Je-li odňata pospolitost příbuznému

1, 2. a) Jaké bylo Boží předsevzetí, pokud jde o náboženství v rodině? b) Před jakým rozhodnutím stály některé rodiny v Chóreho době?

PO TOM, co byl Adam nějaký čas sám, Bůh řekl: „Pro člověka není dobré, aby byl dále sám.“ Pak stvořil Evu a ustanovil lidské manželství. (1. Mojž. 2:18, 21, 22) Od té doby se mělo zemské obyvatelstvo rozrůstat. Tak měl mít každý mnoho příbuzných. I kdyby někteří členové rodiny, například děti, nebydlili blízko, mohli se navštěvovat a společné příjemně trávit čas. — 1. Mojž. 1:28; Job 1:1–5.

² Bůh měl v záměru, aby byly rodiny sjednoceny pravým uctíváním a aby tak náboženské názory nevytvářely žádné rozkoly. Nastaly však události, kdy se náboženství stalo v rodině spornou otázkou. Jednou takovou událostí bylo, když se vzbouřili Chóre, Dátan a Abiron. Jehova potvrdil, že jedná prostřednictvím Mojžíše a Áróna, a ne skrze tyto náboženské vzbouřence. Pak Mojžíš řekl lidu, aby odstoupili od stanů vzbouřenců. Co udělají děti a domácnosti Chóreho, Dátana a Abirona? Postaví věrnost rodině před věrnou oddanost Jehovovi a jeho sboru? Většina blízkých příbuzných vzbouřenců postavila rodinu před Boha. Jehova tyto příbuzné potrestal spolu se vzbouřenci. — 4. Mojž. 16:16–33.

3. Jak moudře si zvolili někteří z Chóreho rodiny?

³ Někteří z Chóreho synů však zůstali věrné oddáni Bohu a jeho lidu. Nebyli potrestáni spolu s ostatní Chóreho domácností a s rodinami Dátana a Abirona. (4. Mojž. 26:9–11) Potomci těchto přežijících Chórovců byli dokonce později požehnáni zvláštní službou v chrámu a Bible se o nich zmiňuje se ctí. — 2. Par. 20:14–19; Žalmy 42, 44–49, 84, 85, 87.

4. Jak jinak mohla být v Izraeli věrnost rodině zkouškou?

⁴ K podobnému rozhodování mezi věrností Bohu a věrností rodině docházelo, když se stal nějaký Izraelita odpadlíkem. Bude se jeho rodina, vedená lidskými city nebo pokrevními svazky, snažit, aby ho zachránila před odříznutím? Nebo si dokonce jeho bratr, syn či dcera uvědomí, že věrná oddanost Bohu a sboru je jedinou správnou a moudrou cestou? (Viz 5. Mojžíšovu 13:6–11.) V dnešním křesťanském uspořádání není sice hříšník odříznut usmrcením, ale křesťané mohou být přesto vystaveni zkouškám, protože je kázni podroben jejich příbuzný.

PŘÍBUZNÍ MOHOU ZPŮSOBIT PROBLÉMY

5, 6. a) Jak se může vyvinout kvůli náboženství rozkol v rodině? b) Proč se v této situaci nesmějí křesťané dopustit kompromisu? (Žalm 109:2–5)

⁵ Rodinné svazky a příbuzenská náklonnost mohou být velmi silné. Je to přirozené a je to v souladu s Božím uspořádáním. (Jan 16:21) Ale tato silná pouta mohou také přivést křesťany do těžkých zkoušek. Ježíš objasnil, že jedním z důsledků toho, že se člověk stane křesťanem, může být odpor příbuzných. Řekl: „Přišel jsem, abych přinesl ne pokoj, ale meč. Přišel jsem totiž rozdělit člověka proti jeho otci a dceru proti její matce a mladou manželku proti její tchýni. Vskutku, nepřátelé člověka budou lidé z jeho vlastní domácnosti. Kdo má větší náklonnost k otci nebo k matce než ke mně, není mne hoden.“ — Mat. 10:34–38.

⁶ Křesťané si nepřejí, aby existovalo takové nepřátelství. A není důvodu, proč by jim měli příbuzní odporovat nebo je nenávidět proto, že se stali čistými, mravnými, poctivými Božími služebníky. Přesto si praví křesťané uvědomují, že nemohou stavět rodinu před Boha. Výhledově je ovšem v nejlepším zájmu všech, aby křesťané zůstali věrní Bohu. Časem mohou být schopni ovlivnit své příbuzné, aby se i oni vydali na cestu vedoucí k záchraně. — Řím. 9:1–3; 1. Kor. 7:12–16.

7, 8. Čí vinou vznikají rodinné problémy vyvolané odnětím pospolitosti?

⁷ Příbuzní mohou pravým křesťanům způsobit problémy i jinak. To se stane, když je některému příbuznému odňata pospolitost. Jak bylo probíráno v předchozích článcích, Bůh vyžaduje, aby pospolitost byla odňata osobě, která ve sboru hrubé hřeší a nekaje se. (1. Kor. 5:11–13) Chování provinilce změnilo jeho vztah k Jehovovi, a tedy i k členům rodiny, kteří jsou Jehovovými svědky. Boha za to nelze obviňovat, protože jeho měřítka jsou spravedlivá a odpovídají právu. (Job 34:10, 12) Chyba není ani na straně věrných křesťanských příbuzných. Problémy sobě i svým příbuzným způsobila vyloučená osoba, jako kdysi Chóre, Dátan a Abiron.

⁸ Musíme tedy zkoumat dvě odlišné situace: buď křesťan žije v jedné domácnosti s vyloučeným či odděleným členem rodiny, nebo takový příbuzný nepatří do nejužšího rodinného kruhu.

V NEJUŽŠÍM RODINNÉM KRUHU

9. Jak je to s rodinnými závazky, když manželský druh není křesťan nebo když je mu odňata pospolitost?

⁹ Někdo se může stát křesťanem, aniž ostatní v rodinném kruhu přijali víru. Manželka může například sloužit Jehovovi, ale manžel nikoli. Přesto zůstává „jedním tělem“ se svým manželem a její povinností je milovat a vážit si ho. (1. Mojž. 2:24; 1. Petra 3:1–6) Nebo může být provdána za muže, který byl oddaným křesťanem, ale později byl ze sboru vyloučen. To však jejich manželská pouta netrhá; ukončila by je pouze smrt nebo biblický rozvod. — 1. Kor. 7:39; Mat. 19:9.

10, 11. Jak ovlivňuje odnětí pospolitosti duchovní svazky doma?

¹⁰ Podobně je-li odňata pospolitost příbuznému jako rodiči, synu, dceři nebo jestliže se taková osoba oddělí sama, pokrevní a rodinné svazky trvají. Znamená to tedy, že v rodinném kruhu zůstane vše při starém, když je jednomu členu odňata pospolitost? Rozhodně ne.

¹¹ Vyloučená osoba je duchovně odříznuta od sboru; dřívější duchovní svazky jsou zcela přeťaty. To platí i ve vztahu k příbuzným, včetně nejužšího rodinného kruhu. Členové rodiny budou sice i nadále uznávat rodinné svazky, ale nebudou už mít s vyloučeným duchovní společenství. — 1. Sam. 28:6; Přísl. 15:8, 9.

12. Jaké změny mohou nastat v duchovním společenství, je-li jednomu členu rodiny odňata pospolitost?

¹² Bude to znamenat změny v duchovním společenství, které snad doma existovalo. Je-li například odňata pospolitost manželu, nebude manželce a dětem příjemné, aby vedl rodinné biblické studium nebo předsedal při čtení Bible a modlitbě. Chce-li pronést modlitbu, třeba před jídlem, má na to ve svém domě právo. Ale oni mohou mlčky vznést k Bohu své vlastní modlitby. (Přísl. 28:9; Žalm 119:145, 146) Co když si vyloučená osoba přeje být přítomna, když rodina společně čte Bibli nebo koná biblické studium? Ostatní by mu mohli dovolit, aby byl přítomen a naslouchal, pokud se nebude snažit o to, aby je učil nebo aby se s nimi dělil o své náboženské náhledy.

13. Jak budou rodiče doma jednat s dítětem, jemuž byla odňata pospolitost?

¹³ Je-li odňata pospolitost nezletilému dítěti, budou se rodiče dál starat o jeho tělesné potřeby a poskytovat mu mravní výchovu a kázeň. Nepovedou ovšem s tímto dítětem biblické studium tak, že by se na něm přímo podílelo. To ovšem neznamená, že se nemá vyžadovat, aby při rodinném studiu sedělo. Rodiče mohou přitom obracet pozornost k těm částem Bible nebo biblických publikací, které obsahují rady, jež dítě potřebuje. (Přísl. 1:8–19; 6:20–22; 29:17; Ef. 6:4) Mohou také dovolit, aby je doprovázelo na křesťanská shromáždění v naději, že si vezme k srdci biblickou radu.

14, 15. Jak by se mělo postupovat, chce-li se vyloučený rodič nastěhovat zpátky domů?

¹⁴ Co však, je-li vyloučen blízký příbuzný, například syn nebo rodič, který v domácnosti nežije a chce se potom nastěhovat zpátky? Rodina by měla podle situace rozhodnout, co dělat.a

¹⁵ Tak například vyloučený rodič může být nemocný nebo už není schopen postarat se o sebe finančně či tělesně. Křesťanské děti mají biblickou a mravní povinnost pomoci. (1. Tim. 5:8) Možná, že bude nezbytné přivést takového rodiče domů buď na dobu přechodnou, nebo trvalou. Nebo může být záhodno zajistit péči tam, kde je po ruce lékařský personál, ale kde bude muset být rodič navštěvován. O tom, jak se vše provede, rozhodnou jistě různé faktory, například skutečné potřeby rodiče nebo jeho postoj či ohledy, jaké bere hlava rodiny na duchovní blaho své domácnosti.

16, 17. a) Jak by mohli rodiče reagovat na možnost, že se vyloučené dítě nastěhuje zpátky domů? b) Čemu se můžeme naučit z podobenství o marnotratném synu?

¹⁶ To by mohlo platit i o dítěti, které opustilo domov, ale nyní je vyloučené nebo oddělené. Křesťanští rodiče mnohdy přijali zpátky domů vyloučené dítě, které tělesně nebo citově onemocnělo. Ale v každém případě by měli rodiče zvážit jednotlivé okolnosti. Žil vyloučený syn zcela samostatně a je toho nyní neschopen? Nechce se snad nastěhovat zpátky především proto, aby měl snazší život? Jak to vypadá s jeho mravností a postojem? Nezanese do domova „kvas“? — Gal. 5:9.

¹⁷ V Ježíšově podobenství o marnotratném synu vyběhl otec vstříc vracejícímu se synu a pak ho přijal. Otec viděl synův zubožený stav a reagoval s přirozenou rodičovskou starostlivostí. Můžeme si však povšimnout, že syn nepřivedl domů nevěstky ani nepřišel v rozpoložení, že by chtěl pokračovat ve svém hříšném životě doma u otce. Ne, vyjádřil upřímné pokání a očividně byl rozhodnut vrátit se k čistému životu. — Luk. 15:11–32.

VYLOUČENÍ PŘÍBUZNÍ, KTEŘÍ NEBYDLÍ U NÁS DOMA

18, 19. a) Jak by měli křesťané pohlížet na své styky s vyloučenými příbuznými, kteří nepatří do nejužšího rodinného kruhu? b) Proč je takový postoj vhodný? (2. Tim. 2:19)

¹⁸ Druhá situace, o níž je třeba uvažovat, se týká vyloučeného či odděleného příbuzného, který nepatří do nejužšího rodinného kruhu a nebydlí u nás doma. Taková osoba je stále spřízněna pokrevně nebo prostřednictvím manželství, a tak může vyvstat jistá omezená potřeba projednávat nutné rodinné záležitosti. Není to ovšem totéž, jako kdyby žil ve stejné domácnosti, kde se nelze styku a hovoru vyhnout. Měli bychom mít jasně na paměti inspirovaný návod Bible: „Abyste se přestali směšovat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem, a kdo je smilník nebo chamtivec. . . , abyste s takovým mužem nejedli.“ — 1. Kor. 5:11.

¹⁹ Křesťané, kteří jsou příbuzní s takovou vyloučenou osobou, jež nebydlí v jejich domácnosti, by tedy měli usilovat o to, aby se vyhýbali zbytečnému styku s vyloučeným. Ba i obchodní jednání by měli omezovat na minimum. Že je to rozumný postup, je zřejmé ze zpráv o tom, co se stalo tam, kde příbuzní zaujali nesprávné stanovisko: ‚Je mu sice odňata pospolitost, ale jsme příbuzní, a tak s ním mohu jednat stejně jako dřív.‘ Z jednoho místa přišla tato zpráva:

„Jistá vyloučená osoba byla spřízněna asi s třetinou sboru. Všichni její příbuzní se s ní dále stýkali.“

A jeden velmi vážený křesťanský starší píše:

„V našem území jsou někteří vyloučení, kteří mají velké rodiny, vítáni při vstupu do předsíně sálu království hlučným poplácáváním po zádech a potřásáním rukou (třebaže je známo, že vyloučený stále žije nemravně). Cítím hlubokou starost o to, aby ti, jimž byla odňata pospolitost, viděli, že jejich způsob života se oškliví Jehovovi i jeho lidu, a aby pocítili skutečnou potřebu upřímného pokání. Co těmto vyloučeným pomůže ke změně, jestliže jsou stále vítáni všemi ze svých velkých rodin, kteří vědí o jejich chování?“

20, 21. Proč je třeba být opatrný, když jde o vyloučené příbuzné? (2. Tim. 2:22)

²⁰ Také v prvním století jistě existovaly sbory, kde bylo mnoho příbuzných. Jestliže však byla někomu odňata pospolitost, měli se všichni příbuzní dál chovat normálně, i když nerozebírali s vyloučenou osobou biblické záležitosti? Ne, jinak by sbor ve skutečnosti neuplatňoval příkaz: „Odstraňte toho zlého muže ze svého středu.“ — 1. Kor. 5:13.

²¹ Je třeba veliké opatrnosti, aby se něčí postavení jako vyloučeného hříšníka nepřehlíželo či nezanedbávalo. Jak prokázali Chóreho synové, musí naše věrná oddanost patřit především Jehovovi a jeho teokratickému uspořádání. Když se zastáváme jeho měřítek a dáváme přednost společnosti jeho organizovaného lidu před provinilci, můžeme si být jisti, že budeme mít jeho ochranu a požehnání. — Žalm 84:10–12; 84:11–13, „KB“.

SPOLEČENSKÁ SETKÁNÍ A VYLOUČENÍ PŘÍBUZNÍ

22. Proč mohou v souvislosti s vyloučeným příbuzným způsobit rodinná setkání zvláštní problémy?

²² Normálně se příbuzní často scházejí u jídla, na výletech, na rodinných návštěvách nebo při jiných společenských příležitostech. Ale když někdo bez pokání pokračuje v hříchu a musela mu být odňata pospolitost, může při těchto setkáních způsobit svým křesťanským příbuzným obtíže. Uvědomují si sice, že zůstávají jeho příbuznými, ale nechtějí přehlížet Pavlovu radu, že věrní křesťané by se neměli „směšovat“ s vyloučeným hříšníkem.

23. Jaká situace, pokud jde o vyloučeného příbuzného, může nastat na křesťanské svatbě?

²³ Je zbytečné hledat nějaké pravidlo, zda se mají rodinní příslušníci podílet na setkáních, kde by mohl být přítomen některý vyloučený příbuzný. To musí rozhodnout zúčastnění v souladu s Pavlovou radou. (1. Kor. 5:11) Přesto by bylo dobré zvážit, zda přítomnost vyloučené osoby na setkáních, kam jsou pozváni i nepříbuzní svědkové, by snadno neovlivnila to, co druzí udělají. Například křesťanská dvojice může mít svatbu v sále království. Přijde-li vyloučený příbuzný do sálu království na svatbu, zřejmě by tam nemohl být členem svatební společnosti neboli „vyvdávat“ nevěstu. Ale co když se koná svatební hostina? To může být šťastná společenská událost, jako tomu bylo v Káni, kde byl přítomen Ježíš. (Jan 2:1, 2) Bude však dovoleno vyloučenému příbuznému, aby přišel, nebo bude dokonce pozván? Jestliže má přijít, mohou mnozí křesťané, příbuzní i známí, dojít k závěru, že by tam být neměli, aby s ním vzhledem k Pavlovu návodu v 1. Korintským 5:11 nejedli a společensky se s ním nestýkali.

24. Z jakého společenství se mohou nejvíce těšit věrné oddaní křesťané? (Přísl. 18:24)

²⁴ Tak někdy křesťané pocítí, že nemohou pozvat vyloučeného nebo odděleného příbuzného na setkání, které by za běžných okolností zahrnovalo členy rodiny. Křesťané se však mohou těšit ze společnosti věrně oddaných členů sboru a pamatovat na Ježíšova slova: „Kdokoli činí Boží vůli, ten je můj bratr a sestra a matka.“ — Mar. 3:35.

25, 26. Jaká situace může vzniknout ohledně pohřbu, umře-li vyloučená osoba?

²⁵ Faktem zůstává, že křesťan přichází o mnoho, když se vydá hříchu a musí mu být odňata pospolitost: ztrácí své schválené postavení před Bohem, členství ve šťastném sboru křesťanů, příjemnou pospolitost s bratry, včetně velké části společenství, které měl se svými křesťanskými příbuznými. (1. Petra 2:17) Bolest, kterou způsobil, ho dokonce může i přežít.

²⁶ Kdyby zemřel, zatímco je mu odňata pospolitost, uspořádání pohřbu může být problémem. Jeho křesťanští příbuzní by snad byli rádi, kdyby byl v sále království přednesen proslov, je-li to místním zvykem. Ale pro osobu vyloučenou ze sboru by se to neslušelo. Jestliže podávala svědectví o pokání a touze po Božím odpuštění například tím, že přestala hřešit a účastnila se křesťanských shromáždění, mohlo by některému bratru svědomí dovolit, aby přednesl biblický proslov buď v domě, odkud je pohřeb vypraven, nebo u hrobu. Takové biblické poznámky o stavu mrtvých poskytují svědectví nevěřícím a útěchu příbuzným. Jestliže však vyloučená osoba stále podporovala falešné nauky nebo bezbožné chování, nebyl by ani takový proslov vhodný. — 2. Jana 9–11.

POUČENÍ PRO NÁS VŠECHNY

27. Jak bychom měli hledět na Boží soudy?

²⁷ Všichni musíme s oceněním uznat, že je to Jehovův soud, na němž záleží. (Přísl. 29:26) To platí samozřejmě o odporném chování, neboť Bible ukazuje, že Bůh si takové věci oškliví. (Přísl. 6:16–19) Je to však pravdivé a pokud jde o jeho soud nad jednotlivci, Jehovovo Slovo jasně říká, že „nespravedliví“, ti, kteří činí „skutky těla“, nezdědí jeho království. (1. Kor. 6:9, 10; Gal. 5:19–21) Takové osoby nemají místa v nebi, ani se nebudou hodit do pozemské oblasti království. Každý, kdo chce tedy dnes zůstat v čistém Božím sboru, musí odpovídat Jehovovým měřítkům. Bůh prostě nepřipustí, aby mezi jeho lidem zůstal „kvas“ jako rozkladný činitel. — 1. Kor. 5:6–13.

28. Jak se může stát otázka odnětí pospolitosti zkouškou naší věrné oddanosti?

²⁸ Je-li odňata pospolitost blízkému příbuznému, mohou nás přirozeně lidské city postavit před velkou zkoušku. Citové vztahy a rodinné svazky jsou silné zejména mezi rodiči a dětmi, a mocné jsou také, když je odňata pospolitost manželskému druhu. Jestliže to ale rozebereme až do konce, musíme si uvědomit, že nikomu neprospějeme a sami se nebudeme líbit Bohu, pokud dovolíme svým citům, aby nás vedly k přehlížení moudré Boží rady a vedení. Je třeba projevovat plnou důvěru v dokonalou spravedlnost Jehovových čest, včetně Božího opatření k odnětí pospolitosti nekajícím provinilcům. Zůstaneme-li věrně oddaní Bohu a sboru, může si z toho provinilec časem vzít poučení, kát se a být znovu přijat do sboru. Ať se to však stane nebo ne, můžeme nalézt útěchu a posilu v tom, co řekl David na sklonku svého života: „Všechna [Boží] soudní rozhodnutí jsou přede mnou. . . A ať mi Jehova odplatí podle mé spravedlnosti, podle mé čistoty před jeho očima. S někým, kdo je věrně oddaný, budeš jednat s věrnou oddaností; s bezúhonným, silným, budeš jednat bezúhonně; tomu, kdo se udržuje čistý, se prokážeš čistý. . . A zachráníš pokorný lid.“ — 2. Sam. 22:23–28.

[Poznámka pod čarou]