Všichni lidé jsou si rovni — Jak?
JE možné, aby se muži a ženy ze všech národů považovali navzájem za sobě rovné — a jednali podle toho? Pokud bychom přijali jako měřítko dnešní světový řád, pak by to možné nebylo. Přece však můžeme být přesvědčeni o tom, že to možné je. Proč? Protože o tom již podávají důkaz milióny křesťanů.
Je všeobecně známé, že s pravým křesťanstvím jde ruku v ruce rovnost. Apoštol Pavel například napsal: „Nejsme již Židé nebo Řekové nebo otroci nebo svobodní, nebo dokonce ani jen muži nebo ženy, ale všichni jsme totéž — jsme křesťané.“ (Gal. 3:28, „The Living Bible“) Byla to snad jen idealistická slova? Jak se to projevilo v praxi mezi prvními křesťany, kteří žili ve světě plném nerovností?
Již mnoho bylo napsáno o ohromném vlivu, jímž zapůsobili první křesťané na svět ve své době, když skutečně mezi sebou pěstovali bratrství, jemuž je učil Ježíš Kristus. Eberhard Arnold říká ve své knize „První křesťané po smrti apoštolů“ (angl.):
„Všichni křesťané byli posuzováni podle téhož měřítka a měli totéž povolání, a proto se všechny s nimi spojené osoby těšily téže vážnosti jakožto bratři. Z toho plynula rovnost a spoluúčast na všem. Na základě téže stejné vážnosti měli všichni stejný titul a také stejnou povinnost pracovat; všichni měli v životě stejnou příležitost . . . Vážnost, kterou si navzájem projevovali tehdejší křesťané, vedla ke společenské solidaritě, jež byla založena na lásce a na tom, že všichni jsou si od narození úplně rovni.“
Jak vynikající důkaz Bohem dané jednoty!
Sobě rovni v jednom těle
Každý člen raného křesťanského sboru měl své přirozené schopnosti a vlastnosti. Někteří snad vynikali v hudbě, zatímco jiní měli lepší paměť nebo větší tělesnou sílu. Kromě toho jim byly působením svatého ducha propůjčeny sice odlišné, ale navzájem se doplňující dary a schopnosti. Proto mohl Pavel napsat: „Vždyť stejně jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a všechny údy toho těla, ačkoli jich je mnoho, jsou jedno tělo, tak je také Kristus. Opravdu jsme totiž byli všichni pokřtěni jedním duchem v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní.“ (1. Kor. 12:11–13) Všichni byli kazateli, ačkoli existovaly velice rozmanité „dary v podobě lidí“, jak byli prorocky označeni ti, kteří působili ve sboru jako pastýři. — Ef. 4:8; Žalm 68:18; 68:19, „KB“.
Dozorci byli duchovně zralí muži a v řečtině byli označováni slovem episkopoi. O příbuzném slovesu episkopeo (vykonávat dozor) říká W. E. Vine: „Výraz se nevztahuje pouze na přijetí takové odpovědnosti, ale na její plnění. Nejde přitom o převzetí úřadu, ale o vykonávání povinností s ním spojených.“ S těmito jmenovanými dozorci spolupracovali diakonoi, což je řecké slovo překládané jako „služebníci“, „služební pomocníci“ nebo „diakoni“. W. E. Vine ukazuje, že toto slovo „označuje v první řadě služebníka, ať již vykonává službu jako otrok nebo jako pomocník dobrovolnou službu, přičemž se nevztahuje na žádný určitý druh činnosti“. Při každém postavení stála v popředí přednost služby. Nebyl kladen žádný důraz na postavení, protože jako ctitelé Boží si byli rovni a všichni byli jeho služebníky.
Ačkoli si Ježíš vybral za své apoštoly dvanáct mužů, těšily se i některé ženy ze společenství s ním. Byly velmi horlivé a výslovně se mluví o tom, že Marie Magdalena, Johana a Zuzana sloužily Ježíšovi. O letnicích roku 33 n. l. byl dar svatého ducha udělen i ženám. Mohly proto veřejně mluvit cizími jazyky a vydávat svědectví o pravdách své křesťanské víry. Křesťanské sestry se však neujímaly vedení při vyučování ve sborech, ale podílely se s bratry na veřejném kázání Božího slova. — Luk. 8:1–3; Sk. 1:14; 2:17, 18; 18:26.
Křesťané byli vzorem i osobně a ukázali, jak je možné si navzájem pomáhat. Když například návštěvníci v Jeruzalémě přišli o letnicích roku 33 n. l. do styku s podivuhodným dílem apoštolů, zůstali tam déle, než měli v úmyslu, a docházely jim proto potraviny i peníze. Biblická zpráva však říká: „Ani jeden z nich neměl nouzi. Všichni totiž, kteří vlastnili pole nebo domy, je prodávali a přinášeli hodnotu za prodané věci“, aby to mohlo být rozděleno pod vedením apoštolů. Jak podivuhodný duch se tím projevil! První křesťané dokázali, že lásku a rovnost je možné projevovat v praxi. Mohlo být řečeno, že „všechno měli společné“. — Sk. 4:32, 34, 35.
Rovnost v dnešní praxi
V dnešním světě plném rozporů a sociálních rozdílů není snadné napodobovat tyto první křesťany. Pro svědky Jehovovy je to však stále cílem. Je zřejmé, že se jim to daří velmi úspěšně. V díle „Encyclopedia Canadiana“ je řečeno:
„Dílo svědků Jehovových je oživením a obnovením prvotního křesťanství, jak je praktikoval Ježíš a jeho učedníci v prvním a druhém století našeho letopočtu . . . Všichni jsou bratři.“
Stejně jako před 1 900 lety poskytuje toto křesťanské bratrství i dnes praktickou pomoc v dobách tísně. Když došlo v listopadu 1980 k vážnému zemětřesení, jímž byly postiženy části Itálie, dorazil do postižené oblasti ještě týž večer první nákladní automobil se zásobami, které dali k dispozici svědkové Jehovovi. Oficiální zpráva zní:
„Bratři byli překvapeni, jak rychle se dostavila nutná pomoc. Okamžitě jsme postavili vlastní kuchyni, v níž sestry vařily pokrmy, jež byly denně rozdělovány bratrům. Ostatní obyvatelé toho místa ještě nedostali žádnou pomoc a snažili se pomáhat si navzájem. Bratři samozřejmě nebyli sobečtí a dělili se o potraviny s mnoha osobami, jež nebyly svědky.“
Když v srpnu 1982 zemřel svazijský král Sobhusa II., začali být tamější svědkové Jehovovi pronásledováni, protože se neúčastnili tradičních náboženských smutečních zvyků. Ve Velké Británii intervenovali v té věci u nejvyššího komisariátu pro Svazijsko dva svědkové, jeden bílý a jeden černý, a snažili se o zlepšení této situace. Svazijský představitel chvíli naslouchal a pak se obrátil k černému svědkovi, vzdělanému muži ve vedoucím postavení, a zeptal se jej: „Ale proč jste zde vy?“ Odpověď zněla: „Protože mám zájem o to, aby se mým křesťanským bratrům ve vaší zemi dobře dařilo.“ Úředník nemohl pochopit, že se může takový zámožný muž postavit na úroveň s Afričany žijícími v zemi, kterou sám nikdy ani nenavštívil.
Proč bys nešel na shromáždění v místním sále království nebo na nějaký větší sjezd a nepřesvědčil se o tom sám? Najdeš tam společnost, ve které budeš vítán, ať jsi mladý nebo starý, bohatý nebo chudý, ať máš vysokoškolské vzdělání nebo nemáš vzdělání žádné. Všichni jsou bratři a sestry a nikdo není posuzován podle své rasy, svého původu nebo podle svého světského postavení. Každý je oceňován pro svou křesťanskou osobnost a pro své vlastnosti.
Jsou zde jmenovaní starší a služební pomocníci, protože se vyučování děje podle vzoru křesťanského sboru v prvním století. A při shromážděních se po celé zemi projevuje rovnost a jednota. Jeden duchovní anglikánské církve o tom řekl:
„Každé shromáždění, ať pravidelné nebo příležitostné, slouží k intenzívnímu poučování. Očekává se, že se členové na své nedělní shromáždění připraví tak, že si pročtou článek ve ‚Strážné věži‘, vyhledají si biblické texty a vypracují si odpovědi na otázky, o nichž předem vědí. Shromáždění sama se vyznačují dobrou účastí členů sboru. Posiluje je vědomí, že totéž poučování probíhá současně všude na světě.“
Při těchto rozpravách se často mluví o naději těch, kteří jsou ve sboru: o životě v pozemském ráji, kde již nebudou války a lidé budou moci věnovat své schopnosti užitečné činnosti a opravdu se těšit z „díla svých rukou“. Všichni poslušní lidé budou žít pod panstvím Božího království. Nikdo již nebude hladovět, protože země poskytne hojnost potravy každému. Nemoci budou také patřit minulosti a všichni obyvatelé země se budou stejnou měrou těšit ze života v dokonalém zdraví. — Iz. 2:4; 33:24; 65:22, 23; Zech. 8:11, 12.
Ano, tato křesťanská naděje je reálná, stejně jako poznání, že dnešní struktura křesťanského sboru bude přenesena do pozemského ráje. Pevný základ pro úplné odstranění všech třídních a národnostních přehrad již byl položen a bude se na něm stavět dál. Proč si tím můžeme být tak jisti? Protože Bible předpovídá, že křesťané „ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“ pak budou pokračovat v pravém uctívání Jehovy Boha. Všichni budou mít před ním stejné postavení. Můžeš k nim patřit i ty se svou rodinou. — Zjev. 7:9, 10.
[Obrázek na straně 4]
Při shromáždění svědků Jehovových jsou si všichni rovni