Ústní zákon — Proč byl zapsán?

PROČ mnoho Židů v prvním století nepřijalo Ježíše jako Mesiáše? Jeden očitý svědek píše: „Potom, co [Ježíš] vešel do chrámu, přišli k němu přední kněží a starší muži lidu, zatímco vyučoval, a řekli: ‚Z jaké autority to děláš? A kdo ti dal tuto autoritu?‘ “ (Matouš 21:23) Zastávali názor, že Bůh dal kdysi židovskému národu Tóru (Zákon), a že určití lidé tedy dostali od Boha autoritu. Měl Ježíš takovou autoritu?

K Tóře a k osobám, jimž Tóra poskytovala pravou autoritu, projevoval Ježíš nejhlubší úctu. (Matouš 5:17–20; Lukáš 5:14; 17:14) Často však veřejně odsuzoval ty, kdo přestupovali Boží přikázání. (Matouš 15:3–9; 23:2–28) Takoví lidé se řídili tradicemi, které se staly známými jako ústní zákon. Autoritu tohoto zákona Ježíš neuznával. Mnozí lidé zase neuznali, že Ježíš je Mesiáš. Domnívali se, že Boží podporu může mít jen ten člověk, který zastává tradice těch, kdo mezi nimi mají postavení spojené s autoritou.

Kde vznikl tento „ústní zákon“? Proč se Židé začali domnívat, že má stejnou autoritu jako psaný Zákon zaznamenaný v Písmu? A proč ústní zákon nakonec dostal psanou podobu, přestože měl původně tvořit ústní tradici?

Kde vznikaly tradice?

V roce 1513 př. n. l. vstoupili Izraelité u hory Sinaj do smluvního vztahu s Jehovou Bohem. Prostřednictvím Mojžíše obdrželi ustanovení této smlouvy. (2. Mojžíšova 24:3) Kdyby se těmito předpisy řídili, umožnilo by jim to, aby ‚se prokázali jako svatí, protože Jehova, jejich Bůh, je svatý‘. (3. Mojžíšova 11:44) Pod smlouvou Zákona patřilo k uctívání Jehovy také přinášení obětí, a k tomu bylo určeno kněžstvo. Mělo existovat ústřední místo uctívání — nakonec to byl jeruzalémský chrám. (5. Mojžíšova 12:5–7; 2. Paralipomenon 6:4–6)

Mojžíšský Zákon obsahoval rámcové pokyny k tomu, jak má izraelský národ uctívat Jehovu. Některé podrobnosti však nebyly výslovně uvedeny. Zákon například zakazoval pracovat v Sabatu, ale neurčoval přesnou hranici mezi prací a ostatními činnostmi. (2. Mojžíšova 20:10)

Kdyby Jehova považoval za vhodné stanovit podrobné předpisy ke všemu, co by vůbec přicházelo v úvahu, mohl to udělat. Stvořil však lidi se svědomím a umožnil jim sloužit mu tak, aby v rámci jeho ustanovení projevovali iniciativu a zároveň určitou míru přizpůsobivosti. Zákon určoval, že právními případy se mají zabývat kněží, Levité a soudci. (5. Mojžíšova 17:8–11) Právních případů přibývalo, a tím vznikaly určité precedenty, z nichž některé byly bezpochyby předány dalším generacím. Synové se dozvídali od svých otců také to, jak se mají plnit kněžské povinnosti v Jehovově chrámu. Čím déle národ jako celek existoval, tím více tradic se v něm nahromadilo.

Jádrem uctívání v Izraeli však zůstával psaný Zákon, který byl dán Mojžíšovi. Druhá Mojžíšova 24:3, 4 uvádí: „Mojžíš potom přišel a vyprávěl lidu všechna Jehovova slova a všechna soudcovská rozhodnutí, a všechen lid jedním hlasem odpověděl a řekl: ‚Všechna slova, která Jehova mluvil, jsme ochotni dělat.‘ Mojžíš tedy zapsal všechna Jehovova slova.“ Svou smlouvu s Izraelity uzavřel Bůh na základě těchto psaných přikázání. (2. Mojžíšova 34:27) Písmo se skutečně nikde nezmiňuje o žádném ústním zákonu.

„Kdo ti dal tuto autoritu?“

Je zřejmé, že základní náboženskou autoritu a náboženské poučování ponechával mojžíšský Zákon v rukou kněží, potomků Árona. (3. Mojžíšova 10:8–11; 5. Mojžíšova 24:8; 2. Paralipomenon 26:16–20; Malachiáš 2:7) V průběhu staletí se však někteří kněží zpronevěřili svému úřadu a podlehli zkaženosti. (1. Samuelova 2:12–17, 22–29; Jeremjáš 5:31; Malachiáš 2:8, 9) V období řecké nadvlády se mnoho kněží dopouštělo kompromisů v náboženských otázkách. Ve druhém století př. n. l. začali farizeové — nová skupina, která vznikla v judaismu a která nedůvěřovala kněžstvu — zavádět tradice, jejichž dodržování mělo sloužit tomu, aby se prostý člověk mohl považovat za stejně svatého, jako je kněz. Tyto tradice se sice mnoha lidem líbily, ale byly nepřijatelným dodatkem k Zákonu. (5. Mojžíšova 4:2; 12:32; 13:1 v židovských vydáních)

Farizeové se stali novými učenci znalými Zákona, a dělali tím práci, kterou kněží podle jejich názoru nedělali. Mojžíšský Zákon jim autoritu neposkytoval, a proto vytvořili nové metody výkladu Písma, a to podle skrytých narážek nebo i jinými způsoby, které zdánlivě podporovaly jejich názory.a Jako hlavní strážci a podporovatelé těchto tradic vytvořili nový základ autority v Izraeli. V prvním století n. l. farizeové již byli v judaismu vedoucí silou.

Farizeové sbírali existující ústní tradice a hledali v Písmu pasáže, na kterých by mohli založit další své tradice, a tak přitom zjistili, že pro svou činnost potřebují ještě jinou autoritu. Zrodil se nový názor na původ těchto tradic. Rabíni začali učit: „Moše přijal Tóru na Sinaji a předal ji Jehošu’ovi, Jehošu’a starším, starší prorokům a proroci ji předali mužům Velkého shromáždění.“ (Avot 1:1, Mišna)

Slova „Moše přijal Tóru“ rabíni nevztahovali jen na psané zákony, ale na všechny své ústní tradice. Tvrdili, že tyto tradice — které vymysleli a rozpracovali lidé — dostal Mojžíš na Sinaji od Boha. A učili, že Bůh neponechal na lidech, aby vyplnili mezery, ale ústně vyjádřil to, co v psaném Zákonu zůstalo nevyřčeno. Podle nich Mojžíš předal tento ústní zákon nikoli kněžím, ale jiným vůdcům, aby ho předávali dalším generacím. Farizeové sami tvrdili, že jsou přirozenými dědici tohoto „nepřerušeného“ řetězce autority.

Zákon v krizi — Nové řešení

Ježíš, jehož autoritu od Boha židovští náboženští vůdcové zpochybňovali, předpověděl zničení chrámu. (Matouš 23:37–24:2) Když v roce 70 n. l. Římané chrám zničili, již potom nebylo možné splňovat požadavky, které se v mojžíšském Zákonu vztahovaly na oběti a kněžskou službu. Na základě Ježíšovy výkupní oběti Bůh zavedl novou smlouvu. (Lukáš 22:20) Mojžíšská smlouva Zákona byla ukončena. (Hebrejcům 8:7–13)

Farizeové — místo aby tyto události považovali za důkaz toho, že Ježíš je Mesiášem — přišli na jiné řešení. Autoritu kněžstva si z velké části přisvojili už předtím. Když byl zničen chrám, mohli postoupit ještě o krok dál. Rabínská akademie v Jabne se stala střediskem reorganizovaného Sanhedrinu — židovského nejvyššího soudu. Pod vedením Jóchanana ben Zakaje a Gamaliela II. byla v Jabne zcela přepracována struktura judaismu. Uctívání v chrámu, jež se kdysi konalo pod dohledem kněží, bylo nahrazeno bohoslužbami v synagóze. Oběti byly nahrazeny modlitbami, především modlitbami v Den smíření. Farizeové tvrdili, že ústní zákon daný Mojžíšovi na Sinaji již tyto okolnosti předvídal a učinil pro ně opatření.

Rabínské akademie se staly významnými ještě v jiném směru. Hlavní náplní jejich činnosti byly intenzivní rozpravy, memorování a aplikace ústního zákona. V dřívější době byl základ pro ústní zákon spojen s výkladem Písma — midrašem. Nyní tradic stále přibývalo, a hromadily se. Staly se proto samostatným předmětem výuky a začaly být také samostatně organizovány. Každá poučka ústního zákona byla zjednodušena do stručného výroku, který byl snadný k zapamatování a často se k němu připojovala melodie.

Proč byl ústní zákon zapsán?

Rabínských akademií bylo mnoho a rabínských pouček přibývalo. Tím vznikl nový problém. Rabínský učenec Adin Steinsaltz to vysvětluje: „Každý učitel měl svou vlastní metodu a své ústní poučky formuloval svým vlastním osobitým stylem . . . Už nestačilo znát jen učení svého vlastního instruktora, ale student byl povinen seznámit se s dílem jiných učenců . . . Studenti tedy byli nuceni učit se nazpaměť obrovské množství látky, protože došlo k ‚explozi poznání‘.“ Uprostřed moře netříděných informací byla studentova paměť zatížena až do krajnosti.

Ve druhém století n. l. se Židé vzbouřili proti Římu. Tato vzpoura, kterou vedl Bar Kochba, vyvolala prudké pronásledování rabínských učenců. Akiba, nejpřednější rabín, který Bar Kochbu podporoval, byl usmrcen stejně jako mnoho dalších vedoucích učenců. Rabíni se obávali, že by obnoveným pronásledováním mohla být ohrožena samotná existence jejich ústního zákona. V minulosti sice zastávali názor, že tradice se nejlépe předává ústním podáním, od učitele k žákovi, ale tyto měnící se okolnosti vedly k zvýšenému úsilí vytvořit určitou organizovanou strukturu, která by umožnila zachovat učení mudrců, aby nebylo navždy zapomenuto.

V následujícím období relativního míru s Římem Juda ha-Nasi, vedoucí rabín, který působil koncem druhého a začátkem třetího století, shromáždil mnoho učenců a provedl redakci rozsáhlé ústní tradice. Uspořádal ji do organizovaného systému, který se skládal ze šesti oddílů, z nichž každý obsahoval menší traktáty — celkem jich je 63. Toto dílo se stalo známým jako Mišna. Ephraim Urbach, znalec ústního zákona, o tom říká: „Mišna . . . dostala takové schválení a takovou autoritu, jaké nikdy nedostala žádná kniha kromě samotné Tóry.“ Mesiáš byl již dávno zavržen, chrám byl v rozvalinách, ale díky tomu, že se ústní zákon zachoval v psané formě v podobě Mišny, začal pro judaismus nový věk.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 26]

Proč mnoho Židů odmítlo Ježíšovu autoritu?