Jak se křesťanstvo stalo částí tohoto světa

ŘÍMSKÁ říše, v níž mělo prvotní křesťanství počátek, se nakonec zhroutila. Mnoho historiků tvrdí, že s pádem římské říše také přišlo konečné vítězství křesťanství nad pohanstvím. Anglikánský biskup E. W. Barnes vyjádřil jiný názor. Napsal: „Když se klasická civilizace zhroutila, křesťanství přestalo být tou ušlechtilou vírou, kterou měl Ježíš Kristus: v rozpadajícím se světě se z něj stalo náboženství užitečné jako společenský tmel.“ — The Rise of Christianity.

Dějiny zaznamenaly, že dříve než došlo k pádu římské říše, tedy během druhého, třetího a čtvrtého století n. l., lidé, kteří tvrdili, že následují Ježíše, se v mnoha ohledech uchovávali odděleni od římského světa. Dějiny však také odhalují, jak se v souladu s předpověďmi Ježíše a jeho apoštolů vyvíjelo odpadlictví, pokud jde o nauky, jednání a organizační uspořádání. (Matouš 13:36–43; Skutky 20:29, 30; 2. Tesaloničanům 2:3–12; 2. Timoteovi 2:16–18; 2. Petra 2:1–3, 10–22) Nakonec začalo docházet ke kompromisům s řeckořímským světem a někteří lidé, kteří se prohlašovali za křesťany, přejali od světa jeho pohanství (například svátky, uctívání bohorodičky a trojjediného boha), jeho filozofii (například víru v nesmrtelnou duši) a jeho organizační uspořádání (patrné na vzniku třídy duchovenstva). Právě tato zkažená podoba křesťanství přitahovala množství pohanů a stala se silou, kterou římští císařové chtěli zprvu odstranit, ale časem ji přijali a snažili se ji využívat pro své cíle.

Přemoženo světem

Církevní historik Augustus Neander ukázal, s jakými riziky byl spojen tento nový vztah mezi „křesťanstvím“ a světem. Napsal, že kdyby křesťané obětovali svou oddělenost od světa, „vedlo by to ke splynutí církve se světem. . . církev by tak přišla o svou čistotu a zatímco by zdánlivě vítězila, byla by sama přemožena“. — General History of the Christian Religion and Church, svazek 2, strana 161.

A právě to se stalo. Římský císař Konstantin se počátkem čtvrtého století pokusil použít tehdejší „křesťanské“ náboženství ke stmelení své rozkládající se říše. Udělil proto vyznavačům křesťanství náboženskou svobodu a na jejich třídu duchovenstva převedl některé výsady pohanského kněžstva. The New Encyclopædia Britannica uvádí: „Konstantin vyvedl církev ze stavu oddělenosti od světa, aby přijala společenskou odpovědnost, a napomohl tomu, aby byla pro církev získána pohanská společnost.“

Státní náboženství

Po Konstantinovi se císař Julián (361 až 363 n. l.) pokusil o odpor vůči křesťanství a o obnovu pohanství. Neuspěl však; asi dvacet let nato císař Theodosius I. pohanství zakázal a zavedl trinitářské „křesťanství“ jako státní náboženství římské říše. Francouzský historik Henri Marrou obratně a přesně napsal: „Křesťanství, či přesněji ortodoxní katolicismus, se na sklonku Theodosiovy vlády stalo oficiálním náboženstvím celého římského světa.“ Křesťanství bylo vystřídáno ortodoxním katolicismem, a ten se stal „částí světa“. Toto státní náboženství bylo nesmírně odlišné od náboženství Ježíšových následovníků, kterým Ježíš řekl: „Nejste částí světa.“ — Jan 15:19.

Louis Rougier, francouzský historik a filozof, napsal: „Jak se křesťanství šířilo, procházelo podivnými přeměnami, až se nakonec změnilo k nepoznání. . . Z prvotní církve chudých lidí žijících z milodarů se stala církev chtivá vítězství, která zaujala smířlivý postoj ke světským mocem, když je nedokázala ovládnout.“

Počátkem pátého století n. l. napsal římskokatolický „svatý“ Augustin své stěžejní dílo O městě Božím. Vylíčil v něm dvě města — „Boží a světské“. Kladl se v tomto díle důraz na to, aby se katolíci snažili zůstat odděleni od světa? V podstatě ne. Profesor Latourette uvádí: „Augustin upřímně uznával, [že] tato dvě města, pozemské a nebeské, se vzájemně prolínají.“ Augustin učil, že „Boží Království v tomto světě nastalo již se zavedením [katolické] církve“. (The New Encyclopædia Britannica, Macropædia, svazek 4, strana 506) A tak nehledě na to, jaký byl Augustinův původní úmysl, pod působením jeho teorií se katolická církev ještě více zapojila do politických záležitostí tohoto světa.

Rozdělená říše

V roce 395 n. l., po smrti Theodosia I., se římská říše oficiálně rozdělila na dvě říše. Hlavním městem východořímské neboli byzantské říše byla Konstantinopol (původně Byzance, nyní Istanbul), hlavním městem západořímské říše byla (od roku 402 našeho letopočtu) Ravenna v Itálii. V důsledku rozdělení se politicky i nábožensky rozdělilo také křesťanstvo. Pokud jde o vztah mezi církví a státem, ve východořímské říši se církev řídila teorií Eusebia z Caesareje (současníka Konstantina Velikého). Eusebius přehlížel zásadu, že křesťané mají být oddělení od světa, a usuzoval, že když císař a celá říše přestoupí na křesťanství, stanou se církev a stát jednotnou křesťanskou společností, v níž císař bude plnit úlohu zástupce Boha na zemi. Tímto vztahem mezi církví a státem se v průběhu staletí většinou řídily východní pravoslavné církve. Pravoslavný biskup Timothy Ware v knize The Orthodox Church ukazuje, k čemu to vedlo: „Po dobu posledních deseti staletí byl zhoubou pravoslaví nacionalismus.“

Roku 476 n. l. sesadily útočící germánské kmeny posledního císaře západořímské říše. To označovalo její konec. O následném politickém vzduchoprázdnu říká The New Encyclopædia Britannica: „Byla vytvořena nová nositelka moci: římská církev, církev římského biskupa. Tato církev sama sebe chápala jako nástupnici zaniklé římské říše.“ Encyklopedie dále pokračuje: „Římští papežové. . . rozšířili světské panovnické nároky církve za hranice církevního státu a vyvinuli takzvanou teorii dvou mečů, která tvrdila, že Kristus dal papežovi nejen duchovní moc nad církví, ale také světskou moc nad světskými královstvími.“

Národní protestantské církve

Jak římskokatolická, tak pravoslavná církev se ve středověku nadále silně zapojovaly do politiky, světských intrik a válek. Byla protestantská reformace v 16. století známkou návratu k pravému křesťanství oddělenému od světa?

Nikoli. V díle The New Encyclopædia Britannica čteme: „Protestantští reformátoři příslušející k luteránské, kalvínské a anglikánské tradici. . . zůstávali pevně přimknuti k názorům Augustina, jehož teologie je zvlášť přitahovala. . . Každá z těchto tří hlavních protestantských tradic v Evropě šestnáctého století. . . nalezla podporu světských úřadů v Sasku [střední Německo], ve Švýcarsku a v Anglii. Zastávaly vůči státu stejný postoj jako středověká církev.“

Místo aby reformace vedla k návratu k pravému křesťanství, dala vzniknout řadě národních, územních církví, které se ucházely o přízeň státu a aktivně jej podporovaly ve válkách. Jak katolická církev, tak církve protestantské ve skutečnosti podněcovaly k náboženským válkám. O těchto válkách psal Arnold Toynbee v knize An Historian’s Approach to Religion: „Francouzští, nizozemští, němečtí a irští katolíci a protestanté byli vystaveni ukrutnému jednání, když se snažili vzájemně se potlačovat silou zbraní.“ Současné konflikty, které působí rozdělení v Irsku a v bývalé Jugoslávii, jsou projevem toho, že církve se stále silně zaplétají do záležitostí tohoto světa.

Znamenají všechny tyto skutečnosti, že pravé křesťanství, oddělené od světa, již na zemi neexistuje? Na tuto otázku vám odpoví následující článek.

[Rámeček na straně 10 a 11]

JAK SE „KŘESŤANSTVÍ“ STALO STÁTNÍM NÁBOŽENSTVÍM

KŘESŤANSTVÍ nikdy nemělo být částí tohoto světa. (Matouš 24:3, 9; Jan 17:16) Z učebnic dějepisu se však dozvídáme, že ve čtvrtém století n. l. se „křesťanství“ stalo oficiálním státním náboženstvím římské říše. Jak k tomu došlo?

Všichni římští císařové od dob Nerona (54–68 n. l.) až zhruba do poloviny třetího století n. l. křesťany buď aktivně pronásledovali, nebo jejich pronásledování povolovali. První římský císař, který vydal prohlášení o toleranci vůči křesťanům, byl Gallienus (253–268 n. l.). I tehdy však bylo křesťanství v celé říši veřejně odsuzováno. Po Gallienovi pronásledování pokračovalo a za Diokleciána (284–305 n. l.) a za jeho přímých nástupců ještě více zesílilo.

Přelom nastal počátkem čtvrtého století, kdy se císař Konstantin I. takzvaně obrátil na křesťanství. Francouzské dílo Théo—Nouvelle encyclopédie catholique o tomto „obrácení“ uvádí: „Konstantin tvrdil, že je křesťanským císařem. Avšak ve skutečnosti byl pokřtěn až na smrtelné posteli.“ Nicméně roku 313 n. l. Konstantin a jeho spolucísař Licinius vydali výnos, který zaručoval náboženskou svobodu křesťanům stejně jako pohanům. The New Catholic Encyclopedia říká: „Konstantinovo rozšíření svobody uctívání na křesťany bylo revolučním činem, který naznačoval, že křesťanství je vedle pohanství oficiálně uznáváno za religio licita [zákonné náboženství].“

The New Encyclopædia Britannica však prohlašuje: „[Konstantin] neudělal z křesťanství náboženství své říše.“ Francouzský historik Jean-Rémy Palanque, člen Francouzské akademie, píše: „Římský stát. . . však oficiálně zůstal pohanský. A Konstantin tento stav věcí neukončil, když přilnul ke křesťanství.“ Profesor Ernest Baker v díle The Lagacy of Rome uvedl: „[Konstantinovo] vítězství nevedlo k tomu, že by křesťanství bylo okamžitě ustanoveno státním náboženstvím. Konstantin se spokojil s tím, že křesťanství uznal za jednu z forem veřejného uctívání v říši. Staré pohanské obřady se v Římě oficiálně prováděly ještě po dalších sedmdesát let.“

Tou dobou bylo tedy „křesťanství“ v římské říši zákonným náboženstvím. Kdy se úředně stalo v plném slova smyslu oficiálním státním náboženstvím? V díle The New Catholic Encyclopedia čteme: „V [Konstantinově] politice pokračovali jeho následníci, s výjimkou Juliána [361 až 363 n. l.]. Potírání křesťanství bylo náhle ukončeno jeho smrtí. Nakonec, v posledních desetiletích čtvrtého století, Theodosius Veliký [379–395 n. l.] ustanovil křesťanství oficiálním náboženstvím Říše a veřejné pohanské uctívání potlačil.“

Znalec Bible a historik F. J. Foakes Jackson to potvrzuje a odhaluje, čím ve skutečnosti toto nové státní náboženství bylo: „Za Konstantina panoval mezi křesťanstvím a římskou říší vztah přízně. Za Theodosia došlo k jejich spojení. . . Od té doby se názvu katolík používalo výlučně na lidi, kteří s rovnocennou úctou vzývali Otce, Syna a Svatého ducha. Ke zmíněnému cíli směřovala veškerá náboženská politika tohoto císaře a vedla k tomu, že se katolické vyznání stalo jediným zákonným náboženstvím Římanů.“

Jean–Rémy Palanque napsal: „Zatímco Theodosius bojoval s pohanstvím, nalezl přízeň u ortodoxní [katolické] církve; jeho výnos z roku 380 n. l. přikazoval všem jeho poddaným, aby vyznávali víru papeže Damasa a [trinitářského] biskupa alexandrijského, přičemž disidentům odepřel svobodu uctívání. Na velkém koncilu v Konstantinopoli (381 n. l.) byly všechny kacířské názory opětovně odsouzeny a císař se postaral o to, aby žádný biskup tyto názory nepodporoval. Státním náboženstvím se vpravdě stalo nikajské [trinitářské] křesťanství. . . Církev byla úzce spjata se státem a těšila se od něj výlučné podpoře.“

Státním náboženstvím římské říše se tedy nestalo neposkvrněné křesťanství z časů apoštolů. Byl jím trinitářský katolicismus čtvrtého století, násilně zavedený císařem Theodosiem I. a uplatňovaný římskokatolickou církví, která byla a stále bezesporu je částí tohoto světa.

[Podpisek]

Císař Theodosius I: Real Academia de la Historia, Madrid

[Podpisek obrázku na straně 8]

Scala/Art Resource, N. Y.