Starat se o potřeby našich starších lidí — výzva pro křesťany

UPLYNULY tři měsíce. Přesto se ani jedno z dětí starší ženy nenamáhalo ji navštívit. Je osamělou obyvatelkou domova pro staré lidi v jihoafrickém Kapském Městě. Její děti bydlí nedaleko.

V domově důchodců v Johannesburgu tráví jedna stará žena většinu času na balkóně svého pokoje. Často ji vídají plakat.

Takové bolestné scény jsou stále běžnější i v zemích, kde se o staré lidi tradičně pečovalo dobře. V Sowetu, obrovském černošském sídlišti u Johannesburgu, „ztratili staří lidé úctu, autoritu a péči svých rodin,“ říká zpráva v tisku. Podobná situace se vyvinula mezi velkou indickou populací v Jižní Africe. Přestože Indové bývali tradičně starostliví o své staré lidi, jeden úředník nedávno vysvětlil, že mladší indické dvojice ‚nechtějí být zatíženy péčí o rodiče‘.

Praví křesťané však dbají na příkaz Bible: „Cti svého otce a matku.“ (2. Mojž. 20:12; Ef. 6:2) Tento závazek nekončí, když rodiče zestárnou. 1. Timoteovi 5:8 říká: „Jestliže se někdo nestará o ty, kteří jsou jeho vlastní, a zvláště o ty, kteří jsou členy jeho domácnosti, jistě zapřel víru a je horší než člověk bez víry.“ Staří rodiče patří k těm, o které se musí křesťan starat, dokonce i kdyby to znamenalo značné oběti — citové a finanční.

Celkově se členům křesťanského sboru dnes obdivuhodně daří pečovat o citové a tělesné potřeby svých rodičů. Co se však děje, když starší křesťané nemají bohabojné děti nebo vnoučata, aby se o ně staraly? Jak se pečuje o jejich potřeby?

Sborová odpovědnost

Učedník Jakub napsal: „Způsob uctívání, který je čistý a neposkvrněný ze stanoviska našeho Boha a Otce, je takový: Starat se o sirotky a vdovy v jejich soužení.“ Jakub také napsal: „Jestliže bratr nebo sestra jsou nazí a nemají dost jídla na ten den, a přece jim někdo z vás řekne: ‚Jděte v pokoji, zahřejte se a dobře se najezte‘, ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, k čemu je to prospěšné? Tak i víra, jestliže nemá skutky, je sama o sobě mrtvá.“ — Jak. 1:27; 2:15–17.

Jestliže tedy starší křesťan potřebuje pomoc, je to starost celého sboru. Sboroví starší se v tom mohou ujmout vedení. Jak poukázal Pavel v 1. Timoteovi 5:4, měli by nejprve zjistit, zda má starší osoba děti nebo vnoučata, které jsou ochotné „splácet patřičnou náhradu svým rodičům a prarodičům, neboť to je v Božích očích přijatelné“. Jestliže ne, mohou starší zkoumat, zda je k dispozici nějaké pojištění nebo státní opatření. Možná, že někteří ve sboru jsou dokonce v takovém postavení, že mohou finančně vypomoci na osobním základě.

Nedají-li se však učinit žádná taková opatření, starší mohou zvážit, zda je osoba způsobilá k tomu, aby dostala pomoc od sboru samotného. Pavel řekl: „Ať je v seznamu zapsána vdova, které je nejméně šedesát let, manželka jednoho manžela, která obdržela svědectví pro znamenité skutky.“ — 1. Tim. 5:9, 10.

Velmi často však nejsou zapotřebí peníze. Starší by měli tedy rozhodnout, co je zapotřebí. Potřebuje starší osoba pomoc při nákupech? Je osamělá a potřebuje povzbuzení? Potřebuje dopravu na shromáždění? Potřebuje někoho, kdo by jí četl Bibli a křesťanské publikace? Jestliže je starší osoba tělesně neschopná dojít na shromáždění, mohly by se pro ni zhotovit nahrávky, aby si je mohla poslechnout doma? Bude možná třeba několika návštěv a rozhovorů, než se vynoří celý obraz. Ale starší by jako pastýři ‚měli vědět, jak vypadá brav‘. — Přísl. 27:23.

Jak sbory pomáhají

Jakmile jsou známy potřeby starší osoby, lze učinit příslušná opatření. Tam, kde je ve sboru vřelý, starostlivý a nesobecký duch, není těžké najít řadu bratrů a sester ochotných pomoci. Tak není vloženo nepatřičné břemeno na několik málo jednotlivců. Jeden sbor například vypracoval časový plán, kdy budou zvěstovatelé navštěvovat starší lidi. Bratři a sestry se na tom rádi podílejí a nikdo ze starších lidí není přehlédnut.

V jiném sboru jednu starší svědkyni její nevěřící děti přehlížely. Mladí místní svědkové jí však prali, žehlili a uklízeli. Starali se i o dvůr. Bratři jí přispívali na nájemné a jídlo. Brali ji na sjezdy a shromáždění. A když zemřela, postarali se o všechny pohřební náležitosti a výdaje.

V jednom malém jihoafrickém sboru byl starší barevný bratr (smíšeného rasového původu) úplně ochrnutý po mrtvici. Protože nebyl nikdo z jeho rodiny, kdo by se o něho staral, ujala se ho jedna sestra ve sboru — sama vdova — a její syn. Muži ze sboru ho střídavě chodili koupat. Bílý bratr, průkopník, ho také vozil na kolečkovém křesle na vzduch. Tento pohled, v Jižní Africe neobvyklý, vyvolal rozruch. Sbor věnoval starému bratrovi láskyplnou péči až do smrti.

Tím však neříkáme, že je snadné vyhovět potřebám starých bratrů a sester. Bývá zapotřebí skutečné iniciativy a odhodlání, aby se překonaly problémy, jež mohou vzniknout.

Doprava starších osob na shromáždění

Jednoho dne navštívil starou sestru, vdovu s nemocným srdcem, starší. Zatímco tam byl, přišla sousedka a postěžovala si: „Často sem přijdu a vidím ji plakat, protože pro ni nikdo nepřijel, aby ji vzal do sálu království.“ Problém nebyl tak vážný, jak jej dělala, protože jedna rodina ve sboru se starala o pravidelnou dopravu. Otec však několikrát pracoval přesčas a pro sestru nezajel. Jistě by se byla mohla doprava zařídit jinak.

Proto je dobré pamatovat, že účast na shromážděních je pro starší lidi životně důležitá. (Hebr. 10:24, 25). Jeden starší vždy ověřuje, zda je přítomna jedna starší svědkyně. Pokud tam není, protože doprava selhala, běží ke svému autu a dojede pro ni. Milý úsměv na její tváři ho hojně odmění za úsilí navíc.

Taktně, ale vytrvale

Někdy však starší lidé chtějí být nezávislí. Možná, že potřebují pomoc, ale odmítají ji přijmout. A nejsou-li starší nebo osoby pověřené pomocí všímaví, mohou se takoví staří lidé snažit ‚zvládnout to sami‘.

Jedna starší vdova měla rakovinu, ale nemoc tajila. Potřebovala pomoc při stěhování svých svršků na vzdálenost asi dvou kilometrů. Místo aby o své potřebě uvědomila jiné, požádala o pomoc čtyřiaosmdesátiletou přítelkyni. Naložily spolu nějaké věci na vozík a snažily se jej tlačit samy. Brzy však poznaly, že to nezvládnou, a vdovina přítelkyně šla pro pomoc ke staršímu, který bydlel nedaleko.

Může být tedy nutné taktně, ale vytrvale se vyptávat, abychom zjistili, jak vlastně můžeme takovým osobám pomoci. Jestliže učiníme jen mlhavou nabídku jako: ‚Když budeš něco potřebovat, dej mi vědět‘, dostaneme možná rychlou odpověď: ‚Děkuji, nic nepotřebuji.‘ Pamatuj ale, že když Lydie nabídla Pavlovi a jiným pohostinství, nedala se odradit jejich počátečním odmítáním. Naopak, ‚prostě je přiměla, aby přišli‘. (Sk. 16:15) Buď tedy vytrvalý. Zjisti, co staří lidé potřebují a co mají rádi, dřív, než musí žádat o pomoc.

Starší lidé by ovšem měli oceňovat snahy jiných, neměli by být přecitlivělí, neměli by žádat příliš a neměli by být příliš kritičtí. Když je zajištěna doprava, bylo by například zcela vhodné nabídnout příspěvek na cestovní výlohy. Jedna starší sestra peče chléb a háčkuje různé maličkosti a dává je darem těm, kteří ji vozí na shromáždění. Mnohdy však není třeba víc než slovo poděkování.

Křesťané se dnes snaží plnit příkaz ve 3. Mojžíšově 19:32: „Před šedinami bys měl povstat a osobě starce projevíš ohled.“ Jehovovi služebníci se neřídí světským sklonem zbavovat se starých lidí a obcházet synovskou povinnost. Křesťané naopak s vynaložením času, trpělivosti a s Jehovovou pomocí pracují, aby se úspěšně vyrovnali s výzvou pečovat o naše starší osoby.