Životní příběh

Jehova se mi dal najít

VYPRÁVÍ FLORENCE CLARKOVÁ

Držela jsem svého smrtelně nemocného manžela za ruku. Jako anglikánka jsem se modlila k Bohu o to, aby se můj manžel uzdravil, a slibovala jsem, že pokud manžel nezemře, budu Boha hledat tak dlouho, dokud jej nenajdu. A pak mu budu patřit.

NARODILA jsem se jako Florence Chulungová dne 18. září 1937 v Oombulgurri, vesnici domorodých Austrálců ležící na Kimberleyské plošině v Západní Austrálii.

Na své dětství mám krásné vzpomínky. Byly to bezstarostné dny naplněné štěstím. V misijní stanici jsem se dozvěděla některé základní věci o Bohu a o Bibli, ale křesťanským zásadám mě učila matka. Pravidelně mi četla Bibli a já jsem si už jako malé děvče zamilovala duchovní věci. Také jsem obdivovala svou tetu, která byla misionářkou své církve. Cítila jsem, že bych jednou chtěla jít v jejích stopách.

V naší vesnici, dříve známé jako Forrest River Mission, bylo možné navštěvovat školu od prvního do pátého ročníku. Chodila jsem do školy jen na dvě hodiny každé dopoledne. Neměla jsem tedy příliš dobré školní vzdělání a mého otce to trápilo. Chtěl, aby jeho děti měly lepší vzdělání, a proto rozhodl, že se z Oombulgurri odstěhujeme do města Wyndham. V den odjezdu jsem byla velmi smutná, ale ve Wyndhamu jsem se po příští čtyři roky, od roku 1949 do roku 1952, mohla účastnit vyučování v plném rozsahu. Za to, že mi otec umožnil získat toto vzdělání, jsem mu vděčná.

Matka pracovala u místního lékaře, a když jsem vychodila v patnácti letech školu, tento lékař mi nabídl místo zdravotní sestry ve wyndhamské nemocnici. Ráda jsem toto zaměstnání přijala, protože v té době člověk o práci skoro nezavadil.

O několik let později jsem se seznámila s Alecem, bělochem, který pracoval na dobytčí farmě. Vzali jsme se roku 1964 a usadili se ve městě Derby, kde jsem pravidelně navštěvovala bohoslužby anglikánské církve. Jednou k nám domů přišli svědkové Jehovovi. Řekla jsem jim, že vůbec nemám zájem, a požádala jsem je, aby k nám už nechodili. Jedna věc, kterou mi řekli, mě však zaujala. Byla to myšlenka, že Bůh má osobní jméno Jehova.

„To se nemůžete modlit sama?“

V roce 1965 začaly velké potíže. Můj manžel třikrát utrpěl poměrně vážný úraz — dvakrát při práci s koněm a jednou v autě. Naštěstí se pokaždé zotavil a vrátil se do zaměstnání. Brzy však při práci s koněm přišel k úrazu znovu. Tentokrát utrpěl vážná poranění hlavy. Když jsem dorazila do nemocnice, lékař mi řekl, že můj manžel umírá. Byla jsem zničená. Jedna sestřička poprosila místního kněze, aby za mnou přišel, ale on odpověděl: „Teď ne. Přijdu zítra.“

Přála jsem si, aby byl kněz po mém boku a modlil se se mnou, a to jsem také řekla jeptišce. Ona mi však odpověděla: „Co se vám nelíbí? To se nemůžete modlit sama?“ Začala jsem se tedy modlit o pomoc k sochám v kostele — ale nebylo to nic platné. Zdálo se, že můj manžel je na tom stále hůře. Říkala jsem si: ‚Co budu dělat, když mi manžel zemře?‘ Dělala jsem si také starosti o naše tři děti — Christine, Nanette a Geoffreyho. Jaký budou mít bez otce život? O tři dny později se manžel naštěstí probral z bezvědomí a 6. prosince 1966 byl z nemocnice propuštěn.

Manžel se sice zotavil velmi dobře, ale při úrazu došlo k poškození mozku. Alec částečně ztratil paměť a navíc byl teď násilnický a náladový. Nevěděl si rady s dětmi, a když na něco nereagovaly tak, jak by to udělali dospělí, byl agresivní. Bylo velmi těžké se o něj starat. Musela jsem dělat prakticky všechno za něj. Dokonce jsem ho znovu učila číst a psát. Věnovat se manželovi a zároveň obstarávat domácnost pro mě znamenalo velké vypětí a to si nakonec vybralo svou daň. Nervově jsem se zhroutila. Sedm let po manželově úrazu jsme se dohodli, že budeme nějaký čas žít odděleně, abych se mohla dát zdravotně do pořádku.

Spolu s dětmi jsem se přestěhovala na jih, do města Perth. Už předtím začala moje sestra, která žila v malém městě Kununurra v Západní Austrálii, studovat Bibli se svědky Jehovovými. V knize Pravda, která vede k věčnému životua mi jednou ukázala obrázek pozemského ráje, který je slíben v Bibli. Také mi pomocí této publikace vysvětlila, že Bůh se jmenuje Jehova. A to se mi velmi líbilo. V mé církvi mi o těchto věcech nikdo nic neřekl, a tak jsem se rozhodla, že zatelefonuji svědkům Jehovovým, hned jak se usadím v Perthu.

Byla jsem však stále na vážkách. Pak jednoho večera zazvonil zvonek. Syn šel otevřít a za chvíli přiběhl zpátky a hlásil: „Mami, přišli ti lidé, o kterých si říkala, že jim zatelefonuješ.“ Byla jsem tím trochu překvapená, a tak jsem odpověděla: „Pověz jim, že nejsem doma!“ Jenže syn odpověděl: „Víš přece, že nemám lhát, mami.“ Zastyděla jsem se a šla ke dveřím. Když jsem se s příchozími zdravila, z výrazu v jejich tváři bylo vidět, že jsou trochu zmatení. Přišli totiž za člověkem, který se mezitím odstěhoval. Pozvala jsem je dál a začala je bombardovat otázkami. Dostala jsem od nich uspokojivé odpovědi z Bible.

Následující týden jsem začala se svědky pravidelně studovat Bibli. Sloužila nám k tomu kniha Pravda, která vede k věčnému životu. Studium ve mně opět probudilo lásku k duchovním věcem. Za dva týdny jsem se zúčastnila Slavnosti na památku Kristovy smrti. Začala jsem každou neděli chodit na shromáždění a zanedlouho jsem se účastnila i shromáždění v týdnu. O tom, co jsem se dozvídala, jsem mluvila s druhými. Když jsem jim pomáhala poznat biblické pravdy, zjistila jsem, že mi tato činnost po duševní i citové stránce prospívá. O šest měsíců později jsem byla na oblastním sjezdu v Perthu pokřtěna.

Dále jsem dělala duchovní pokroky a díky tomu jsem si uvědomila, že Jehova považuje manželství za posvátné. Mimo jiné jsem pochopila zásadu uvedenou v 1. Korinťanům 7:13, kde je řečeno: „Žena, která má nevěřícího manžela, a on je přesto svolný s ní bydlet, ať neopouští svého manžela.“ Tento verš mě podnítil k tomu, abych se vrátila k Alecovi.

Návrat do Derby

Do Derby jsem se vrátila 21. června 1979, tedy více než pět let poté, co jsem od manžela odešla. Měla jsem samozřejmě smíšené pocity a nevěděla jsem, jak bude na můj návrat reagovat. K mému překvapení byl rád, že jsem zpátky, i když na něm bylo vidět zklamání z toho, že jsem se stala svědkem Jehovovým. Hned navrhoval, abych obnovila spojení s jeho církví, k níž jsem patřila, než jsem odjela do Perthu. Vysvětlila jsem mu, že to nemohu udělat. Upřímně jsem se snažila projevovat mu úctu, která mu jako hlavě rodiny náleží, a být co nejlepší křesťanskou manželkou. Pokoušela jsem se s ním mluvit o Jehovovi a o jeho nádherných slibech do budoucnosti, ale bez výsledku.

Po čase se však Alec s mým novým způsobem života smířil, a dokonce mě začal finančně podporovat, takže jsem se mohla později účastnit jak krajských a oblastních sjezdů, tak i každotýdenních shromáždění. Velkou radost mi udělalo, když mi pořídil auto, abych ho mohla používat v křesťanské službě. V odlehlé části Austrálie, kde žijeme, je auto neocenitelným pomocníkem. Často se stávalo, že u nás několik nocí přespali různí bratři a sestry včetně našeho krajského dozorce. Díky tomu se Alec seznámil s různými svědky a zdálo se, že si jejich společnost oblíbil.

Cítila jsem se jako Ezekiel

Těšila jsem se sice z návštěv bratrů a sester, ale musela jsem překonat jednu překážku. Byla jsem jediným svědkem Jehovovým v celém Derby. Nejbližší sbor se scházel ve městě Broome vzdáleném 220 kilometrů. Rozhodla jsem se proto, že vynaložím své síly pro kázání dobré zprávy. S Jehovovou pomocí jsem se připravila a začala vydávat svědectví dům od domu. Byl to pro mě obtížný úkol ale stále jsem měla na mysli slova apoštola Pavla, který řekl: „Ke všemu mám sílu mocí toho, kdo mi sílu předává.“ (Filipanům 4:13)

Místní duchovní nebyli mou činností právě nadšeni a zvláště jim vadilo, že vydávám svědectví jiným Austrálcům. Snažili se mi nahnat strach a od kázání mě odradit. Svým odporem však dosáhli jen toho, že jsem byla ještě odhodlanější pokračovat dál. Pravidelně jsem se modlila k Jehovovi o pomoc a často jsem si připomínala povzbuzující slova, která Bůh řekl Ezekielovi: „Pohleď, učinil jsem tvůj obličej přesně tak tvrdý jako jejich obličeje a tvé čelo přesně tak tvrdé jako jejich čela. Jako diamant, tvrdší než pazourek, jsem učinil tvé čelo. Nebudeš se jich bát a jejich obličejů se nezděsíš.“ (Ezekiel 3:8, 9)

Několikrát se stalo, že ke mně v obchodě přistoupili dva muži z jisté náboženské skupiny a začali se mi halasně vysmívat, aby upoutali pozornost ostatních zákazníků. Ale já jsem si těch posměvačů nevšímala. Jednou jsem byla na opětovné návštěvě u jedné zájemkyně, když přišel duchovní místní církve a obvinil mě, že nevěřím v Ježíše. Vytrhl mi z rukou Bibli, mával mi s ní před obličejem a pak mi ji strčil zpátky do ruky. Podívala jsem se mu zpříma do očí a klidným, ale pevným hlasem jsem citovala Jana 3:16 a ujistila jsem ho, že v Ježíše věřím. Moje přesvědčivá odpověď ho zaskočila, takže už neřekl ani slovo a odešel.

Kázání mezi Austrálci, kteří žili v Derby a okolí, bylo velmi příjemné. V jedné vesnici se mi sice tamní kněz snažil v kázání bránit, ale byl přeložen, takže jsem mohla biblické poselství místním obyvatelům předat. Vždycky jsem si přála být misionářkou jako moje teta, a teď jsem skutečně vykonávala misionářskou činnost a pomáhala jsem druhým učit se o Božím slově. Mezi Austrálci se našlo mnoho lidí, kteří na moje kázání reagovali příznivě, a zahájila jsem několik biblických studií.

Je postaráno o mé duchovní potřeby

Celých pět let jsem byla v Derby jediným Jehovovým svědkem. Neměla jsem možnost čerpat povzbuzení z pravidelného shromažďování se spoluvěřícími, a tak nebylo snadné udržet si duchovní sílu. Jednou na mě zvlášť dolehla sklíčenost. Šla jsem se projet autem, a když jsem se pozdě odpoledne vrátila domů, čekala tam na mě jedna sestra a jejích sedm dětí. Přijeli až z dalekého Broomu, aby mi přivezli zásilku literatury ze sboru. Od té doby za mnou tato sestra, Betty Butterfieldová, jezdila každý měsíc a strávila se mnou vždy celý víkend. Chodily jsme spolu do kazatelské služby a také jsme si u mě doma společně probíraly Strážnou věž. Já jsem zase jezdila jednou měsíčně za ní do Broomu.

Bratři z Broomu mi hodně pomáhali. Občas podnikli dlouhou cestu do Derby a podpořili mě ve svědecké službě. Vybízeli všechny bratry a sestry z okolních měst, aby se u mě zastavili, kdyby měli přes Derby cestu, a šli se mnou kázat. Takoví návštěvníci mi pak také vozili kazety s nahranými veřejnými přednáškami a někteří si se mnou prostudovali Strážnou věž. Tyto krátké návštěvy mi přinášely velké povzbuzení.

Další pomoc

Velkou podporou mi také po několik let byli Arthur a Mary Willisovi, důchodci z jižní části Západní Austrálie, kteří za mnou v chladnějším období roku vždy na tři měsíce přijeli. Bratr Willis vedl většinu shromáždění a organizoval naši kazatelskou službu. Cestovali jsme společně do vzdálenějších oblastí Kimberleyské plošiny a tam jsme navštěvovali dobytčí farmy. Pokaždé, když bratr a sestra Willisovi odjeli, hodně se mi po nich stýskalo.

Na sklonku roku 1983 jsem nakonec dostala radostnou zprávu, že se do Derby stěhují Danny a Denise Sturgeonovi se svými čtyřmi syny. Od jejich příjezdu jsme pravidelně pořádali týdenní shromáždění a chodili spolu do kazatelské služby. V roce 2001 vznikl ve městě sbor. Dnes má tento duchovně silný sbor 24 zvěstovatelů Království, a duchovní péči nám v něm poskytují dva starší a jeden služební pomocník. Někdy se nás na shromáždění sejde i třicet.

Když se dnes ohlížím zpět, uvědomuji si, jak mi Jehova pomáhal, abych mu sloužila, a to mě vždy zahřeje u srdce. Manžel sice mou víru dosud nesdílí, ale v jiných směrech mě dál podporuje. Z mých nejbližších příbuzných se pět lidí stalo pokřtěnými svědky Jehovovými — mé dvě dcery, dvě vnučky a neteř. S několika dalšími příbuznými je vedeno biblické studium.

Jsem velmi vděčná, že se mi Jehova dal najít. Rozhodně mu chci patřit navždy. (Žalm 65:2)

[Poznámka pod čarou]

[Mapa a obrázky na straně 15]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

AUSTRÁLIE

Wyndham

Kimberleyská plošina

Derby

Broome

Perth

[Podpisky]

Klokan a lyrochvost: Lydekker; koala: Meyers

[Obrázek na straně 14]

Zdravotní sestrou ve wyndhamské nemocnici, rok 1953

[Obrázek na straně 15]

Sbor v Derby, rok 2005