Více než padesát let ‚přecházení‘

VYPRÁVÍ EMMANUEL PATERAKIS

Před devatenácti stoletími dostal apoštol Pavel neobvyklé pozvání: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám.“ Pavel tuto novou možnost k ‚oznamování dobré zprávy‘ ochotně přijal. (Skutky 16:9, 10) I když jsem nebyl pozván tak dávno jako Pavel, je to přeci jen už padesát let, kdy jsem ochotně začal ‚přecházet‘ do nových obvodů v duchu Izajáše 6:8: „Tady jsem! Pošli mě.“ Díky svým početným cestám jsem si vysloužil přezdívku Ustavičný turista, ale má činnost turistiku moc nepřipomínala. Nejednou jsem si po příjezdu do hotelu v pokoji klekl a děkoval Jehovovi, že mě ochránil.

NARODIL jsem se 16. ledna 1916 na Krétě ve městě Hierápetra v jedné hluboce věřící, pravoslavné rodině. Už od malička brala maminka mě a mé tři sestry v neděli do kostela. Můj otec raději zůstával doma a četl si Bibli. Obdivoval jsem ho; byl to poctivý, dobrý a milosrdný člověk; jeho smrt — bylo mi tehdy devět let — mě těžce poznamenala.

Vzpomínám si, že když mi bylo pět, četli jsme ve škole jeden text, kde bylo řečeno: „Všechno kolem nás nám říká, že Bůh existuje.“ Jak jsem vyrůstal, byl jsem o tom čím dál více přesvědčen. V jedenácti letech jsem se proto rozhodl napsat úvahu založenou na Žalmu 104:24: „Jak mnohá jsou tvá díla, Jehovo! Všechna jsi je udělal v moudrosti. Země je plná tvých výtvorů.“ Fascinovaly mě zázraky přírody, dokonce i malé věci, například semínka opatřená křidélky, aby mohla být unášena větrem pryč od stínu mateřského stromu. Týden po odevzdání této práce ji učitel přečetl celé třídě a pak celé škole. Tehdy učitelé bojovali proti komunistickým ideám a byli rádi, že jsem hájil Boží existenci. No a já — prostě jsem rád vyjadřoval, že věřím ve Stvořitele.

Odpovědi na mé otázky

Se svědky Jehovovými jsem se poprvé setkal na začátku třicátých let a stále si na to živě pamatuji. Emmanuel Lionoudakis kázal ve všech městech a vesnicích na Krétě. Přijal jsem od něj několik brožur, ale skutečný zájem ve mně probudila brožura Kde jsou mrtví? Měl jsem tak chorobný strach ze smrti, že bych ani nevkročil do místnosti, kde můj tatínek zemřel. Četl jsem tu brožuru znovu a znovu. Když jsem se dozvídal, co Bible učí o stavu mrtvých, cítil jsem, jak můj pověrečný strach mizí.

Svědkové Jehovovi navštěvovali naše město každý rok v létě a nosili mi další literaturu ke čtení. Polehounku rostlo mé porozumění Písmu, ale dále jsem chodil do pravoslavného kostela. Avšak kniha Osvobození byla pro mě převratná. Jasně ukázala rozdíl mezi Jehovovou a Satanovou organizací. Od té doby jsem začal pravidelněji studovat Bibli a všechny publikace Watch Tower Society, které jsem mohl získat. Svědkové Jehovovi byli v Řecku zakázáni, a proto jsem studoval v noci. Tím, co jsem se dovídal, jsem však byl tak nadšený, že jsem se nemohl udržet, a mluvil jsem o tom s každým. Zanedlouho se o mě začala zajímat policie; navštěvovali mě v každou denní i noční hodinu, aby našli literaturu.

V roce 1936 jsem poprvé navštívil shromáždění, které se konalo v Iráklionu vzdáleném 120 kilometrů. Byl jsem velmi rád, že jsem se mohl setkat se svědky. Většinou to byli prostí lidé, z velké části zemědělci, ale pomohli mi uvědomit si, že toto je pravda. Neotálel jsem a zasvětil jsem se Jehovovi.

Na svůj křest nikdy nezapomenu. Jednou v noci v roce 1938 odvedl bratr Lionoudakis mě a mé dva zájemce za černočerné tmy na pláž. Nejprve přednesl modlitbu a pak nás ponořil do vody.

Zatčen

Když jsem se poprvé vydal kázat, prožil jsem — a to nepřeháním — rušný den. Narazil jsem na jednoho přítele ze školy, který se stal knězem. Pěkně jsme si popovídali, ale pak mi řekl, že mě podle biskupova příkazu musí zatknout. Zatímco jsme čekali ve starostově kanceláři, dokud ze sousední vesnice nepřijede policie, shromáždil se venku dav lidí. Vzal jsem tedy řecký Nový zákon, který byl v kanceláři, a začal s proslovem založeným na Matoušově čtyřiadvacáté kapitole. Lidé mě nejdříve nechtěli poslouchat, ale pak zasáhl kněz. „Nechte ho mluvit,“ řekl. „Je to naše Bible.“ Mohl jsem mluvit hodinu a půl. A tak byl můj první den ve službě zároveň příležitostí k první veřejné přednášce. Když jsem skončil, policie ještě nepřijela, a tak se starosta a kněz rozhodli, že mě dají vyhnat z města. Za prvním ohybem cesty jsem pádil, co mi nohy stačily, aby mě netrefily kameny, které po mně házeli.

Dalšího dne mě dva policisté doprovázení biskupem zatkli v práci. Na policejní stanici jsem jim mohl vydat svědectví z Bible, ale protože moje literatura neměla biskupovo schválení, které bylo vyžadováno zákonem, obvinili mě z obracení lidí na jinou víru a z rozšiřování neschválené literatury. Propustili mě s tím, že mám čekat na soud.

Byl jsem souzen o měsíc později. Ve své obhajobě jsem zdůrazňoval, že jsem nedělal nic jiného, než že jsem poslechl Kristův příkaz kázat. (Matouš 28:19, 20) Soudce mi uštěpačně odpověděl: „Mé dítě, ten, kdo dal tento příkaz, byl ukřižován. Bohužel není v mé moci uvalit na vás stejný trest.“ Avšak mladý právník, kterého jsem neznal, povstal a na moji obhajobu řekl, že když je kolem nás tolik komunismu a ateismu, měl by být soud hrdý na to, že tu jsou mladí lidé, kteří jsou připraveni hájit Boží slovo. Pak za mnou přišel a vřele mi blahopřál k mé psané obhajobě, jež byla v mém soudním spisu. Zapůsobilo na něj, že jsem tak mladý, a nabídl mi, že mě bude hájit bezplatně. Místo minimálního trestu tří měsíců mě odsoudili na deset dní věznění a k pokutě 300 drachem. Tento odpor pouze posílil mé rozhodnutí sloužit Jehovovi a hájit pravdu.

Když mě zatkli při jiné příležitosti, soudce si všiml, jak pohotově cituji Bibli. Požádal biskupa, aby odešel z jeho kanceláře: „Své jste už udělal. Já se o něj postarám.“ Pak vzal svou Bibli a celé dopoledne jsme spolu mluvili o Božím Království. Takové zážitky pro mě byly povzbuzením, abych vytrval navzdory těžkostem.

Trest smrti

Když mě v roce 1940 povolali k vojenské službě, napsal jsem dopis, v němž jsem vysvětlil, proč nemohu narukovat. O dva dny později mě zatkli a policisté mě surově zbili. Poslali mě na albánskou frontu a tam mě postavili před vojenský soud, protože jsem odmítl bojovat. Vojenští představitelé mi řekli, že je ani tak nezajímá, jestli mám, nebo nemám pravdu, ale to, jak můj příklad působí na vojáky. Odsoudili mě k smrti, ale dost se mi ulevilo, když kvůli právní chybě rozsudek změnili na deset let nucených prací. Několik následujících měsíců svého života jsem strávil v Řecku ve vojenské věznici, kde byly podmínky tak obtížné, že ještě dnes pociťuji následky na svém zdraví.

Vězení mě však od kázání nijak neodradilo. Spíše naopak! Bylo snadné začínat rozhovory, protože hodně lidí se divilo, co dělá civilista ve vojenském vězení. Jeden z těchto rozhovorů s upřímným mladým mužem vedl k biblickému studiu na vězeňském dvoře. O třicet osm let později jsem se s ním znovu setkal na sjezdu. Přijal pravdu a tehdy sloužil jako sborový starší na ostrově Lefkás.

Když v roce 1941 napadla Hitlerova armáda Jugoslávii, byli jsme přesunuti více na jih do věznice v Preveze. Po cestě na náš konvoj útočily německé bombardéry a my vězňové jsme nedostávali žádné jídlo. Když došel malý chléb, který jsem ještě měl, modlil jsem se k Bohu: „Jestliže je tvou vůlí, abych zemřel hladem po tom, co jsi mě zachránil před trestem, ať se děje tvá vůle.“

Nazítří si mě během nástupu předvolal jeden důstojník a když se dověděl, odkud jsem, kdo jsou mí rodiče a proč jsem ve vězení, řekl mi, abych šel s ním. Dovedl mě do důstojnické jídelny ve městě, nasměroval mě ke stolu s chlebem, sýrem a pečeným jehněčím a řekl mi, abych si posloužil. Namítl jsem však, že mi moje svědomí nedovoluje jíst, zatímco šedesát dalších vězňů hladoví. Důstojník opáčil: „Nemůžu nasytit všechny! Tvůj otec byl k mému otci velmi laskavý. Mám morální závazek k tobě, ale ne k nim.“ „Pak se tedy vrátím,“ odpověděl jsem. Na chvíli se zamyslel a pak mi dal velkou tašku, abych si do ní dal tolik jídla, kolik budu chtít.

Když jsem se vrátil do vězení, položil jsem tašku a řekl: „Pánové, tohle je pro vás.“ Shodou okolností jsem byl den předtím obviněn z toho, že za nepříznivou situaci vězňů mohu já, protože jsem se k nim nechtěl připojit, když se modlili k Panně Marii. Na moji stranu se však postavil jeden komunista. Nyní, když viděl jídlo, řekl ostatním: „A co vaše ‚panenka Marie‘? Říkali jste, že kvůli němu zemřeme, a teď je to on, kdo přišel a donesl nám jídlo.“ Pak se ke mně obrátil se slovy: „Emmanueli! Poděkuj za nás v modlitbě.“

Postup německé armády zanedlouho přinutil vězeňské stráže k útěku, a tak se nám otevřely dveře ke svobodě. V květnu 1941 jsem se vydal do Atén, ale nejprve jsem šel do Patrasu, abych vyhledal další svědky. Tam jsem sehnal nějaké oblečení a boty a po více než roce jsem se poprvé vykoupal. Až do konce okupace mi Němci pravidelně bránili v kázání, ale nikdy mě nezatkli. Jeden z nich mi řekl: „V Německu svědky Jehovovy střílíme. Ale kdyby všichni naši zdejší nepřátelé byli svědkové, byli bychom rádi!“

Poválečná činnost

Jako kdyby Řecko nemělo války dost, v letech 1946 až 1949 ho znovu rozervala válka, v níž zahynuly tisíce lidí, tentokrát to byla válka občanská. Bratři potřebovali hodně povzbudit, aby zůstali silní v době, kdy i jen návštěva shromáždění mohla vést k zatčení. Několik jich bylo pro svůj neutrální postoj odsouzeno k smrti. Přesto však na poselství o Království reagovalo mnoho lidí — mívali jsme jeden či dva křty týdně. Od roku 1947 jsem začal ve dne pracovat v kancelářích Společnosti v Aténách, a v noci navštěvovat sbory jako cestující dozorce.

V roce 1948 jsem měl radost z toho, že jsem byl pozván do biblické školy Strážné věže Gilead ve Spojených státech. Byl tu však jeden problém. Pro svá dřívější odsouzení jsem nemohl dostat pas. Avšak jeden zájemce, s nímž jsem studoval Bibli, měl přátelský vztah k jednomu generálovi. Díky tomuto zájemci jsem za několik týdnů pas dostal. Měl jsem ale obavy, protože nedlouho před odjezdem mě zatkli za rozšiřování Strážné věže. Policista mě odvedl k veliteli tajné státní bezpečnosti v Aténách. Byl jsem ohromen, když jsem v něm poznal svého souseda! Policista vysvětlil, proč jsem byl zatčen, a dal mu balíček s časopisy. Můj soused vytáhl ze svého stolu štos Strážných věží a řekl mi: „Nemám poslední vydání. Mohu si jedno vzít?“ Velmi se mi ulevilo, když jsem viděl, že události řídí Jehova!

Šestnáctá třída Gilead, která proběhla roku 1950, byla obohacující zkušeností. Po jejím dokončení jsem byl přidělen na Kypr, kde jsem brzo zjistil, že odpor duchovenstva je stejně prudký jako v Řecku. Často jsme museli čelit davům náboženských fanatiků rozběsněných na popud pravoslavných kněží. V roce 1953 mi na Kypru neprodloužili vízum, a tak jsem byl přidělen do Instanbulu v Turecku. Ani tam jsem nepobyl dlouho. Měl jsem sice dobré výsledky v kazatelské službě, ale kvůli politickému napětí mezi Tureckem a Řeckem jsem musel změnit působiště a odjet do Egypta.

Když jsem býval ve vězení, často mi přicházel na mysl Žalm 55:6, 7. David v něm vyjádřil svou touhu uprchnout na poušť. Nikdy mě nenapadlo, že na ní jednou budu. V roce 1954 jsem po několikadenní únavné cestě vlakem a pak lodí po Nilu konečně dorazil do svého cíle, do Chartúmu v Súdánu. Toužil jsem se jen osprchovat a jít spát. Ale zapomněl jsem, že je poledne. Vodou ze střešní nádrže jsem se opařil, a proto jsem pak několik měsíců musel nosit přilbu proti slunci, dokud se mi kůže na hlavě nezahojila.

Často jsem si tam připadal opuštěný — sám uprostřed Sahary, šestnáct set kilometrů od nejbližšího sboru —, ale Jehova mě podporoval a dával mi sílu vytrvat. Povzbuzení jsem někdy dostal tam, kde bych to vůbec nečekal. Jednou jsem se setkal s ředitelem muzea v Chartúmu. Byl to přístupný člověk a měli jsme hezký rozhovor. Když se dověděl o mém řeckém původu, poprosil mě, zda bych mu neprokázal laskavost a nepřeložil mu v muzeu nějaké nápisy na artefaktech, které se našly v kostele ze šestého století. Po pěti hodinách strávených v nevětraném sklepě jsem našel talířek, na němž bylo Jehovovo jméno, tetragrammaton. Představte si, jakou jsem měl radost! V Evropě člověk vidí Boží jméno v kostelech běžně, ale uprostřed Sahary je to rarita.

Po mezinárodním sjezdu v roce 1958 jsem dostal za úkol navštívit jako zónový dozorce bratry ve dvaceti šesti zemích a oblastech na Středním a Blízkém východě a ve Středomoří. Často jsem nevěděl, jak nějaká mrzutá situace dopadne, ale Jehova vždy opatřil východisko.

Vždy jsem měl dobrý pocit z toho, jak se Jehovova organizace stará o svědky, kteří jsou izolováni v jistých zemích. Jednou jsem se setkal s indickým bratrem, který pracoval na nalezišti ropy. Byl zřejmě jediným svědkem v té zemi. Ve své skříňce měl publikace v osmnácti jazycích, jež dával svým spolupracovníkům. Ani tady, kde byla všechna cizí náboženství přísně zakázána, náš bratr nezapomínal, že musí kázat dobrou zprávu. Na jeho spolupracovníky udělalo dojem, že zástupce jeho náboženství byl poslán, aby ho navštívil.

V roce 1959 jsem navštívil Španělsko a Portugalsko. V obou zemích byla tehdy vojenská diktatura a dílo svědků Jehovových bylo přísně zakázáno. Za jediný měsíc jsem vedl více než sto shromáždění, na nichž jsem bratry povzbuzoval, aby se navzdory těžkostem nevzdávali.

Už nejsem sám

Více než dvacet let jsem sloužil Jehovovi v celodobé službě neženatý, ale náhle jsem pocítil únavu ze svého ustavičného cestování a nestálého domova. Tehdy jsem poznal Annie Bianucciovou, zvláštní průkopnici z Tuniska. Vzali jsme se v roce 1963. Její láska k Jehovovi a k pravdě, zanícení pro službu kombinované s uměním vyučovat a její znalost jazyků se prokázaly jako skutečné požehnání v naší misionářské a krajské službě v severní a západní Africe a v Itálii.

V srpnu 1965 jsem byl spolu s manželkou přidělen do Dakaru v Senegalu, kde jsem měl výsadu založit místní kancelář odbočky. Senegal byl pozoruhodný svou tolerancí k náboženství, což bylo nepochybně zásluhou jeho prezidenta Leopolda Senghora, který jako jeden z mála představitelů států v Africe napsal malawskému prezidentu Bandovi dopis na podporu svědků Jehovových, kteří byli v Malawi v sedmdesátých letech strašlivě pronásledováni.

Jehova mi hojně žehnal

Když jsem jel v roce 1951 z Gileadu na Kypr, cestoval jsem se sedmi kufry. Při odjezdu do Turecka jsem jich měl jen pět. Ale pro časté cestování jsem si kvůli limitu musel zvyknout na dvacetikilogramové zavazadlo, v němž byly moje úřední papíry a „dětský“ psací stroj. Jednou jsem bratru Knorrovi, tehdejšímu prezidentovi Watch Tower Society, řekl: „Chráníte mě před hmotařstvím. Necháváte mě žít s dvaceti kilogramy a mně to stačí.“ Nikdy jsem si nemyslel, že mi něco schází, když nemám mnoho věcí.

Hlavním problémem na mých cestách bylo dostat se do přidělených zemí a z nich. V jisté zemi, kde bylo naše dílo zakázané, začal celník jednou prohledávat mé úřední papíry. To bylo pro svědky v té zemi nebezpečné, a tak jsem ze saka vytáhl dopis od své manželky a řekl celníkovi: „Vidím, že rád čtete dopisy. Chtěl byste si přečíst i tenhle od mé manželky, který není v těchhle papírech?“ Upadl do rozpaků, omluvil se a nechal mě projít.

Od roku 1982 sloužíme s manželkou jako misionáři v Nice na jihu Francie. Mé zdraví se zhoršuje, a tak nemohu dělat tolik věcí, jako jsem dělával dříve. To však neznamená, že máme menší radost. Stále vidíme, že naše ‚namáhavá práce není marná‘. (1. Korinťanům 15:58) Mám radost z toho, že jsem měl výsadu během těch let studovat s mnoha lidmi a že přes čtyřicet mých příbuzných věrně slouží Jehovovi.

Nijak nelituji obětí, které s sebou nesl můj život v ‚přecházení‘. Vždyť žádná z těchto obětí, jež přinášíme, se nedá srovnat s tím, co Jehova a jeho Syn, Ježíš Kristus, udělali pro nás. Když tak přemýšlím o těch šedesáti letech, co znám pravdu, mohu říci, že Jehova mi hojně žehnal. Je to tak, jak to říká Přísloví 10:22: „Jehovovo požehnání — to obohacuje.“

Není nejmenších pochyb o tom, že Jehovova „milující laskavost je lepší než život“. (Žalm 63:3) Obtíže vyššího věku rostou, a proto se slova inspirovaného žalmisty často objevují v mých modlitbách: „Tebe, Jehovo, jsem učinil útočištěm. Kéž nejsem nikdy zahanben. Vždyť jsi má naděje, Svrchovaný Pane Jehovo, má důvěra od mého mládí. Bože, vyučoval jsi mě od mládí, a já až dosud vyprávím o tvých podivuhodných dílech. A dokonce až do stáří a do šedin mě, Bože, neopouštěj.“ (Žalm 71:1, 5, 17, 18)

[Obrázek na straně 25]

Nyní s mou manželkou Annie