Ačkoli zemřel, přece mluví

ABEL pozoruje své stádo ovcí, které se pokojně pase na úbočí. Pak se možná zadívá do dálky, kde je vidět tlumené světlo. Ví, že právě tam se bez přestání otáčí planoucí čepel meče a zabraňuje vstupu do zahrady Eden. Jeho rodiče v ní kdysi žili, ale ani oni, ani jejich děti tam teď nesmějí. Zatímco večerní vánek čechrá Abelovi vlasy, on vzhlédne k nebesům a přemýšlí o svém Stvořiteli. Podaří se někdy překlenout propast, která vznikla mezi člověkem a Bohem? Abel si nepřeje nic jiného.

Abel k nám dnes mluví. Slyšíte ho? Možná si říkáte, že to je nesmysl. Vždyť tento Adamův druhý syn zemřel před dávnou dobou. Jeho tělo se rozpadlo v prach před zhruba 60 stoletími. Bible nám o mrtvých říká, že „si neuvědomují naprosto nic“. (Kazatel 9:5, 10) Navíc v Bibli nenajdeme jediný Abelův výrok. Jak by k nám tedy mohl mluvit?

Apoštol Pavel byl Bohem inspirován, aby o Abelovi řekl toto: „Ačkoli zemřel, přece skrze ni mluví.“ (Hebrejcům 11:4) Skrze co Abel mluví? Skrze svou víru. Abel byl prvním člověkem, který si tuto vynikající vlastnost vypěstoval. Svou víru dal najevo tak mocným způsobem, že jeho příklad je stále živý a slouží jako měřítko pro nás dnes. Pokud se o jeho víře něco dozvíme a budeme se ji snažit napodobit, pak k nám Abel bude skutečně promlouvat, a to velmi působivě.

Jak se ale můžeme poučit z příkladu Abela a jeho víry, když je o něm v Bibli řečeno tak málo? Uvidíme.

Abel se narodil, když se začala psát historie lidstva. Ježíš později řekl, že Abel žil v době „založení světa“. (Lukáš 11:50, 51) Velmi pravděpodobně měl na mysli svět lidí, kteří měli naději na vykoupení z hříchu. I když byl Abel v pořadí čtvrtým člověkem, který na zemi žil, byl z Božího pohledu zřejmě prvním, kdo si zasloužil vykoupení.a Je jasné, že Abel nevyrůstal v těch nejlepších podmínkách.

Přestože svět existoval teprve krátce, lidskou rodinu už zahaloval závoj smutku. Abelovi rodiče Adam a Eva byli jistě krásní a činorodí lidé. Zašli však příliš daleko a uvědomovali si to. Kdysi byli dokonalí a měli vyhlídku na nekončící život. Pak se však proti Jehovovi vzbouřili a byli vyhnáni ze svého rajského domova v zahradě Eden. Tím, že své touhy dali před všechno ostatní, dokonce i před potřeby svých potomků, ztratili dokonalost i vyhlídku na věčný život. (1. Mojžíšova 2:15–3:24)

Pro Adama a Evu byl život mimo zahradu velmi náročný. Když se jim však narodilo první dítě, pojmenovali ho Kain neboli „něco zplozeného“ a Eva prohlásila: „Zplodila jsem muže s Jehovovou pomocí.“ Její slova naznačují, že možná měla na mysli Jehovův slib z Edenu, že jistá žena zplodí „semeno“, které jednoho dne odstraní toho ničemného, jenž Adama a Evu zavedl na scestí. (1. Mojžíšova 3:15; 4:1) Myslela si snad Eva, že je tou ženou z proroctví a že Kain je slíbeným semenem? Pokud ano, hluboce se mýlila.

A co víc, jestliže spolu s Adamem živili v nedokonalém Kainovi během jeho výchovy takové myšlenky, rozhodně mu tím nijak nepomáhali potlačovat sklon k pýše. Po čase se Evě narodil druhý syn, ale při té příležitosti nic tak oslavného neřekla. Pojmenovali ho Abel, což možná znamená „výpar“ nebo „marnost“. (1. Mojžíšova 4:2) Může výběr jména naznačovat, že měli v souvislosti s Abelem menší očekávání? To si můžeme jen domýšlet.

Dnešní rodiče každopádně mohou z tohoto příkladu načerpat cenné poučení. Budete svými slovy a skutky živit ve svých dětech pýchu, ctižádost a sobectví? Nebo je budete učit milovat Jehovu a vytvářet si k němu přátelský vztah? Žel, první rodiče svou odpovědnost nezvládli. Pro jejich potomky však existovala naděje.

Adam své chlapce pravděpodobně učil práci, která byla potřebná k uživení rodiny. Kain se věnoval zemědělství a Abel pastevectví.

Abel však dělal ještě něco mnohem důležitějšího. Během let si vypěstoval víru, nádhernou vlastnost, o které později psal apoštol Pavel. Jen si to představte: Abel ve své rodině neměl nikoho, z koho by si mohl vzít příklad. Jak to, že tedy byl schopný vypěstovat si víru v Jehovu? Podívejme se na tři pevné pilíře, na kterých svou víru postavil.

Jehovova stvořitelská díla.

Je pravda, že Jehova uvalil kletbu na zemskou půdu, která plodila trní a bodláčí, takže bylo těžké zem obdělávat. I přesto štědře produkovala potravu, která Adamovu rodinu udržovala naživu. Navíc na zvířatech včetně ptáků a ryb žádná kletba nebyla, stejně jako nebyla na horách, jezerech, řekách a mořích nebo na obloze, mracích, slunci, měsíci a hvězdách. Ať už se Abel podíval kamkoli, všude viděl důkazy nezměrné lásky, moudrosti a dobroty Jehovy Boha, který všechny ty věci stvořil. (Římanům 1:20) Když o tom s oceněním uvažoval, jistě to posilovalo jeho víru.

Abel si určitě udělal čas na to, aby přemýšlel o Jehovovi. Představte si ho při jeho práci pastýře. Se svým stádem se jistě hodně nachodil. Své mírumilovné ovečky vodil přes kopce a údolí a brodil s nimi řeky — snažil se najít nejšťavnatější pastviny a nejlepší místa k napojení a odpočinku. Ze všech zvířat, která Jehova udělal, se ovce zdály být těmi nejzranitelnějšími. Jako kdyby byly stvořeny tak, že potřebují, aby je člověk vedl a chránil. Uvědomoval si snad Abel, že i on potřebuje vedení, ochranu a péči od někoho daleko moudřejšího a mocnějšího, než je on? Mnoho takových myšlenek bezpochyby vyjádřil v modlitbě a výsledkem bylo, že jeho víra nadále rostla.

Jehovovy sliby.

Adam a Eva svým synům jistě vyprávěli o událostech v zahradě Eden, které vedly k jejich vyhnání. Abel tak rozhodně měl o čem přemýšlet.

Jehova řekl, že země bude prokletá. Když Abel viděl trní a bodláčí, věděl, že se tato slova splnila. Jehova také předpověděl, že Eva bude během těhotenství a porodu prožívat útrapy. Když se rodili Abelovi sourozenci, bezpochyby viděl, že i tato slova se splnila. Jehova navíc předvídal, že Eva bude pociťovat nezdravou touhu po manželově lásce a pozornosti a že Adam zase nad ní bude panovat. I to Abel mohl pozorovat na vlastní oči. Všechna Jehovova slova se prokázala jako naprosto spolehlivá. Abel tak měl dobré důvody pro to, aby důvěřoval Božímu slibu o semeni, které jednoho dne odstraní problémy, jež vznikly v Edenu. (1. Mojžíšova 3:15–19)

Jehovovi služebníci.

Abel ve své rodině neměl žádný dobrý příklad, ale lidé nebyli jedinými inteligentními tvory, kteří tehdy žili na zemi. Když byli Adam s Evou vyhnáni z ráje, Jehova zajistil, aby ani oni, ani nikdo z jejich potomků neměli do zahrady přístup. Ke vchodu proto umístil cherubíny neboli vysoce postavené anděly a meč s planoucí čepelí, který se neustále otáčel. (1. Mojžíšova 3:24)

Abel se jako kluk možná chodil na cherubíny dívat. Měli lidskou podobu a jistě z nich vyzařovala obrovská moc. Bázeň vzbuzující byl určitě i stále se otáčející planoucí meč. Abel neviděl, že by se cherubíni někdy nudili nebo své stanoviště opustili. Den za dnem, rok za rokem, desetiletí za desetiletím tito inteligentní mocní tvorové stáli na stejném místě. Abel se tak dozvěděl, že Jehova má spravedlivé a vytrvalé služebníky. V těchto cherubínech viděl příklad věrnosti a poslušnosti, který nemohl vidět ve své vlastní rodině. Tito andělé jistě posílili jeho víru.

Když Abel rozjímal o všem, co o sobě Jehova nechal odhalit prostřednictvím stvoření, svých slibů a svých služebníků, jeho víra byla čím dál silnější. A není to snad tak, že k nám jeho příklad mluví? Zvláště mladé lidi jeho příběh ujišťuje, že si mohou vypěstovat skutečnou víru v Jehovu bez ohledu na to, co dělají členové jejich rodiny. Zázraky stvoření kolem nás, úplné Boží Slovo, které máme k dispozici, a mnoho příkladů věrných lidí tvoří stabilní základ pro budování naší víry.

Jak Abelova víra v Jehovu rostla, přál si ji dát nějakým způsobem najevo. Ale co by mohl pouhý člověk udělat pro Stvořitele celého vesmíru? Je jasné, že Bůh nepotřebuje od lidí žádné dary nebo pomoc. Po čase si Abel uvědomil základní pravdu: pokud Jehovovi z dobrých pohnutek nabídne to nejlepší, co má, jeho milujícího nebeského Otce to jistě potěší.

Abel se proto rozhodl obětovat něco ze svého stáda. Vybral ty nejlepší kusy, prvorozené ovce, a předložil jejich nejkvalitnější části. Ve stejnou dobu chtěl Boží požehnání a přízeň získat i Kain, a proto připravil jako oběť něco ze své úrody. Jeho pohnutky však byly jiné než Abelovy. To vyšlo jasně najevo ve chvíli, kdy bratři svou oběť předložili.

Oba Adamovi synové možná při obětování použili oltáře a oheň. Snad obětovali na dohled od cherubínů, kteří byli tehdy na zemi jedinými žijícími představiteli Jehovy. A Bůh zareagoval. Čteme: „Jehova příznivě hleděl na Abela a jeho oběť.“ (1. Mojžíšova 4:4) To, jakým způsobem dal Bůh svou přízeň najevo, zpráva neříká. Proč ale hleděl na Abela příznivě?

Bylo to kvůli oběti jako takové? Pravda je, že Abel obětoval živého tvora a prolil jeho drahocennou krev. Znamená to, že si uvědomoval, jak cenná taková oběť bude? Mnoho staletí po Abelově smrti Bůh žádal jako oběť právě bezvadného beránka, který představoval jeho dokonalého Syna, „Božího Beránka“, jehož nevinná krev měla být prolita jako výkupní oběť. (2. Mojžíšova 12:5–7; Jan 1:29) Mnoho z těchto věcí však jistě bylo nad rámec Abelova poznání a porozumění.

Co víme určitě, je, že Abel obětoval to nejlepší, co měl. Jehova se příznivě díval nejen na oběť samotnou, ale také na Abela. Jeho skutky totiž vycházely z lásky k Jehovovi a opravdové víry.

S Kainem to však bylo jinak. Jehova „nepohlédl příznivě na Kaina a na jeho oběť“. (1. Mojžíšova 4:5) Neznamená to, že Kainova oběť jako taková byla špatná. Boží zákon později dovoloval obětovat plody země. (3. Mojžíšova 6:14, 15) Bible však o Kainovi říká, že „jeho vlastní skutky byly ničemné“. (1. Jana 3:12) Stejně jako mnozí lidé dnes, Kain si zřejmě myslel, že postačí pouhý vnější projev oddanosti Bohu. To, že neměl dostatek skutečné víry a lásky k Jehovovi, se velmi brzy projevilo v jeho skutcích.

Co udělal Kain, když viděl, že Boží přízeň nezískal? Snažil se snad poučit z příkladu svého bratra? Ne. Začal k němu naopak pociťovat nenávist. Jehova sledoval, co se děje v Kainově srdci, a trpělivě s ním rozmlouval. Varoval ho, že to může vést k vážnému hříchu, a předložil mu vyhlídku, že pokud svůj postoj změní, přijde „vyvýšení“ neboli Boží schválení. (1. Mojžíšova 4:6, 7)

Kain Boží varování ignoroval. Místo toho svého důvěřivého mladšího bratra pozval na procházku na pole. Tam ho napadl a zabil. (1. Mojžíšova 4:8) V určitém smyslu se tak Abel stal první obětí náboženského pronásledování, prvním mučedníkem. Byl sice mrtev, ale tím jeho příběh neskončil.

Abelova krev obrazně řečeno křičela k Jehovovi a žádala pomstu či zjednání práva. A Bůh právo uplatnil, když zlého Kaina za jeho čin potrestal. (1. Mojžíšova 4:9–12) Ještě důležitější je, že zpráva o Abelově víře mluví k nám dnes. Jeho život, který trval asi jedno století, byl sice na tehdejší poměry krátký, ale Abel ho naplno využil k tomu, aby dělal radost Jehovovi. Zemřel s vědomím, že ho jeho nebeský Otec miluje a schvaluje. (Hebrejcům 11:4) Můžeme si být jisti, že je v Boží neomezené paměti a čeká na vzkříšení k životu na rajské zemi. (Jan 5:28, 29) Chtěli byste se tam s ním setkat? V tom případě naslouchejte tomu, jak k nám Abel mluví, a napodobujte jeho úžasnou víru.