Jak daleko bys šel, aby sis zachoval tvář?
VIDÍŠ spojitost mezi sebevraždou harakiri a mezi názorem, že je nutné „držet krok s ostatními“? Nebo spojitost mezi hlubokým zadlužením za marnotratný náboženský obřad a neochotou připustit porážku v debatě? Spojitost je v tom, že pohnutkou k tomu všemu je pravděpodobně přání zachovat si svou tvář.
Co to znamená zachovat si svou tvář? V čínštině má slovo „tvář“ druhý význam „čest“. Zachovat si svou tvář tedy znamená „zachovat si čest nebo sebeúctu“, obzvláště tehdy, hrozí-li „pohana“. Je to nesprávné? Zachovat si sebeúctu není nutně nesprávné. Když nám Ježíš přikázal, abychom ‚milovali svého bližního jako sami sebe‘, počítal s tím, že každý má do určité míry o sebe zájem. (Mat. 22:39) Sebeúcta nám pomáhá, abychom zachovávali čistotu a byli spolehliví a čestní. Kdo by chtěl, aby jej jiní považovali za špinavého, nespolehlivého a nečestného?
Snaha zachovat si svou tvář však jde ještě dále. Vychází z toho, že naše pověst neboli čest je nejdůležitější věc. Například v Japonsku zaujímá podle jednoho pozorovatele „hanba stejně závažné místo, . . . jaké má v západní etice ‚čisté svědomí‘, ‚vyrovnání s Bohem‘ a vyhýbání se hříchu“. Aby se člověk vyhnul pohaně neboli zachoval si svou tvář, je ochoten přinášet oběti, stejně jako by křesťan přinášel oběti, aby si mohl zachovat čisté svědomí. V Japonsku kdysi lidé dokonce spáchali harakiri, velmi nepříjemný způsob sebevraždy, když jim hrozila pohana. Šel bys tak daleko, aby sis zachoval tvář?
CO LIDÉ ČINÍ PRO SVOU „TVÁŘ“
Někteří lidé na Východě i v dnešní době spáchají sebevraždu, mají-li pocit, že je ohrožena jejich „tvář“, i když to obvykle již nečiní formou harakiri. Přinášejí i jiné oběti. V některých oblastech je zvykem, že při jednom buddhistickém slavnostním dnu rodiny utratí své celotýdenní stravné za jediné obřadní jídlo, jen aby neztratily tvář před svými sousedy. Na jiných místech se stává, že muž vezme návštěvníka do nejluxusnější restaurace ve městě a pohostí jej. Ten muž si to možná nemůže dovolit a návštěvník by pravděpodobně také raději jedl doma. Ale hostitel má pocit, že to musí udělat, aby neztratil tvář.
V jedné zemi je zvykem, že otec, který vdává dceru, opatří pro novomanžele zařízený dům. Otec získá „tvář“, jestliže jej zařídí dobře. Někteří se proto velice zadluží. Ženich obvykle dává za svou novomanželku věno. Aby mladý muž získal „tvář“, může se stát, že se také zadluží, chce-li dát velké věno. Ale nevěstin otec, který se možná již velmi zadlužil, když opatřil zařízený dům, pravděpodobně věno vrátí. Nebude chtít ztratit tvář tím, že by tyto peníze přijal.
Šel bys tak daleko, aby sis zachoval tvář? Mnozí to dělají. Touha zachovat si tvář může člověka ovlivnit i v jiných směrech. V jedné orientální zemi je člověk, který se chce stát křesťanem, často obviněn, že před svou rodinou ztrácí tvář, když se „připojuje k nějakému západnímu náboženství“. Křesťanství ovšem není „západní náboženství“, ale je tam za takové považováno. Nechceme sice nikoho zbytečně urážet, ale zřejmě není moudré, zdráhá-li se člověk jednat správně jen proto, aby si zachoval „tvář“.
CELOSVĚTOVÁ TENDENCE
Tendence ke snaze zachovat si tvář je patrná nejen v orientálních zemích, ale po celém světě. Patří sem například to, čemu se říká „držet krok s ostatními“. Uvažujme o muži, který má auto plně vyhovující jeho potřebám. Jeho soused si jednoho dne koupí nový, luxusní model. Muž, který byl předtím se svým vozem docela spokojený, se nyní stane nespokojeným. Proč? Stydí se nyní za svůj vůz. Vedle sousedova nového auta vypadá jeho vůz starý. A tak si koupí nové auto, které ani nepotřebuje ani si je nemůže dovolit. Odůvodnění, že se stydí před svými sousedy, je zcela podobné důvodu, který přiměje některé orientálce, aby spáchali harakiri.
A pocítil jsi někdy hněv, když ti někdo nabídl radu nebo tě poopravil? Pomyslil sis: „To není správné! Proč mě vůbec kritizuje? Vždyť sám není lepší!“ Ospravedlňoval ses. Proč? Protože byla dotčena tvá pýcha nebo důstojnost.
Někdy člověk přináší velkou oběť ve snaze zachovat si svou tvář. Dopustí se snad vážného hříchu. Nemůže se přimět, aby to před druhými přiznal a objasnil. Když nesprávný čin stejně vyjde najevo a zralí křesťané s ním o tom mluví, všechno popírá. Stud nebo tvrdohlavost jej vede k tomu, že je dokonce ochoten oddělit se od křesťanského sboru, a tak ohrozí svůj vztah ke svému stvořiteli i svou naději na věčný život. Šel bys tak daleko ve snaze zachovat si tvář?
A co když někdo zhřeší proti tobě? Je pro tebe snadné odpouštět? Nebo vyžaduješ „právo“? Někdy se může stát, že se křesťan prohřeší proti někomu jinému. Postižený předloží věc starším ve sboru a ten, kdo se prohřešil, je pokárán a napraví se. Ale ten, proti komu se prohřešil, nemůže věc zapomenout. Domnívá se, že starší byli příliš shovívaví, a má pocit, že jeho osobní křivda nebyla posouzena dost vážně. Proč tak uvažuje? Mohlo by se stát, že jeho pocit uražené důstojnosti je pro něj důležitější než náprava bratra, který pochybil? Jinými slovy: Vyžaduje jeho „tvář“ neboli čest, aby musel hříšník trpět?
Mohli bychom uvést mnoho jiných příkladů. Setkal ses někdy s někým, kdo nechce připustit, že nemá pravdu, ačkoli skutečnosti jsou pro každého jiného naprosto jasné? Nebo znáš někoho, kdo nerad přijímá připomínky, kdo jedná dotčeně a uraženě, když navrhne něco, co druzí nepřijmou, nebo kdo tvrdošíjně a neústupně zastává své názory? Znáš někoho, kdo je přehnaně hrdý na své významné zaměstnání nebo na vyšší vzdělání, nebo se naproti tomu stydí, protože takové vzdělání nemá? Všechny takové charakteristické rysy mohou být projevem toho, že mu jde o „tvář“ neboli o osobní čest.
Křesťan tedy učiní dobře, položí-li si otázku: „Jak daleko bych šel, abych si zachoval svou tvář? Jak bych se měl vlastně dívat na celou tuto věc, na snahu zachovat si tvář?“