Apollos — Výmluvný hlasatel křesťanské pravdy

VŠICHNI hlasatelé Království — ať už jsou členy křesťanského sboru řadu let, nebo jen krátkou dobu — by měli mít zájem na tom, aby byli stále lepšími kazateli dobré zprávy. To zahrnuje i to, že musíme rozšiřovat své poznání Božího slova a zlepšovat svou schopnost vyučovat druhé. Pro některé křesťany to může znamenat řešit problémy, překonávat překážky nebo se dát k dispozici pro zvýšenou činnost.

Bible obsahuje několik příkladů starověkých mužů a žen oddaných Bohu, kterým se — každému jinak — podařilo udělat velký duchovní pokrok a za své úsilí sklidili odměnu. Jedním z nich byl Apollos. Poprvé se o něm Písmo zmiňuje jako o člověku, který ne zcela rozumí křesťanským naukám. Avšak o několik let později vykonává práci cestujícího zástupce sboru v prvním století. Co mu umožnilo udělat takový pokrok? Měl vlastnosti, které bychom jistě všichni měli napodobovat.

„Značně zběhlý v Písmech“

Biblický pistatel Lukáš nás přibližně v roce 52 n. l. informuje, že „nějaký Žid jménem Apollos, rodák z Alexandrie, výmluvný muž, přijel do Efezu; byl značně zběhlý v Písmech. Tento muž byl ústně poučován o Jehovově cestě, a jelikož měl vroucího ducha, mluvil a vyučoval o Ježíšovi přesně, ale byl obeznámen pouze s Janovým křtem. A tento muž začal směle mluvit v synagóze.“ (Skutky 18:24–26)

Alexandrie v Egyptě byla po Římu druhým největším městem světa a byla pro Židy i pro Řeky jedním z nejdůležitějších kulturních středisek své doby. Apollos získal své poznání Hebrejských písem a jistou výmluvnost pravděpodobně díky vzdělání, kterého se mu dostalo ve velké židovské komunitě tohoto města. Složitější je přijít na to, kde se Apollos dověděl o Ježíšovi. „Patrně byl cestovatelem — snad cestujícím kupcem,“ předpokládá učenec F. F. Bruce, „a mohl potkat křesťanské kazatele na kterémkoli z mnoha míst, jež navštívil.“ Třebaže mluvil a vyučoval o Kristu přesně, zdá se, že mu bylo svědectví vydáno před Letnicemi roku 33 n. l., protože byl „obeznámen pouze s Janovým křtem“.

Jan Křtitel, Ježíšův předchůdce, vydal celému izraelskému národu působivé svědectví a mnoho lidí na znamení pokání vlastnoručně pokřtil. (Marek 1:5; Lukáš 3:15, 16) Nemálo historiků tvrdí, že velký počet židovských obyvatel Římské říše znal o Ježíšovi jen to, co kázal Jan Křtitel na březích Jordánu. „Jejich křesťanství zůstalo tam, kde bylo počátkem Pánovy služby,“ říkají W. J. Conybeare a J. S. Howson. „Netušili plný význam smrti Ježíše Krista; možná dokonce nevěděli ani o Jeho vzkříšení.“ Apollos zřejmě o vylití svatého ducha o Letnicích 33 n. l také nevěděl. Nicméně získal o Ježíšovi nějaké správné informace a nenechával si je pro sebe. Neohroženě vyhledával příležitosti mluvit o tom, co znal. Avšak jeho horlivost a nadšení nebyly ještě podle přesného poznání.

Horlivý i pokorný

Lukášova zpráva pokračuje: „Když ho Priscilla a Aquila uslyšeli, vzali ho k sobě a přesněji mu objasnili Boží cestu.“ (Skutky 18:26) Aquila a Priscilla museli poznat, že Apollova víra se v mnohém podobá jejich víře, ale moudře se nepokusili upřesnit jeho názory na veřejnosti. Zřejmě s ním vícekrát soukromě hovořili s cílem pomoci mu. Jak Apollos, „muž mocný . . . v Písmech“, reagoval? (Skutky 18:24; Kingdom Interlinear) Apollos veřejně kázal své neúplné poselství s největší pravděpodobností už nějakou dobu předtím, než poznal Aquila a Priscillu. Pyšný člověk by mohl snadno odmítnout jakékoli upřesnění, ale Apollos byl pokorný a vděčný, že může své poznání doplnit.

Tato Apollova skromnost byla patrná také z jeho ochoty přijmout od efezských bratrů doporučující dopis do sboru v Korintu. Zpráva pokračuje: „Dále, protože toužil přejít do Achaje, bratři napsali učedníkům a vybídli je, aby ho laskavě přijali.“ (Skutky 18:27; 19:1) Apollos nevyžadoval, aby ho přijali na základě jeho vlastních zásluh, ale skromně se podřídil uspořádání v křesťanském sboru.

V Korintu

Počáteční výsledky Apollovy služby v Korintu byly úžasné. Kniha Skutky uvádí: „Když se tam tedy dostal, velmi pomohl těm, kteří z Boží nezasloužené laskavosti uvěřili; důrazně a důkladně totiž veřejně dokazoval, že se Židé mýlí, když z Písem ukazoval, že Ježíš je Kristus.“ (Skutky 18:27, 28)

Apollos se začal věnovat službě sboru, přičemž povzbuzoval bratry svou pohotovostí a horlivostí. Co bylo klíčem jeho úspěchu? Apollos byl jistě přirozeně nadaný a kurážně vedl se Židy veřejné debaty. Ale důležitější je, že argumentoval Písmem.

Apollos měl na Korinťany sice mocný vliv, ale jeho kázání mělo nečekaný, nepříznivý účinek. Jak to? Jak Pavel, tak Apollos udělali v Korintě mnoho dobrého při sázení a zalévání semen pravdy Království. Pavel tam kázal asi v roce 50 n. l., což bylo přibližně dva roky předtím, než tam přišel Apollos. Do doby, kdy Pavel napsal první list Korinťanům — přibližně v roce 55 n. l. —, vznikly ve sboru různé skupiny. Někteří považovali za svého vůdce Apolla, kdežto jiní si oblíbili Pavla či Petra nebo se přimkli pouze ke Kristu. (1. Korinťanům 1:10–12) Proč někteří říkali, že ‚patří Apollovi‘?

Poselství, které kázal Pavel a Apollos, bylo stejné, ale tito muži měli odlišné osobnosti. Pavel sám přiznal, že je „neobratný v řeči“; naproti tomu Apollos byl „výmluvný“. (2. Korinťanům 10:10; 11:6) Měl schopnosti, díky nimž mu naslouchali někteří lidé z židovské komunity v Korintě. Dařilo se mu ‚důkladně dokazovat, že Židé se mýlí‘, kdežto Pavel nedlouho předtím synagógu opustil. (Skutky 18:1, 4–6)

Byl to snad pro některé křesťany důvod k tomu, že lnuli k Apollovi? Někteří komentátoři vytvářejí teorie o tom, že vrozená vášeň Řeků pro filozofické diskuse mohla některé vést k tomu, že si oblíbili živější projev Apollův. Giuseppe Ricciotti má za to, že „[Apollovo] barvité vyjadřování a květnaté jinotaje mu zajistily obdiv mnoha lidí, kteří mu dávali přednost před Pavlem, před řečníkem neokázalým a nevytříbeným“. Pokud jistí křesťané doopravdy nesprávně připustili, aby to, čemu osobně dávají přednost, způsobilo mezi bratry rozdělení, pak snadno pochopíme Pavlovu ostrou kritiku přeceňování ‚moudrosti moudrých‘. (1. Korinťanům 1:17–25)

Taková kritika však nemusí vést k závěru, že mezi Pavlem a Apollem bylo nějaké napětí. Někteří lidé si sice představují, že tito dva kazatelé byli zahořklí protivníci, kteří soutěžili o náklonnost Korinťanů, ale Písmo nic takového neříká. Apollos se ani v nejmenším nechtěl stát vůdcem nějaké oddělené skupiny bratrů. Opustil Korint, vrátil se do Efezu a byl s Pavlem, když ten psal tomuto rozdělenému sboru první dopis.

Nebyla mezi nimi žádná nejednota nebo soupeření; naopak, tito dva muži se nepochybně spoléhali jeden na druhého a při řešení problémů v Korintě spolupracovali. Pavel snad měl o některých křesťanech v Korintě jisté pochybnosti, ale jistě ne o Apollovi. Tito dva muži působili v naprostém souladu; to, co vyučovali, se vzájemně doplňovalo. Jak to vyjádřil sám Pavel: „Já jsem sázel, Apollos zaléval,“ protože oba byli „Boží spolupracovníci“. (1. Korinťanům 3:6, 9, 21–23)

Korinťané si — podobně jako Pavel — Apolla hluboce vážili a toužili, aby je znovu navštívil. Ale když Pavel Apolla vyzval, aby se do Korintu vrátil, tento Alexandrijec pozvání nepřijal. Pavel říká: „Pokud jde o našeho bratra Apolla, velmi snažně jsem ho prosil, aby k vám přišel . . . , a přece to vůbec nebyla jeho vůle, aby nyní přišel; ale přijde, až bude mít příležitost.“ (1. Korinťanům 16:12) Apollos se zdráhal přijít možná proto, že se obával, že vyvolá další rozdělení, nebo prostě proto, že měl jinou práci.

V poslední zmínce o Apollovi Písmo říká, že cestoval na Krétu a možná ještě dále. Pavel znovu projevil starostlivý ohled na svého přítele a spolupracovníka, když požádal Tita, aby opatřil Apollovi a Zénovi, jeho druhovi, všechno, co by mohli na cestě potřebovat. (Titovi 3:13) Do té doby — po zhruba deseti letech křesťanského školení — udělal Apollos dostatečný pokrok na to, aby mohl sloužit jako cestující zástupce sboru.

Zbožné vlastnosti, které napomáhají duchovnímu růstu

Tento alexandrijský kazatel dal znamenitý příklad všem novodobým zvěstovatelům dobré zprávy a vlastně všem, kdo chtějí činit duchovní pokroky. Možná nejsme tak výmluvní jako on, ale jistě se můžeme snažit získat poznání a schopnost používat Písmo, jako měl on, a tak pomáhat lidem, kteří upřímně hledají pravdu. Svým příkladem horlivé činnosti Apollos „velmi pomohl těm, kteří uvěřili“. (Skutky 18:27) Apollos byl pokorný, obětavý a ochotný sloužit druhým lidem. Dobře věděl, že v křesťanském sboru není místo pro soutěžení nebo ctižádost, protože všichni jsme „Boží spolupracovníci“. (1. Korinťanům 3:4–9; Lukáš 17:10)

I my můžeme dělat duchovní pokroky podobně jako Apollos. Jsme ochotní zlepšovat nebo rozšiřovat naši posvátnou službu a dávat se tak k dispozici, aby nás Jehova a jeho organizace více používali? Jestliže ano, budeme horlivě studovat a oznamovat křesťanskou pravdu.