Kdo byli novokřtěnci?

TÉMĚŘ každý, kdo poprvé navštíví centrum města Münster ve Vestfálsku, se zadívá na tři železné klece, které zde visí na věži chrámu. Jen s výjimkou několika krátkých období zde tyto klece visí už bezmála pět set let. Původně v nich byla umístěna těla tří mužů, kteří byli veřejně mučeni a pak popraveni. Tito muži byli novokřtěnci, a klece jsou pozůstatkem jejich království.

Kdo byli novokřtěnci? Jak jejich hnutí začalo? Jaké byly jejich hlavní nauky? Proč byli ti muži popraveni? A jak tyto tři klece souvisejí s jistým královstvím?

Reformovat církev — ale jak?

Koncem patnáctého a začátkem šestnáctého století se pozvedalo stále více kritických hlasů proti římskokatolické církvi a proti duchovenstvu. Církev byla prosáklá korupcí a nemravností, a mnozí lidé proto měli pocit, že je třeba provést rozsáhlé změny. V roce 1517 Martin Luther veřejně začal volat po reformě. Ve svém úsilí nezůstal sám a zanedlouho se již začala rozvíjet protestantská reformace.

Avšak v tom, co by se mělo dělat a kam až by se ve změnách mělo zajít, nebyli reformátoři jednotní. Mnozí si uvědomovali, že v otázkách uctívání je třeba držet se Bible. Reformátoři se však nemohli dohodnout ani na společném výkladu biblických nauk. Někteří měli dojem, že reformace postupuje příliš pomalu. A právě mezi těmito reformátory vzniklo novokřtěnecké hnutí.

„Přesně vzato, hnutí křtěnců nebylo jedno, ale bylo jich několik,“ píše Hans-Jürgen Goertz ve své knize Die Täufer—Geschichte und Deutung (Křtěnci — dějiny a význam). Například čtyři muži známí jako Cvikovští proroci způsobili v roce 1521 rozruch ve Wittenbergu, když tam kázali novokřtěnecké nauky. A v roce 1525 byla založena samostatná skupina novokřtěnců v Curychu. Novokřtěnecké komuny byly založeny také na Moravě a v Nizozemsku.

Křest — pro děti, nebo pro dospělé?

Novokřtěnecké komuny byly vesměs malé a jejich členové se obvykle chovali pokojně. Svými náboženskými názory se netajili, ale naopak je kázali druhým. Základní články novokřtěnecké víry byly v roce 1527 vyjádřeny ve Schleitheimském vyznání. Novokřtěnci mezi jiným odmítali vykonávat vojenskou službu, drželi se odděleni od světa a vylučovali ze svého středu ty, kdo se dopustili nějakého provinění. Avšak nejvýznačnějším rysem, jímž se novokřtěnci zřetelně odlišovali od jiných náboženství, bylo přesvědčení, že křest je pro dospělé, a ne pro děti.a

Křest dospělých nebyl pouze otázkou náboženského dogmatu. Byla to také otázka moci. Kdyby se křest prováděl teprve v dospělosti — takže by lidé měli možnost rozhodnout se k němu na základě víry —, někteří by se vůbec pokřtít nedali. A nepokřtění jednotlivci by se — přinejmenším do určité míry — vymkli nadvládě církve. Křest dospělých znamenal pro některé církve ztrátu moci.

Jak katolíci, tak i luteráni tedy chtěli křtění dospělých zabránit. Ti, kdo prováděli křest dospělých nebo kdo sami takový křest podstoupili, po roce 1529 podléhali trestu smrti — přinejmenším v některých oblastech. Novinář Thomas Seifert vysvětluje, že novokřtěnci byli „krutě pronásledováni po celé Svaté říši římské národa německého“. Pronásledování vyvrcholilo v Münsteru.

Středověký Münster usiluje o změnu

Středověký Münster měl asi 10 000 obyvatel a byl obklopen téměř nedobytným systémem hradeb, který byl asi 90 metrů široký a po obvodu měřil asi pět kilometrů. Situace uvnitř města však nebyla ani zdaleka tak pevná jako jeho hradby. V publikaci nazvané Das Königreich der Täufer (Království křtěnců), kterou vydalo Městské muzeum v Münsteru, je zmínka o „vnitřních sporech mezi městskými radními a cechy“. Obyvatelstvo se navíc pohoršovalo nad chováním duchovenstva. Münster přijal reformaci a v roce 1533 se z katolického města stalo město luteránské.

Jedním z předních reformistických kazatelů v Münsteru byl Bernhard Rothmann, muž velmi prudké povahy. Spisovatel Friedrich Oehninger vysvětluje, že Rothmann „začal postupně zastávat názory jednoznačně novokřtěnecké; on a jeho druhové odmítali křtít malé děti“. Někteří obyvatelé Münsteru sice považovali jeho radikální názory za příliš extrémní, ale mnoho lidí se stavělo na jeho stranu. „Stále více obyvatel, kteří byli s dřívější náboženskou situací spokojeni, opouštělo město, protože cítili, že se schyluje k čemusi neblahému. Novokřtěnci proudili do Münsteru ze všech stran, neboť doufali, že se zde uskuteční jejich ideály.“ Novokřtěnců se v Münsteru soustředilo mnoho a vedlo to k úděsné události.

Nový Jeruzalém obklíčen

Do Münsteru přišli dva Holanďané — Jan Mathys, pekař z Haarlemu, a Jan Bockelson, známý také jako Jan z Leidenu. Ve vývoji událostí v tomto městě měli oba muži sehrát rozhodující úlohu. Mathys tvrdil, že je prorokem, a oznámil, že v dubnu 1534 dojde k druhému příchodu Krista. Město bylo prohlášeno za Nový Jeruzalém, o němž se pojednává v Bibli, a lidé očekávali konec světa. Rothmann rozhodl, že veškerý majetek má být ve společném vlastnictví. Dospělí obyvatelé si museli vybrat — buď se dají pokřtít, anebo město opustí. Hromadný křest podstoupili i ti z obyvatel, kteří jednoduše nechtěli opustit svůj domov a majetek.

Jiné obce s hrůzou sledovaly, jak se Münster stává prvním městem, v němž jsou novokřtěnci nejsilnější náboženskou a politickou silou. Kniha Die Täufer zu Münster (Křtěnci v Münsteru) uvádí, že se tak Münster stal terčem „nepřátelství celé Svaté říše římské národa německého“. Kníže-biskup hrabě Franz von Waldeck, místní církevní hodnostář, shromáždil vojsko, které mělo Münster obklíčit. V tomto vojsku byli jak luteráni, tak katolíci. V otázce reformace stála tato dvě náboženství proti sobě a zanedlouho se měla dostat do konfliktu v třicetileté válce, avšak nyní své síly spojila proti novokřtěncům.

Království novokřtěnců zničeno

Obyvatelé byli chráněni městskými hradbami a síly nepřátelského vojska, které je obklíčilo, se nijak nebáli. V dubnu 1534, kdy byl očekáván druhý Kristův příchod, vyjel Mathys na bílém koni z města, přičemž spoléhal na to, že jej Bůh bude chránit. Představme si zděšení jeho podporovatelů, kteří z hradebních ochozů viděli, jak obléhatelé rozsekali Mathyse na kusy a jeho hlavu pak narazili na kůl.

Mathysovým nástupcem se stal Jan z Leidenu a dostal jméno Jan, král münsterských novokřtěnců. Tento muž se snažil vyřešit nerovnováhu mezi pohlavími — ve městě totiž bylo daleko více žen než mužů —, a vybízel proto muže, aby si brali tolik manželek, kolik si jen přáli. Takové byly extrémy v münsterském novokřtěneckém království: cizoložství a smilstvo se trestalo smrtí, zatímco polygamie byla nejen trpěna, ale lidé k ní byli dokonce vybízeni. Sám král Jan si vzal šestnáct manželek. Když ho jedna z nich, Else Wandschererová, požádala o dovolení opustit město, byla veřejně sťata.

Obklíčení trvalo čtrnáct měsíců, až do června 1535, kdy město bylo nakonec dobyto. Zkáza, jakou tehdy Münster utrpěl, snese srovnání jen s tím, co toto město zažilo později za druhé světové války. Rothmann unikl, ale král Jan a další dva přední novokřtěnci byli zajati, mučeni a popraveni. Jejich těla byla umístěna do klecí a zavěšena na věži chrámu sv. Lamberta. Mělo to „sloužit jako úděsná výstraha všem případným rušitelům pořádku,“ vysvětluje pan Seifert. Ano, vměšování se do politiky mělo kruté následky.

Co se stalo s dalšími novokřtěneckými komunami? Několik následujících let byli novokřtěnci po celé Evropě pronásledováni. Někteří novokřtěnci byli sice bojovní, ale většina jich lpěla na svých pacifistických zásadách. Během doby se vedení novokřtěnců ujal bývalý kněz Menno Simons. Novokřtěnci se později stali známými jako mennonité, ale bývají označováni i jinými jmény.

Tři klece

Novokřtěnci byli v podstatě zbožní lidé, kteří se snažili držet se biblických zásad. Avšak radikálové v Münsteru vedli své stoupence tak, že tamější novokřtěnci ztratili tento cíl ze zřetele a zabředli do politiky. Hnutí se pak stalo revoluční silou. Tato skutečnost měla katastrofální následky jak pro novokřtěnecké hnutí, tak i pro středověké město Münster.

Od té doby uplynulo už téměř 500 let, ale návštěvníci stále ještě uvidí v centru města památku, která jim tyto úděsné události připomene. Co to je? Jsou to ony tři železné klece, které visí na chrámové věži.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 13]

Král Jan byl mučen, popraven a pak zavěšen na věži chrámu sv. Lamberta