mějte sůl sami v sobě.“ Ale proč to Ježíš řekl právě jim? Protože při sporu na cestě do Kafarnaum projevili nedostatek této znamenité symbolické soli.
24. Co byla tato symbolická „sůl“?
24 Tento druh soli znázorňuje charakterovou vlastnost, která působí, že s druhými jednáme „chutně“. To, co říkáme, je tudíž pro jiné lahodnější a snazší ke spolknutí a myšlenkově stravitelnější. Společnost s námi je příjemnější, ano žádoucí. — Přísl. 16:21, 23.
25. Jak bylo užitečné jíst společně dokonce doslovnou sůl?
25 Když například hostitel se svým hostem jedli sůl, přispívalo to k dobré pohodě a k výbornému vztahu mezi nimi. Sůl dokonce sloužila jako mzda za služby vykonané dělníkem. (Ezd. 4:14) Apoštol Pavel zdůraznil, že máme-li symbolickou sůl jako součást své osobnosti, je to dobré a cenné: „Choďte dále v moudrosti vzhledem k těm, kteří jsou vně, a vykupujte pro sebe příhodný čas. Ať je vaše řeč vždy líbezná, okořeněná solí, abyste věděli, jak byste měli každému odpovědět.“ (Kol. 4:5, 6) Povšimněme si také Přísloví 15:1.
26. Když v sobě máme symbolickou „sůl“, kterou radu Ježíše, již dal závěrem svým apoštolům, nám to pomůže uposlechnout?
26 Máme-li v sobě „sůl“ a kořeníme-li jí svá slova, pomůže nám to dělat to, k čemu Ježíš na konci své rozpravy vyzval svých dvanáct apoštolů: „Zachovávejte mezi sebou pokoj.“ (Mar. 9:50) Jestliže mluvíme a jednáme taktně, ohleduplně, příjemně a mírně, budeme jako Kristovi učedníci jistě mezi sebou podporovat pokojný vztah. Projeví se, že máme Božího ducha, protože „ovoce ducha je láska, radost, pokoj“. — Gal. 5:22.