Původ naděje na milénium

MEZI nadějemi a obavami průměrných katolíků, protestantů a židů je dnes malý rozdíl. Téměř všichni věří ve vrozenou nesmrtelnost lidské duše a v představy s tím spojené, totiž nebeské štěstí v éterickém světě, nebo věčné utrpení v jakémsi „pekle“.

Náboženství křesťanstva tvrdí, že je příbuzné s monoteismem židů, a přijímá židovská písma jako inspirovaná. Proto bude zajímavé prozkoumat, zda dnešní naděje židů a těch, kteří se hlásí ke křesťanství, odpovídají naději vyjádřené v Hebrejských písmech a původním názorům Židů.

MESIÁŠSKÁ NADĚJE

Co přesně Židé očekávali, vezmeme-li v úvahu texty, jako je 1. Mojžíšova 3:15; 22:15–18; 49:10 a 5. Mojžíšova 18:18? Zde uvádíme jen čtyři ze 456 textů Hebrejské bible, jež starověká Židovská Synagóga považovala za texty mesiášské. Jaká byla jejich naděje?

Jedna kompetentní židovská příručka poskytuje informaci: „. . . celým Starým zákonem prolíná myšlenka o Mesiáši, který je osobou. Je to přirozený výsledek naděje na budoucnost, kterou poskytují proroctví. První prorok, který vylíčil podrobný obraz budoucího ideálního krále, byl Izaiáš (ix. 1–6 [2–7 v nežidovských Biblích], xi. 1–10; xxxii. 1–5) . . . Ideální král, k němuž vzhlížel Izaiáš, bude výhonek [potomek] z kmene Jesseho, na němž spočine duch Boží jako duch moudrosti, odvahy a náboženství a jenž bude vládnout v bázni Boží a bude mít bedra přepásána spravedlností a věrností (xi. 1–3a, 5). Nebude se věnovat válce ani dobyvatelskému tažení národů; válečné zbraně budou zničeny (ix. 4 [5]; jeho jediným zájmem bude zavedení spravedlnosti uprostřed jeho lidu (ix. 6b [7b]; xi. 3b, 4). Ovocem jeho spravedlivé vlády bude pokoj a pořádek po celé zemi. Beránek se nebude bát vlka a leopard neuškodí kůzleti (xi. 8 [6]); znamená to tedy, jak vysvětluje další verš, že na Boží svaté hoře již nebude existovat tyranie ani násilí, protože země bude plná poznání o Bohu, jako voda naplňuje moře (srovnej xxxii. 1, 2, 16). Lidé nebudou toužit po tom, aby vynikli v politice, ale budou žít idylickým životem (xxxii. 18, 20). Za takových ideálních podmínek bude země jedině vzkvétat a nebude se muset obávat útoků nějakých vnějších národů (ix. 6a [7]; xxxii. 15). Nově vzešlá ratolest Jesseho vyvstane jako maják jiným národům, a ty budou k němu přicházet, aby je vedl a aby vynášel rozhodnutí (xi. 10). Právem bude nazýván ‚Podivuhodný Rádce‘, ‚Božský Hrdina‘, ‚Stálý Otec‘, ‚Kníže pokoje‘ (ix. 5 [6]).

Tento obraz budoucnosti plně odpovídá Izaiášovu náhledu, že soud povede k duchovní obnově a přivodí stav mravní a náboženské dokonalosti.“ — „Židovská encyklopedie“, sv. 8, str. 506, angl.

Taková je mesiášská naděje, kterou Židům poskytlo Svaté písmo. Rozhodně na ní nebylo nic příliš „nebeského“! A co nebiblické židovské spisy? Tatáž příručka říká o něco dále: „V rabínské apokalyptické literatuře převládá představa o pozemském Mesiáši, a od konce prvního století našeho letopočtu je to také představa, kterou judaismus oficiálně přijímá.“ — Strana 510.

POZEMSKÁ NADĚJE

Původní naděje Židů tedy byla pozemská. Neexistuje žádný biblický důkaz, že by jejich věrní předkové, Abrahám, Izák a Jákob, doufali, že se dostanou do nebe. Zákon daný prostřednictvím Mojžíše takovou naději neposkytoval. Totéž lze říci o poetických knihách Hebrejských písem a o Prorocích.

Kompetentní dílo „Dictionnaire de Théologie Catholique“ v tom směru říká: „Všimněme si ve Starém Zákoně všeho toho dočasného zdaru, na který měl naději nábožensky založený člověk na základě slibů, které Bůh dával jemu, jeho rodině a jeho zemi. Měl kromě toho naději na duchovní a morální dary, naději na to, že přijde Mesiáš a jeho království.“ (Kurzíva od nás.)

Protestantské dílo „Dictionnaire Encyclopédique de la Bible“ to potvrzuje. Čteme zde: „Naděje vyjádřené ve S. Z. (Starém zákoně) se rozvíjely postupně. Začínají tím, že mluví o pozemských požehnáních, o politické obnově a opětovném usídlení obyvatel . . . Tato naděje se rozvíjela a stala se univerzální. Jehova je Pánem světa . . . Přijde ‚služebník Věčného‘; svým utrpením a ponížením zachrání svůj lid. Izaiáš 42:1–4 ukazuje, že svět doufá v jeho učení. Potom přijde sláva služebníka Věčného, mesiášská éra a obnovené lidstvo.“ (Kurzíva od nás.)

Tato pozemská naděje Židů je pěkně shrnuta v „Židovské encyklopedii“ (angl.): „. . . Proroci rozvíjeli naději na ideální mesiášskou budoucnost prostřednictvím vlády syna z Davidova domu — na zlatý věk rajského požehnání . . . Přijde ve formě světa dokonalého míru a souladu mezi vším tvorstvem, bude to andělský stav člověka před jeho hříchem (Iz. ix. 1–10; lxv. 17–25: ‚nová nebesa a nová země‘) . . . Obrácení všeho tvorstva, aby jako jeden celek vykonávalo Boží vůli, je nejpřednějším námětem mesiášské naděje Izraele; před zřízením Božího království musí předcházet jedině odstranění násilí‚. . . Persko-babylónský rok světa v podobě dvanácti tisíciletí se však v židovské eschatologii [studiu konečného určení lidstva a světa] přeměnil v týden světa. Tím bylo míněno sedm tisíciletí, jež odpovídala stvořitelskému týdnu, přičemž verš ‚Tisíc let je v tvých očích jako včerejšek‘ (Žalm xc. 5 [4, „KB“]) naznačuje myšlenku, že nynější svět plný těžké práce (olam hazeh) má být nahrazen sabatním miléniem, ‚budoucím světem‘ (olam haba . . .).“ — Sv. 5, strany 209 až 211. (Kurzíva od nás.)

VZKŘÍŠENÍ, NIKOLI VROZENÁ NESMRTELNOST

Po staletí Židé nesdíleli pohanskou víru v nesmrtelnost lidské duše. Židé byli vzdělaný lid, a každý vzdělaný Žid si mohl v Hebrejských písmech přečíst mnoho textů, které jednoznačnými výrazy vyjadřovaly, že „duše“ (hebrejsky népeš) může zemřít. Uvádíme jich jen několik: 1. Mojžíšova 19:19, 20; 4. Mojžíšova 23:10; Jozue 2:13, 14; Žalm 22:29 (verš 30 v židovských Biblích a „KB“); Ezechiel 18:4, 20.

Nejprve tedy se naděje Židů na život na zemi v ráji, který obnoví Mesiáš, zakládala na víře ve vzkříšení, ne ve vrozenou nesmrtelnost. „Židovská encyklopedie“ to potvrzuje: „Vzkříšení bylo částí mesiášské naděje (Iz. xxvi. 19; Dan. xii. 2) . . . Vzkříšení bylo nejdříve považováno za přednost, která bude zázračně udělena jen spravedlivým . . ., ale později zavládl názor, že bude uplatněno všeobecně a že je spojeno s posledním soudem . . . Otázka, zda proces vytváření těla při vzkříšení je stejný jako při narození, je předmětem sporu mezi hillelity a šammaity.“ — Sv. 5, strana 216.

Tatáž kompetentní židovská příručka říká o „gehenně“ („pekle“ křesťanstva): „Neexistuje žádný biblický základ pro víru, že duši po smrti čeká odplata; to byl názor Babylóňanů a Peršanů, židovské zabarvení získal ze slova ‚gehinnom‘ (údolí Hinnom), jež dostalo odporný význam podle ohnivých obětí, které tam Manasses obětoval Molochovi (2. Královská xxiii. 10).“ —Tamtéž, strana 217.

Jak je tedy možné, že dnes židovští teologové všeobecně učí nauky o vrozené nesmrtelnosti a o věčném trestu? Dílo „Supplément au Dictionnaire de la Bible“ nám poskytuje informaci: „Nejdříve se [Židé] domnívali, že záchrana bude na zemi . . .; ale i když mesiášská naděje byla jasná a budoucí vláda měla trvat dlouho — někteří zřejmě dokonce věřili, že bude věčná —, základní bylo, že povaha této náboženské éry byla národní a pozemská. Potom se však prosadila nová vyhlídka: ‚objev‘ šťastné existence po smrti“. (Kurzíva od nás.)

Jak Židé „objevili“, že člověk má „duši“, která žije dále po smrti těla? Opět nám rozhodující odpověď poskytuje kompetentní příručka. „Židovská encyklopedie“ (angl.) připouští: „Myšlenka na odtělesněnou duši, která má svou vlastní individualitu, zakořenila v judaismu jedině na základě styku Židů s Peršany a Řeky.“ To potvrzuje i „Dictionnaire Encyclopédique de la Bible“, kde je řečeno: „Představa o nesmrtelnosti je produktem řeckého myšlení, zatímco naděje na vzkříšení patří k smýšlení Židů . . . Po Alexandrových dobyvatelských taženích vstřebal judaismus postupně řecké představy.“

Jestliže někdo pochybuje, že Židé původně nevěřili v nesmrtelnost duše, stačí dodat, že ještě ani v prvním století našeho letopočtu nebyla tato otázka v mysli Židů vyřešena, což dokazuje skutečnost, že farizeové věřili v nesmrtelnost, ale saduceové nikoli. — Viz Josephus, „Starožitnosti“, kniha 18, kapitola 1, odstavce 3, 4; „Války“, kniha 2, kapitola 8, odstavec 14; srovnej Skutky 23:8.

PŮVODNÍ MESIÁŠSKÁ NADĚJE PŘEMĚNĚNA

Jak Židé postupně opouštěli svou naději na budoucí život na základě vzkříšení a přijímali pohanskou představu o vrozené nesmrtelnosti oddělené „duše“, měnila se i jejich původní mesiášská naděje. Do konce prvního století našeho letopočtu se židovská mesiášská naděje stala nadějí nacionalistickou a politickou.

„Židovská encyklopedie“ (angl.) to potvrzuje, když říká: „Teprve po pádu makkabejské dynastie [ve druhém století př. n. l.], když poměry pod despotickou vládou Heroda Velikého a jeho rodiny a pod rostoucí tyranií římského impéria byly stále nesnesitelnější, začali se Židé utíkat k naději na osobního Mesiáše. Toužili po zaslíbeném osvoboditeli z domu Davidova, který je osvobodí od jha nenáviděného cizího uchvatitele.“

Alfred Edersheim ve svém díle „Život a doba Mesiáše Ježíše“ (angl.) napsal: „Izrael doufal jedině v obnovení a slávu národa. Všechno ostatní bylo jen prostředkem k těmto cílům; sám Mesiáš byl jen vznešeným nástrojem k jejich dosažení . . . Rabínský ideál Mesiáše nebyl ideál ‚světla, které má osvítit pohany a být slávou Jeho izraelského lidu‘ — k uspokojení potřeb lidstva.“

Edersheim dále zdůrazňuje, že v prvním století našeho letopočtu nedoufali již židovští náboženští vůdci v Mesiáše — vykupitele. Říká: „Pokud si můžeme učinit představu o jejich názorech podle spisů, nezastávali již starověcí rabíni velké nauky o původním hříchu a o tom, že jsme ve své celé přirozenosti hříšní . . . Nebyla zde již pociťována potřeba osvobození od hříchu, a proto můžeme pochopit, že v rabínské tradici již nebylo místo pro kněžský úřad Mesiáše, a že jeho tvrzení, že je prorokem svého lidu, bylo téměř úplně zastíněno tím, že se má objevit jako jejich král a osvoboditel. To byla skutečně jejich stále existující potřeba, tím naléhavější, že národní utrpení Izraele se zdálo téměř nevysvětlitelné.“

Původní naděje Židů tedy postupně vymizela z dohledu. Naděje na mesiášského krále, který měl vládnout nejen nad Židy, ale měl být také „majákem jiným národům“, ustoupila fanatické naději, že přijde národní vůdce, který je dovede k vítězství nad jejich politickými a náboženskými nepřáteli. Pozemská naděje na „sabatní tisíciletí“, v němž Mesiáš způsobí „zlatý věk rajských požehnání“, „svět dokonalého míru a harmonie v celém tvorstvu“, byla nahrazena mlhavou nebeskou nadějí založenou na představě o vrozené nesmrtelnosti, představě vypůjčené od Babylóňanů, Peršanů a Řeků.

Léta plynula. Žádný takový politický mesiáš nepřišel, aby vysvobodil Židy nebo aby je po zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l. znovu shromáždil a usídlil v jejich zemi. A tak i tato přeměněná mesiášská naděje v srdcích Židů ochabla. Edersheim o tom říká: „Proč jen se vykoupení Izraele a příchod Mesiáše tak nevysvětlitelně odkládá?“ Právě v této věci stojí Synagóga před neřešitelným tajemstvím. Přiznává se, že vysvětlení jsou jen pokusy o dohady nebo spíše pokusy vyhnout se otázce. Zbývá jedině autoritativně na všechny takové dotazy mlčet — je to mlčení, tak říkajíc, bezpodmínečného truchlivého podřízení se tomu, co je nevysvětlitelné . . . mlčení stále se opakujícího zklamání a beznaděje. A tak velkolepá naděje Synagógy je jakoby epitafem na rozbitém náhrobním kameni, nápisem, jejž opakují tisíce těch, kteří po celá dlouhá staletí omývali trosky svatyně marnými slzami.“

Upřímní židé se však naštěstí mohou stále ještě chopit původní naděje na pozemský ráj obnovený pod vládou Mesiášovou. Někteří se jí již chopili a slzy jim oschly. Ale mnozí jiní z našich čtenářů si stále ještě kladou otázku: Jak příchod Ježíše Krista, Mesiáše, ovlivnil naději na „sabatní tisíciletí“ „míru a souladu v celém tvorstvu“ na zemi? A jestliže Kristus tuto naději potvrdil, proč ve skutečnosti všichni protestantští a katoličtí „křesťané“ tuto naději na milénium nesdílejí?