Vzít si poučení z pokusu, který selhal
V PRŮBĚHU dějin se objevily četné pokusy ovlivnit lidi směrem k spravedlivějšímu způsobu života. Jeden z takových pokusů provedli farizeové, skupina, jíž je věnována v inspirovaných Křesťanských řeckých Písmech značná pozornost. Jejich pokus selhal.
Výraz „farizeus“ pochází z kořene slova značícího „oddělený“, „odlišený“. Tato skupina se poprvé připomíná v historických spisech, jež pojednávají o událostech druhého století před naším letopočtem. Zatímco žili ve stejných místech jako ostatní Židé, oddělovali neboli odlišovali se farizeové neobyčejnou snahou plně dodržovat mojžíšský Zákon.
Farizeové se stali známými především placením desátků a dodržováním pravidel obřadní čistoty. Boží zákon skrze Mojžíše vyžadoval od Izraelitů, aby dávali desetinu výnosu své půdy a stád velkého i drobného dobytka. Onen desátek sloužil k podpoře levitského kněžstva a na ostatní věci, jež souvisely s uctíváním Boha. (5. Mojž. 14:22, 23) Farizeové určovali desátky i z těch nejnepatrnějších věcí, jako luskovin (fazolí, hrachu a jiných luštěnin), listů a bylin. Dávali desetinu nejen z výnosu vlastních polí, ale i z věcí získaných koupí, obchodem nebo jinými činnostmi. (Luk. 11:42; 18:11, 12) To činili z obavy, že původní majitelé nedali z těchto věcí řádné desátky.
Pod mojžíšským Zákonem bylo rituální omývání pro obřadné očištění někdy potřebné. To zvláště platilo u kněží, kteří museli být tělesně i obřadně čistí, když sloužili u Jehovovy svatyně. (2. Mojž. 30:17–21; 3. Mojž. 21:1–7; 22:2–8) Než pojedli ze svého podílu obětních pokrmů, museli si kněží umýt ruce a nohy ve vodě.
Většina farizeů nebyli kněží. Přesto se dobrovolně zavazovali dodržovat kněžské zákony obřadní čistoty i ve všedních věcech, jež neměly přímou souvislost s uctíváním. Prováděli rituální omývání před každým jídlem i po něm. Jestliže se jídlo skládalo z několika chodů, docházelo k omývání i mezi nimi. Pisatel evangelia Marek zdůrazňuje: „Farizeové a všichni Židé nejedí, dokud si neumyjí ruce až k lokti, čímž dodržují ústní podání mužů dřívějších dob, a když se vrátí z trhu, nejedí, dokud se neočistí tak, že se postříkají; a je ještě mnoho jiných tradic, které přijali, aby se jich drželi; křty pohárů a džbánů a měděných nádob.“ — Marek 7:3, 4.
I když takové rozsáhlé úsilí odvádět desátky a dodržovat obřadnou čistotu neporušovalo psaný Boží zákon, šlo nad to, co zákon požadoval. Je zajímavé, že rabínská legenda představuje sbor Izraele, jak říká: „Pane vesmíru, vložil jsem na sebe víc omezení, než jsi na mne vložil Ty, a dodržuji je.“
„OHRADA“, JEŽ MĚLA ZABRÁNIT ŠPATNÉMU JEDNÁNÍ
Odhodlání vyhnout se překročení Božího zákona i v maličkostech způsobilo, že farizeové šli ještě dále. Židovský historik Flavius Josephus píše: „Farizeové předali lidu jistá nařízení zděděná od dřívějších pokolení a nezaznamenaná v Zákonech Mojžíšových.“ Tato nařízení zahrnovala obrovský počet předpisů pro řádné dodržování sabatu. O takových nebiblických „nařízeních“ prohlašuje židovský soubor tradičních zákonů známý jako Mišna: „Pravidla o sabatu, obětech při svátcích a o svatokrádeži jsou jako hory visící na vlásku, protože [učení] Písma [o nich] jsou skrovná a pravidla jsou mnohá.“
Co bylo účelem tolika pravidel chování? Hlubší pochopení této věci můžeme získat z prohlášení židovských vůdců z doby před naším letopočtem: „Buďte rozvážní v soudu, čiňte mnoho učedníků a stavte ohradu kolem Zákona.“ (Kurzíva od nás.) „Ohrada“ znamená ústní podání, která podle jejich názoru měla chránit lidi před přestoupením psaného Božího zákona. Domnívali se, že člověk se nikdy neproviní porušením nějakého skutečného biblického příkazu, jestliže nepřekročí tuto ohradu.
Zdařil se tento pokus? Udělala ta spousta ústních tradic lepší lidi z Izraelitů, a zejména z farizeů?
HLEDÁNÍ BOŽÍ PŘÍZNĚ SKRZE SKUTKY
Přehnaná pozornost vzhledem k nepatrným nařízením měla škodlivý účinek. Vedla k víře, že k ospravedlnění v Božích očích stačí provádět předepsané zbožné a milosrdné skutky. Věřilo se, že každý dobrý skutek dobývá „zásluhu“ u Boha, zatímco každý špatný čin způsobuje „dluh“. Předpokládalo se, že Bůh jednoho dne sečte záznam zásluh a dluhů a určí, zda je člověk spravedlivý, nebo špatný.
Rabínské spisy ukazují, do jaké míry tato myšlenka zakořenila, když mluví o „vypočítavém farizeovi, totiž o tom, který vykoná dobrý skutek a pak špatný skutek, a tak vyvažuje jeden druhým“. Také je zmínka o „farizeovi [který stále vykřikuje] ‚co je má povinnost, abych ji vykonal?‘“ Ale není to snad ctnost? Rabínský záznam odpovídá: „Ne, on totiž říká: ‚Jaká další povinnost tu ještě pro mne je, abych ji vykonal?‘“ Takoví jedinci ve své sebedůvěře věřili, že udělali všechno potřebné k získání Boží přízně. Bohatý mladý muž projevil tento postoj, když se ptal Ježíše: „Co dobrého musím dělat, abych získal věčný život?“ Když mu Ježíš zdůraznil důležitost poslušnosti Božího psaného zákona, odvětil muž: „To všechno jsem dodržoval: co mi ještě chybí?“ — Mat. 19:16–20.
Učení o získávání zásluh a přízně u Boha dobrými skutky způsobilo, že mnozí farizeové začali být samospravedliví a odsuzovali druhé. Ježíšovo podobenství vztahující se k „některým, kteří důvěřovali sami v sebe, že jsou spravedliví, a kteří považovali ostatní za nic“, říká: „Dva muži vešli do chrámu se modlit, jeden farizeus a druhý výběrčí daní. Farizeus stál a začal se pro sebe modlit: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nespravedliví, cizoložníci, nebo dokonce jako tento výběrčí daní. Postím se dvakrát týdně, dávám desátky ze všeho, co získám.‘“ (Luk. 18:9–12) Příklad krajností, do jakých může vést takový postoj, je zjevný z tohoto výňatku ze starých židovských spisů:
„R[abbi] Ezechiáš řekl jménem R[abbiho] Jeremiáše: Tak řekl R[abbi] Simeon b[en] Jochai: Svět nemá více než třicet mužů tak spravedlivých jako Abrahám. Je-li jich třicet, můj syn a já jsme dva z nich; jestli deset, můj syn a já jsme dva z nich; jestli pět, můj syn a já jsme dva z nich; jestli dva, je to můj syn a já; jestliže je jen jeden, jsem to já.“
Protože farizeové pokládali obyčejné lidi za rituálně nečisté, vyhýbali se úzkému styku s nimi. V knize „Život a časy Ježíše Mesiáše“ zdůrazňuje Alfred Edersheim, že farizeus „se zavazoval neprodat [obyčejnému Židu] žádnou tekutou či pevnou hmotu (potraviny či ovoce), nekoupit od něho žádnou takovou tekutinu, nebýt jeho hostem, ani ho nepozvat na návštěvu v jeho vlastním oděvu (kvůli jeho možné nečistotě).“ Proto měli farizeové námitky, když Ježíš „jedl s hříšníky a výběrčími daní“. (Mar. 2:16) Věřili, že ten, kdo se stýká s osobami rituálně nečistými, přenese na sebe jejich nečistotu.
JEŽÍŠ A FARIZEOVÉ
V čase, kdy Boží Syn zahájil svou pozemskou službu, existovali farizeové už asi dvě století. To byl dostatečně dlouhý čas, aby se ukázalo, zda jejich pokus prosazovat spravedlnost skrze dobré skutky byl úspěšný. Nebyl. Ve svém Kázání na hoře prohlásil Ježíš: „Nebude-li vaše spravedlnost hojnější nežli spravedlnost znalců Písma a farizeů, v žádném případě nevejdete do nebeského království.“ — Mat. 5:20.
Ve svém jednání s farizey a ve svých zmínkách o nich vysvětlil Boží Syn, co je nesprávné na jejich teorii. Všimni si jeho poznámky týkající se jejich přepečlivé snahy platit desátky: „Běda vám, znalci Písma a farizeové, pokrytci, protože dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale nedbáte na závažnější věci Zákona, totiž na právo a milosrdenství a věrnost.“ (Mat. 23:23) Rabínské spisy mluví o „lehkých“ přikázáních (jež vyžadují malé sebeobětování) a „těžkých“ přikázáních (která vyžadují značnou míru úsilí). Ježíš ukázal, že „závažnější“ Boží požadavky zahrnují projevování opravdového zájmu o druhého, spravedlivé zacházení s ním, milosrdenství a věrnost.
Ve vztahu k rituálnímu mytí rukou a jiným projevům obřadného očišťování řekl Ježíš: „Běda vám, znalci Písma a farizeové, pokrytci, protože čistíte povrch poháru a mísy, ale uvnitř jsou plné loupeže a nestřídmosti. Slepý farizeji, vyčisti nejprve vnitřek poháru a mísy, aby se také jejich povrch očistil.“ (Mat. 23:25, 26) Farizeové byli svedeni k přesvědčení, že nečistým se člověk stává stykem s vnějším zdrojem znečištění. Ježíš prohlásil, že skutečný zdroj nečistoty je uvnitř. Při jiné příležitosti to objasnil slovy:
„‚Neuvědomujete si, že člověka nemůže poskvrnit nic, co do něj vchází zvnějšku, protože to jde ne do jeho srdce, ale do jeho vnitřností, a vychází to do stoky?‘ . . . Dále řekl: ‚Co vychází z člověka, to člověka poskvrňuje; neboť zevnitř, z lidského srdce vycházejí škodlivá uvažování, smilstva, krádeže, vraždy, cizoložství, chtivost, zlé skutky, podvádění, nevázané chování a závistivé oko, rouhání, domýšlivost, nerozumnost. Všechny tyto zlé věci vycházejí zevnitř a poskvrňují člověka.‘“ — Marek 7:18–23.
Skutečným zdrojem nečistoty v Božích očích je lidská zděděná hříšnost. (Job 14:4; Žalm 51:5; 51:7, „KB“; Řím. 5:12) Sebeusilovnější rituální omývání ani jiné zbožné skutky nemohou očistit poskvrnění způsobené hříchem. Jen pokání a víra v Boží opatření, že naše hříchy mohou být smazány skrze Ježíše Krista, mohou vést k očištění a ospravedlnění. (Sk. 4:12) Proto Zecharjáš, otec Jana Křtitele, prorokoval, že Bůh se chystá „dát poznání o záchraně svému lidu“ ne tím, že je osvobodí od nepřátelského národa, ale skrze „odpuštění jejich hříchů“. — Luk. 1:77.
Farizeům se toto poselství nelíbilo, protože ‚věřili, že jsou spravedliví, a považovali ostatní za nic‘. (Luk. 18:9, 10) Ale jejich zbožnost byla jen vnější, povrchní. Nevykořeňovala vnitřní nečistotu projevovanou neřestmi, jako je ‚chtivost‘, ‚závistivé oko‘ a ‚domýšlivost‘. (Marek 7:22) Židovské spisy to dosvědčují. Čteme například o „farizeovi šikmi“, který „nosí své náboženské povinnosti na rameni (šekem), totiž okázale“. Také je tu zmínka o „farizeovi nikpi — ten naráží nohama o sebe“, protože chodí s přehnanou pokorou. Je také „farizeus kizai“, který se záměrně otlouká o zeď a zraňuje se o ni, „nechává svou krev stékat po zdech“ ve snaze vyhnout se pohledu na ženu. Zcela oprávněně řekl Ježíš o těchto znalcích Písma a farizeích:
„Všechny skutky, které dělají, dělají proto, aby je lidé viděli; neboť rozšiřují pouzdra obsahující texty Písma, která nosí jako ochranný předmět, a zvětšují třásně svých oděvů. Mají rádi nejvýznamnější místa na večeřích a přední sedadla v synagogách a pozdravování na tržištích a aby je lidé nazývali Rabbi.“ — Mat. 23:5–7.
Historická fakta hojně dosvědčují, že pokus farizeů prosadit spravedlnost dodržováním náboženských předpisů a konáním dobročinných skutků selhal. Ani neovlivnil většinu lidí k zbožnému chování, ani nepomohl farizeům samým, aby se stali lepšími lidmi. Ovlivnil je naopak k tomu, aby se dopustili nejhoršího zločinu v dějinách, vraždy Božího Syna.
Pokus však nebyl zcela bez užitku. Připravil scénu pro příchod Ježíše. Ten před svou smrtí předal mocné poselství o lidské hříšnosti a potřebě hledat záchranu ne skrze skutky, ale jako velkorysý dar na základě pokání a víry ve výkupní oběť Ježíše Krista. (Iz. 53:5; 1–12; Mat. 20:28; Řím. 10:5–9) Toto poučení dnes musí přijmout každý žijící člověk!