Hledíš jenom na vnější vzhled?

HEINZ, chlapec v pubertě, cítil takovou nenávist ke svému nevlastnímu otci, že se ho chystal zabít. Naštěstí k tomu neměl odvahu. O několik let později se rozhodl spáchat sebevraždu, ale nevykonal ani to, zapletl se do krádeží a do obchodování s drogami a byl za to uvězněn. Potom se mu rozpadlo manželství.

Dnes již Heinz není závislý na drogách. Poctivě si vydělává. Má šťastné manželství a dobrý vztah ke svému nevlastnímu otci. Co se u něj změnilo? Začal studovat Bibli se svědky Jehovovými. Postupně se začal měnit jeho názor na život.

Mnozí, kteří kdysi znali toho starého Heinze, nad ním určitě mávli rukou jako nad beznadějným případem. Ale Bůh ho nepovažoval za ztraceného, za člověka, který nemůže být vykoupen, a mnoho podobných lidí má stejný důvod k vděčnosti. Proč tak Bůh jedná? Zde je důvod: „Bůh vidí ne jako člověk, protože pouhý člověk vidí, co se jeví očím; ale Jehova, ten vidí, jaké je srdce.“ — 1. Samuelova 16:7.

Je to jeden z velkých rozdílů mezi člověkem a Bohem. My máme sklon posuzovat podle vnějšího vzhledu. Dokonce říkáme, že „první dojem bývá trvalý dojem“. Jinými slovy, máme sklon třídit si lidi na základě prvních reakcí. Ale Bůh, protože vidí do srdce, má smysl pro právo a je nestranický. A proto poslal svého Syna, Ježíše Krista, na zem, aby „lidé všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy“. (1. Timoteovi 2:4) V této spojitosti mají oddaní křesťané výsadu být „Božími spolupracovníky“ svým kázáním dobrého poselství o Božím království celému lidstvu. (1. Korinťanům 3:9) Křesťané ovšem mají omezené možnosti — nemohou číst v srdcích lidí. Proto musí být nestraničtí a musí dávat pozor, aby si na základě vnějšího vzezření nevytvořili nějaké předsudky.

Tohoto nebezpečí v raném křesťanském sboru si byl vědom Ježíšův nevlastní bratr Jakub. Řekl: „Moji bratři, vy přece věříte v našeho Pána Ježíše Krista, který panuje ve slávě, a proto nesmíte nikdy projevovat snobství. Do vašeho místa uctívání například vstoupí dva nástěvníci, jeden pěkně oblečený muž se zlatými prsteny a druhý chudý člověk v ošumělých šatech. A co když věnujete zvláštní pozornost tomu dobře oblečenému muži. . . Nechápete, že jste nedůslední a že posuzujete podle nesprávných měřítek?“ Neposuzujeme podle toho někdy nesprávně lidi, kteří přicházejí poprvé do sálu království? — Jakub 2:1–4, Nová anglická bible.

JEŽÍŠ DAL PŘÍKLAD

Ježíš neviděl v lidech hříšníky, kteří by nemohli být vykoupeni, ale osoby, které jsou snad upřímné a budou se chtít změnit, dostanou-li potřebnou pomoc a budou-li k tomu mít správný podnět. Proto „dal sám sebe jako odpovídající výkupné za všechny“. (1. Timoteovi 2:6) Když kázal, nepovažoval žádného člověka s dobrým srdcem za nečistého, nehodného pozornosti. V jeho názoru na lidi se neprojevovaly žádné hrdé pocity samospravedlnosti. — Lukáš 5:12, 13.

Zcela jiný postoj měli farizeové, o nichž čteme: „Ale když znalci Písma z farizeů uviděli, že jí s hříšníky a výběrčími daní, řekli jeho učedníkům: „Jí s výběrčími daní a s hříšníky?“ Jakmile to Ježíš uslyšel, řekl jim: „Silní nepotřebují lékaře, ale nemocní ano. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.“ — Marek 2:16,17.

To ovšem neznamená, že Ježíš omlouval nepoctivé a nesprávné způsoby, které pěstovali tito hříšníci a výběrčí daní. Ale věděl, že se lidé mohou dostat na nesprávnou životní cestu snad nevědomky nebo následkem okolností, které nemohou ovlivnit. Proto projevoval pochopení a „byl pohnut lítostí k nim, protože byli jako ovce bez pastýře“. (Marek 6:34) S láskou rozlišoval mezi jejich špatnými činy a jejich srdcem, které mohlo být dobré.

Když Ježíš jednal se svými následovníky, také se nedíval na vnější vzhled. Byli to hříšníci, kteří se často dopouštěli chyb, ale Ježíš nebyl nerozumný puntičkář a nekáral je stále za každý sebemenší přestupek. Věděl, že mají dobré úmysly nebo, jak bychom snad řekli dnes, že mají srdce na pravém místě. Potřebovali pomoc a povzbuzení, a v tom k nim Ježíš nebyl nikdy skoupý. Bezpochyby viděl lidi tak, jak je vidí Bůh. Snažíme se napodobovat jeho nádherný příklad?

„SOUDÍŠ SPRAVEDLIVÝM SOUDEM?“

Jednou stála před Ježíšem skupina lidí, kteří měli pocit vlastní spravedlnosti a podrážděně si stěžovali, protože předtím v sabatu provedl uzdravení. Dal jim poučení: „Přestaňte soudit podle vnějšího vzhledu, ale suďte spravedlivým soudem.“ Proč se neradovali, když viděli v Ježíšovi někoho, kdo umí činit zázraky, kdo „úplně uzdravil člověka“? Proč se místo toho „silně hněvali“ a považovali ho za člověka, který přestupuje zákon o sabatu? Soudili podle vnějšího vzhledu a tím projevili své nesprávné pohnutky. Ukázalo se, že soudí s pocitem vlastní spravedlnosti a že jejich soud je zároveň nespravedlivý. — Jan 7:23, 24.

Jak by se mohlo stát, že bychom snad udělali stejnou chybu? Kdybychom se neradovali, když někdo činí pokání a vrací se do sboru nebo když člověk, který žil velmi světsky, pozná pravdu a začíná mít užitek z duchovního uzdravování. Někdy snad soudíme lidi podle jejich nekonvenčního oblečení nebo účesu a řekneme si, že ti se nemohou nikdy stát svědky Jehovovými. Když takoví lidé postupně upravují svůj způsob života, nechceme přehlížet jejich dobrý stav srdce tím, že bychom je „soudili podle vnějšího vzhledu“.

Mnohem lepší je, jestliže se za ně podle Ježíšova znamenitého příkladu modlíme a nabídneme jim praktickou pomoc, aby dosáhli křesťanské zralosti. Může se zdát obtížné vidět v nich důvod k radosti. Ale jestliže je k sobě Jehova skrze Krista přitrhuje, kdo jsme my, abychom je odmítali na základě našich vlastních omezených měřítek? (Jan 6:44) Kdybychom někoho odsuzovali s pocitem vlastní spravedlnosti, ačkoli neznáme ani srdce ani okolnosti toho člověka, mohli bychom si sami přivodit nepříznivý rozsudek. — Srovnej Matouše 7:1–5.

Místo abychom takové nové osoby přísně odsuzovali, měli bychom jim pomáhat, povzbuzovat je a napomínat je dobrým příkladem. Ale když projevujeme laskavost novým lidem, kteří snad jsou ve světě známí, neměli bychom je na druhé straně vyvyšovat. To by byl určitý způsob stranickosti. Byl by to také z naší strany projev nezralosti. A pomohl by náš obdiv takovému člověku k pokoře? Nebo by ho spíš uváděl do rozpaků? — 3. Mojžíšova 19:15.

NEOČEKÁVEJ VÍC, NEŽ OČEKÁVÁ BŮH

Náš názor na druhé je velmi omezený ve srovnání s názorem Jehovy Boha, který čte v srdci. (1. Paralipomenon 28:9) Uvědomíme-li si to, nestaneme se novodobými samospravedlivými farizey a nebudeme se snažit vtlačit lidi do své vlastní člověkem vytvořené formy spravedlnosti, aby odpovídali naší představě o tom, co je správné. Snažíme-li se vidět lidi tak, jak je vidí Bůh, nebudeme od nich vyžadovat víc, než od nich vyžaduje on. „Nepůjdeme nad to, co je napsáno.“ (1. Korinťanům 4:6) To si musí vzít k srdci především křesťanští starší. — 1. Petra 5:2,3.

Můžeme to znázornit na oblékání. Biblický požadavek — Boží požadavek — je, že křesťan musí být oblečen pěkně, čistě a úhledně a nemá se u něj projevovat nedostatek „skromnosti a zdravé mysli“. (1. Timoteovi 2:9, 3:2) Je tedy zřejmé, že starší v jednom sboru šli před několika lety „nad to, co je napsáno“, když vyžadovali, aby každý veřejný řečník jejich sboru měl bílou košili, přestože byly v té zemi přijatelné i pastelové barvy. Řečník, který přijel jako host a objevil se v barevné košili, byl požádán, aby se převlékl do jedné z několika bílých košil, které byly pro takové nenadálé případy uloženy v sálech království. Musíme být opatrní, abychom druhým nevnucovali svůj osobní vkus. A opravdu vhodná je Pavlova rada: „Ať se vaše rozumnost stane známou všem lidem.“ — Filipanům 4:5.

JE UŽITEČNÉ DÍVAT SE ZA VNĚJŠÍ VZHLED

Budeme-li si stále uvědomovat, že nemůžeme číst v srdci lidí, pomůže nám to zachovat si lepší vztahy s lidmi ve svém okolí, uvnitř i vně křesťanského sboru. Pomůže nám to smýšlet o druhých kladně a nezpochybňovat jejich pohnutky, protože „i my jsme kdysi byli nerozumní, neposlušní, svedení, otroci různých žádostí a rozkoší“. (Titovi 3:3) Když si to uvědomíme, budeme ochotni kázat každému, i těm, kteří si to podle svého vnějšího vzhledu nezaslouží. Nakonec bude záležet na jejich rozhodnutí, zda přijmou nebo odmítnou pravdu. Naší odpovědností je kázat každému.

Mnozí svědkové Jehovovi, jako je Heinz, jsou šťastní, že je bratři a sestry v křesťanském sboru uvítali a že se nedívali na jejich vnější vzhled a nesoudili je podle prvního dojmu.

Podívejme se, jaký byl Frank, který se jednou v neděli objevil v sále království svědků Jehovových v jižním Německu. Co viděli ti, kteří tam byli? Viděli neučesaného mladého muže s vousem a vlasy až po ramena, ve špinavých šatech, muže, o němž bylo známo, že je častým návštěvníkem místních barů, že je náruživým kuřákem a že se nestará o svou přítelkyni ani o malá dvojčátka, která spolu mají. A přece byl na shromáždění vřele přivítán. To na něj tak zapůsobilo, že za týden přišel znovu. A co viděli? Pěkně učesaného mladého muže v čistých šatech. Třetí týden viděli mladého muže, který už nekouřil a přišel tentokrát se svou přítelkyní a s jejich dvěma dětmi. Čtvrtou neděli viděli mladého muže a mladou ženu, kteří právě dostali povolení ke sňatku, aby uzákonili svůj vztah. Pátou neděli viděli mladého muže, který zpřetrhal všechna pouta s falešným náboženstvím. Dnes, o několik let později, vidí, jak o tom píše jeden ze svědků Jehovových, „rodinu, která působí tak dobrým dojmem, že je považuješ za dlouholeté bratry“.

Kvalita nějaké knihy se nemusí projevovat na její vazbě a kvalita domu se nemusí projevovat na jeho omítce. Ani kvalita člověka se nemusí nutně projevovat na jeho vnějším vzhledu. Křesťané, kteří chtějí vidět lidí takové, jaké je vidí Bůh, nebudou soudit podle prvního dojmu. Bůh věnuje pozornost „skrytému člověku srdce“ a my mu za to můžeme být vděční. — 1. Petra 3:3, 4.