Vyučovala raná církev, že je Bůh trojice?

4. část: Kdy a jak se vyvinula nauka o trojici?

První tři články z tohoto seriálu ukázaly, že nauku o trojici neučil ani Ježíš a jeho učedníci, ani raní církevní Otcové. (Strážná věž z 1. listopadu 1991, z 1. února 1992 a z 1. dubna 1992) Tento závěrečný článek bude pojednávat o tom, jak se nauka o trojici vyvíjela a jakou úlohu přitom měl nikajský koncil v roce 325 n. l.

V ROCE 325 našeho letopočtu římský císař Konstantin svolal koncil biskupů do maloasijského města Nikaje. Jeho úmyslem bylo vyřešit trvalé náboženské spory ohledně vztahu Božího Syna k Všemohoucímu Bohu. O výsledcích tohoto koncilu se uvádí v díle Encyclopædia Britannica:

„Konstantin sám předsedal, aktivně řídil diskuse a osobně navrhl. . . klíčovou formulaci, která vyjádřila vztah Krista k Bohu ve vyznání vydaném koncilem, totiž ‚jedné podstaty [homoousios] s Otcem‘. . . Biskupové, zastrašení císařem, až na pouhé dvě výjimky vyznání víry podepsali, mnozí značně proti svému smýšlení.“¹

Zasáhl tento pohanský panovník na základě svého biblického přesvědčení? Ne. Dílo A Short History of Christian Doctrine (Krátké dějiny křesťanského učení) říká: „Konstantin v základu vůbec nerozuměl otázkám, které si kladla řecká teologie.“² Rozuměl však tomu, že náboženské spory ohrožují jednotu jeho říše, a chtěl, aby byly vyřešeny.

Byla tehdy ustanovena nauka o trojici?

Ustanovil nebo potvrdil nikajský koncil trojici jako nauku křesťanstva? Mnozí se domnívají, že se to stalo. Skutečnosti však ukazují něco jiného.

Vyznání víry, které tento koncil vyhlásil, skutečně tvrdilo o Božím Synu určité věci, které by různým duchovním umožňovaly považovat ho v jistém smyslu za rovného Bohu Otci. Je však poučné, všimneme-li si, co nikajské vyznání neříkalo. Podle původně uveřejněné verze celé vyznání znělo:

„Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, tvůrce všech věcí viditelných i neviditelných;

a v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, který byl zplozen z Otce, jediný zplozený, totiž z Otcovy podstaty, Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, zplozený nevytvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož vešly v jsoucnost všechny věci, věci v nebi i věci na zemi, který kvůli nám lidem a kvůli našemu spasení sestoupil a stal se vtěleným, stal se člověkem, trpěl a třetího dne opět vstal, vystoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé;

a ve Svatého Ducha.“³

Říká toto vyznání, že Otec, Syn a svatý duch jsou tři osoby v jednom Bohu? Říká, že ti tři jsou si rovni věčností, mocí, postavením a moudrostí? To neříká. Není zde vůbec žádná formulace tří v jednom. Původní nikajské vyznání trojici neustanovilo ani nepotvrdilo.

Toto vyznání nanejvýš staví Syna na roveň Otci v tom, že jsou „jedné podstaty“. Nic takového však neříká o svatém duchu. Jediné, co říká, je, že „věříme. . . ve Svatého Ducha“. To není nauka o trojici, jak ji zastává křesťanstvo.

Dokonce ani klíčový výraz „jedné podstaty“ (homoousios) nemusel znamenat, že koncil věřil v číselnou rovnost Otce a Syna. New Catholic Encyclopedia uvádí:

„Není jisté, zda bylo záměrem koncilu potvrdit, že podstata Otce a Syna je číselně totožná.“⁴

I kdyby tento koncil mínil, že Syn a Otec jsou číselně jedno, stejně by nešlo o trojici. Byl by to jedině Bůh, v němž jsou dva v jednom, nikoli tři v jednom, jak vyžaduje nauka o trojici.

„Názor menšiny“

Věřili v Nikaji biskupové všeobecně, že Syn je roven Bohu? Nevěřili. Došlo tam ke střetu názorů. Jeden názor zastával například Arius, který učil, že Syn měl určitý počátek v čase, a že proto nebyl roven Bohu, ale že mu byl ve všech ohledech subordinován. Athanasios naproti tomu věřil, že Syn je v jistém směru roven Bohu. A panovaly i jiné názory.

O rozhodnutí koncilu, že Syn má být považován za téže podstaty (konsubstanciální) s Bohem, říká Martin Marty: „Nikaia ve skutečnosti reprezentovala názor menšiny; smír byl nesnadný a byl nepřijatelný pro mnohé, kteří nezastávali ariánský náhled.“⁵ Podobně v knize A Select Library of Nicene and Post-Nicene Fathers of the Christian Church (Výběr ze spisů nikajských a ponikajských Otců křesťanské církve) se říká, že „jasně formulovaný naukový postoj odlišný od arianismu zaujala pouze menšina, ačkoli se tato menšina prosadila“.⁶ A kniha A Short History of Christian Doctrine (Stručné dějiny křesťanské nauky) uvádí:

„Mnoha biskupům a teologům z Východu se sporným zdálo především pojetí, které vložil do vyznání sám Konstantin, totiž homoousios [„jedné podstaty“], které se v následujícím sporu mezi ortodoxií a kacířstvím stalo předmětem neshody.“⁷

Po koncilu pokračovala rozepře po celá desetiletí. Ti, kteří byli pro myšlenku rovnosti Syna s Všemohoucím Bohem, se dokonce na čas dostali do nepřízně. Martin Marty například říká o Athanasiovi: „Jeho popularita stoupala a klesala a v [letech po koncilu] býval tak často ve vyhnanství, že byl ve skutečnosti stále na cestách.“⁸ Athanasios strávil řadu let ve vyhnanství, protože političtí a církevní hodnostáři odporovali jeho názorům, které stavěly Syna na roveň s Bohem.

Tvrzení, že nikajský koncil v roce 325 n. l. zavedl nebo potvrdil nauku o trojici, tedy není pravdivé. Nauka o trojici, jak ji známe z pozdější doby, tehdy ještě neexistovala. Představa, že Otec, Syn a svatý duch jsou každý pravým Bohem a že si jsou rovni věčností, mocí, postavením a moudrostí, ale přesto jsou jedním Bohem — trojjediným Bohem — nevznikla na tomto koncilu a nevyvinuli ji ani dřívější církevní Otcové! Kniha The Church of the First Three Centuries (Církev prvních tří století) o tom říká:

„Novodobá populární nauka Trojice. . . se nezakládá na žádném ze spisů Justina [Mučedníka] : a toto pozorování může být rozšířeno na všechny přednikajské Otce, tzn. na všechny křesťanské pisatele prvních tří století po narození Krista. Je pravda, že mluví o Otci, Synu a prorockém či Svatém Duchu, avšak ne tak, jako by byli sobě rovni, ne jako by byli jedné totožné podstaty, ne jako o Třech v Jednom, tudíž v žádném smyslu ne tak, jak to dnes pojímají trinitáři. Opak je skutečností. Nauka Trojice, jak ji vysvětlovali tito Otcové, byla podstatně odlišná od novodobé nauky. Uvádíme to jako skutečnost, která obstojí před důkazy stejně dobře jako jakákoli jiná skutečnost v dějinách lidských názorů.“

„Vyzýváme každého, aby poukázal alespoň na jediného významného pisatele z prvních tří věků, který by zastával tuto nauku [o Trojici] v dnešním pojetí.“⁹

Nikaia však představovala obrat. Otevřela dveře oficiálnímu přijetí Syna jako rovného Otci, a tak byla připravena cesta pozdějšímu pojetí Trojice. Kniha Second Century Orthodoxy (Ortodoxie druhého století) od J. A. Buckleye poznamenává:

„Přinejmenším až do konce druhého století zůstávala všeobecná Církev sjednocená v jednom základním smyslu; všichni přijímali všemu nadřazeného Otce. Všichni považovali Boha, Otce všemohoucího, za jediného svrchovaného, neměnného, nepopsatelného a bez počátku. . .

Tito pisatelé a vůdcové druhého století odcházeli, a Církev začala. . . pomalu, ale neodvratně sklouzávat k bodu. . . , jehož bylo dosaženo na nikajském koncilu, kdy všechno toto postupné nahlodávání původní víry vyvrcholilo. Malá průbojná menšina sem vpašovala mezi rezignující většinu své kacířství a s podporou politických autorit donutila, přemluvila a zastrašila ty, kteří se snažili zachovat původní čistotu své víry neposkvrněnou.“¹⁰

Konstantinopolský koncil

Konstantinopolský koncil roku 381 n. l. potvrdil nikajské vyznání. A ještě k němu něco přidal. Svatého ducha nazval „Pánem“ a „životodárcem“. Rozšířené vyznání z roku 381 n. l. (které se v podstatě používá v dnešních církvích a označuje se jako „Nikajské vyznání“) ukazuje, že křesťanstvo se již přiblížilo ke zformulování plně rozvinutého dogmatu o Trojici. Ani tento koncil však ještě nevyjádřil tuto nauku v úplnosti. The New Catholic Encyclopedia to uznává:

„Je zajímavé, že 60 let po 1. nikajském [koncilu] se 1. koncil v Konstantinopoli [381 n. l.] ve své definici božství Svatého Ducha vyhnul výrazu homoousios.“¹¹

„Učenci se pozastavují nad očividně zdrženlivým vyjádřením tohoto vyznání; na Svatého Ducha nebylo například použito slovo homoúsios jakožto téže podstaty s Otcem a Synem.“¹²

Tato encyklopedie připouští: „Homoúsios se v Písmu nevyskytuje.“¹³ Bible neužívá toto slovo ani na svatého ducha ani na Syna a neříká, že by byli téže podstaty s Bohem. Byl to nebiblický výraz, jehož pomocí se dospělo k nebiblické, a dokonce protibiblické nauce o trojici.

Učení o trojici bylo v celém křesťanstvu přijato teprve staletí po Konstantinopoli. New Catholic Encyclopedia říká: „Zdá se, že pokud jde o 1. konstantinopolský koncil a jeho vyznání víry,. . . panovalo na Západě všeobecné mlčení.“¹⁴ Tento pramen ukazuje, že vyznání víry, přijaté tímto koncilem, bylo na Západě v širokém rozsahu uznáno teprve v sedmém nebo osmém století.

Znalci také uznávají, že Athanasiánské vyznání, citované často jako předepsaná definice a podpora trojice, nenapsal Athanasios, ale nějaký neznámý autor daleko později. Dílo The New Encyclopædia Britannica předkládá komentář:

„Toto vyznání bylo východní církvi neznámé až do 12. století. Od 17. století se učenci obecně shodovali na tom, že Athanasiánské vyznání víry nenapsal Athanasios (zemřel r. 373), ale bylo pravděpodobně složeno v jižní Francii v průběhu 5. století. . . Vyznání mělo vliv především v jižní Francii a Španělsku v 6. a 7. století. V 9. století se používalo v liturgii církve v Německu a o něco později v Římě.“¹⁵

Jak probíhal vývoj

Nauka o trojici se začala pomalu vyvíjet a její vývoj trval staletí. Do církevních nauk se začaly postupně vkrádat trinitářské myšlenky řeckých filozofů, jako byl Platón, kteří žili několik století před Kristem. V knize The Church of the First Three Centuries se uvádí:

„Zastáváme názor, že nauka o trojici se utvářela postupně a poměrně pozdě; že pocházela ze zdrojů zcela cizích židovským a křesťanským Písmům; že vyrostla a byla naroubována na křesťanství rukama Otců ovlivněných Platónem; že v době Justinově a ještě mnohem později se všeobecně učilo o tom, že Syn je odlišné podstaty a podřízený; a že se tehdy začaly objevovat teprve první nejasné obrysy trojice.“¹⁶

Před Platónem byly triády neboli trojice běžně uctívány v Babylóně a v Egyptě. A snahy duchovních přilákat nevěřící k římskému světu vedly k tomu, že některé z těchto myšlenek pronikly do křesťanství. A tak byl nakonec přijat názor, že Syn a svatý duch jsou rovni Otci.a

Dokonce i slovo „trojice“ bylo přijímáno jen ponenáhlu. Slovo trias, jež znamená „triáda“ neboli „trojice“, zavedl ve druhé polovině druhého století Theofilos, který byl biskupem v syrské Antiochii a psal řecky. Latinský pisatel Tertulian v severoafrickém Kartágu pak uvedl do svých spisů slovo trinitas, jež znamená „trojice“.b V inspirovaných Křesťanských řeckých písmech se však slovo trias nenachází, a v latinském překladu Bible nazvaném Vulgáta se nenachází slovo trinitas. Žádný z těchto výrazů není biblický. Slovo „trojice“, vycházející z pohanských představ, se však vloudilo do literatury církví a po čtvrtém století se stalo součástí jejich dogmatu.

Neznamená to tedy, že by učenci důkladně zkoumali Bibli, aby zjistili, zda se v ní předkládá taková nauka. O této nauce spíše značnou měrou rozhodovali světští a církevní politikové. Jaroslav Pelikan ve své knize The Christian Tradition (Křesťanská tradice) obrací pozornost k „neteologickým faktorům této diskuse, z nichž mnohé znovu a znovu jako by pohotově rozhodovaly o jejím výsledku, pokud nebyly mařeny jinými silami obdobného rázu. Zdá se, že nauky často byly obětí — nebo výsledkem — církevní politiky a rozporů mezi jednotlivci.“¹⁷ E. Washburn Hopkins, profesor na Yaleově univerzitě, se o této věci vyjádřil: „Konečná ortodoxní definice trojice byla do značné míry záležitostí církevní politiky.“¹⁸

Jak absurdní je učení o trojici ve srovnání s jednoduchým učením Bible, že Bůh je všemu nadřazený a nikdo mu není roven! Bůh o tom říká: „Ke komu mne připodobníte nebo komu mne učiníte rovným, nebo s kým mne srovnáte, abychom se sobě podobali?“ — Izajáš 46:5.

Co to představovalo

Co představoval postupný vývoj myšlenky o trojici? Byl součástí odpadnutí od pravého křesťanství, které předpověděl Ježíš. (Matouš 13:24–43) Budoucí odpadnutí předpověděl i apoštol Pavel:

„Jistě přijde čas, kdy lidé zdaleka nebudou spokojeni se zdravým učením, ale budou dychtit po posledních novinkách a shromáždí si celou řadu učitelů podle svého vkusu; a místo aby naslouchali pravdě, obrátí se potom k bájím.“ — 2. Timoteovi 4:3, 4, katolická Jeruzalémská bible, angl.

Jednou takovou bájí bylo učení o trojici. Postupně se vyvinuly i jiné báje, které byly křesťanství cizí, například: vrozená nesmrtelnost lidské duše, očistec, limbus a věčné trápení v pekelném ohni.

Co tedy je nauka o trojici? Je to ve skutečnosti pohanská nauka, která se vydává za křesťanskou. Podpořil ji Satan, aby lidi podvedl představou, že Bůh je pro ně matoucí a záhadný. Proto také ochotněji přijímají jiné nepravdivé náboženské představy a nesprávné praktiky.

„Podle jejich ovoce“

V Matoušovi 7:15–19 Ježíš řekl, že falešné náboženství můžeme rozeznat od pravého tímto způsobem:

„Buďte ve střehu před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouchu, ale uvnitř to jsou draví vlci. Poznáte je podle jejich ovoce. Sbírají snad lidé někdy hrozny z trní nebo fíky z bodláčí? Podobně každý dobrý strom nese znamenité ovoce, ale každý prohnilý strom nese bezcenné ovoce. . . Každý strom, který nenese znamenité ovoce, je podťat a vhozen do ohně.“

Zamysleme se nad jedním příkladem. V Janovi 13:35 Ježíš řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ Boží inspirované slovo také v 1. Jana 4:20 a 21 důrazně oznamuje:

„Jestliže někdo prohlašuje: ‚Miluji Boha‘, a přece nenávidí svého bratra, je lhář. Ten, kdo totiž nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl. A toto přikázání máme od něho, že ten, kdo miluje Boha, má také milovat svého bratra.“

Uplatněme tuto základní zásadu, že praví křesťané musí mít mezi sebou lásku, na události obou světových válek tohoto století a také na jiné konflikty. Lidé týchž náboženství křesťanstva se střetli na bitevních polích a navzájem se pobíjeli pro své nacionalistické spory. Každá ze stran se hlásila ke křesťanství a každou ze stran podporovalo její duchovenstvo, jež tvrdilo, že Bůh je na jejich straně. Když „křesťané“ pobíjejí „křesťany“, je to prohnilé ovoce. Je to jednání v rozporu s křesťanskou láskou, popření Božích zákonů. — Viz též 1. Jana 3:10–12.

Den zúčtování

Odpadnutí od křesťanství tedy vedlo nejen k bezbožným názorům, jako je nauka o trojici, ale také k bezbožným způsobům jednání. Přijde však den zúčtování. Ježíš totiž řekl: „Každý strom, který nenese znamenité ovoce, je podťat a vhozen do ohně.“ Proto Boží slovo naléhavě vybízí:

„Vyjděte z něho [z falešného náboženství], můj lide, jestliže se s ním nechcete podílet na jeho hříších a jestliže nechcete obdržet část z jeho ran. Jeho hříchy se totiž nahromadily až do nebe a Bůh si připomněl jeho skutky bezpráví.“ — Zjevení 18:4, 5.

Zanedlouho Bůh ‚vloží do srdce‘ politických autorit, aby se obrátily proti falešnému náboženství. „Zpustoší ji. . . a sežerou její masité části a úplně ji spálí ohněm.“ (Zjevení 17:16, 17) Navždy bude zničeno falešné náboženství se svými pohanskými filozofiemi o Bohu. Těm, kteří pěstují falešné náboženství, řekne Bůh v podstatě totéž, co řekl ve své době Ježíš: „Váš dům je vám zanechán.“ — Matouš 23:38.

Pravé náboženství přežije Boží soudy, takže nakonec bude všechna čest a sláva vzdávána tomu, který podle Ježíšových slov je ‚jediný pravý Bůh‘. O něm prohlásil žalmista: „Ty, jehož jméno je Jehova, ty sám jsi Nejvyšší nad celou zemí.“ — Jan 17:3; Žalm 83:18.

Odkazy:

1. Encyclopædia Britannica, 1971, svazek 6, strana 386.

2. Bernhard Lohse, A Short History of Christian Doctrine, 1963, strana 51.

3. Tamtéž, strany 52–3.

4. New Catholic Encyclopedia, 1967, svazek VII, strana 115.

5. Martin E. Marty, A Short History of Christianity, 1959, strana 91.

6. Philip Schaff a Henry Wace, A Select Library of Nicene and Post-Nicene Fathers of the Christian Church, 1892, svazek IV, strana xvii.

7. A Short History of Christian Doctrine, strana 53.

8. A Short History of Christianity, strana 91.

9. Alvan Lamson, The Church of the First Three Centuries, 1869, strany 75–6, 341.

10. J. A. Buckley, Second Century Orthodoxy, 1978, strany 114–15.

11. New Catholic Encyclopedia, 1967, svazek VII, strana 115.

12. Tamtéž, svazek IV, strana 436.

13. Tamtéž, strana 251.

14. Tamtéž, strana 436.

15. The New Encyclopædia Britannica, 1985, 15. vydání, Micropædia, svazek 1, strana 665.

16. The Church of the First Three Centuries, strana 52.

17. Jaroslav Pelikan, The Christian Tradition, 1971, strana 173.

18. E. Washburn Hopkins: Origin and Evolution of Religion, 1923, strana 339.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 22]

Bůh způsobí, že se obrátí politické autority proti falešnému náboženství

[Obrázek na straně 24]

Pravé náboženství přežije Boží soudy