Jednejme v souladu s Ježíšovou procítěnou modlitbou

1., 2. Co Ježíš udělal po oslavě Pasachu roku 33 n. l.?

JE POZDĚ večer 14. nisanu roku 33 n. l. Ježíš se svými apoštoly oslavil Pasach, při kterém si připomněli, jak Bůh vysvobodil jejich předky z otroctví v Egyptě. Ježíšovy věrné učedníky však čekalo daleko velkolepější, „věčné osvobození“. Následující den měl jejich bezhříšný Pán přijít o život rukou svých nepřátel. Tento nenávistný čin se ale měl obrátit v požehnání. Ježíšova prolitá krev totiž umožní, aby lidstvo bylo vysvobozeno z hříchu a smrti. (Hebr. 9:12–14)

² Ježíš chtěl, abychom na toto láskyplné opatření nezapomněli, a proto zavedl novou slavnost, která každoroční Pasach nahradila. Rozlámal nekvašený chléb, podal ho jedenácti věrným apoštolům a řekl: „To znamená mé tělo, které má být dáno ve váš prospěch. Stále to čiňte na mou památku.“ Pak jim podal pohár červeného vína se slovy: „Tento pohár znamená novou smlouvu mocí mé krve, která má být vylita ve váš prospěch.“ (Luk. 22:19, 20)

 3. (a) K jaké změně došlo po Ježíšově smrti? (b) O kterých dvou otázkách budeme uvažovat?

³ Platnost smlouvy Zákona mezi Bohem a izraelským národem měla brzy skončit. Nahradila ji nová smlouva mezi Bohem a Ježíšovými pomazanými následovníky. Na tomto novém duchovním národu Ježíšovi velmi záleželo. Doslovný Izrael byl nábožensky i společensky tak rozdělený, že se to už nedalo napravit, a Božímu svatému jménu dělal hanbu. (Jan 7:45–49; Sk. 23:6–9) Ježíš si přál, aby jeho následovníci byli zcela jednotní a mohli společně přinášet Božímu jménu slávu. Co pro to udělal? Obrátil se k Bohu a pronesl tu nejkrásnější modlitbu, jaká kdy byla zapsána. (Jan 17:1–26; viz úvodní obrázek) V tomto článku se nad ní zamyslíme a zodpovíme si otázku, zda ji Bůh vyslyšel. Sami sebe se můžeme zeptat: Jednám v souladu s touto modlitbou?

4., 5. (a) V čem je pro nás poučný úvod Ježíšovy modlitby? (b) Jak Jehova odpověděl na Ježíšovu prosbu, která se týkala jeho samotného?

⁴ Po zavedení nové slavnosti Ježíš mluvil k učedníkům dlouho do noci a předával jim důležité myšlenky od svého Otce. Potom pozvedl oči k nebi a začal se modlit: „Otče, přišla ta hodina; oslav svého syna, aby tvůj syn oslavil tebe podle toho, jak jsi mu dal autoritu nade vším tělem, aby dal věčný život plnému počtu těch, které jsi mu dal. . . . Oslavil jsem tě na zemi, když jsem dokončil dílo, které jsi mi dal, abych je konal. Otče, nyní mě tedy oslav vedle sebe slávou, kterou jsem měl vedle tebe, dříve než byl svět.“ (Jan 17:1–5)

⁵ Všimni si, o co Ježíš prosil hned v úvodu své modlitby. Především mu záleželo na tom, aby byl oslaven jeho nebeský Otec. Je to v souladu se vzorovou modlitbou, která začíná slovy: „Otče, ať je posvěceno tvé jméno.“ (Luk. 11:2) Ježíšova další prosba se týkala jeho učedníků. Prosil, aby jim Bůh „dal věčný život“. Potom uvedl své vlastní přání: „Otče, nyní mě tedy oslav vedle sebe slávou, kterou jsem měl vedle tebe, dříve než byl svět.“ Jehova svého věrného Syna odměnil a dal mu mnohem víc, než o co žádal. Dal mu „jméno znamenitější než“ jména všech andělů. (Hebr. 1:4)

 6. (a) Co měli apoštolové dělat, aby získali věčný život? (b) Jak víme, že apoštolové věčný život opravdu získali?

⁶ Ježíš ve své modlitbě mluvil také o tom, co my, hříšníci, máme dělat, abychom mohli získat nezasloužený dar v podobě věčného života. (Přečti Jana 17:3.) Musíme přijímat poznání o Bohu a o Kristu. Jeden způsob spočívá v tom, že se o nich snažíme dozvědět co nejvíc. Dalším důležitým způsobem je v každodenním životě si ověřovat, že žít v souladu s tím, co se dozvídáme, vede ke spokojenosti a štěstí. Z Ježíšových dalších slov vyplývá, že jeho učedníci oba tyto způsoby využívali. Řekl totiž: „Výroky, které jsi mi dal, jsem dal jim a oni je přijali.“ (Jan 17:8) K tomu, aby získali věčný život, však bylo zapotřebí, aby o Božích výrocích i nadále rozjímali a řídili se jimi v každodenním životě. Dařilo se to apoštolům až do konce jejich pozemského života? Rozhodně ano. Jejich jména jsou totiž nesmazatelně napsána na dvanácti základních kamenech nebeského Nového Jeruzaléma. (Zjev. 21:14)

 7. Co to znamená „znát“ Boha a proč je to tak důležité?

⁷ Podle znalců řečtiny výraz přeložený jako „přijímat poznání“ může také znamenat „dále znát“. Výrazy „přijímat poznání“ a „dále znát“ mají trochu odlišný význam, ale navzájem se doplňují. V poznámce pod čarou k Janovi 17:3 ve Studijní Bibli je proto jako možný překlad uvedeno „znají“. „Přijímat poznání“ je pokračující proces, který vede k tomu, že Boha budeme „znát“. Znát tu největší osobnost v celém vesmíru však zahrnuje víc než jen vědět, jaké má vlastnosti a záměr. Znamená to také, že nás s ním i s našimi spoluvěřícími spojuje těsné pouto lásky. V Bibli čteme: „Kdo nemiluje, Boha nepoznal.“ (1. Jana 4:8) Znát Boha také znamená poslouchat ho. (Přečti 1. Jana 2:3–5.) To, že Jehovu známe, je velká výsada. O drahocenný vztah ke Stvořiteli ale člověk může přijít, jak to dokládá varovný příklad Jidáše Iškariotského. Dělejme tedy všechno pro to, abychom svůj vztah k Jehovovi posilovali. Získáme pak nezasloužený dar věčného života. (Mat. 24:13)

8., 9. (a) Co bylo prvořadým účelem Ježíšovy pozemské služby? (b) Jakou náboženskou tradici Ježíš určitě odmítal?

⁸ Po přečtení Ježíšovy modlitby jistě nepochybujeme o tom, jak velmi miloval nejen své apoštoly, kteří s ním tehdy byli, ale i své budoucí učedníky. (Jan 17:20) Současně bychom ale měli pamatovat na to, že prvořadým účelem Ježíšovy pozemské služby nebyla naše záchrana. Tím nejdůležitějším pro něj vždy bylo posvěcení a oslava Jehovova jména. Například když v synagoze v Nazaretu mluvil o účelu své služby, přečetl ze svitku proroka Izajáše tato slova: „Jehovův duch je na mně, protože mě pomazal, abych oznamoval dobrou zprávu chudým.“ Při této příležitosti Boží jméno určitě vyslovil. (Luk. 4:16–21)

⁹ Už dlouho před Ježíšovým příchodem na zem židovští náboženští vůdci odrazovali lidi od používání Božího jména. Můžeme si být jistí, že Ježíš tuto tradici důrazně odmítal. Svým odpůrcům řekl: „Přišel jsem ve jménu svého Otce, ale mě nepřijímáte; kdyby přišel někdo jiný ve svém vlastním jménu, toho byste přijali.“ (Jan 5:43) A několik dní před svou smrtí Ježíš v modlitbě vyjádřil, na čem mu záleží nejvíc. Prosil: „Otče, oslav své jméno.“ (Jan 12:28) Není tedy divu, že se zájem o oslavu Božího jména prolíná celou Ježíšovou modlitbou ze 17. kapitoly Jana.

10., 11. (a) Co to znamená, že Ježíš zjevoval jméno svého Otce? (b) O co se dnes snaží Ježíšovi učedníci?

¹⁰ Ježíš se dále modlil: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji, a dal jsi je mně, a zachovali tvé slovo. . . . A již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a přicházím k tobě. Svatý Otče, bdi nad nimi kvůli svému vlastnímu jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno, právě jako jsme my.“ (Jan 17:6, 11)

¹¹ Učedníkům zjevoval jméno svého Otce nejen tím, že ho používal. Také jim vysvětloval, jaké nádherné vlastnosti Bůh má a jak se svými služebníky jedná. (2. Mojž. 34:5–7) Oslavený Ježíš je už v nebi a svým učedníkům stále pomáhá, aby lidem po celém světě zjevovali Jehovovo jméno. Cílem je, aby před koncem tohoto zkaženého systému věcí poznalo Jehovu co nejvíc lidí. Pak Jehova posvětí své velké jméno tím, že své věrné svědky zachrání. (Ezek. 36:23)

12. Které tři věci potřebujeme, abychom mohli splnit svěřený úkol?

¹² Během své pozemské služby se Ježíš usilovně snažil pomáhat učedníkům, aby dokázali bojovat se svými slabostmi. Jinak by nemohli dokončit dílo, které zahájil. Řekl Bohu: „Jako ty jsi mě vyslal do světa, také já jsem je vyslal do světa.“ Ježíš ve své modlitbě zdůraznil tři důležité věci, které učedníci ke splnění tohoto úkolu potřebovali. Za prvé se modlil o to, aby nebyli součástí Satanova světa. Za druhé prosil, aby je Bůh posvětil, tedy aby jim pomáhal řídit se jeho Slovem. A za třetí se opakovaně modlil, aby byli sjednoceni stejným poutem lásky, jaké bylo mezi ním a jeho Otcem. Každý z nás by se měl zamyslet nad otázkou: Jednám v souladu s těmito třemi Ježíšovými prosbami? Ježíš měl jistotu, že pokud to jeho následovníci budou dělat, pak mnozí lidé na jejich poselství zareagují příznivě. (Přečti Jana 17:15–21.)

13. Jak Jehova vyslyšel Ježíšovu modlitbu v prvním století n. l.?

¹³ Z knihy Skutky vidíme, že Jehova Ježíšovu modlitbu vyslyšel. Křesťanský sbor tehdy tvořili Židé i lidé z národů, bohatí i chudí, otroci i jejich majitelé. Dokážeš si představit, jaké rozpory mohly v tak různorodém společenství panovat? Křesťané ale byli jednotní a měli mezi sebou pevné vztahy, a proto mohl apoštol Pavel přirovnat sbor k lidskému tělu tvořenému rozličnými údy, jehož hlavou je Ježíš. (Ef. 4:15, 16) To byl opravdový zázrak uprostřed Satanova rozděleného světa! Veškerou zásluhu je nutné připsat Jehovovi, který takovou jednotu vytváří působením svého mocného svatého ducha. (1. Kor. 3:5–7)

14. Jak Jehova vyslyšel Ježíšovu modlitbu v naší době?

¹⁴ Je smutné, že smrt apoštolů znamenala i konec jednoty křesťanského sboru. V souladu s proroctvími nastalo velké odpadnutí, jehož výsledkem jsou nejednotné sekty křesťanstva. (Sk. 20:29, 30) V roce 1919 Ježíš vysvobodil své pomazané následovníky ze zajetí falešného náboženství a sjednotil je „dokonalým poutem jednoty“. (Kol. 3:14) K čemu vedla jejich kazatelská činnost? Společně s pomazanými křesťany nyní Jehovu jednotně uctívá víc než sedm milionů jiných ovcí „ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“. (Zjev. 7:9; Jan 10:16) To je velkolepá odpověď na Ježíšovu prosbu: „Aby svět poznal, že jsi mě vyslal a že jsi je miloval, právě jako jsi miloval mne.“ (Jan 17:23)

15. Co si Ježíš přál, aby Jehova udělal pro jeho pomazané následovníky?

¹⁵ Večer 14. nisanu Ježíš svým apoštolům „dal . . . slávu“ neboli je poctil, když s nimi uzavřel smlouvu, aby byli jeho spoluvládci v Království. (Jan 17:22; Luk. 22:28–30) Ve své modlitbě prosil za všechny, kdo se stanou jeho pomazanými následovníky: „Otče, vzhledem k tomu, co jsi mi dal, si přeji, aby také oni byli se mnou, kde jsem já, aby spatřili mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval před založením světa.“ (Jan 17:24) Ježíšovy jiné ovce svým pomazaným spoluvěřícím tuto vyhlídku nezávidí, ale mají z toho radost. Je to další důkaz jednoty, která mezi pravými křesťany panuje.

16., 17. (a) Co Ježíš řekl v závěru své modlitby? (b) Co bychom měli dělat my?

¹⁶ Kvůli lžím náboženských představitelů dnes většina lidí ignoruje nezpochybnitelné důkazy o tom, že Jehova má na zemi jednotný lid, který ho opravdu zná. Stejné to ale bylo i v Ježíšově době. Svou modlitbu Ježíš ukončil těmito vřelými slovy: „Spravedlivý Otče, svět tě vskutku nepoznal; ale já jsem tě poznal a oni poznali, že jsi mě vyslal. A dal jsem jim tvé jméno na vědomí a dám je na vědomí, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich, a já ve spojení s nimi.“ (Jan 17:25, 26)

¹⁷ Není pochyb o tom, že v souladu se svou modlitbou Ježíš také jedná. Jako Hlava sboru nám dál pomáhá, abychom lidem dávali na vědomí jméno jeho Otce a jeho záměr. Podřizujme se tedy Ježíšovu vedení, poslouchejme jeho pokyn horlivě kázat dobrou zprávu a činit učedníky a usilovně chraňme naši drahocennou jednotu. (Mat. 28:19, 20; Sk. 10:42) Tak budeme jednat v souladu s Ježíšovou modlitbou, přispějeme k oslavě Jehovova jména a získáme věčný život.