Kázání na hoře — „Když se postíš, namaž si hlavu olejem“
KDYŽ Ježíš probral otázku dávání almužny a modlitby, obrátil pozornost ke třetímu hlavnímu rysu uctívání, které pěstovali Židé, totiž k půstu. Než však budeme uvažovat o tom, co k této věci řekl Boží Syn, povšimněme si několika objasňujících informací.
Boží zákon daný prostřednictvím Mojžíše se výslovně o půstu nezmiňuje. Ale Zákon skutečně přikazoval, aby v Den smíření se Izraelité ‚skličovali‘, a pod tímto označením se rozumí půst. (3. Mojž. 23:27; 4. Mojž. 29:7; viz též 3. Mojž. 16:29–31, „Jeruzalémská bible“; srovnej Žalm 35:13; Izaiáš 58:3, 5.) Ačkoli to byl jediný veřejný půst, který vyžadoval mojžíšovský Zákon, Izraelité dodržovali ještě mnohé jiné. Veřejně se postili, když se vzpomínalo výročí nějakého národního neštěstí, a také v dobách sucha, malé úrody, moru a války. — Zach. 7:5; 8:19.
Někteří lidé kromě toho podstupovali dobrovolně a soukromě půst, když usilovali o zvláštní přízeň od Boha, nebo když truchlili. (2. Sam. 12:16) Mohl to být jednodenní půst nebo půst daleko delší. Židovská tradice se výslovně zmiňuje o tom, že se lidé neměli zdržovat jídla po celých 24 hodin, ale jenom přes den. Jednotliví lidé obyčejně podstupovali takový dobrovolný půst jedině za nějakých velmi nepříznivých okolností.
Jiná situace však byla u farizeů. Podle Ježíšova podobenství měli někteří členové tohoto náboženského bratrstva ve zvyku ‚postit se dvakrát týdně‘. (Luk. 18:12) Obvyklými postními dny bývalo pondělí a čtvrtek. Farizeové se zřejmě domnívali, že dobrovolné a pravidelné posty povedou k požehnání od Boha a odvrátí národní katastrofy. Ukázkou toho, do jakých extrémů se někteří lidé dostali, je vyprávění „Babylónského talmudu“ o jednom rabínovi, který žil v prvním století n. l.:
„R[abí] Sádoch zachovával posty po čtyřicet let, aby nebyl zničen Jeruzalém, . . . [a tak zhubl], že když něco jedl, jídlo mohlo být vidět [když procházelo jeho hrdlem]. Když se chtěl zotavit, obvykle20mu přinášeli fík, a on vysál jeho šťávu a zbytek odhodil.“
JEŽÍŠOVA RADA O PŮSTU
Když Ježíš mluvil o tom, jak si mají lidé počínat, když se zdržují jídla, začal svou radu slovy: „Když se postíte, přestaňte se tvářit smutně jako pokrytci, protože ti znetvořují své tváře, aby lidem dávali najevo, že se postí.“ — Mat. 6:16a.
Ježíš nikdy nepřikázal svým učedníkům, aby se postili, a bylo o nich známo, že to pravidelně nedělejí. (Mat. 9:14, 15) Na druhé straně Boží Syn neřekl svým následovníkům, aby se tohoto zvyku úplně vyvarovali. Výraz „když se postíte“ naznačuje, že někteří z jeho učedníků se při některých příležitostech postili. — Viz Skutky 13:2, 3; 14:23.
Ale nikdy neměli ‚znetvořovat své tváře, aby lidem dávali najevo, že se postí‘. Pokrytci, o nichž se zde Ježíš zmínil, se úmyslně ‚tvářili smutně‘. Ve dnech, kdy se postili, zanedbávali svůj zevnějšek, snad tím, že se nemyli a nečesali a že si na hlavu sypali popel. Skutečnou pohnutkou k tomu pro ně bylo, „aby lidem dávali najevo, že se postí“. Byli rádi, když na lidi zapůsobil jejich projev zbožnosti a lidé se na ně dívali s obdivem a pochvalně pokyvovali hlavou.
Když Ježíš mluvil o lidech, kteří se postili z podobných důvodů jako ti, kteří okázale dávali almužny a veřejně se modlili, aby je lidé viděli, řekl: „Vpravdě vám říkám, mají svou plnou odměnu.“ (Mat. 6:16b; srovnej 6:2, 5) Nedostali požehnání od Boha, protože jejich plnou „odměnou“ byl obdiv ostatních lidí. Ten dostali ‚plně‘, a Bůh k tomu již nic nepřidal.
Ježíš pokračoval: „Ale ty, když se postíš, namaž si hlavu olejem a umyj si obličej.“ (Mat. 6:17) Židé měli ve zvyku pravidelně si potírat tělo olejem a mýt se. Ale podle židovské tradice se to nesmělo dělat ve veřejných postních dnech, jako byl Den smíření a devátý den pátého měsíce, Ab (což bylo výročí zničení Božího chrámu v Jeruzalémě). Farizeové se rozhodli, že se budou řídit podobnými zákazy i při svých dobrovolných postech dvakrát týdně. Kdyby se však stalo, že by se někteří z Ježíšových posluchačů chtěli postit, měli si20‚namazat hlavy olejem a umýt si obličej‘, to znamená, že měli vypadat jako obvykle.
Ježíš řekl, proč to měli dělat: „Abys dal najevo, nikoli lidem, ale svému Otci, který je ve skrytu, že se postíš.“ (Mat. 6:18a) Je nutné, aby se líbili nikoli lidem, ale Bohu, který je20„ve skrytu“, vzdálen pohledu lidských očí. Proto nebylo nutné, aby dávali viditelně najevo, že se postí.
Ježíš však dal ujištění, že i když si lidé nepovšimnou toho, kdo se postí, a nebudou jej chválit, protože to nebude dávat veřejně najevo, „tvůj Otec, který se dívá skrytě, [ti] odplatí.“ (Mat. 6:18b) Bůh se skutečně „dívá“ a pozoruje, jak jeho služebníci provádějí své uctívání. Před Bohem nejsou rozhodující vnější a okázalé zbožné skutky, ale upřímné srdce ve spojení se skutky milující laskavosti projevované druhým lidem. (1. Sam. 16:7; 1. Par. 28:9) Izaiáš napsal o půstu:
„Skutečně jste nacházeli potěšení právě ve dnu, kdy jste se postili, kdy jste stále honili do práce všechny své těžce pracující lidi. Ano, postívali jste se pro hádku a zápas a pro údery pěstí špatnosti [z podrážděnosti následkem hladu]. Nepostili jste se dál jako v den, kdy má být váš hlas slyšet ve výšinách? Měl by půst, který volím já, být jako tento, jako den, kdy pozemský člověk skličuje svou duši? Kdy sklání hlavu jako rákos a kdy by si měl jako pohovku rozprostřít jen pytlovinu a popel? O tom snad říkáte, že to je půst a den přijatelný Jehovovi?
Není snad půst, který volím já, takový: abyste uvolnili pouta špatnosti, rozvázali řemeny jha a zbité poslali pryč svobodné a abyste roztrhli každé jho ve dví? Neznamená to, abyste rozdělovali svůj chléb hladovému a abyste vzali do svého domu sklíčené lidi bez domova? Že pokud bys snad viděl někoho nahého, přikryješ ho a nebudeš se skrývat před svým vlastním tělem? — Iz. 58:3–7.
Ježíš dal ujištění, že Bůh „odplatí“ těm, kteří se příležitostně postí ze správné pohnutky. Tato odměna daleko převýší všechno, co by mohli dát lidé. Těm, kteří poslouchali Kázání na hoře, byla tak ve skutečnosti poskytnuta příležitost získat nesmrtelný život v nebi a podílet se na Božím mesiášském království. — Luk. 22:28–30; Jan 14:2–4; Zjev. 20:6.