Plnili Jehovovu vůli

Otec přichystaný odpustit

BYL označen za nejvýznamnější příběh, který kdy byl napsán. A právem. Ježíšovo podobenství o otcově lásce ke ztracenému synovi je jakýmsi oknem, skrze něž spatřujeme Boží slitování nad kajícnými hříšníky.

Ztracen a nalezen

Jeden muž měl dva syny. Mladší mu řekl: ‚Chci své dědictví už teď, nechci čekat, až umřeš.‘ Otec mu vyhověl a pravděpodobně mu dal třetinu svého majetku, což byl zákonný podíl mladšího ze dvou bratrů. (5. Mojžíšova 21:17) Mladík spěšně sebral svůj majetek a odcestoval do vzdálené země, kde všechny peníze prohýřil. (Lukáš 15:11–13)

Pak nastal krutý hladomor. Mladík v zoufalství přijal práci pasáka vepřů, což byla práce, kterou Židé opovrhovali. (3. Mojžíšova 11:7, 8) Byl takový nedostatek potravy, že začal toužit, aby se nasytil lusky svatojánského chleba, které žrali vepři! Nakonec se mladík umoudřil. ‚Sluhové mého otce si jedí lépe než já!‘ řekl si. ‚Vrátím se domů, vyznám své hříchy a poprosím, zda bych nemohl být nádeníkem svého otce.‘a (Lukáš 15:14–19)

Mladík se plahočil domů. Jeho vzezření se nepochybně dost změnilo. Jeho otec ho ale poznal, „zatímco byl ještě daleko“. Slitoval se nad ním, rozběhl se k němu a „něžně ho políbil“. (Lukáš 15:20)

Díky tomuto vřelému přijetí bylo pro mladíka snazší se otci svěřit. „Otče,“ řekl mu, „zhřešil jsem proti nebi a proti tobě. Již nejsem hoden nazývat se tvým synem. Udělej mě jakoby jedním ze svých nádeníků.“ Otec povolal své otroky a přikázal jim: „Vyneste rychle to nejlepší roucho a oblečte mu je a dejte mu na ruku prsten a na nohy sandály. A přiveďte vykrmeného mladého býka, poražte ho a jezme a radujme se, protože tento můj syn byl mrtvý, ale opět ožil; byl ztracen, ale našel se.“ (Lukáš 15:21–24)

Byla uspořádána nádherná slavnost s hudbou a tancem. Starší syn ten rozruch slyšel, když se vracel z pole. Jakmile se dověděl, že je to oslava návratu jeho bratra, rozhořčil se. ‚Sloužím ti mnoho let jako otrok a vždy jsem tě poslechl. Tys mi ale nikdy nedal ani kůzle, abych se mohl radovat s přáteli,‘ stěžoval si svému otci. ‚Ale teď když přišel tvůj syn, který promrhal tvůj majetek, tys pro něj uspořádal hostinu.‘ ‚Dítě,‘ odpověděl mu něžně otec, ‚tys byl vždycky se mnou a všechno, co je moje, je tvoje. Ale prostě jsme se museli radovat, protože tvůj bratr byl mrtvý, ale ožil. Byl ztracen, ale našel se.‘ (Lukáš 15:25–32)

Poučení pro nás

Otec v Ježíšově podobenství znázorňuje našeho milosrdného Boha, Jehovu. Někteří lidé podobně jako ztracený syn na nějakou dobu opustili bezpečí Boží domácnosti, ale později se vrátili. Jak se Jehova dívá na takové lidi? Ti, kdo se vrátí k Jehovovi a činí upřímné pokání, si mohou být jisti, že „nebude po všechen čas vyčítat ani nebude na neurčitý čas rozezlený“. (Žalm 103:9) V podobenství otec běžel, aby přivítal svého syna. Podobně Jehova je kajícným hříšníkům nejen ochotný odpustit, ale přímo po tom touží. Je „přichystaný odpouštět“ a dělá to „ve velkém měřítku“. (Žalm 86:5; Izajáš 55:7; Zecharjáš 1:3)

V Ježíšově podobenství usnadnila otcova pravá láska synovi to, aby dokázal sebrat odvahu a vrátit se. Zamysleme se však: Co by se stalo, kdyby otec syna odmítl nebo mu v rozčilení řekl, aby se už nevracel? Kvůli takovému postoji by se mu mladík natrvalo odcizil. (Srovnej 2. Korinťanům 2:6, 7.)

Otec vlastně položil základ pro návrat svého syna už tehdy, když syn odcházel. Dnešní křesťanští starší někdy musí ze sboru odstranit nekajícné hříšníky. (1. Korinťanům 5:11, 13) Přitom mohou začít jakoby dláždit cestu pro hříšníkův návrat, když mu řeknou, jaké kroky může podniknout, kdyby chtěl být znovu přijat. Hříšníci si na takové zacházení pamatují, a to už přimělo mnohé duchovně ztracené lidi k pokání a pohnulo je to k návratu do Boží domácnosti. (2. Timoteovi 4:2)

Otec kromě toho projevil svému vracejícímu se synovi soucit. Netrvalo mu dlouho, než si povšiml, že jeho syn činí upřímné pokání. Pak nelpěl na tom, aby se syn omluvil za každý jednotlivý svůj přestupek, ale přešel rovnou k věci, velmi rád ho přivítal. Křesťané mohou tento příklad napodobovat. Mohou se radovat, že ztracený člověk byl nalezen. (Lukáš 15:10)

Z otcova chování je jednoznačně vidět, že návrat svého proradného syna čekal už dlouho. To je však samozřejmě jen náznak toho, jak velice Jehova touží po těch, kdo opustili jeho domácnost. On „si nepřeje, aby byl někdo zahuben, ale přeje si, aby všichni dosáhli pokání“. (2. Petra 3:9) Ti, kdo činí pokání ze svých hříchů, si tedy mohou být jisti, že budou požehnáni ‚obdobím osvěžení od Jehovovy osoby‘. (Skutky 3:19)

[Poznámka pod čarou]