Dovedeš přijmout ukázňování?
‚DNES tlučou rodiče jen do tamtamů (taneční bubínky), ale ne do dětí.‘ To prohlásily školačky na jedné africké střední škole. Co tím myslely? Že ukázňování vyšlo z módy. Rodiče je nechtějí uplatňovat a děti jsou šťastné, že je nemusejí přijímat.
Je to moudrý postoj? Podle slovníku je ukázňování „výchova, která napravuje, formuje či zdokonaluje duševní schopnosti nebo mravní charakter“. Může se někdo skutečně obejít bez takového ukázňování? Proč si myslí africké školačky — a jejich rodiče —, že je to možné?
Negativní postoj k ukázňování není ovšem omezen na africké školačky a jejich rodiče. Zdá se, že většina lidí dnes pohlíží na každou radu nebo každé ukázňování jako na nepřípustný zásah do své svobody, na omezení svých práv. Takový postoj ovšem není zvláštností 20. století. Už před tisíciletími si povšiml sám Bůh, že „sklon lidského srdce je špatný od jeho mládí“. (1. Mojž. 8:21) Apoštol Pavel poukázal na konečný výsledek několika tisíciletí takového špatného sklonu, když napsal: „Lidé. . . budou milovat sami sebe, budou milovat peníze, budou sebejistí, domýšliví, rouhači, neposlušní rodičů, nevděční, nevěrní, bez přirozené náklonnosti, nepřístupní jakékoli dohodě, pomlouvači, bez sebeovládání, suroví, bez lásky k dobru, zrádci, svéhlaví, nadutí pýchou.“ (2. Tim. 3:2–4) Není tedy divu, že je kázeň nepopulární!
Je kázeň skutečně něco špatného?
Potřebuje křesťan skutečně kázeň? Ježíš přece řekl, že cesta k životu je „úzká“. (Mat. 7:13, 14) Je snadné z ní sejít. Nebylo by tedy moudré přijmout ukázňování neboli výchovu, jak to podává slovník? Představ si poutníka, který náhodou zbloudil z cesty a skončí v nepříjemné blízkosti nebezpečného místa. Kdyby mu někdo cizí nabídl, že ho dovede zpátky na cestu, jak by reagoval? Odmítl by hněvivě pomoc a trval by na tom, že má právo jít, kam je mu libo? Obvinil by přátelsky smýšlejícího neznámého, že zasahuje do jeho práv? Byl by jistě za nabídnutou pomoc vděčný.
Proto je moudrý křesťan vděčný, když je mu nabídnuta pomoc v podobě laskavého ukázňování. Slova proroka jsou pravdivá bez ohledu na náš věk nebo naše životní zkušenosti: „Dobře vím, Jehovo, že pozemskému člověku nepatří jeho cesta. Muži, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok.“ (Jer. 10:23) Všichni tedy potřebujeme kázeň.
Někteří zavrhli ukázňování
Jedním z těch, kdo zavrhli ukázňování, byl Kain, který žárlil na svého bratra Abela. Jehova viděl, že Kain schází ze správné cesty, a proto ho sám napomenul slovy: „Proč ses rozpálil hněvem a proč se tváříš zaraženě? Jestliže se obrátíš, abys jednal dobře, nebude vyvýšení? Ale jestliže se neobrátíš, abys jednal dobře, hřích se krčí u vchodu a žádostivě po tobě touží; a co ty — ovládneš ho?“ (1. Mojž. 4:6, 7) Kain nenaslouchal. Zabil svého bratra Abela, a tak uvedl do lidských dějin vraždu. — 1. Mojž. 4:8–16.
Za Samuelových dnů nepřijali ukázňování synové Eliho. Jejich otec byl veleknězem Jehovovy svatyně, ale jeho synové využívali svého postavení, aby kradli z obětních darů a sváděli ženy, aby se s nimi dopouštěly nemravnosti. Jejich otec je pokáral — dost slabě —, ale oni nenaslouchali. Co z toho vzešlo? Zavržení kázně vedlo k tomu, že byli zabiti v bitvě, a otřesná zpráva o tom způsobila smrt samotného Eliho. — 1. Sam. 2:12–17, 22–25; 3:11–18; 4:1–4, 10–18.
Někteří naslouchali
Jiní však ukázňování přijali. David, král a válečník, spáchal strašný zločin, když způsobil smrt Urijáše, s jehož manželkou zcizoložil přijal však pokárání, které poslal Bůh prostřednictvím proroka Natana, a tak ho Jehova zcela nezavrhl. (2. Sam. 12:1–14) Ano, ukáznění nám může pomoci, abychom se zotavili i z velmi vážných hříchů.
Job dostal radu od mladého muže Elihua a mohl ji rozzlobeně odmítnout. Ačkoli Job strašně trpěl v satanových rukách, odmítl ‚proklít Boha a zemřít‘. Při takových zkušenostech mohl tedy usoudit, že nemusí poslouchat rady takového mladíka. Job však naslouchal a dozvěděl se, že navzdory své ryzosti potřebuje poněkud upravit svůj postoj. Pak se radoval z přednosti, že mu radil sám Jehova, a nakonec byl odměněn mnohým požehnáním. (Job 2:9, 10; 32:6; 42:12–16) Ukázňování tedy může pomoci i těm, kteří mají za sebou vynikající dráhu vytrvalosti a věrnosti.
Ukázňován byl i apoštol Petr. Vzpomeň si, že byl apoštolem Ježíše Krista, svědkem Ježíšova proměnění a tím, komu Ježíš svěřil „klíče království“. (Mat. 16:18,19) Přesto při jedné příležitosti Petra za jeho chování v antiochijském sboru veřejně ukáznil poměrně nový Ježíšův následovník apoštol Pavel. Petr zjevně ukáznění přijal, protože později mluvil o „našem milovaném bratru Pavlovi“. (2. Petra 3:15; Gal. 2:11–14) I křesťan s mnoha přednostmi tedy může očekávat ukázňování.
Novodobí křesťané a ukázňování
Neměli bychom se divit, jestliže ve sboru dostaneme radu od některé zralé osoby. Ale ti, kterým je jmenovitě svěřena odpovědnost dohlížet na naše zájmy, jsou jmenovaní starší. Těmto duchovním pastýřům říká Bible: „Rozhodně bys měl vědět, jak vypadá tvůj brav. Srdcem buď se svými stády.“ — Přísl. 27:23.
Snad nám v přijímání kázně pomůže, když si uvědomíme, že dávat radu vyžaduje od starších skutečnou lásku i odvahu. Starší jsou často odmítáni, když se snaží pomoci. Jeden africký starší například promluvil s dlouholetou křesťankou a varoval ji, že se zaplétá do něčeho nekřesťanského. Pro něho nebylo lehké poradit jí především proto, že žena se urazila. Nakonec byla rada odmítnuta a ta, jíž byla dána, nechtěla mít nadále nic společného se starším, který se jí pokoušel pomoci. Oč moudřejší by bylo, kdyby si byla připomněla, že ‚zranění způsobená milujícím přítelem jsou věrně míněná‘! — Přísl. 27:6.
Ukázňování nám může pomoci, abychom uplatňovali jiné biblické přísloví: „Chytrý je ten, kdo uviděl neštěstí a jde se skrýt, kdežto nezkušení šli dál a musí trpět trest.“ (Přísl. 22:3) Tato slova by byla pomohla křesťanskému muži v téže zemi. Navykl si chodit do restaurace bez manželky a bez dítěte. Některé to zneklidňovalo, protože v té oblasti jsou číšnice v mnoha restauracích vlastně prostitutkami hledajícími zákazníky. Místní starší tedy s mužem o té věci několikrát mluvili. On však radu odmítal někdy velmi prudce. Nakonec upadl do léčky nemravnosti. Oč moudřejší by bylo, kdyby byl dbal na dobře míněnou radu!
Když na chvilku zapomeneme na své vlastní hledisko a pokusíme se věci vidět tak, jak je vidí Jehova, přijmeme ukázňování pohotověji. Jistě, ukázňování může být nevítanou připomínkou naší nedokonalosti. Třeba jsme do jisté míry zahanbeni. Ale pomysli, jak to těší Jehovu, když jeho služebníci jednají moudře a vyhýbají se hříchu. „Buď moudrý, můj synu,“ říká jeho Slovo, „a rozradostni mé srdce, abych mohl dát odpověď tomu, který se mi vysmívá.“ (Přísl. 27:11) Dokážeme-li potlačit svou pýchu a přijmout nabízené ukázňování, budeme mezi těmi, kteří Jehovovi dávají odpověď na satanovy výzvy.
Ukázňování rodí dobré ovoce
Jak jsme viděli, ukázňování je pro nás všechny. Potřebují je muži i ženy, mladí i staří, ti, kteří jsou v pravdě dlouho, i ti novější. Měli bychom tedy ukázňování očekávat, dokonce je vyhledávat. Studuj Boží slovo a všímej si, jakou radu dává přímo tobě. (2. Tim. 3:16, 17) Účastni se shromáždění a bedlivě naslouchej, abys věděl, co platí tobě. (Hebr. 10:24, 25) Jestliže se ti nabízí biblické ukázňování na osobním základě, rozhodně je přijmi v tom duchu, v němž je předkládáno. Využij každého nápravného cvičení, jež přichází od Jehovy.
Pavel řekl Hebrejcům: „Žádné ukázňování se ovšem v přítomnosti nezdá radostné, ale zarmucující; a přece těm, kteří jím byli cvičeni, přináší potom pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ (Hebr. 12:11) Ačkoli tedy ukázňování někdy může bolet, vede k dobrému. Přijetí kázně nám může pomoci, abychom se líbili Jehovovi. Ukázňování nám pomůže, abychom ‚chodili bezúhonně, konali spravedlnost a mluvili pravdu ve svém srdci‘. (Žalm 15:1, 2) Proto všichni přijímejme ukázňování!