Mifibozet — muž, který měl ocenění
MIFIBOZET neboli Merib-baal byl syn Jonatův a vnuk krále Saula. Ale to, že byl členem první královské rodiny Izraele, pro něj neznamenalo příslib slavné budoucnosti. Narodil se po tom, kdy jeho děd Saul přišel o království. Když bylo Mifibozetovi pět let, jeho otec i děd byli zabiti v bitvě. Když o tom slyšela Mifibozetova chůva, propadla panice, dala se na útěk a vzala chlapce s sebou. Při útěku Mifibozet upadl a zmrzačil se na celý život, protože zchroml na obě nohy. Asi o sedm let později byl chladnokrevně zabit jeho strýc Izbozet. (2. Sam. 4:4–8) Mifibozet byl skutečně obětí tragédie. Nezatrpkl však proto. Vyrostl z něj muž, který měl ocenění.
Mifibozet se brzy oženil a stal se otcem chlapce, který se jmenoval Mícha. Mifibozet se svou rodinou bydlel v galádském městě Lodebar u význačného bohatého muže Machiry. — 2. Sam. 9:4, 12; srovnej 2. Samuelovu 17:27–29.
Časem si tohoto Jonatova syna v příznivém smyslu všiml král David. Když bylo Davidovo království již řadu let upevněno v celém Izraeli, začal vážně uvažovat o slibu, který dal s přísahou svému příteli Jonatovi. (1. Sam. 20:42) Pro Jonatu chtěl David projevit laskavost každému, kdo zůstal ze Saulova domu. Od Saulova služebníka Síby se David dověděl o Mifibozetovi a dal Jonatova syna bez otálení povolat k sobě. Mifibozet v pokoře padl na tvář před Davidem. „David řekl: ‚Mifibozete!‘ a on na to řekl: ‚Zde je tvůj sluha.‘“ Z Mifibozetova hlasu byl zřejmě patrný strach, a proto jej David ihned ujistil: „Neboj se, protože ti zcela jistě projevím milující laskavost kvůli tvému otci Jonatovi; a vrátím ti všechna pole tvého děda Saula, a ty sám budeš stále jíst chléb u mého stolu.“ — 2. Sam. 9:1–7.
Proč se Mifibozet bál? Musíme si vzpomenout, že jeho strýc Izbozet byl Davidovým soupeřem v kralování, a že by se tedy mohlo zdát, že Mifibozet má nějaký nárok na panování. Bylo zvykem, že orientální panovníci si zajišťovali své postavení tím, že pobili všechny možné soupeře, a proto se snad Mifibozet bál o svůj život.
Mifibozet musel být skutečně překvapen, když mu král věnoval pozornost a přízeň. Především šlo o pozemky, které patřily Saulovi. Je možné, že když David získal královské postavení nad celým Izraelem, převzal také vládu nad těmito pozemky. Nebo se jich snad po Saulově smrti zmocnili jiní. V každém případě David rozhodl, že tento majetek má být vrácen právoplatnému dědici, Mifibozetovi. To ale nebylo všechno. Mifibozet se měl těšit postavení přízně na Davidově dvoře. Měl mít výsadu, že bude pravidelně jíst u královského stolu. Taková přízeň byla obvykle udílena nikoli bezmocným mrzákům, ale mužům, kteří se vyznamenali odvážnými činy.
Mifibozet projevil hluboké ocenění, padl před Davidem na tvář a řekl: „Co je tvůj sluha, že jsi obrátil svůj obličej k mrtvému psu, jako jsem já?“ (2. Sam. 9:8) Byl ohromen Davidovou laskavostí. Mifibozet si to podle svého vlastního názoru vůbec nezasloužil. Když o sobě mluvil jako o „mrtvém psu“, uznával, že má nejnižší možné postavení.
David se pak postaral o to, aby Síba obdělával pole, které bylo vráceno Mifibozetovi. Výtěžek měl sloužit k podpoře Mifibozetovy rodiny a jeho služebníků. Byl to zřejmě značně velký pozemek, protože na něm musel pracovat Síba, jeho patnáct synů a dvacet služebníků. — 2. Sam. 9:9, 10; 19:17.
Síba vykonával Davidovy příkazy, ale zřejmě hledal nějakou příležitost, jak se zcela zmocnit Mifibozetova majetku. Tato příležitost nastala v době, kdy se proti Davidovi postavil Davidův syn Absolon. Když David utíkal z Jeruzaléma, vyšel mu Síba naproti s potřebnými zásobami. Na Davidovu otázku ohledně Mifibozeta odpověděl Síba pomlouvačně: „Bydlí tam, v Jeruzalémě; řekl totiž: ‚Dnes mi dům Izraele vrátí královskou vládu mého otce.‘“ (2. Sam. 16:3) David, žel, přijal tuto pomluvu, aniž se na něco zeptal. Byl pronásledován svým vlastním synem Absolonem a byl zřejmě natolik zmaten, že uvěřil, že se Mifibozet stal nevěrným. A tak slíbil, že dá Síbovi Mifibozetův pozemek.
Po celou dobu, kdy byl David nucen žít mimo hlavní město, projevoval Mifibozet svůj zármutek nad Davidovou tísnivou situací, a dával to najevo tím, že nedbal o svůj osobní zevnějšek. Když byla Absolonova vzpoura potlačena, Mifibozet se v tomto stavu zřejmého zármutku setkal v Jeruzalémě s Davidem. Byl pozdraven slovy: „Proč jsi nešel se mnou, Mifibozete?“ (2. Sam. 19:25) Vzhledem k tomu, co předtím řekl Síba, byla tato Davidova otázka zcela přirozená. Mifibozet odpověděl:
„Můj pane a králi, můj služebník mne podvedl. Tvůj sluha totiž řekl: ‚Dám si osedlat oslici k jízdě, abych se na ní vydal s králem‘, protože tvůj sluha je chromý. A on pomluvil tvého sluhu u mého pána a krále. Ale můj pán a král je jako anděl pravého Boha, a tak učiň, co je dobré v tvých očích. Vždyť celá domácnost mého otce by byla před mým pánem a králem jedině odsouzena k smrti, a ty jsi přece dal svému sluhovi místo mezi těmi, kteří jedí u tvého stolu. Jaký tedy ještě mám oprávněný nárok, abych dále vykřikoval ke králi?“ — 2. Sam. 19:26–29.
Když to David slyšel, jistě si uvědomil, jakou udělal chybu, když uvěřil Síbovým slovům, a to jej zřejmě rozzlobilo. Již o této věci nechtěl nic slyšet, protože Mifibozetovi řekl: „Proč ještě dále vedeš takové řeči? Skutečně říkám: Ty a Síba si máte rozdělit pole.“ — 2. Sam. 19:29.
Mifibozet se neurazil za to, že David zařídil věci tímto způsobem. Nestaral se o hmotnou ztrátu. Pro něj bylo důležité, že se David vrátil bez nehody do Jeruzaléma. Proto Mifibozet řekl: „Jen ať si je [Síba] vezme celé, teď, když se můj pán vrátil v pokoji do svého domu.“ — 2. Sam. 19:30.
Mifibozet mohl být zatrpklý pro svůj životní úděl, ale vážil si života jako takového. Vzhledem k tehdejším okolnostem jej mohl David zabít. A proto byl Mifibozet hluboce vděčný za výsadu, že smí jíst u královského stolu, a pokorně a loajálně se podřídil rozhodnutím krále Davida. Mifibozet je tedy pravým příkladem člověka, který si vážil toho, co měl, a neoplakával to, co neměl. Mějme i my takové ocenění jako Mifibozet.