Naše bohaté duchovní dědictví
VYPRÁVÍ PHILLIP F. SMITH
„Byla zapálena pochodeň, která prozáří nejtemnější Afriku.“ Velmi nás potěšilo, když jsme v Ročence svědků Jehovových 1992 na straně 75 četli tato slova. Napsal je v roce 1931 náš dědeček, Frank W. Smith, v dopise bratru Josephu F. Rutherfordovi, tehdejšímu prezidentovi Watch Tower Society. Dědeček podával zprávu o kazatelské cestě, kterou vykonal společně se svým bratrem.
V ROČENCE 1992 je vysvětleno: „Dva odvážní průkopníci z Kapského Města [Jižní Afrika], Gray Smith a jeho starší bratr Frank, se vydali do Britské východní Afriky zkoumat možnosti šíření dobré zprávy. Použili automobil De Soto, který předělali na obytný vůz, naložili jej i se čtyřiceti kartóny knih na loď a vypluli do keňského námořního přístavu Mombasy.“
Ve svém dopise bratru Rutherfordovi dědeček popisoval cestu z Mombasy do Nairobi, hlavního města Keni: „Nastoupili [jsme] nejpříšernější cestu autem, jakou jsem kdy podnikl. Těch 360 mil . . . nám zabralo plné čtyři dny jízdy od rána do večera . . . Míli po míli jsem musel vystupovat a lopatou srovnávat hrboly, zasypávat díry, ale také sekat sloní trávu a kácet stromy, které jsem házel do bahnisek, aby kola zabrala.“
Když Frank a Gray dorazili do Nairobi, jednadvacet následujících dnů stále rozšiřovali biblickou literaturu. „Soudě podle toho, co slyšíme,“ psal dědeček, „dílo obrátilo náboženské Nairobi vzhůru nohama.“ Později dědeček zatoužil vrátit se domů ke svému dvouletému synu Donovanovi a ke své manželce Phyllis, která tehdy čekala jejich druhé dítě, jímž byl náš otec Frank. Dědeček nastoupil na první vhodnou loď, která odplouvala z Mombasy. Ale dříve než dorazil domů, zemřel na malárii.
Když jsme s bratrem a sestrou uvažovali o této zprávě z Ročenky 1992, vrátili jsme se v myšlenkách k našemu drahému otci. V květnu 1991, pouhých několik měsíců předtím, než jsme dostali tuto Ročenku, zemřel následkem komplikací spojených s operací srdce. Přestože svého otce nikdy nepoznal, k Jehovovi cítil stejně hlubokou lásku, jakou měl jeho otec. Jak by to dědečka potěšilo, kdyby věděl, že o osmadvacet let později, roku 1959, bude jeho syn následovat jeho šlépěje jako křesťanský služebník ve východní Africe!
Mládí mého otce
Otec se narodil 20. července 1931 v Kapském Městě, dva měsíce po smrti svého otce, po němž byl pojmenován. Tatínek už od dětství dával najevo svou lásku k Jehovovi. Když mu bylo pouhých devět let, stál na hlavním nádraží v Kapském Městě a sloužil s plakáty, ačkoli si z něho spolužáci tropili žerty. V jedenácti letech symbolizoval své zasvěcení se Jehovovi křtem ve vodě. Někdy byl pověřen, aby ve službě prošel celou ulici sám. V osmnácti letech už vedl studium Strážné věže ve skupině starších sester na předměstí Kapského Města.
Roku 1954 Watch Tower Society oznámila, že následující rok mají být v Evropě uspořádány mezinárodní sjezdy. Tatínek si velmi přál zúčastnit se jich, ale neměl dost peněz na cestu do Evropy. A proto uzavřel tříměsíční pracovní smlouvu a začal pracovat jako chemik v měděných dolech v Severní Rhodesii (nynější Zambii). Pracoviště, kde se zkoumalo složení rudy, bylo umístěno v africkém buši.
Tatínek věděl, že v Severní Rhodesii je hodně afrických svědků, a proto je vyhledal a dověděl se od nich, kde mají shromáždění. Scházel se s nimi a pravidelně navštěvoval shromáždění hornického sboru svědků Jehovových, třebaže neznal místní jazyk. Evropané pracující v dolech měli vůči Afričanům rasové předsudky, což bylo patrné z toho, že jim často nadávali. Tatínek byl však vždy laskavý.
Po těch třech měsících přišel za tatínkem jeden africký dělník, který nebyl svědek, a zeptal se: „Víte, jak vám říkáme?“ Muž se pak pousmál a řekl: „Říkáme vám Bwana [pan] Strážná věž.“
V roce 1955 tatínek mohl navštívit sjezdy „Triumfující Království“, jež se konaly v Evropě. Tam se seznámil s Mary Zahariouvou, která se po roce stala jeho manželkou. Když se vzali, usadili se v Parmě (Ohio, USA).
Do východní Afriky
Na jednom oblastním sjezdu ve Spojených státech dostali delegáti možnost sloužit v oblastech, kde byli zvěstovatelé potřebnější. Naši rodiče se rozhodli, že odjedou do východní Afriky. Udělali přesně to, k čemu jim Watch Tower Society dala podnět. Našetřili si tolik peněz, aby si mohli koupit zpáteční lístky, kdyby tatínek nedostal práci. V té oblasti se totiž mohl usadit jen ten, kdo získal pracovní povolení.
V červenci roku 1959, po vyřízení pasů a víz a po očkování, odcestovali tatínek a maminka jednou obchodní lodí z New Yorku přes Kapské Město do Mombasy. Cesta trvala čtyři týdny. V mombaském přístavišti je srdečně uvítali křesťanští bratři, kteří přijeli už dříve, aby také sloužili v oblastech, kde je to více zapotřebí. Když rodiče přijeli do Nairobi, tatínka tam už čekal dopis. Byla to odpověď na jeho žádost o místo chemika v Geological Survey Department v ugandském městě Entebbe. Tatínek a maminka nasedli na vlak do Kampaly, hlavního města Ugandy. Tam byl s tatínkem veden pohovor, na základě kterého byl přijat. Tehdy byl v oblasti Entebbe-Kampala pouze jeden další svědek, George Kadu.
Koloniální vláda zaplatila tatínkovi kursy místního jazyka — lugandštiny. To ho potěšilo, protože i tak plánoval, že se ho naučí, aby mohl účinněji sloužit. Později tatínek dokonce pomáhal do lugandštiny přeložit brožuru Toto dobré poselství o království.
Tatínek nebojácně vydával lidem svědectví. Mluvil se všemi Evropany ve svém oddělení a pravidelně kázal Uganďanům. Vydal svědectví dokonce generálnímu prokurátorovi Ugandy, který byl Afričan. Ten muž nejen naslouchal, ale také pozval tatínka a maminku na večeři.
Má sestra Anthe se narodila v roce 1960 a já jsem přišel na svět v roce 1965. Naše rodina se velmi sblížila s bratry a sestrami v malém, avšak stále rostoucím sboru v hlavním městě Kampale. V okolí Entebbe jsme byli jediní bílí svědkové, což přispělo k některým veselým zážitkům. Jednou se jistý tatínkův přítel nečekaně stavil v Entebbe a chtěl tatínka najít. To se mu však nedařilo, dokud se nezeptal: „Znáte ty manžele z Evropy, co jsou svědkové Jehovovi?“ Ten člověk ho potom okamžitě zavezl přímo k domu našich rodičů.
Také jsme prožili různé těžkosti včetně dvou ozbrojených povstání. V jednom období střílely vládní jednotky na každého, kdo patřil k určité etnické skupině. Střílelo se neustále — celý den a celou noc. Shromáždění se konala odpoledne v domě mých rodičů v Entebbe, protože od šesti večer do šesti ráno byl zákaz vycházení.
Když byl později zákaz vycházení zrušen, tatínek nás na studium Strážné věže vozil do Kampaly. Stalo se nám, že jeden voják na nás namířil pušku, zastavil nás a chtěl vědět, kam jedeme. Tehdy jsem byl ještě kojenec a Anthe bylo pět let. Tatínek mu v klidu vysvětlil, kam jedeme, a ukázal Bible a literaturu. Voják nás nechal jet dál.
V roce 1967 se naši rodiče téměř po osmi letech strávených v Ugandě rozhodli, že se kvůli zdravotním problémům a rodinným povinnostem vrátí do Spojených států. Začali jsme tedy chodit do sboru Canfield-Ohio, ve kterém tatínek sloužil jako starší. Moji rodiče si tamější bratry zamilovali tak hluboce jako malý sbor v Kampale.
Láskyplná křesťanská výchova
V roce 1971 se narodil můj mladší bratr David. Jak jsme vyrůstali, byli jsme vychováváni v atmosféře překypující láskou a vřelostí. Jistě to bylo díky vzájemnému láskyplnému vztahu, který mezi sebou měli rodiče.
Když jsme byli malí, tatínek nám před spaním čítával biblické příběhy, vždy se s námi pomodlil a pak, aby o tom maminka nevěděla, nám dal čokoládový bonbón zabalený v blýskavém zlatavém papírku. Strážnou věž jsme vždy studovali společně celá rodina a bylo úplně jedno, kde jsme byli. Na rodinné dovolené jsme studovali někdy na horském svahu a jindy s výhledem na oceán. Tatínek často říkal, že to jsou jedny z jeho nejhezčích vzpomínek. Řekl, že lituje ty, kdo neměli možnost zažít tu radost, jakou přináší rodinné studium.
Tatínek nám byl vzorem v tom, jak se má projevovat láska Jehovovi. Kdykoli přišel nový výtisk Strážné věže, Probuďte se! nebo nějaké jiné publikace od Watchtower Society, tatínek je vždy celé dychtivě přečetl. Od něho jsme se naučili, že biblickou pravdu není možné brát na lehkou váhu, ale že se na ni máme dívat jako na drahocenný poklad. Jednou z věcí, které jsou pro nás velmi drahocenné, je tatínkova Reference Bible (Bible s odkazy). Téměř každá strana je popsána pečlivými poznámkami z jeho studia. Když nyní tyto jeho poznámky čteme, jako bychom ho slyšeli, když nás vyučoval a radil nám.
Věrný až do konce
Šestnáctého května 1991 tatínek v kazatelské službě náhle dostal infarkt. O týden později podstoupil operaci na otevřeném srdci. Zdálo se, že dopadla úspěšně. Ale tu noc po operaci volali z nemocnice. Tatínek krvácel a lékaři byli velmi znepokojeni. Během té noci byl ještě dvakrát převezen na operační sál, protože se lékaři snažili zastavit krvácení, avšak bezvýsledně. Tatínek měl nedostatečnou srážlivost krve.
Druhého dne, když se tatínkův stav postupně zhoršoval, si lékaři vzali stranou nejprve mou matku a potom mého mladšího bratra. Chtěli je přinutit, aby souhlasili s transfúzí krve. Ale už před operací tatínek lékařům řekl, že za žádných okolností krevní transfúzi nepřijme. Vysvětlil, že z biblických důvodů krev odmítá, ale souhlasil s bezkrevní alternativní léčbou. (3. Mojžíšova 17:13, 14; Skutky 15:28, 29)
Skryté nepřátelství některých členů lékařského personálu vyvolalo na JIP (Jednotce intenzívní péče) velmi napjatou atmosféru. Když jsme si uvědomili, že se tatínkův stav zhoršuje, chvílemi to vypadalo, že to nebudeme moci unést. Úpěnlivě jsme Jehovu prosili o pomoc a také jsme se snažili uplatnit podněty, které jsme dostali. Když jsme tedy navštěvovali JIP, byli jsme vždy dobře oblečeni a k lékařskému personálu jsme se chovali s úctou. Živě jsme se zajímali o tatínkův stav, pokládali jsme smysluplné otázky a každému, kdo se o otce staral, jsme děkovali.
Tato naše snaha nezůstala lékařským personálem nepovšimnuta. Za několik dní jsme namísto napjaté atmosféry cítili laskavější jednání. Zdravotní sestry, které se předtím o tatínka staraly, se později stále zajímaly o jeho stav, i když už nebyly určeny, aby o něj pečovaly. I lékař, jenž se k nám zpočátku choval velmi hrubě, začal být přístupnější, a dokonce se maminky ptal, jak se s tím vyrovnává. S láskou nás také podporoval sbor a příbuzní. Obstarávali nám jídlo, posílali hodně utěšujících pohlednic a modlili se za nás.
Je smutné, že léčba nebyla úspěšná. Deset dní po své první operaci tatínek zemřel. Jsme jeho smrtí hluboce zarmouceni. Někdy jsou pocity z jeho ztráty nepřekonatelné. Naštěstí náš Bůh slibuje, že bude ‚denně za nás nosit náklad‘. Naučili jsme se na něj spoléhat jako nikdy předtím. (Žalm 68:19)
Všichni společně jsme rozhodnuti, že budeme nadále věrně sloužit Jehovovi, abychom se mohli v novém světě radovat, až tatínka opět uvidíme. (Marek 5:41, 42; Jan 5:28; Skutky 24:15)
[Obrázek na straně 21]
Frank Smith se svou matkou Phyllis v Kapském Městě
[Obrázek na straně 22]
Tatínek a maminka na své svatbě
[Obrázek na straně 23]
Pro první křest v Entebbe si bratři pronajali bazén jednoho afrického náčelníka
[Obrázek na straně 23]
Pozdrav podle místních zvyků
[Obrázek na straně 24]
Tatínek a maminka krátce před tatínkovou smrtí