Barnabáš — „Syn útěchy“

KDY ti naposledy některý přítel poskytl útěchu? Vzpomínáš si, kdy jsi naposledy řekl něco povzbuzujícího někomu ty sám? Povzbuzení občas potřebujeme všichni a těch, kdo nám je láskyplně poskytnou, si velmi vážíme. Jestliže někoho máme utěšit, musíme vynaložit čas a naslouchat mu, pochopit ho a pomoci mu. Jsi ochoten to dělat?

Jeden člověk, který takovou ochotu projevoval vzorným způsobem, byl Barnabáš; byl to „dobrý muž, plný svatého ducha a víry“. (Skutky 11:24) Proč bylo možné něco takového o Barnabášovi říci? Co vykonal, že si zasloužil takové označení?

Štědrý pomocník

Jeho skutečné jméno bylo Josef, ale apoštolové mu dali výstižnou přezdívku, která velmi dobře odpovídala jeho povaze — Barnabáš, což znamená „Syn útěchy“.a (Skutky 4:36) Křesťanský sbor tehdy existoval teprve krátkou dobu. Někteří znalci se domnívají, že Barnabáš byl již dříve jedním z Ježíšových učedníků. (Lukáš 10:1, 2) Ať to bylo jakkoli, tento muž si vytvořil dobrou pověst.

Krátce po Letnicích roku 33 n. l. Barnabáš, který byl Levita a pocházel z Kypru, dobrovolně prodal nějaký pozemek, a peníze dal apoštolům. Proč to udělal? Zpráva ve Skutcích nám říká, že mezi křesťany v Jeruzalémě se tehdy „rozdělovalo . . . každému, právě jakou kdo měl potřebu“. Barnabáš patrně viděl, že tam byla potřeba, a z laskavosti něco v té věci udělal. (Skutky 4:34–37) Je možné, že to byl muž celkem zámožný, ale neváhal obětovat jak svůj hmotný majetek, tak i sám sebe, když šlo o podporu zájmů Království.b „Kdykoli Barnabáš zjistil, že někdo potřebuje povzbuzení, nebo viděl situaci, v níž bylo třeba někoho povzbudit, poskytl veškeré povzbuzení, jehož byl schopen,“ píše učenec F. F. Bruce. To je zřejmé ze druhé epizody, v níž Barnabáš vystupuje.

Asi v roce 36 n. l. se Saul z Tarsu (budoucí apoštol Pavel), který v té době již byl křesťanem, snažil dostat do styku s jeruzalémským sborem, „ale všichni se ho báli, protože nevěřili, že je učedník“. Jak mohl přesvědčit sbor, že jeho obrácení bylo skutečné, že to není pouhá lest, která by měla sloužit k tomu, aby mohl dále hubit křesťanský sbor? „Barnabáš mu tedy přišel na pomoc a dovedl ho k apoštolům.“ (Skutky 9:26, 27; Galaťanům 1:13, 18, 19)

Proč Barnabáš Saulovi důvěřoval, to uvedeno není. V každém případě však tento „Syn útěchy“ jednal v souladu se svou přezdívkou, naslouchal Saulovi a pomohl mu v jeho nesnadné situaci, která se zdála beznadějná. Saul se sice potom vrátil do svého rodného Tarsu, ale mezi těmito dvěma muži vzniklo přátelství. V pozdějších letech to mělo přinést důležité výsledky. (Skutky 9:30)

V Antiochii

Asi v roce 45 n. l. přišla do Jeruzaléma zpráva o tom, že v syrské Antiochii se děje něco neobvyklého — mnoho řecky mluvících obyvatel tohoto města se stalo věřícími. Sbor vyslal Barnabáše, aby tamní situaci prozkoumal a aby tam zorganizoval dílo. Bylo to nejmoudřejší rozhodnutí, k jakému vůbec mohlo dojít. Lukáš o tom říká: „Když přišel a viděl Boží nezaslouženou laskavost, zaradoval se a všechny je začal povzbuzovat, aby setrvali v Pánu s rozhodnutím v srdci; neboť byl dobrý muž, plný svatého ducha a víry. A k Pánu se přidal značný zástup.“ (Skutky 11:22–24)

Tím však jeho činnost neskončila. Znalec Giuseppe Ricciotti vysvětluje, že „Barnabáš byl praktický člověk, a okamžitě pochopil, že je třeba podniknout kroky k tomu, aby tam, kde právě začalo něco slibně vzkvétat, došlo potom také k bohaté žni. Především tedy bylo nutné, aby zde byli dělníci, kteří by při žni pracovali.“ Vzhledem k tomu, že Barnabáš pocházel z Kypru, byl pravděpodobně zvyklý jednat s Neizraelity. Možná měl pocit, že je způsobilý kázat především pohanům. Byl však ochoten zapojit do této vzrušující a povzbuzující činnosti i jiné lidi.

Barnabáš myslel na Saula. Velmi pravděpodobně věděl o prorockém zjevení, které v době, kdy došlo k Saulovu obrácení, dostal Ananiáš, jemuž bylo řečeno, že onen někdejší pronásledovatel ‚je vyvolenou nádobou, aby nesl Ježíšovo jméno národům‘. (Skutky 9:15) Barnabáš se tedy za Saulem vydal do Tarsu, což byla cesta dlouhá více než 200 kilometrů. Oba pak pracovali jako společníci po celý rok, a v tomto období to „v Antiochii . . . bylo poprvé, kdy učedníci byli božskou prozřetelností nazváni křesťané“. (Skutky 11:25, 26)

Za vlády císaře Claudia postihl různé části Římské říše hladomor. V Jeruzalémě podle zprávy židovského historika Josepha „mnoho lidí zemřelo, protože byl nedostatek možností opatřit si potravu“. Proto se učedníci v Antiochii „rozhodli, každý z nich podle toho, jak si to kdo mohl dovolit, že pošlou hmotnou pomoc bratrům, kteří bydlí v Judeji; a to udělali, když to odeslali starším mužům rukou Barnabáše a Saula“. Když oba zcela splnili toto své poslání, vrátili se s Janem Markem do Antiochie a tam byli počítáni mezi proroky a učitele sboru. (Skutky 11:29, 30; 12:25; 13:1)

Zvláštní misionářské pověření

Potom došlo k neobyčejné události. „Když veřejně sloužili Jehovovi a postili se, svatý duch řekl: ‚Ze všech mi vyčleňte Barnabáše a Saula pro dílo, ke kterému jsem je povolal.‘ “ Jen si to představme! Jehovův duch přikázal, aby ti dva dostali zvláštní úkol. „A tak tito muži, vyslaní svatým duchem, odešli do Seleukie a odtamtud se plavili na Kypr.“ Barnabáš tedy také mohl být právem označen jako apoštol neboli vyslaný. (Skutky 13:2, 4; 14:14)

Cestovali po Kypru, a když přivedli k víře Sergia Paula, římského provinciálního místodržitele Kypru, pokračovali dále do Pergé, města ležícího na jižním pobřeží Malé Asie; tam od nich Jan Marek odešel a vrátil se do Jeruzaléma. (Skutky 13:13) Zdá se, že až do této doby měl Barnabáš vedoucí úlohu, možná jako společník, který měl větší zkušenosti. Od této chvíle se vedení ujímá Saul (o němž se nyní mluví jako o Pavlovi). (Srovnej Skutky 13:7, 13, 16; 15:2.) Cítil se Barnabáš touto změnou nějak dotčen? Ne, to se nestalo. Byl zralým křesťanem a pokorně uznával, že Jehova používá mocným způsobem i jeho společníka. Jehova si přál, aby jejich prostřednictvím slyšeli dobrou zprávu lidé i v dalších územích.

Opravdu, než byli tito dva muži vyhnáni z pisidské Antiochie, celé okolní území slyšelo od Pavla a Barnabáše Boží slovo a mnozí poselství přijali. (Skutky 13:43, 48–52) V Ikoniu „se velké množství Židů i Řeků stalo věřícími“. To přimělo Pavla a Barnabáše, aby tam strávili značný čas a ‚mluvili se smělostí díky autoritě od Jehovy, který umožňoval, aby se jejich rukama děla znamení a předzvěsti‘. Když se ti dva muži dozvěděli, že vzniklo spiknutí, které má vést k tomu, aby byli ukamenováni, projevili moudrost, uprchli a pokračovali v práci v Lykaonii, a to v Lystře a Derbé. Tam se sice Barnabáš a Pavel dostali do situace, kdy byl ohrožen jejich život, ale přesto dále „posilovali duše učedníků a povzbuzovali je, aby zůstali ve víře, a říkali: ‚Do Božího království musíme vstoupit mnoha souženími.‘ “ (Skutky 14:1–7, 19–22)

Tito dva dynamičtí kazatelé neměli v úmyslu dát se zastrašit. Právě naopak, vraceli se a v místech, kde se předtím setkali s prudkým odporem, povzbuzovali nové křesťany; a je nasnadě, že také pomáhali způsobilým mužům, aby se v nových sborech ujímali vedení.

Problém obřízky

Asi 16 let po Letnicích roku 33 n. l. se Barnabáš zapojil do historické události, při níž šlo o problém obřízky. „Jistí muži přišli z Judeje [do syrské Antiochie] a začali vyučovat bratry: ‚Pokud se nedáte obřezat podle Mojžíšova zvyku, nemůžete být zachráněni.‘ “ Barnabáš a Pavel ze zkušenosti věděli, že to tak není, a měli proti tomu námitky. Nechtěli při tom prosazovat svou autoritu, ale uznali, že tato otázka musí být vyřešena jednou provždy a v zájmu celého společenství bratrů. Tuto otázku tedy předložili vedoucímu sboru v Jeruzalémě, a zprávy, které tam podali, pomohly otázku vyřešit. Pavel a Barnabáš, o nichž bylo řečeno, že jsou ‚milovaní‘, že to jsou ‚lidé, kteří vydali své duše pro jméno našeho Pána Ježíše Krista‘, potom byli mezi těmi, kdo byli určeni, aby sdělili rozhodnutí bratrům v Antiochii. Když byl dopis od vedoucího sboru přečten a byly předneseny proslovy, sbor se ‚zaradoval z povzbuzení‘ a bratři byli ‚posíleni‘. (Skutky 15:1, 2, 4, 25–32)

‚Ostrý výbuch hněvu‘

Tolik kladných zpráv o Barnabášovi v nás může vyvolávat pocit, že podle jeho příkladu bychom snad nikdy nedokázali žít. A přece byl tento „Syn útěchy“ stejně nedokonalý, jako jsme my všichni. Když s Pavlem plánovali, že se vydají na druhou misionářskou cestu, aby navštívili sbory, došlo mezi nimi ke sporu. Barnabáš byl rozhodnut vzít s sebou svého bratrance, Jana Marka, ale Pavel to nepovažoval za správné, protože Jan Marek se od nich při první misionářské cestě odloučil. Došlo k „ostrému výbuchu hněvu, takže se od sebe oddělili; a Barnabáš vzal s sebou Marka a plavil se na Kypr“, kdežto „Pavel si vybral Sila a odešel“ jiným směrem. (Skutky 15:36–40)

To bylo opravdu smutné! Ale tato epizoda nám také něco říká o Barnabášově povaze. „Barnabášovi patří nesmazatelná zásluha za to, že byl ochoten na sebe vzít riziko a projevil Markovi důvěru i podruhé,“ říká jeden znalec. Tento autor vyjadřuje myšlenku, že „důvěra, kterou Barnabáš Markovi projevil, možná Markovi pomohla opět získat sebedůvěru, a že to byl pro Marka podnět, aby se znovu zavázal ke službě“. Později se ukázalo, že Barnabáš Markovi důvěřoval plným právem; přišel totiž čas, kdy i Pavel uznal, že Marek je v křesťanské službě užitečný. (2. Timoteovi 4:11; srovnej Kolosanům 4:10.)

Barnabášův příklad nás může podnítit k tomu, abychom věnovali čas sklíčeným a naslouchali jim, abychom je chápali a povzbuzovali a abychom poskytovali praktickou pomoc, kdykoli vidíme, že to je potřeba. Zpráva o Barnabášově ochotě sloužit bratrům s mírností a odvahou, a také vynikající výsledky, k nimž jeho jednání vedlo, jsou samy o sobě povzbuzením. Takové lidi, jako byl Barnabáš, máme dnes v našich sborech a je to skutečně požehnání!

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

Barnabáš „byl dobrý muž, plný svatého ducha a víry“