‚Víme, že vstanou při vzkříšení‘

VŠEMOHOUCÍ BŮH dal lidstvu život. Může jej také obnovit lidem, kteří zemřeli. Od něho rovněž máme nejspolehlivější zdroj informací o životě a smrti — Hebrejská a Křesťanská řecká písma, jež spolu tvoří Bibli. Ta obsahuje skutečnostmi podložené poselství, že se většina zemřelých může vrátit a také se vrátí. — Jan 5:28, 29.

Zamysleme se například nad historickou zprávou o Lazarovi z Betánie, kterého Ježíš Kristus dobře znal. Lazar onemocněl a zemřel. Potom řekl Ježíš Lazarově sestře Martě: „Tvůj [zemřelý] bratr vstane.“ Odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.“ (Jan 11:23, 24) Ano, věděla to. Na základě spolehlivých informací vůbec nepochybovala, že se její milovaný bratr Lazar „v posledním dnu“ vrátí.

Při čtení historické zprávy u Jana v 11. kapitole najdeš líčení toho, co se pak odehrálo: Ježíš vzbudil Lazara opět k životu, přestože ten byl už čtyři dny mrtev. Toto vzkříšení je důkazem, že je Bůh schopen splnit své sliby, že v „posledním dnu“ přivede zpátky zemřelé. Ale kde očekávala Marta shledání s Lazarem? Kde se mělo odehrát vzkříšení podle představ jiných věrných Židů?

‚Země, odkud není návratu‘?

Zemi vyvolil Bůh jako přirozené sídlo pro člověka. Žalmista to vyjadřuje těmito slovy: „Nebesa, nebesa patří Jehovovi, ale zemi dal lidským synům.“ (Žalm 115:16) Ve Svatých písmech nic nenaznačuje, že kdyby byli Adam s Evou zůstali věrní Bohu, měli by věčný život někde jinde než na zemi. Nebyl snad „strom života“ tady na zemi, v ráji, z něhož se těšila první lidská dvojice, než upadla do neposlušnosti vůči Bohu? (1. Mojž. 2:9; 3:22) Žádné protikladné informace od Boha neexistovaly, takže jeho věrní služebníci vně zahrady Eden (počínaje bohabojným Adamovým synem Abelem) museli nutně spojovat vzkříšení s jediným domovem člověka, který znali — se zemí.

„Počkejte,“ mohli by namítnout lidé znalí Bible, „neříká Job v 16. kapitole, 22. verši, že ‚odejde stezkou, kterou se nevrátí‘? A u Joba 7:9 zdůraznil: ‚Ten, který sestupuje do šeolu [hrobu], nevyjde.‘ V 10. verši Job dodal: ‚Už se nevrátí do svého domu a jeho místo už ho neuzná.‘“

Neříkají tedy tyto verše a podobné výroky, že Job pohlížel na smrt jako na ‚zemi, odkud není návratu‘, jak tvrdí někteří učenci? Znamenají takové výroky, že Job nevěřil v budoucí vzkříšení? Odpověď najdeme, vezmeme-li tato slova v jejich souvislostech a srovnáme-li je s jinými myšlenkami, které vyjádřil Job na tento námět.

Job nevěděl, proč trpí. Nějakou dobu se mylně domníval, že je za jeho soužení odpovědný Bůh. (Job 6:4; 7:17–20; 16:11–13) Ve své sklíčenosti si myslel, že jediné místo bezprostřední úlevy je pro něho hrob. (Job 7:21; 17:1; srovnej 3:11–13.) Tam by z hlediska svých současníků nebyl viděn ani by se nevrátil do svého domu, nedošel by dalšího uznání ani by nepřišel zpět a neměl by na to žádnou vyhlídku před Božím ustanoveným časem. Sami o sobě, bez Božího zásahu, neměli Job a všichni ostatní Adamovi potomci žádnou moc vstát z mrtvých.a — Job 7:9, 10; 10:21; 14:12.

Víra ve vzkříšení

Neměli bychom však chápat Jobovu nejistotu ohledně toho, co prožíval, a jeho chmurné výroky o jeho bezprostřední budoucnosti jako důkaz, že nevěřil ve vzkříšení. To, že v budoucí vzkříšení jistě věřil, vyplývá z Joba 14:13–15. V této pasáži Job mluvil o touze, aby byl ‚skryt v šeolu‘ a aby se na něho později Bůh ‚upamatoval‘. Navíc mluvil tento muž víry a ryzosti u Joba 19:25–27 o „vykupiteli“, kterého má, a o tom, že později ‚spatří Boha‘. Ano, Job věřil ve vzkříšení. Věřil, že ho Bůh může oživit a udělá to, stejně jako byl kdysi Abraham přesvědčen, že je Bůh schopen ‚budit mrtvé‘. — Hebr. 11:10, 16, 19, 35.

Až do naší moderní doby věřili a věří Židé v budoucí vzkříšení k životu na zemi. „Encyclopoedia Judaica“ (1971, angl.) prohlašuje: „Víra, že mrtví budou nakonec oživeni ve svém těle a budou opět žít na zemi“ je „přední naukou“ judaismu. Encyclopedie pokračuje: „Tato myšlenka byla brána tak vážně a doslovně, že zbožní Židé mají často starost o to, v jakých šatech jsou pohřbeni, o to, aby byly pohřbeny všechny orgány a aby byli pohřbeni v Izraeli.“

Je zajímavé, že Bible neříká, že Bůh při vzkříšení složí opět rozložená lidská těla zemřelých. Atomy patřící těm, kteří dávno zemřeli, se již mezitím rozptýlily po celé zemi a často se později staly součástí rostlin a živočichů — ba i jiných lidí, kteří pak opět zemřeli. Je jasné, že tytéž atomy by se při vzkříšení nedaly použít pro víc než jednu osobu, která je vzbuzena. Ne, Bůh přivede lidi k životu, jak se jemu zlíbí, s vhodným tělem, kterému nebude nic scházet a které nebude mít žádné škody, jež utrpělo před smrtí. — Srovnej 1. Korinťanům 15:35–38.

Poznají vzkříšené jejich přátelé a příbuzní, kteří také budou opět přivedeni k životu? Zdá se to logické; kdybychom totiž nepoznali zemřelé, kteří jsou vzbuzeni, a oni nás, jak bychom věděli, že se naši drazí zemřelí opravdu vrátili? Přestože se Lazarovo tělo již rozkládalo, příbuzní a známí ho poznali, když ho Ježíš vzkřísil. I my tedy můžeme očekávat, že nám Jehova Bůh láskyplně dopřeje, abychom se po vzkříšení k životu na zemi viděli a poznali.

Nebeská naděje pro malý počet

Jak jsme poznamenali, Bůh dal lidstvu k obývání Zemi. Přesto Ježíš Kristus osvětlil vyhlídku na to, že vyvolený počet z lidstva má být vzbuzen s ním k neporušitelnému, nesmrtelnému životu v nebesích. (2. Tim. 1:10) Nějaký čas po tom, co Ježíš otevřel „novou a živou cestu“ k nebeskému životu, byli všichni křesťané zváni, aby se podíleli na této naději. (Hebr. 9:24; 10:19, 20) Kolik jich nakonec obdrží tuto odměnu? Inspirované ‚zjevení, které dal Bůh Ježíšovi, aby ukázal svým otrokům věci, jež se mají stát,‘ stanoví počet 144 000 těch, „kteří byli koupeni ze země“. — Zjev. 1:1; 7:4–8; 14:1, 3.

Proč je tak relativně malý počet lidí ‚koupen ze země‘ k životu v nebi? Důvod, proč je počet omezen, uvádí též kniha Zjevení. Ve 20. kapitole, 5. a 6. verši čteme: „To je první vzkříšení. Šťastný a svatý je každý, kdo má podíl na prvním vzkříšení; nad těmi druhá smrt nemá autoritu, ale budou kněží Boží a Kristovi a budou s ním vládnout jako králové tisíc let.“ — Viz také Zjevení 5:9, 10.

Královi pozemští poddaní

Je samozřejmé, že všichni lidé nebudou vládnout jako králové a kněží, protože kdyby byli všichni králi, nad kým by vládli? Ne, tato zvlášť vyvolená skupina vybudovaná okolo Ježíšových věrných apoštolů bude vládnout nad Zemí osídlenou zčásti „velkým zástupem“ popsaným v 7. kapitole Zjevení, verších 9–17. Milióny jeho členů se nyní těší na rychle se blížící bitvu „velikého dne Boha, Všemohoucího“, která očistí tuto Zemi od vší nespravedlnosti. Boží nezaslouženou laskavostí přežijí toto velké soužení a vůbec nikdy nezemřou. — Zjev. 16:14; 21:14; Přísl. 2:21, 22.

‚Ale co ti, kteří zemřeli, jako moji drazí?‘ zeptáš se právem. Ježíš sám řekl Martě, že jiní, ‚i kdyby zemřeli, přijdou k životu‘. (Jan 11:25) To nastane při pozemském vzkříšení. Během panování Krista s jeho 144 000 spolukráli a spolukněžími v nebesích bude vzkříšeno mnoho miliónů mrtvých, na které Bůh příznivě pamatuje, a budou mít plnou příležitost naučit se pravému uctívání Jehovy. Budou-li věrní, získají odměnu věčného života ve světaširém ráji. To bude během „posledního dne“, o němž hovořila Marta, když souhlasila s Ježíšem, že její bratr Lazar opět ožije. — Jan 5:28, 29; 11:24; Luk. 23:43.

Naděje založená na zárukách

Vzkříšení zaznamenaná v Bibli jsou vzory a záruky spolehlivosti naděje na vzkříšení, kterou předkládá Svaté písmo. Tato zpráva hovoří o vzkříšeních, která provedli na zemi proroci Elijáš a Eliša v předkřesťanských dobách, Boží Syn (včetně vzkříšení Lazara), apoštolové Petr a Pavel, a zejména Jehova Bůh, když vzkřísil svého Syna. Takové zprávy si můžeš přečíst ve své Bibli v 1. Královské 17:17–24; 2. Královské 4:32–37; u Matouše 28:1–10; Lukáše 7:11–17; 8:40–56; Jana 11:38–44; ve Skutcích 9:36–42; 10:38–42; 20:7 až 12.b

Na základě takové silně doložené naděje na vzkříšení mohl Pavel ujistit Athéňany: „Bůh . . . stanovil . . . den, v němž zamýšlí soudit obydlenou zemi ve spravedlnosti mužem, kterého ustanovil, a opatřil záruku všem lidem tím, že ho vzkřísil z mrtvých.“ — Sk. 17:30, 31.

Ano, Ježíšovo vzkříšení je konečnou zárukou, že naděje na vzkříšení platí. I my tedy máme pevný základ pro to, abychom naprosto důvěřovali moci a lásce Jehovy Boha. I my můžeme vyjádřit přesvědčení, které měla Marta: ‚Víme, že mrtví vstanou při vzkříšení v posledním dnu!‘

Když Pavlovi posluchači na Martově pahorku slyšeli jeho svědectví o „vzkříšení mrtvých“, rozdělili se do tří skupin. „Někteří se posmívali, zatímco jiní řekli: ‚Chceme o tom od tebe slyšet ještě jindy.‘ . . . Ale někteří muži se k němu připojili a uvěřili.“ — Sk. 17:32–34.

Jak reaguješ na naději na vzkříšení ty? Jehova dodrží svůj slib, že vzkřísí milióny, ba miliardy mrtvých. Zda tady budeš, zda je opět uvidíš a zda uvidí oni tebe, záleží ve velké míře na tom, co budeš dále dělat. Jsi ochoten se poučovat o Božích požadavcích na získání věčného života a žít v souladu s nimi? Svědkové Jehovovi ti s radostí poskytnou další informace o naději pro mrtvé a o tom, jak můžeš přežít konec tohoto světa. — Jan 17:3.

[Poznámky pod čarou]