Žalmy

Bůh vysvobozuje ohleduplného

POZOROVAL jsi, že lidé se obyčejně shromažďují okolo zámožných lidí a těch, kteří mají význačné sociální postavení? A naopak, často se vyhýbají zchudlým, churavým a těm, kteří jinak postrádají sílu.

Taková zkušenost je zaznamenána v 41. žalmu. Tento žalm se dá rozdělit na tři části. První mluví o požehnáních, která poskytuje Bůh jedincům, kteří „s nepatrným“ jednají ohleduplně. (Verše 1–3; 2–4, „KB“) Dále je popsáno, že žalmista trpěl sám vážnou nemocí a zradou přátel. Na konci je modlitba o Boží pomoc a vyjádření pevné důvěry, že modlitba bude příznivě vyslyšena. (Verše 10–12; 11–13, „KB“) Poslední verš (13; 14, „KB“) tvoří závěr první z pěti malých „knížek“, do nichž jsou knihy žalmu rozděleny.

Nadpis 41. žalmu (verš 1, „KB“) říká, že je to „Davidova melodie“. Okolnosti popsané v tomto žalmu se dobře hodí na neklidná léta Davidova života, která následovala po jeho hříchu s Betsabé. (2. Sam. kap. 11–18) Mluví nicméně o událostech podobných těm, které oddaní Boží služebníci podstupovali ve všech obdobích dějin.

Žalm začíná: „Šťastný je každý, kdo jedná ohleduplně s nepatrným.“ (Žalm 41:1a; 41:2a, „KB“) Hebrejské slovo pro „nepatrný“ doslova znamená „tenký“, „hubený“, „štíhlý“. Označuje toho, kdo je slabý pro chudobu, nemoc nebo skličující okolnosti a kdo potřebuje pomoc. Člověk, který „jedná ohleduplně“, rozeznává potřeby nepatrných. Místo aby bez zájmu přešel kolem, stará se o potřebného, ošetřuje jej a projevuje něžný soucit. Člověk ohleduplný je skutečně „šťastný“, jednak pro dobrý pocit, který pramení ze štědrosti, jednak pro přízeň všemohoucího Boha, jehož štědrost napodobuje. — Sk. 20:35; Jak. 1:17.

Žalmista dále říká o ohleduplném: „V den neštěstí mu Jehova opatří únik, Jehova sám jej ochrání a zachová jej naživu. Bude prohlášen za šťastného na zemi a je nemožné, abys jej vydal duši jeho nepřátel.“ — Žalm 41:1b, 2; 41:2b, 3, „KB“.

„Den neštěstí“ se může vztahovat na nějakou nešťastnou událost, nebo dokonce na delší období těžkostí. Verš 3 (4, „KB“) naznačuje, že žalmista měl na mysli zejména nemoc, která přivedla ‚ohleduplného k nepatrným‘ až do stavu krajní slabosti. Vyjadřuje důvěru, že Jehova jej během jeho nemohoucnosti ochrání a zachová jej naživu. Kdyby jiní pozorovali, jak jej Bůh vysvobodil ze zdánlivě beznadějné situace, ‚prohlásili by jej za šťastného na zemi‘ tím, že by šířili zprávu o Božím milosrdném jednání s ním.

Žalmista nato pokračuje: „Jehova sám jej [ohleduplného] bude podporovat na lůžku nemoci: celé lože jistě změníš během jeho choroby. Ale já jsem řekl: ‚Jehovo. prokaž mi přízeň. Uzdrav přece mou duši, protože jsem proti tobě hřešil.‘ “ — Žalm 41:3,4; 41:4,5, „KB“.

Žalmistova zkušenost na „lůžku nemoci“ mohla nastat, když jeho syn Absolon zamýšlel zmocnit se jeho trůnu. Bible naznačuje, že státní záležitosti nebyly za Davidovy vlády v pořádku. Mohlo to být proto, že králova nemoc mu bránila, aby správně jednal. (2. Sam. 15:1–6) Absolonova vzpoura a další nešťastný vývoj v Davidově domácnosti byly vykonáním Božího rozsudku proti králi, který zcizoložil s Betsabé a zařídil, aby její manžel byl zabit. (2. Sam. 11:1 až 12:12) David věděl, že mu Bůh odpustil jeho hanebné chování. (2. Sam. 12:13) Ale v zeslabeném tělesném stavu si přirozeně připomínal, jak vážně zhřešil.

Jelikož však byl všeobecně ohleduplný k nepatrným, cítil žalmista, že jej „bude podporovat“ a dá mu oporu a sílu, zatímco leží bezmocně na lůžku. — (Srovnej žalm 18:24–26; 18:25–27, „KB“.) Ačkoli byl nebezpečně nemocen, biblický pisatel měl důvěru, že Bůh ‚změní jeho lože‘ nikoli zázračným odstraněním jeho nemoci, ale že posílí trpícího utěšujícími myšlenkami, které zplodí naději na uzdravení. Bude to, jako by Bůh přeměnil jeho lože z lože nemoci na lože zotavení. Uznání, že ‚hřešil proti Bohu‘, stavělo Davida do postavení, v němž mohl opět obdržet Boží přízeň. Proto mohl žádat Boha, aby ‚uzdravil jeho duši‘, neboli aby mu pomohl uzdravit se z nemoci. — Srovnej žalm 32:1–5.

Pak žalmista mluví o zradě, která jej potkala od jeho společníků v době, kdy byl slabý: „Ale moji nepřátelé, ti o mně mluví špatně: ‚Kdy zemře a jeho jméno opravdu zanikne?‘ A když mě někdo přece přijde navštívit, jeho srdce bude mluvit nepravdu; sesbírá si něco škodlivého; vyjde; venku o tom bude mluvit.“ — Žalm 41:5,6; 41:6, 7, „KB“.

Davidovi nepřátelé neměli nic dobrého, co by o něm řekli. Zlomyslně o něm mluvili jako o zlém muži. Netrpělivě si přáli, aby zemřel a již se na něj nevzpomínalo. I kdyby jej někdo ‚přišel navštívit‘ k lůžku, jeho slova účasti by byla ‚nepravda‘ vycházející ze srdce, které si ve skutečnosti přálo, aby nemocný zemřel. Místo aby se snažili poskytnout útěchu, pokrytečtí soucítící ‚si sbírali něco škodlivého‘, hledali ve slovech, chování nebo tělesném stavu trpícího něco, co by mohlo být použito k jeho škodě. Jakmile návštěvník vyjde ‚ven‘ ze sídla nemohoucího krále, „bude o tom mluvit“, to jest, roztrušovat zprávy, které králi škodí a jež nasbíral během návštěvy.

Žalmista naznačuje, jak rychle se šíří takové zlomyslné pomluvy, a pokračuje: „Svorně si spolu šeptají proti mně všichni, kteří mne nenávidí; stále proti mně plánují něco špatného: ‚Je na něj vylito něco ničemného. Nyní když ulehl, již nevstane.‘ “ — Žalm 41:7,8; 41:8,9, „KB“.

Spiklenci proti Davidovi se scházeli a ‚šeptali‘ neboli rozebírali tichým hlasem pověsti, které škodí králi. Stále ‚plánovali‘ něco pro žalmistu špatného rozšiřováním zlomyslných řečí, že „něco ničemného“, totiž nemoc, krále zasáhla tak silně, jako by to „na něj bylo vylito“. Zdálo se, že nemoci již nebude moci uniknout neboli že „již nevstane“. To přilévalo olej do ohně vzpoury proti Davidovu kralování.

Avšak David utrpěl ještě horší zradu. Píše: „I muž který byl se mnou v míru, v něhož jsem důvěřoval, který jedl můj chléb, pozvedl proti mně svou patu.“ — Žalm 41:9; 41:10, „KB“.

Dokonce i důvěrný přítel, který „jedl chléb“ jako častý příjemce Davidovy pohostinnosti, se obrátil proti němu. Zrádce ‚pozvedá svou patu‘ proti králi stejně jako kůň, který se obrátí a kopne toho, kdo jej krmí. Všeobecně se má zato, že je to zmínka o Davidově osobním rádci Achitofelovi, jehož rady si král cenil, jako by to bylo přímo slovo od Jehovy. (2. Sam. 15:12; 16:23) Achitofel se stal zrádcem a připojil se k Absolonovi v útoku proti králi. (2. Sam. 15:31; 16:15)a Žádný z těchto mužů, kteří osnovali plány proti Davidovi, nebyl tudíž „šťastný“ a nejednal „ohleduplně s nepatrným“, jak říká počátek tohoto žalmu.

Žalmista pokračuje: „Ale ty Jehovo mi prokaž přízeň a dej mi povstat, abych jim to mohl oplatit.“ — Žalm 41:10; 41:11, „KB“.

Zesláblý král nyní oslovuje Boha. Jelikož Davidovi druzi tvrdili, že „již nevstane“ (Verš 8; 9, „KB“), žalmista žádal, aby Bůh ‚způsobil, aby povstal‘, to jest, pomohl mu opět ke zdraví a síle. Žádost ‚oplatit to‘ nepřátelům nebyla myšlena v duchu osobní msty. Král jako nejvyšší úředník národa spíše poznal, že zrádní spiklenci by měli být pro dobro všech potrestáni odpovídajícím zákonným postupem. — Viz 5. Mojž. 19:15–21.

Dále vyjadřuje David důvěru, že Bůh vyslyší jeho modlitbu: „Podle toho přece poznám, že jsi ve mně našel zalíbení, protože můj nepřítel nade mnou vítězně nevykřikuje. Mne však jsi pro mou ryzost podepřel a postavil mne před svým obličejem na neurčitý čas.“ — Žalm 41:11,12; 41:12, 13, „KB“.

Že Bůh měl zalíbení v žalmistovi, bylo zřejmé „podle toho“, totiž ze skutečnosti, že mu Bůh dal vnitřní ujištění, že jeho nepřátelé nebudou nad ním ‚vítězně vykřikovat‘ jako triumfující bojovníci ve válce. Za nemoci dovedl Bůh Davida k pevnému přesvědčení, že získá podporu ‚pro svou ryzost‘. Žalmista tím nepopírá svou vlastní hříšnost a nespravedlivé skutky, ale tvrdí pouze, že vcelku vedl život vyznačující se věrnou oddaností Bohu. Místo aby podlehl předčasné smrti, předpokládal žalmista, že bude stát ještě po dlouhý čas („na neurčitý čas“) ‚před Božím obličejem‘, to znamená v přátelském vztahu ke stvořiteli a jako příjemce jeho ochrany.

Poslední verš tohoto žalmu říká: „Buď požehnaný Jehova. Bůh Izraele, od neurčitého času až do neurčitého času. Amen a amen.“ (Žalm 41:13; 41:14, „KB“) Tím končí první z pěti knih Žalmů a poslední verš je doxologií neboli slovním obratem připisujícím chválu Jehovovi Bohu. Je shodný s doxologií, kterou končí všechny ostatní čtyři knihy, totiž se žalmem 72, 89, 106 a 150.

[Poznámka pod čarou]