Ovládej hněv a tak „přemáhej zlo“

„Sami se nemstěte, milovaní . . . Neustále přemáhej zlo dobrem.“ (ŘÍM. 12:19, 21)

1, 2. V čem dala dobrý příklad jedna skupina svědků?

SKUPINA třiceti čtyř svědků Jehovových letěla na zasvěcení odbočky, ale kvůli technickým problémům cesta trvala nečekaně dlouho. Plánovaná hodinová zastávka na doplnění paliva se protáhla na nekonečných 44 hodin. Cestující navíc čekali v náročných podmínkách, protože na odlehlém letišti nebylo dost jídla, pití ani vhodná sociální zařízení. Mnozí z nich ztratili nervy a začali personálu letiště vyhrožovat. Naši bratři a sestry však zůstali klidní.

² Nakonec svědkové dorazili do cíle, takže stihli poslední část programu. Přestože byli unavení, zdrželi se ještě dlouho po závěrečné modlitbě a povídali si s místními bratry. Později se dozvěděli, že jejich příkladná trpělivost a sebeovládání nezůstaly bez povšimnutí. Jeden muž, který cestoval stejným letadlem, totiž zástupcům dopravní společnosti řekl: „Kdyby mezi pasažéry nebylo těch třicet čtyři křesťanů, došlo by na letišti k výtržnostem.“

Proč mají lidé sklon k hněvu

3, 4. (a) Jaký dopad má hněv a násilí na lidskou společnost a odkdy to tak je? (b) Mohl Kain svůj hněv ovládnout? Vysvětlete to.

³ V tomto zlém světě je běžné, že se lidé dostávají do stresu, a proto mohou pociťovat hněv. (Kaz. 7:7) Hněv často plodí nenávist, nebo dokonce násilí. Příkladem jsou mezinárodní konflikty, občanské války a také rozbroje, které v důsledku napjatých vztahů vznikají přímo v rodinách. Hněv a násilí provázejí lidskou společnost odedávna. Už Kain, první syn Adama a Evy, v hněvu zabil svého mladšího bratra Abela, na kterého žárlil. Přitom ho Jehova varoval, aby své emoce ovládl, a slíbil mu, že v tom případě mu požehná. (Přečti 1. Mojžíšovu 4:6–8.)

⁴ Ačkoli Kain zdědil nedokonalost, měl v této situaci na vybranou. Mohl se rozhodnout, že hněv ovládne. Proto za svůj násilný skutek jednoznačně nesl odpovědnost. Také v našem případě může nedokonalost přispívat k tomu, že je někdy těžké zachovat chladnou hlavu nebo zkrotit hněv dřív, než uděláme něco nesprávného. V těchto ‚kritických časech‘ na nás silně působí i další negativní vlivy, které vyvolávají napětí. (2. Tim. 3:1) Například se můžeme dostat pod tlak v důsledku ekonomických těžkostí. Policie a poradenské instituce zjišťují, že s prohlubující se ekonomickou krizí vzrůstá počet případů agresivního chování a domácího násilí.

5, 6. Jak na hněv pohlíží většina lidí a jak by nás to mohlo ovlivnit?

⁵ Kromě toho často přicházíme do styku s lidmi, kteří ‚milují sami sebe‘ a jsou „domýšliví“, nebo dokonce „suroví“. Snadno se může stát, že takové špatné vlastnosti začneme přejímat a budeme mít sklon k hněvu. (2. Tim. 3:2–5) Vždyť mnoho filmů a televizních pořadů vytváří v lidech dojem, že pomsta je něco ušlechtilého a že řešit problémy násilnou cestou je normální a spravedlivé. Děj se obvykle odvíjí tak, aby diváci s napětím očekávali okamžik, kdy padouch dostane, co si zaslouží — což většinou znamená, že ho kladný hrdina sprovodí ze světa.

⁶ Takové příběhy neučí lidi Božímu způsobu uvažování, ale propagují „ducha světa“ a tím i ducha jeho hněvivého panovníka Satana. (1. Kor. 2:12; Ef. 2:2; Zjev. 12:12) Tento duch vychází vstříc touhám nedokonalého těla a je v přímém protikladu k Božímu svatému duchu a jeho ovoci. Jednou ze základních myšlenek křesťanského učení totiž je neodplácet zlé zlým, ani když nás někdo provokuje. (Přečti Matouše 5:39, 44, 45.) Jak tedy můžeme Ježíšovo učení uplatňovat důsledněji?

Dobré a špatné příklady

 7. K čemu vedlo to, že Simeon a Levi neovládli hněv?

⁷ Bible nám na mnoha místech radí, abychom hněv ovládali. Také názorně ukazuje, k čemu může vést, když hněv budeme nebo naopak nebudeme krotit. Podívejme se například, co se stalo, když se Jákobovi synové Simeon a Levi rozhodli pomstít za to, že Šekem znásilnil jejich sestru Dinu. V Bibli čteme, že „byli zraněni ve svých citech a velmi se rozhněvali“. (1. Mojž. 34:7) Jákobovi synové pak zaútočili na Šekemovo město, vydrancovali ho a ženy s dětmi odvedli jako zajatce. To vše zřejmě udělali nejen kvůli Dině, ale také proto, že byli pyšní a měli pocit, že Šekemův čin si nemohou nechat líbit. Pokládali ho za urážku sebe samotných i svého otce. Jak se však Jákob na jejich jednání díval?

 8. Co se můžeme ze zprávy o Simeonovi a Levim naučit ohledně pomstychtivosti?

⁸ Ačkoli Jákob musel být hluboce zarmoucen tím, co Dinu potkalo, pomstychtivé jednání svých synů odsoudil. Simeon a Levi svou chybu neuznali a snažili se ospravedlnit. Prohlásili: „Měl by někdo zacházet s naší sestrou jako s nějakou prostitutkou?“ (1. Mojž. 34:31) Tím však věc nebyla vyřízena, protože s jejich činem nesouhlasil ani Jehova. O mnoho let později Jákob předpověděl, že kvůli násilnostem, kterých se Simeon a Levi v hněvu dopustili, budou jejich potomci rozptýleni mezi izraelské kmeny. (Přečti 1. Mojžíšovu 49:5–7.) Za to, že neovládli svůj hněv, si tedy vysloužili nelibost svého otce i Boha.

 9. Kdy David málem neovládl hněv?

⁹ Král David jednal úplně jinak. I když měl mnohokrát příležitost pomstít se, nevyužil toho. (1. Sam. 24:3–7) Jednou však hněv málem neovládl. Stalo se totiž, že jeden bohatý člověk, který se jmenoval Nabal, zahrnul nadávkami Davidovy muže, přestože předtím chránili jeho stáda a pastýře. David tím byl dotčen, možná hlavně kvůli svým mužům, a rozhodl se pro odvetu — chystal se zaútočit na Nabalovu domácnost. Ještě když byl na cestě, jeden sluha o tom informoval Nabalovu rozvážnou manželku Abigail a prosil ji, aby něco udělala. Ona neprodleně připravila velký dar a šla Davidovi naproti. Pokorně se mu omluvila za Nabalovu neurvalost a apelovala na Davidovu bázeň před Jehovou. David se uklidnil a řekl: „Požehnaná buď ty, která jsi mě dnes zadržela, abych se neprovinil krví.“ (1. Sam. 25:2–35)

Křesťanský přístup k problémům

10. Proč by se křesťané neměli mstít?

¹⁰ Z toho, co v Bibli čteme o Simeonovi a Levim a o Davidovi a Abigail, je jednoznačně vidět, že Jehova odsuzuje neovládaný hněv a násilí a že naopak žehná snahám o pokojné řešení problémů. Apoštol Pavel napsal: „Je-li to možné, pokud to závisí na vás, buďte pokojní vůči všem lidem. Sami se nemstěte, milovaní, ale dejte místo zlobě; neboť je napsáno: ‚Pomsta je má; já oplatím, říká Jehova.‘ Ale ‚je-li tvůj nepřítel hladový, nakrm ho; je-li žíznivý, dej mu něco napít; vždyť tímto jednáním nakupíš žhavé uhly na jeho hlavu‘. Nedej se přemoci zlem, ale neustále přemáhej zlo dobrem.“ (Řím. 12:18–21)a

11. Co jedné sestře pomohlo, aby se naučila ovládat hněv?

¹¹ Tuto radu můžeme uplatnit v mnoha situacích. Jedna sestra si například sborovému staršímu stěžovala na svoji novou vedoucí. Tvrdila o ní, že je nespravedlivá a nepříjemná. Byla na ni tak rozzlobená, že chtěla podat výpověď. Starší jí však řekl, aby nejednala ukvapeně. Pochopil, že sestra k napjaté situaci přispívá tím, že na špatné zacházení reaguje hněvivě. (Tit. 3:1–3) Upozornil ji, že i kdyby si našla jinou práci, zřejmě by musela se svým postojem něco udělat. Doporučil jí, aby uplatnila Ježíšovu radu a chovala se k vedoucí tak, jak by chtěla, aby ona jednala s ní. (Přečti Lukáše 6:31.) Sestra slíbila, že to vyzkouší. K čemu to vedlo? Časem se vedoucí začala chovat přívětivěji, a dokonce sestře poděkovala za její práci.

12. Proč mohou neshody mezi křesťany být zvlášť bolestné?

¹² Když na nelaskavé chování narazíme vně křesťanského sboru, asi nás to nepřekvapí. Víme, že dokud žijeme v Satanově systému, budeme se často setkávat s křivdami a budeme se muset hodně snažit, aby nás jednání zlých lidí nepopouzelo k hněvu. (Žalm 37:1–11; Kaz. 8:12, 13; 12:13, 14) Mnohem bolestnější však může být, když máme problémy s někým ze sboru. Jedna křesťanka vzpomíná: „Když jsem poznávala pravdu, nejtěžší pro mě bylo smířit se s tím, že Jehovovi služebníci nejsou dokonalí.“ Vyšli jsme z chladného, bezcitného světa, a tak doufáme, že všichni bratři a sestry si budou projevovat křesťanskou laskavost. Když tedy někdo ze spoluvěřících není ohleduplný nebo se nezachová jako křesťan, může nás to ranit či pobouřit, a to zvlášť pokud jde o někoho, kdo má ve sboru výsady. Možná si řekneme: Jak se něco takového může dít v Boží organizaci? Pravdou však je, že takové věci se stávaly i mezi pomazanými křesťany v době apoštolů. (Gal. 2:11–14; 5:15; Jak. 3:14, 15) Jak bychom měli reagovat, když se cítíme dotčeni?

13. Proč bychom se měli snažit překonávat neshody a jak to můžeme dělat?

¹³ Sestra, o které jsme se právě zmínili, říká: „Zvykla jsem si modlit se za každého, kdo mi ublíží. Vždycky to pomůže.“ Jak už jsme četli, Ježíš své učedníky vybízel, aby se modlili za ty, kdo je pronásledují. (Mat. 5:44) Oč víc bychom se měli modlit za své duchovní bratry a sestry! Tak jako si rodič přeje, aby se jeho děti měly rády, Jehova si přeje, aby jeho služebníci na zemi spolu dobře vycházeli. Těšíme se na to, že jednou budeme spolu pokojně a šťastně žít navždy, a Jehova nás na tu dobu připravuje už dnes. Chce, abychom společnými silami pracovali na jeho velkém díle. Buďme tedy rozhodnuti, že neshody vyřešíme nebo že přestupky jednoduše přejdeme a bok po boku půjdeme dál. (Přečti Přísloví 19:11.) Když nastanou problémy, neodtahujme se od svých bratrů, ale naopak si vzájemně pomáhejme, abychom zůstali součástí Božího lidu, bezpečně ukryti v Jehovových „věčných pažích“. (5. Mojž. 33:27, Ekumenický překlad)

Když jsme ke všem jemní, přináší to pěkné výsledky

14. Jak se můžeme ubránit Satanovu rozvratnému vlivu?

¹⁴ Satan a démoni nám chtějí bránit v šíření dobré zprávy, a proto cíleně útočí na šťastné rodiny i sbory a snaží se poštvat křesťany proti sobě. Vědí totiž, že takové vnitřní rozbroje působí destruktivně. (Mat. 12:25) Abychom se jejich zlému vlivu ubránili, musíme jednat podle těchto Pavlových slov: „Pánův otrok . . . nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný.“ (2. Tim. 2:24) Pamatujme, že „nezápasíme proti krvi a tělu, ale . . . proti ničemným duchovním silám“. Zvítězit můžeme jen tehdy, když budeme mít na sobě duchovní výzbroj včetně „[výstroje] dobré zprávy o pokoji“. (Ef. 6:12–18)

15. Jak bychom měli reagovat na útoky, které přicházejí od lidí vně křesťanského sboru?

¹⁵ Boží pokojný lid se také stává terčem zlomyslných útoků, které přicházejí zvenčí, od Jehovových nepřátel. Někteří z nich napadají svědky Jehovovy fyzicky. Jiní je pomlouvají v tisku nebo před soudem. Ježíš svým následovníkům řekl, že s odporem mají počítat. (Mat. 5:11, 12) Jak bychom na něj měli reagovat? Nikdy ‚neodplácejme zlé zlým‘, a to ani slovem, ani skutkem. (Řím. 12:17; přečti 1. Petra 3:16)

16, 17. Do jaké nepříjemné situace se dostal jeden sbor?

¹⁶ Ať už proti nám Ďábel zosnuje cokoli, budeme-li ‚přemáhat zlo dobrem‘, může to na druhé zapůsobit příznivě. Podívejme se, co se stalo na jednom z tichomořských ostrovů. Jeden tamní sbor si pronajal sál na Památnou slavnost. Když se o tom dozvěděli představitelé místní církve, naplánovali na stejnou dobu a ve stejném sále svou bohoslužbu a řekli farníkům, aby se tam shromáždili. Přestože policejní náčelník dal představitelům církve pokyn, aby svědkům prostory uvolnili, byl ve stanovenou hodinu sál plný a bohoslužba začala.

¹⁷ Když se policie chystala sál vyklidit, přišel za jedním z našich starších představený té církve a zeptal se ho: „Vy na dnešní večer plánujete nějakou zvláštní akci?“ Bratr mu řekl o Památné slavnosti a on na to reagoval slovy: „Vážně? To jsem nevěděl!“ Nato policista vykřikl: „Vždyť jsme vám to dnes ráno říkali!“ Představený se obrátil na staršího a s úlisným úsměvem se zeptal: „Co teď uděláte? Sál je plný našich lidí. To na ně pošlete policii?“ Vychytrale zinscenoval celou věc tak, aby jako ti nesnášenliví vypadali svědkové. Jak se naši bratři zachovají?

18. Jak bratři na provokaci reagovali a k čemu to vedlo?

¹⁸ Svědkové navrhli, aby církev měla půlhodinovou bohoslužbu, po které začne Památná slavnost. Bohoslužba se sice protáhla, ale když pak farníci odešli, Památná slavnost se přece jen konala. Druhý den vláda nařídila oficiální vyšetřování. Když vyšetřovací výbor zvážil všechna fakta, nařídil církvi oznámit, že příčinou problému nebyli svědkové, ale představený církve. Kromě toho výbor svědkům Jehovovým poděkoval, že v této náročné situaci zachovali klid. To, že se naši bratři snažili být „pokojní vůči všem lidem“, opravdu přineslo dobré ovoce.

19. Co dalšího přispívá k pokojným vztahům?

¹⁹ K pokojným vztahům přispívají také vlídná slova. Následující článek rozebírá, co znamená mluvit vlídně, kdy je to zvlášť vhodné a jak se to můžeme naučit.

[Poznámka pod čarou]

Jak byste to vysvětlili?

• Proč dnes mají lidé takový sklon k hněvu?

• Ze kterých biblických příkladů je vidět, že je důležité hněv ovládat?

• Jak bychom měli reagovat, když nám ublíží někdo ze spoluvěřících?

• Jak bychom měli reagovat na útoky lidí vně křesťanského sboru?

[Obrázek na straně 16]

Simeon a Levi se vracejí domů poté, co dali průchod hněvu

[Obrázky na straně 18]

Když se k druhým chováme laskavě, můžeme je tím obměkčit