Eusebius — „Otec církevních dějin“?

V ROCE 325 n. l. římský císař Konstantin povolal do Nikaje všechny biskupy. Jeho cílem bylo vyřešit dlouho diskutovanou otázku toho, jaký je vztah mezi Bohem a jeho Synem. Mezi přítomnými byl i muž, který byl ve své době považován za nejvzdělanějšího, totiž Eusebius z Cesareje. Eusebius předtím důkladně studoval Písmo a byl zastáncem křesťanského monoteismu.

Nikajskému koncilu „Konstantin sám předsedal,“ uvádí Encyclopædia Britannica, „aktivně řídil diskuse a osobně navrhl . . . klíčovou formulaci, která vyjádřila vztah Krista k Bohu ve vyznání vydaném koncilem, totiž ‚jedné podstaty s Otcem‘ . . . Biskupové, zastrašení císařem, až na pouhé dvě výjimky vyznání víry podepsali, mnozí značně proti svému smýšlení.“ Byl Eusebius jedním z těch dvou, kteří uvedené vyznání nepodepsali? Jaké poučení si můžeme vzít z jeho postoje? Podívejme se na Eusebiovu minulost, na to, proč byl uznáván a co vykonal.

Jeho pozoruhodné spisy

Eusebius se pravděpodobně narodil v Palestině kolem roku 260 n. l. V mládí se dostal do společnosti Pamphila, dozorce církve v Cesareji. Učil se v Pamphilově teologické škole a byl horlivým studentem. Pilně využíval Pamphilovu vynikající knihovnu. Eusebius se plně věnoval studiu, a to zejména studiu Bible. Stal se také Pamphilovým oddaným přítelem a později se sám nazval jménem „Eusebius Pamphili“ (Eusebius Pamphilův).

Své záměry Eusebius vyjádřil slovy: „Rozhodl jsem se napsat o událostech od doby našeho Spasitele a nástupců svatých apoštolů až po naši dobu, totiž o velkých a obzvláštních událostech, které se udály v historii církve, o činech velkých mužů, kteří vynikajícím způsobem řídili nejvýznamnější křesťanské církve či z pokolení na pokolení ústně nebo písemně hlásali Boží slovo.“

Eusebius se proslavil svým velmi oceňovaným dílem nazvaným Církevní dějiny. Toto desetisvazkové dílo, jež vydal kolem roku 324 n. l., je považováno za nejdůležitější starověké církevní dějiny. Díky tomuto dílu se Eusebius stal známým jako otec církevních dějin.

Kromě Církevních dějin napsal Eusebius dvousvazkový spis zvaný Chronicon (Kronika). První svazek obsahoval stručný přehled světových dějin. Ve čtvrtém století se stal uznávaným pramenem informací o chronologii. Druhý svazek uváděl data historických událostí. V paralelních sloupcích Eusebius vyznačil posloupnost vládců jednotlivých národů.

Eusebius napsal další dvě historická díla, a to De Martyribus Palaestinae (O mučednících v Palestině) a Vita Constantini (Konstantinův život). První z nich zahrnuje roky 303–310 n. l. a pojednává o mučednících z té doby. Těchto událostí mohl být Eusebius očitým svědkem. Druhé dílo, které bylo v podobě souboru čtyř knih vydáno po smrti císaře Konstantina v roce 337 n. l., obsahovalo cenné historické podrobnosti. Nebylo to ani tak dílo historické, jako spíš dílo oslavující tohoto panovníka.

K Eusebiovým apologetickým dílům patří odpověď tehdejšímu římskému místodržiteli Hieroklovi. Když Hieroklés psal proti křesťanům, Eusebius mu odpověděl na jejich obranu. Kromě toho napsal 35 knih na obhajobu božského původu Písma. Tyto jeho knihy jsou považovány za nejdůležitější a nejpečlivěji propracované dílo svého druhu. V prvních patnácti z nich se Eusebius snaží vysvětlit, proč křesťané přijímají svaté spisy Hebrejců. Ve zbývajících dvaceti z těchto knih Eusebius poskytuje důkazy, že křesťané mají právo neřídit se židovskými předpisy a přijmout nové zásady a praktiky. Uvedené knihy společně tvoří ucelenou obhajobu křesťanství, jak mu rozuměl Eusebius.

Eusebius žil asi 80 let (asi 260–340 n. l.) a stal se jedním z nejplodnějších starověkých spisovatelů. V jeho spisech jsou zahrnuty události prvních tří století našeho letopočtu až do doby císaře Konstantina. Ve druhé polovině svého života se věnoval nejen spisovatelské práci, ale také činnostem spojeným s úřadem biskupa v Cesareji. Eusebius je sice znám především jako historik, ale byl také apologetou, topografem, kazatelem, kritikem a spisovatelem exegetických děl.

Jeho dva záměry

Proč se Eusebius pustil do takových nebývale rozsáhlých projektů? Odpověď tkví v tom, že podle jeho názoru byla tehdy doba přechodu do nového věku. Byl přesvědčen o tom, že v minulých generacích se staly velké události a že je nutné, aby o nich potomci měli písemné zprávy.

Eusebius měl ještě druhý záměr — byl totiž apologetou. Byl přesvědčen o tom, že křesťanství je božského původu. Někteří jeho současníci však proti tomuto názoru vystupovali. Eusebius napsal: „Dále jsem se rozhodl napsat o mužích, kteří v rozličných dobách se ve snaze po novotě dali strhnout do velmi velkých omylů a honosili se, že jsou zakladateli jakéhosi falešného poznání (gnose), čímž jako draví vlci hanebným způsobem napadali Kristovo stádo.“

Považoval se Eusebius za křesťana? Zřejmě ano, protože o Kristu psal jako o ‚našem Spasiteli‘. Uvedl: „Rozhodl jsem se napsat . . . o osudu celého židovského národa kvůli zločinu vůči našemu Spasiteli. Dále chci napsat o tom, jak často pohanské národy v rozličných dobách zuřily proti Božímu Slovu a kdo v těchto dobách pro toto Boží Slovo dávali krev a podstupovali mučení. Chci psát také o svědectvích víry v našich dnech a milostivé a láskyplné ochraně našeho Spasitele.“

Jeho rozsáhlá badatelská činnost

Eusebius sám přečetl nesmírné množství knih a také se na mnohé odvolával. O celé řadě význačných jednotlivců, kteří žili v prvních třech stoletích našeho letopočtu, jsme se dozvěděli jedině díky Eusebiovým spisům. Pouze v jeho spisech se také objevují zprávy, jež pomáhají lépe porozumět některým důležitým hnutím. Tyto zprávy pocházejí ze zdrojů, které jsou nyní již nedostupné.

Eusebius shromažďoval materiály velmi usilovně a důkladně. Zdá se, že se pečlivě snažil rozlišovat mezi zprávami hodnověrnými a zprávami nespolehlivými. Jeho dílo však má také své vady. Eusebius někdy líčí určité osoby nesprávně a v některých případech si nesprávně vysvětluje jejich jednání, nebo mu dokonce nerozumí. Chronologické údaje, které uvádí, nejsou vždy přesné. Ve způsobu, jak látku zpracovává, chybí umělecký prvek. Ale bez ohledu na zřejmé nedostatky jsou mnohá jeho díla považována za neocenitelný poklad.

Byl milovníkem pravdy?

Eusebia znepokojovala nevyřešená otázka týkající se vztahu mezi Otcem a Synem. Existoval Otec dříve než Syn, jak Eusebius věřil? Nebo Otec a Syn existovali vždy současně? Eusebius se ptal: „Jestliže existovali současně, jak mohl Otec být Otcem a Syn být Synem?“ Své názory dokonce opíral o biblické texty. Citoval totiž Jana 14:28, kde je řečeno, že ‚Otec je větší než Ježíš‘, a Jana 17:3, kde o Ježíšovi čteme, že jej jediný pravý Bůh „vyslal“. Eusebius se také zmínil o textech Kolosanům 1:15 a Jan 1:1 a tvrdil, že Logos neboli Slovo je „obrazem neviditelného Boha“ — Božím Synem.

Překvapující však je, že když se nikajský koncil chýlil ke konci, Eusebius podpořil názor právě opačný. V rozporu se svým biblickým stanoviskem, že Bůh a Kristus si nejsou rovni a nemají stejně věčnou existenci, se Eusebius postavil na stranu císaře.

Poučení pro nás

Proč na nikajském koncilu podlehl Eusebius nátlaku a podpořil nebiblickou nauku? Měl přitom na zřeteli nějaké politické cíle? A proč se vůbec tohoto koncilu účastnil? Povoláni sice byli všichni biskupové, ale ve skutečnosti se jich účastnil jen zlomek — pouhých tři sta. Měl snad Eusebius zájem na tom, aby si zachoval své společenské postavení? A proč si ho císař Konstantin tak vážil? Při koncilu seděl Eusebius po císařově pravici.

Je zřejmé, že Eusebius nedbal na Ježíšův požadavek, že Ježíšovi učedníci nemají být „částí světa“. (Jan 17:16; 18:36) „Cizoložnice, nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem?“ zeptal se učedník Jakub. (Jakub 4:4) A opravdu na místě je v této souvislosti Pavlova výzva: „Nedejte se nerovně spojit jhem s nevěřícími.“ (2. Korinťanům 6:14) Zůstaňme tedy odděleni od světa a ‚uctívejme Otce duchem a pravdou‘. (Jan 4:24)

[Obrázek na straně 31]

Freska znázorňující nikajský koncil

[Podpisek]

Scala/Art Resource, NY

[Podpisek obrázku na straně 29]

S laskavým svolením Special Collections Library, University of Michigan