„Smrt je pohlcena navždy“

PŘEDSTAVTE si, že byste místo o dívce, která si vzala život, četli v novinách titulek, jenž je v nadpise tohoto článku. Takové tvrzení samozřejmě žádné noviny nikdy otisknout nemohly. Ale ta slova se skutečně objevují v jedné knize, která je stará tisíce let — v Bibli.

V Písmu jsou otázky související se smrtí jasně vysvětleny. Bible nejen odhaluje, proč člověk umírá, ale navíc ukazuje, v jakém stavu mrtví lidé jsou, a říká, že pro naše drahé zemřelé existuje naděje. A mluví také o významné době, kdy bude možné prohlásit: „Smrt je pohlcena navždy.“ (1. Korinťanům 15:54)

Bible smrt nepopisuje nějakými tajuplnými výrazy, ale mluví o ní v běžných pojmech. Opakovaně ji například přirovnává k ‚usnutí‘ a o mrtvých říká, že „spí ve smrti“. (Žalm 13:3; 1. Tesaloničanům 4:13; Jan 11:11–14) Také se o smrti zmiňuje jako o ‚nepříteli‘. (1. Korinťanům 15:26) Ještě důležitější je, že díky Bibli můžeme pochopit, v čem se smrt podobá usnutí, proč vůbec lidé umírají, a také to, jak bude nakonec tento nepřítel poražen.

Proč umíráme?

První biblická kniha popisuje, že Bůh vytvořil prvního člověka Adama a umístil ho do rajského domova. (1. Mojžíšova 2:7, 15) Na počátku svého života dostal Adam několik úkolů, a kromě toho jeden přísný zákaz. O jistém stromě v zahradě Eden mu Bůh řekl: „Z toho jíst nebudeš, neboť v den, kdy z něho pojíš, určitě zemřeš.“a (1. Mojžíšova 2:17) Smrt tedy nebyla nevyhnutelná, což Adam chápal. Věděl, že smrt je přímým důsledkem přestoupení Božího zákona.

Adam s Evou žel neposlechli. Svévolně nerespektovali vůli svého Stvořitele, a museli za to nést následky. Poté, co Bůh ukázal, k čemu jejich hřích povede, řekl Adamovi: „Jsi . . . prach a do prachu se vrátíš.“ (1. Mojžíšova 3:19) Adam a Eva získali těžkou vadu — stali se nedokonalými. A tato nedokonalost neboli hříšnost pak vedla k jejich smrti.

Tato vada — hřích — se také přenesla na jejich potomky, tedy na celý lidský rod. V jistém smyslu byla tato vada jako dědičná choroba. Nejenže sám Adam ztratil možnost žít věčně, ale také přenesl nedokonalost na své potomstvo. Lidská rodina se dostala do zajetí hříchu. Bible píše: „Proto právě jako skrze jednoho člověka vstoupil do světa hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ (Římanům 5:12)

‚Do světa vstoupil hřích‘

Tuto dědičnou vadu nelze pozorovat pod mikroskopem. Slovo „hřích“ se vztahuje na mravní a duchovní nedostatečnost, kterou jsme zdědili po našich prvních rodičích a která má i fyzické následky. Bible však ukazuje, že Bůh poskytl východisko. Apoštol Pavel vysvětluje: „Mzda, kterou platí hřích, je . . . smrt, ale dar, který dává Bůh, je věčný život skrze Krista Ježíše, našeho Pána.“ (Římanům 6:23) Ve svém prvním dopise Korinťanům ujistil Pavel čtenáře o něčem, co považoval za důležité. Napsal: „Právě jako v Adamovi všichni umírají, tak i v Kristu budou všichni oživeni.“ (1. Korinťanům 15:22)

Klíčovou úlohu v odstranění hříchu a smrti má tedy zjevně Ježíš Kristus. On sám řekl, že přišel na zem, aby „dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé“. (Matouš 20:28) Situaci bychom mohli přirovnat k únosu, při němž je propuštění rukojmích podmíněno tím, že za ně bude zaplaceno stanovené výkupné. Tím výkupným, které nás může osvobodit od hříchu a smrti, je Ježíšův dokonalý lidský život.b (Skutky 10:39–43)

Bůh opatřil výkupné tím, že Ježíše poslal na zem, aby zde obětoval svůj život. „Bůh . . . tak velice miloval svět, že dal svého jediného zplozeného Syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zahuben, ale měl věčný život.“ (Jan 3:16) Než Kristus zemřel obětní smrtí, ‚vydával svědectví o pravdě‘. (Jan 18:37) A v průběhu své veřejné služby využil různé události k tomu, aby odhalil pravdu o smrti a o tom, co je po ní.

„Děvčátko . . . spí“

V době, kdy žil Ježíš na zemi, pro něj nebyla smrt ničím neznámým. Pociťoval zármutek kvůli smrti svých blízkých a jasně si uvědomoval, že on sám zemře nepřirozenou smrtí. (Matouš 17:22, 23) Pravděpodobně několik měsíců před tím, než byl Ježíš popraven, zemřel jeho blízký přítel Lazar. Na základě této události můžeme pochopit, jak Ježíš na smrt pohlížel.

Krátce poté, co se Ježíš dozvěděl o Lazarově smrti, řekl: „Náš přítel Lazar si šel odpočinout, ale cestuji tam, abych ho probudil ze spánku.“ Učedníci se domnívali, že pokud si Lazar pouze musel odpočinout, brzy se mu bude dařit lépe. Ježíš tedy otevřeně prohlásil: „Lazar zemřel.“ (Jan 11:11–14) Z toho je patrné, že Ježíš se na smrt díval tak, jako by šlo o usnutí. Pochopit, co je po smrti, je pro nás obtížné, ale spánek pochopit dokážeme. Během kvalitního nočního spánku nevnímáme čas ani to, co se děje okolo nás, protože jsme ve stavu, kdy si po přechodnou dobu nic neuvědomujeme. A přesně tak Bible vysvětluje stav, v němž jsou mrtví. V Kazateli 9:5 je napsáno: „Pokud jde o mrtvé, ti si neuvědomují naprosto nic.“

Ježíš měl ještě jiný důvod, proč stav, v němž jsou mrtví lidé, přirovnal ke spánku. Zesnulí lidé totiž mohou být opět vzbuzeni, a to Boží mocí. Při jedné příležitosti Ježíš navštívil dům jistých manželů zlomených žalem nad tím, že právě zemřela jejich dcerka. „Děvčátko nezemřelo, ale spí,“ řekl Ježíš. Pak k děvčátku přistoupil, uchopil je za ruku a ono „vstalo“, což znamená, že vstalo z mrtvých. (Matouš 9:24, 25)

Ježíš přivedl zpět k životu i svého mrtvého přítele Lazara. Než však tento zázrak vykonal, utěšoval Lazarovu sestru Martu těmito slovy: „Tvůj bratr vstane.“ Marta s přesvědčením odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.“ (Jan 11:23, 24) Zjevně tedy očekávala, že všichni Boží služebníci budou v určitém období v budoucnosti vzkříšeni.

Co přesně vzkříšení znamená? Řecké slovo překládané jako vzkříšení (a·naʹsta·sis) doslova znamená „vstání“. Označuje zmrtvýchvstání. Někomu to může připadat neuvěřitelné. Nicméně poté, co Ježíš řekl, že mrtví uslyší jeho hlas, dodal: „Nedivte se tomu.“ (Jan 5:28) Případy, kdy Ježíš zde na zemi někoho vzkřísil, nám dávají jistotu, že biblický slib se splní a že mrtví lidé, kteří jsou v Boží paměti, budou ze svého dlouhého „spánku“ probuzeni. Ve Zjevení 20:13 jsou zapsána prorocká slova: „Moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, a smrt a hádes [společný hrob lidstva] vydaly mrtvé, kteří byli v nich.“

Budou tito mrtví lidé vzkříšeni jen proto, aby zase zestárli a zemřeli, jako tomu bylo v případě Lazara? Ne, tak to Bůh nezamýšlí. Bible nás ujišťuje, že přijde doba, kdy „smrt již nebude“, a nikdo již tedy nebude stárnout ani umírat. (Zjevení 21:4)

Smrt je nepřítel. Lidský rod má i mnoho dalších nepřátel, kteří působí hodně utrpení — například nemoci a stáří. Podle svého slibu Bůh všechny tyto nepřátele přemůže a nakonec vynese rozsudek i nad největším nepřítelem lidstva: „Jako poslední nepřítel má být přivedena vniveč smrt.“ (1. Korinťanům 15:26)

Až bude tento slib naplněn, lidé se budou radovat z dokonalého života a nebude jim v tom bránit ani hřích, ani smrt. Do té doby se můžeme utěšovat vědomím, že naši blízcí, kteří zemřeli, jen odpočívají, a pokud jsou v Boží paměti, budou v určeném čase vzkříšeni.

Kdo chápe, co je po smrti, může mít smysluplný život

Člověk, který dobře porozumí tomu, co je po smrti, a také tomu, jakou mají mrtví lidé naději, může změnit svůj pohled na život. Když bylo Ianovi, o němž byla zmínka v předchozím článku, přes dvacet let, dozvěděl se, co o smrti říká Bible. „Vždycky jsem tak trochu doufal, že můj otec někde je,“ říká, „takže když jsem zjistil, že zkrátka jen spí ve smrti, nejdřív mě to rozesmutnilo.“ Jakmile se však Ian dočetl o Božím slibu, že mrtví budou vzkříšeni, nadchlo ho, že by svého otce mohl znovu vidět. „Snad poprvé v životě jsem pocítil vnitřní klid,“ vzpomíná. Přesné porozumění otázce smrti mu dalo pokoj mysli, takže začal vést klidnější život.

Clive a Brenda ztratili svého jedenadvacetiletého syna Stevena při vážné autonehodě popsané v minulém článku. Věděli sice, co o smrti říká Bible, ale přesto byli touto náhlou ztrátou zcela zdrceni. Smrt je totiž nepřítel a způsobuje hluboký zármutek. To, že Clive s Brendou věděli z Písma o tom, v jakém stavu jsou mrtví, však nakonec jejich žal zmírnilo. Brenda říká: „Pochopení toho, co je po smrti, nám umožnilo, abychom se z této rány vzpamatovali a šli dál. Samozřejmě neuplyne den, abychom nemysleli na dobu, kdy se Steven ze svého hlubokého spánku probudí.“

„Smrti, kde je tvé žihadlo?“

Je zřejmé, že rozumíme-li tomu, v jakém stavu jsou mrtví, pomáhá nám to, abychom měli vyrovnaný náhled na život. Smrt nemusí být záhadou. Můžeme žít šťastně a bez chorobného strachu z tohoto všudypřítomného nepřítele. Když si uvědomujeme, že smrt nemusí ukončit náš život jednou provždy, nemáme ani potřebu jen si užívat — nejsme totiž ovládáni myšlenkou, že „život je tak krátký“. Vědomí, že naši blízcí, kteří zemřeli a jsou v Boží paměti, spí a čekají na vzkříšení, nám může dodávat útěchu a chuť do života.

Ano, můžeme se s důvěrou dívat do budoucnosti a těšit se na dobu, kdy Jehova Bůh, Dárce života, pohřbí smrt navždy. Představte si tu obrovskou radost, až se budeme moci právem zeptat: „Smrti, kde je tvé vítězství? Smrti, kde je tvé žihadlo?“ (1. Korinťanům 15:55)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 5]

Neposlušnost Adama a Evy vedla ke smrti

[Obrázek na straně 6]

Ježíš uchopil mrtvou dívku za ruku a dívka vstala

[Obrázek na straně 7]

Mnoho lidí očekává dobu, kdy jejich milovaní, kteří zemřeli, budou vzbuzeni ze spánku, podobně jako byl vzbuzen Lazar