Jak můžeme dodat ke své víře ctnost?
„Dodejte ke své víře ctnost.“ — 2. PETRA 1:5.
1, 2. Proč bychom měli od členů Jehovova lidu očekávat, že budou projevovat ctnost?
JEHOVA vždy jedná způsobem, který se vyznačuje ctností. Dělá to, co je spravedlivé a dobré. Apoštol Petr mohl proto o Bohu mluvit jako o tom, kdo pomazané křesťany ‚povolal prostřednictvím své slávy a ctnosti‘. Přesné poznání o jejich nebeském Otci, který vyniká ctností, jim ukázalo, čeho je zapotřebí k tomu, aby usilovali o život v pravé zbožné oddanosti. — 2. Petra 1:2, 3.
2 Apoštol Pavel křesťany nabádá, aby se stali „napodobiteli Boha jako milované děti“. (Efezanům 5:1) Jehovovi ctitelé by tedy jako jejich nebeský Otec měli v každé situaci projevovat ctnost. Ale co je ctnost?
Co je ctnost
3. Jak se definuje „ctnost“?
3 Současné slovníky definují „ctnost“ jako „mravní znamenitost; dobrotu“. Je to „správné jednání a smýšlení; dobrota povahy“. Člověk, který projevuje ctnost, je spravedlivý. Ctnost se také definuje jako „přizpůsobení se normě toho, co je správné“. ‚Normu toho, co je správné,‘ křesťanům samozřejmě určuje Bůh a objasňuje ji jeho Svaté Slovo, Bible.
4. Na rozvíjení jakých vlastností uvedených ve 2. Petra 1:5–7 musí křesťané usilovně pracovat?
4 Praví křesťané se přizpůsobují spravedlivým normám Jehovy Boha a reagují na jeho drahocenné sliby tím, že projevují víru. Také dbají na Petrovu radu: „V odpověď přispějete vším vážným úsilím, dodejte ke své víře ctnost, ke své ctnosti poznání, ke svému poznání sebeovládání, ke svému sebeovládání vytrvalost, ke své vytrvalosti zbožnou oddanost, ke své zbožné oddanosti bratrskou náklonnost, ke své bratrské náklonnosti lásku.“ (2. Petra 1:5–7) Křesťan se musí velmi namáhat, aby tyto vlastnosti rozvíjel. Nepodaří se mu to za několik dnů nebo let, ale potřebuje o to usilovat po celý život. Vždyť jen připojit k víře ctnost je pro nás náročným úkolem samo o sobě.
5. Co je ctnost z biblického hlediska?
5 Slovníkář M. R. Vincent říká, že řecké slovo přeložené jako „ctnost“ označovalo v původním klasickém významu „jakoukoli znamenitost“. Petr použil tento výraz v množném čísle, když řekl, že křesťané mají široko daleko oznamovat „znamenitosti“ neboli ctnosti Boha. (1. Petra 2:9) Ctnost je z biblického hlediska popisována nikoli jako něco pasivního, ale jako „mravní moc, mravní energie, duševní síla“. Při zmínce o ctnosti měl Petr na mysli statečnou mravní znamenitost, o níž se předpokládá, že ji budou Boží služebníci projevovat a zachovávat. Jsme ovšem nedokonalí. Můžeme tedy skutečně dělat to, co se v Božích očích jeví jako ctnost?
Nedokonalí, a přesto projevující ctnost
6. Proč lze říci, že můžeme jednat v Božích očích se ctností, přestože jsme nedokonalí?
6 Zdědili jsme nedokonalost a hříšnost, a proto si snad klademe otázku, jak můžeme skutečně dělat to, co se v Božích očích jeví jako ctnost. (Římanům 5:12) Určitě potřebujeme Jehovovu pomoc, jestliže máme mít čisté srdce, z něhož mohou vycházet ctnostné myšlenky, slova a jednání. (Srovnej Lukáše 6:45.) Kajícný žalmista David úpěnlivě prosil poté, co zhřešil ve spojitosti s Bat-Šebou: „Stvoř ve mně i čisté srdce, Bože, a vlož do mne nového ducha, stálého.“ (Žalm 51:10) David od Boha obdržel odpuštění a pomoc potřebnou k tomu, aby se snažil o ctnostný způsob života. Pokud jsme se tedy dopustili závažné chyby, ale kajícně jsme přijali pomoc Boha a sborových starších, můžeme se vrátit na cestu ctnosti a zůstat na ní. — Žalm 103:1–3, 10–14; Jakub 5:13–15.
7, 8. a) Co je nutné k tomu, abychom zůstali ctnostní? b) Jakou pomoc mají křesťané, aby mohli projevovat ctnost?
7 Kvůli vrozené hříšnosti musíme vést neustálý vnitřní boj, abychom dělali to, co od nás vyžaduje ctnostný způsob života. Jestliže máme zůstat ctnostní, nikdy nesmíme připustit, abychom se stali otroky hříchu. Musíme být spíše „otroky spravedlnosti“ — musíme vždy smýšlet, mluvit a jednat způsobem, který se vyznačuje ctností. (Římanům 6:16–23) Naše tělesné žádosti a hříšné sklony jsou samozřejmě silné, a proto se potýkáme s rozporem mezi těmito sklony a ctnostnými věcmi, které od nás vyžaduje Bůh. Co tedy dělat?
8 Především se musíme řídit vedením Jehovova svatého ducha neboli jeho činné síly. Měli bychom tedy dbát na Pavlovu radu: „Choďte stále duchem a neprovedete vůbec žádnou tělesnou žádost. Vždyť tělo je ve své žádosti proti duchu a duch proti tělu, neboť se staví proti sobě, takže právě to, co byste rádi dělali, neděláte.“ (Galaťanům 5:16, 17) Ano, jako sílu podněcující ke spravedlnosti máme Božího ducha a jako vodítko ke správnému chování máme jeho Slovo. Také máme láskyplnou pomoc Jehovovy organizace a rady „věrného a rozvážného otroka“. (Matouš 24:45–47) Proti hříšným sklonům můžeme tudíž vést úspěšný boj. (Římanům 7:15–25) Pokud by nám snad v mysli vyvstala nějaká nečistá myšlenka, musíme ji samozřejmě okamžitě zapudit a modlit se o Boží pomoc, abychom odolali každému pokušení jednat způsobem postrádajícím ctnost. — Matouš 6:13.
Ctnost a naše myšlenky
9. Jakého smýšlení je třeba k chování, které se vyznačuje ctností?
9 Ctnost se začíná projevovat už ve způsobu našeho myšlení. Jestliže se chceme těšit z Boží přízně, musíme přemýšlet o tom, co je spravedlivé, dobré, co se vyznačuje ctností. Pavel řekl: „Bratři, o všem, co je pravé, co si zasluhuje vážný zájem, co je spravedlivé, co je cudné, co je hodné lásky, o čem se dobře mluví, o jakékoli ctnosti a o čemkoli chvályhodném, o tom dále uvažujte.“ (Filipanům 4:8) Musíme se v mysli zaměřovat na to, co je spravedlivé, cudné, a nemělo by nás přitahovat nic, co postrádá ctnost. Pavel mohl říci: „Konejte to, co jste se naučili i přijali, slyšeli a viděli ve spojitosti se mnou.“ Jestliže jsme jako Pavel — jestliže projevujeme ctnost v myšlení, řeči i v jednání —, budeme dobrými společníky, budeme znamenitým příkladem křesťanského života a ‚Bůh pokoje bude s námi‘. — Filipanům 4:9.
10. Jak nám pomůže, abychom zůstali ctnostní, když osobně uplatníme radu z 1. Korinťanům 14:20?
10 Toužíme-li nadále projevovat ctnost v myšlení, a tak působit radost našemu nebeskému Otci, musíme uplatňovat Pavlovu radu: „Nestaňte se malými dětmi ve schopnostech porozumění, ale buďte nemluvňaty vzhledem ke špatnosti; avšak staňte se dospělými ve schopnostech porozumění.“ (1. Korinťanům 14:20) Znamená to, že jako křesťané se nesnažíme poznávat ničemnost ani si ji nechceme vyzkoušet. Nedovolíme, aby se naše mysl takto zkazila, ale spíše se moudře rozhodneme zůstat v tomto ohledu nezkušení a nevinní jako nemluvňata. Zároveň plně chápeme, že nemravnost a nesprávné jednání jsou v Jehovových očích hříšné. Dychtivá, vroucí touha působit Bohu radost ctnostným jednáním nám bude ku prospěchu, protože nás bude podněcovat, abychom se vyhýbali nečistým formám zábavy a dalším myšlenkově zkaženým vlivům tohoto světa, který leží v moci Satana. — 1. Jana 5:19.
Ctnost a naše mluva
11. Jaké mluvy je třeba k tomu, aby člověk stále projevoval ctnost, a jaké příklady máme v tomto ohledu v Jehovovi Bohu a v Ježíši Kristu?
11 Jestliže se naše myšlenky vyznačují ctností, měly by hluboce ovlivňovat to, co říkáme. Projevovat ctnost znamená používat čistou, zdravou, pravdivou a budující mluvu. (2. Korinťanům 6:3, 4, 7) Jehova je ‚Bůh pravdy‘. (Žalm 31:5) Je věrný ve všem svém jednání a jeho sliby jsou spolehlivé, protože nemůže lhát. (4. Mojžíšova 23:19; 1. Samuelova 15:29; Titovi 1:2) Boží Syn, Ježíš Kristus, je „plný nezasloužené laskavosti a pravdy“. Když byl na zemi, vždy mluvil pravdu — tak, jak ji obdržel od svého Otce. (Jan 1:14; 8:40) Ježíš kromě toho „nezhřešil ani se v jeho ústech nenašel podvod“. (1. Petra 2:22) Pokud jsme opravdu služebníci Boží a Kristovi, budeme pravdomluvní a budeme jednat bezúhonně, jako bychom stáli „s bedry opásanými pravdou“. — Efezanům 5:9; 6:14.
12. Jakým druhům mluvy se musíme vyhýbat, jestliže máme projevovat ctnost?
12 Máme-li projevovat ctnost, budeme se vyhýbat určitým druhům mluvy. Necháme se vést Pavlovou radou: „Ať je od vás odňata všechna zlomyslná hořkost a hněv a zloba a jekot a utrhačná řeč spolu se vší špatností.“ „Ať mezi vámi není ani zmínka o smilstvu a kdejaké nečistotě ani o chamtivosti, právě jak přísluší svatým lidem; ani hanebné chování či pošetilé řeči ani oplzlé žertování, věci, které se nesluší, ale spíše vzdávání díků.“ (Efezanům 4:31; 5:3, 4) Pro jiné lidi bude občerstvující být v naší společnosti, protože spravedlivé srdce nás podněcuje, abychom se vyvarovali nekřesťanské mluvy.
13. Proč musí křesťané ovládat jazyk?
13 Při ovládání jazyka nám pomůže touha líbit se Bohu a touha říkat věci, které se vyznačují ctností. Kvůli hříšným sklonům každý z nás někdy klopýtá ve slově. Učedník Jakub přesto říká, že „když nasadíme uzdu do huby koňům“, jdou koně poslušně tam, kam je řídíme. (Jakub 3:3) Měli bychom se proto velmi namáhat držet svůj jazyk na uzdě a snažit se jej používat jenom způsobem, který se vyznačuje ctností. Neovládaný jazyk je „světem nespravedlnosti“. (Jakub 3:1–7) Každá špatná vlastnost v tomto bezbožném světě souvisí s nezkroceným jazykem. Jazyk je odpovědný za takové škodlivé věci, jako jsou falešná svědectví, spílání a pomluvy. (Izajáš 5:20; Matouš 15:18–20) A když nepoddajný jazyk pronáší urážlivé, pichlavé anebo pomlouvačné poznámky, je naplněn smrtonosným jedem. — Žalm 140:3; Římanům 3:13; Jakub 3:8.
14. Jakého dvojího měřítka mluvy se křesťan musí vyvarovat?
14 Jakub ukazuje, že by bylo neslučitelné, ‚žehnat Jehovovi‘ — dobře mluvit o Bohu —, ale pak zneužívat jazyk k ‚proklínání lidí‘ — svolávat na ně zlo. Bylo by opravdu hříšné na shromáždění zpívat Bohu chvály, ale venku pak o svých spoluvěřících mluvit ošklivě! Ze stejného pramene nemůže zároveň vyvěrat voda sladká i hořká. Jestliže sloužíme Jehovovi, ostatní mají právo od nás očekávat, že budeme mluvit o věcech vyznačujících se ctností, a ne že budeme pronášet nechutná slova. Vyhýbejme se tedy ošklivé řeči a usilujme o to, abychom mluvili o tom, co bude našim druhům ku prospěchu a co je bude duchovně budovat. — Jakub 3:9–12.
Ctnost a naše jednání
15. Proč je tak důležité neuchylovat se ke scestnému jednání?
15 Jestliže se musí ctností vyznačovat myšlení i řeč křesťana, jak je to pak s naším jednáním? Projevovat ctnost v chování je jediná cesta k Božímu schválení. Žádný Jehovovův služebník nemůže odložit ctnost, uchýlit se ke scestnému a podvodnému jednání, a přitom si právem myslet, že by Bůh mohl s takovými věcmi souhlasit. Přísloví 3:32 říká: „Kdo se odchyluje, je totiž Jehovovi něčím odporným, ale On se důvěrně stýká s přímými.“ Jestliže s láskou opatrujeme svůj vztah k Jehovovi, měla by nám tato podnětná slova zabránit, abychom neplánovali něco škodlivého anebo nedělali něco scestného. Vždyť mezi sedmi věcmi, které jsou Jehovově duši odporné, je „srdce, které vymýšlí plány, jež ubližují“! (Přísloví 6:16–19) Takového jednání se tedy vyvarujme a dělejme věci, které se vyznačují ctností. Bude to ku prospěchu našim bližním a ke slávě našeho nebeského Otce.
16. Proč křesťané nesmějí mít nic společného s žádným pokryteckým jednáním?
16 Při projevování ctnosti se od nás vyžaduje, abychom byli poctiví. (Hebrejcům 13:18) Pokrytec, jehož jednání není v souladu s jeho slovy, neprojevuje ctnost. Řecké slovo přeložené výrazem „pokrytec“ (hypokrités) znamená „ten, kdo odpovídá“, a je také označením pro herce na jevišti. Řečtí a římští herci nosili masky, a proto se uvedené slovo začalo používat obrazně na člověka, který něco předstírá. Pokrytci jsou ‚nevěrní‘. (Srovnej Lukáše 12:46 s Matoušem 24:50, 51.) Pokrytectví (hypokrisis) může také označovat ničemnost a vychytralost. (Matouš 22:18; Marek 12:15; Lukáš 20:23) Je opravdu smutné, když se důvěřivý člověk stane obětí úsměvů, lichotek a skutků, které jsou pouhou přetvářkou! Ale naproti tomu je příjemné, když víme, že jednáme s důvěryhodnými křesťany. A Bůh nám žehná za to, že projevujeme ctnost a že nejsme pokrytečtí. Jeho schválení mají lidé, kteří projevují ‚nepokryteckou bratrskou náklonnost‘ a kteří mají ‚víru bez pokrytectví‘. — 1. Petra 1:22; 1. Timoteovi 1:5.
Ctnost je aktivní dobrota
17, 18. Jak budeme jednat s jinými lidmi, když budeme projevovat dobrotu jakožto ovoce ducha?
17 Jestliže ke své víře připojíme ctnost, budeme vyvíjet úsilí, abychom se vyhýbali myšlenkám, výrokům a jednání, které jsou pro Boha nepřijatelné. Při projevování křesťanské ctnosti se však od nás také vyžaduje, abychom uplatňovali aktivní dobrotu. Ctnost se vlastně definuje jako dobrota. A dobrota není plodem pouhého lidského úsilí, je to ovoce Jehovova svatého ducha. (Galaťanům 5:22, 23) Když budeme projevovat dobrotu jakožto ovoce ducha, budeme podněcováni, abychom o jiných lidech smýšleli dobře a abychom je i přes jejich nedokonalost chválili za jejich dobré vlastnosti. Slouží Jehovovi věrně již po celé roky? Pak bychom jim měli dávat najevo úctu a mluvit dobře o nich i o jejich službě Bohu. Náš nebeský Otec si všímá lásky, kterou projevují k jeho jménu, a také jejich skutků víry, v nichž se odráží ctnost, a měli bychom si toho všímat i my. — Nehemjáš 13:31b; Hebrejcům 6:10.
18 Ctností se stáváme trpělivými, chápajícími, soucitnými. Jestliže někdo, kdo s námi uctívá Jehovu, trpí tísní nebo depresí, budeme s ním mluvit utěšujícím způsobem a budeme se snažit poskytnout mu určitou útěchu, stejně jako náš láskyplný nebeský Otec utěšuje nás. (2. Korinťanům 1:3, 4; 1. Tesaloničanům 5:14) Máme soucit s těmi, kdo jsou zarmouceni — třeba proto, že smrtí ztratili někoho milovaného. Můžeme-li udělat něco, čím jejich utrpení zmírníme, uděláme to, protože duch vyznačující se ctností podněcuje k láskyplnému, laskavému jednání.
19. Jak budou ostatní lidé pravděpodobně jednat s námi, jestliže projevujeme ctnost v myšlení, ve slovech i v jednání?
19 Stejně jako my žehnáme Jehovovi, když o něm mluvíme dobře, jiní lidé budou pravděpodobně žehnat nám, pokud projevujeme ctnost v myšlení, ve slovech i v jednání. (Žalm 145:10) Jedno moudré přísloví říká: „Požehnání jsou pro hlavu spravedlivého, ale pokud jde o ústa ničemných, ta zakrývají násilí.“ (Přísloví 10:6) Ničemný a hrubý člověk postrádá ctnost, jíž by si získal přízeň jiných lidí. Sklízí, co zasévá, protože lidé mu nemohou upřímně žehnat tím, že by o něm mluvili dobře. (Galaťanům 6:7) Oč lépe jsou na tom ti, kdo jako Jehovovi služebníci smýšlejí, mluví a jednají způsobem vyznačujícím se ctností! Získávají si lásku, důvěru a úctu dalších lidí, a ti jsou podněcováni, aby jim žehnali a dobře o nich mluvili. A zbožná ctnost Božích služebníků kromě toho vede k drahocennému Jehovovu požehnání. — Přísloví 10:22.
20. Jaký vliv mohou mít ve sboru Jehovova lidu smýšlení, mluva a jednání vyznačující se ctností?
20 Smýšlení, mluva a jednání, které se vyznačují ctností, budou jistě ku prospěchu sboru Jehovova lidu. Když spoluvěřící o sobě navzájem smýšlejí s láskou a úctou, pak mezi nimi vzkvétá bratrská láska. (Jan 13:34, 35) Mluva vyznačující se ctností — a patří do ní také upřímná chvála a povzbuzování — utužuje vřelý pocit spolupráce a jednoty. (Žalm 133:1–3) A srdečné jednání, v němž se projevuje ctnost, podněcuje další lidi, aby reagovali podobně. Jestliže uplatňujeme křesťanskou ctnost, vede to především ke schválení a požehnání od Jehovy, našeho nebeského Otce vyznačujícího se ctností. Kéž je tedy naším cílem reagovat na Boží drahocenné sliby tím, že budeme projevovat víru! A rozhodně vynakládejme upřímné úsilí, abychom ke své víře připojili ctnost.
Jak odpovíš?
◻ Jak bys definoval „ctnost“ a proč ji i nedokonalí lidé mohou projevovat?
◻ Jakého smýšlení je třeba, má-li člověk projevovat ctnost?
◻ Jak by měla ctnost ovlivňovat naši mluvu?
◻ Jaký vliv by měla mít ctnost na naše jednání?
◻ Například jaký prospěch plyne z projevování ctnosti?
[Obrázek na straně 21]
Ze stejného zdroje nemůže vyvěrat sladká i hořká voda; druzí lidé tedy oprávněně očekávají, že Jehovovi služebníci budou mluvit jenom o věcech vyznačujících se ctností