Vyhnáni na Sibiř

VYPRÁVÍ VASILIJ KALIN

Kdybyste viděli nějakého muže, jak si klidně čte Bibli uprostřed ohlušující dělostřelecké palby, nezajímalo by vás, proč může být tak klidný? Přesně takový obrázek uviděl před 56 lety můj otec.

BYLO to v červenci 1942, v té době, kdy zuřila druhá světová válka. Když německá fronta procházela vesnicí Vilšanica na Ukrajině, kde žil můj otec, otec se zastavil v domě nějakých starších lidí. Všude kolem vybuchovaly dělostřelecké granáty, ale ten muž přitom seděl u kamen, ohříval si trochu kukuřice a četl Bibli.

Narodil jsem se o pět let později nedaleko od krásného města Ivano-Frankovsk na západní Ukrajině, která tehdy patřila k Sovětskému svazu. Otec mi později vyprávěl o svém pamětihodném setkání s tímto mužem, který patřil ke svědkům Jehovovým, a také o hrůzách válečných let. Lidé byli tím vším, co se dělo, vyčerpaní a zmatení a mnozí si kladli otázky: ‚Proč je tolik bezpráví? Proč umírají tisíce nevinných lidí? Proč to Bůh připouští? Proč? Proč? Proč?‘

Takovými otázkami se otec dostal s tímto starým mužem do dlouhého, upřímného rozhovoru. Muž vyhledával ve své Bibli jeden text za druhým a tak mému otci odpovídal na otázky, nad nimiž otec předtím dlouho marně přemýšlel. Vysvětlil mu, že Bůh má v úmyslu ve stanovený čas skoncovat se všemi válkami a že na celé zemi bude nádherný ráj. (Žalm 46:9; Izajáš 2:4; Zjevení 21:3, 4)

Otec pospíchal domů a vykřikoval: „Věřte, nebo ne, po jednom rozhovoru se svědky Jehovovými se mi otevřely oči! Našel jsem pravdu!“ Říkal, že ačkoli pravidelně chodil do katolického kostela, kněží nikdy nedokázali odpovědět na jeho otázky. A tak otec začal studovat Bibli a připojila se k němu i maminka. Začali také učit své tři děti – sestřičku, které byly teprve dva roky, a bratry, jimž bylo sedm a jedenáct let. Krátce nato jejich byt ošklivě poškodila bomba, takže pak žili jen v jednom pokoji, který jim zbyl.

Maminka pocházela z velké rodiny a měla šest sester a bratra. Její otec patřil k bohatším lidem v tom místě a své autority i svého postavení si velmi cenil. Příbuzní se tedy zpočátku stavěli proti nové víře mé rodiny. Mnozí z těchto odpůrců však časem odložili nebiblické náboženské zvyklosti, k nimž mimo jiné patřilo uctívání ikon, a připojili se k mým rodičům v pravém uctívání.

Kněží otevřeně podněcovali lidi proti svědkům. Proto místní usedlíci svědkům rozbíjeli okna a vyhrožovali jim. Moji rodiče přesto ve studiu Bible pokračovali. A tak v roce 1947, když jsem se narodil, naše rodina uctívala Jehovu duchem a pravdou. (Jan 4:24)

Odvezeni do vyhnanství

V mé paměti jsou pevně zakotveny vzpomínky na časné ráno 8. dubna 1951, i když mi tehdy byly teprve čtyři roky. Do našeho bytu vešli vojáci se psy. Předložili nám příkaz k deportaci a udělali prohlídku. Na našem prahu stáli vojáci se samopaly a také jejich psi, a u našeho stolu seděli muži ve vojenské uniformě a čekali, až se za dvě hodiny, které nám na to vyhradili, spěšně připravíme k odchodu. Nemohl jsem pochopit, co se děje, a plakal jsem.

Rodiče dostali příkaz, aby podepsali dokument, v němž bylo uvedeno, že už nechtějí být svědky Jehovovými a že se svědky nechtějí mít nadále nic společného. Pokud by podepsali, směli dál žít ve svém domě a ve své vlasti. Otec však pevně prohlásil: „Jsem si jist, že ať nás odvezete kamkoli, náš Bůh, Jehova, bude s námi.“

„Myslete na svou rodinu, na své děti,“ naléhal na otce důstojník. „Ostatně vás neodvezeme do rekreačního střediska. Odvezeme vás daleko na sever, kde je věčný sníh a kde se po ulicích procházejí lední medvědi.“

V té době si pod slovem „Sibiř“ každý představoval něco hrozného a tajemného. Ukázalo se však, že víra a vřelá láska k Jehovovi jsou silnější než strach z neznáma. Všechny věci nám naložili na korbu nákladního auta a odvedli nás do města a společně s dalšími 20 až 30 rodinami nás posadili do nákladních vagonů. A tak jsme se vydali na cestu do hluboké sibiřské tajgy neboli do sibiřské divočiny.

Cestou jsme na nádražích potkávali další vlaky odvážející vyhnance a viděli jsme, že na vagonech visí tabulky s nápisy: „Uvnitř jsou svědkové Jehovovi“. To byl zvláštní druh svědectví, protože tímto způsobem mnozí lidé poznali, že svědkové Jehovovi a jejich rodiny jsou posíláni do různých míst na sever a na dálný východ.

Toto hromadné zatýkání a následné vyhnanství svědků Jehovových v dubnu 1951 je dobře zdokumentováno. Historik Walter Kolarz o tom ve své knize Religion in the Soviet Union (Náboženství v Sovětském svazu) napsal: „Nebyl to konec ‚svědků‘ v Rusku, ale jenom začátek nové kapitoly v jejich evangelizační činnosti. Svou víru se pokoušeli šířit dokonce i na nádražích po cestě do vyhnanství. Sovětská vláda nemohla pro šíření jejich víry udělat nic lepšího než právě to, že je deportovala. ‚Svědkové‘ byli z izolace vesnic přeneseni do širšího světa, i když to byl pouze hrůzný svět koncentračních a pracovních táborů.“

Naše rodina byla šťastná, protože jsme si směli s sebou vzít nějaké potraviny — mouku, kukuřici a fazole. Dědeček dokonce směl zabít prase, a tak jsme my i jiní svědkové měli jídlo. Po cestě bylo možné slyšet, jak se z vagonů linou vroucí písně. Jehova nám dával sílu, abychom vytrvali. (Přísloví 18:10)

Téměř tři týdny jsme cestovali přes Rusko a nakonec jsme přijeli na dalekou Sibiř, mrazivou a liduprázdnou. Přivezli nás do Irkutské oblasti na nádraží Toreja v okrese Chunsk. Odtud jsme byli odvezeni dále do tajgy, do vesničky, která byla v našich dokladech uvedena jako naše „trvalé bydliště“. Veškerý majetek patnácti rodin se pohodlně vešel do přívěsu a traktor ho odtáhl jarním blátem. Asi dvacet rodin bylo ubytováno v barácích, kde byly pouze dlouhé chodby bez příček. Úřady předem varovaly místní obyvatele, že svědkové jsou velice nepříjemní lidé. Na začátku se nás tedy lidé z okolí báli a vůbec se nepokoušeli se s námi blíže seznámit.

Práce ve vyhnanství

Svědkové Jehovovi dostali na práci kácet stromy, a to za nesmírně těžkých podmínek. Všechno se dělalo ručně — řezání a osekávání kmenů, nakládání dříví na vozy s koňským potahem a potom do železničních vagonů. Situaci ještě zhoršovala mračna komárů, před nimiž nebylo možné se schovat. Můj otec strašně trpěl. Celé tělo měl oteklé a vroucně se modlil k Jehovovi, aby mu to pomohl snášet. Přes všechny tyto těžkosti však víra velké většiny svědků Jehovových zůstala nezlomena.

Brzy jsme byli odvezeni do města Irkutsk, kde naše rodina žila v bývalém vězeňském táboře a pracovala v cihelně. Cihly se vytahovaly rovnou z velkých, rozpálených pecí ručně a pracovní normy se neustále zvyšovaly, takže i děti musely pomáhat rodičům, aby mohli tyto normy splnit. Připomínalo nám to otrockou práci Izraelitů ve starověkém Egyptě. (2. Mojžíšova 5:9–16)

Jasně se ukázalo, že svědkové jsou pilní a poctiví lidé, a ne „nepřátelé lidu“, jak se tvrdilo dříve. Bylo naprosto zřejmé, že žádný svědek neuráží autority a že svědkové také nikdy nebojovali proti rozhodnutím těch, kdo byli u moci. Mnozí z nich si dokonce začali víry svědků vážit.

Náš duchovní život

Přestože svědkové byli opakovaně prohlíženi — před tím, než byli posláni do vyhnanství, cestou do vyhnanství a na místech, kam byli posláni —, mnohým se podařilo ukrýt časopisy Strážná věž, a dokonce i Bible. Později publikace ručně opisovali nebo je rozmnožovali jinými prostředky. V barácích se pravidelně konala křesťanská shromáždění. Kdykoli velitel baráků vešel dovnitř a zjistil, že tam zpíváme nějakou píseň, nařídil nám, abychom přestali. Poslechli jsme. Ale když odešel do dalšího baráku, začali jsme zpívat znovu. Nebylo možné nám v tom zabránit.

Ani naše kazatelská činnost se nezastavila. Svědkové se snažili kázat vždy a všude. Starší sourozenci a rodiče mi často vyprávěli, jak se jim podařilo mluvit s jinými lidmi o biblických pravdách. Díky tomu si biblická pravda začala postupně získávat srdce upřímných lidí. A tak začátkem padesátých let byla zpráva o Jehovově Království oznamována i v Irkutsku a jeho okolí.

Zpočátku byli svědkové považováni za politické nepřátele, ale později bylo oficiálně uznáno, že naše organizace je čistě náboženská. Úřady se přesto pokoušely naši činnost zastavit. Ve snaze vyhnout se odhalení jsme se tedy ke studiu Bible scházeli v malých skupinách o dvou nebo třech rodinách. V únoru 1952 byla jednou časně ráno provedena důkladná prohlídka. Nato bylo deset svědků zatčeno a my ostatní jsme byli rozvezeni na různá místa. Naše rodina byla dopravena do vesnice Iskra, která ležela přibližně 30 kilometrů od města Irkutsk a ve které žilo asi sto lidí.

Trpělivě snášíme nové situace

Vesničtí úředníci nás přivítali s nečekanou pohostinností. Lidé byli prostí a přátelští, několik z nich dokonce vyšlo z domova a nabídli nám pomoc. Naše rodina byla společně se dvěma jinými rodinami ubytována v jediné malé místnosti o výměře přibližně 17 čtverečních metrů. Jediným zdrojem světla byly petrolejové lampy.

Příští den dopoledne byly volby. Moji rodiče řekli, že si již zvolili Boží Království, což lidé samozřejmě nechápali. Dospělí členové naší rodiny tedy strávili celý den ve vězení. Několik lidí se potom našich vyptávalo na jejich víru a naši tak měli výbornou příležitost mluvit o Božím Království a o tom, že to je jediná naděje lidstva.

Po celé čtyři roky, kdy jsme žili ve vesnici Iskra, nebyli v okolí žádní jiní svědkové, s nimiž bychom se mohli stýkat. Pokud jsme chtěli odejít z vesnice, museli jsme mít zvláštní povolení od velitele, a on nám ho dal jen zřídka, protože izolace od ostatních lidí byla hlavním důvodem naší deportace. Svědkové se však stále snažili vzájemně navazovat spojení a předávat si veškerý čerstvý duchovní pokrm, který získali.

V roce 1953 zemřel Stalin a po jeho smrti byly všem odsouzeným svědkům sníženy tresty z 25 na 10 let. Ti, kdo žili na Sibiři, už nemuseli mít zvláštní povolení, když se chtěli přestěhovat. Úředníci však brzy začali provádět prohlídky, a jestliže u některých svědků našli Bibli nebo biblickou literaturu, pak tyto svědky zatkli. Byly pro ně vytvořeny zvláštní tábory a v oblasti kolem Irkutsku do nich bylo umístěno asi 400 bratrů a 200 sester.

Zprávy o pronásledování v Sovětském svazu se dostaly ke svědkům Jehovovým na celém světě. A tak byla na 199 oblastních sjezdech, které se konaly v období od poloviny roku 1956 do února 1957 ve všech částech světa, přijata petice v náš prospěch. Tuto petici, která pak byla odeslána sovětskému ministerskému předsedovi Nikolaji A. Bulganinovi, schválilo 462 936 účastníků sjezdu. Petice mimo jiné požadovala, abychom byli osvobozeni a abychom „měli právo dostávat a vydávat časopis Strážná věž v ruštině a v ukrajinštině, a v dalších místních jazycích, jakmile to bude nezbytné, a také jiné biblické publikace, které používají Jehovovi svědkové na celém světě“.

Naše rodina byla mezitím poslána do odlehlé vesnice Chudjakovo, asi 20 kilometrů od Irkutsku. Tam jsme žili sedm let. Můj bratr Fjodor odešel v roce 1960 do Irkutsku, můj starší bratr se v příštím roce oženil a má sestra se odstěhovala. Fjodor byl potom v roce 1962 zatčen a uvězněn za to, že vykonával kazatelskou činnost.

Můj duchovní růst

Na místo, kde jsme se scházeli s dalšími svědky ke studiu Bible, jsme z naší vesnice Chudjakovo museli chodit asi 20 kilometrů pěšky nebo jezdit na kole. Pokoušeli jsme se tedy přestěhovat se do Irkutsku, abychom byli v užším kontaktu s jinými svědky. Čelný představitel v tom území, kde jsme bydleli, ovšem s naším přestěhováním nesouhlasil a dělal co mohl, aby nám v tom zabránil. Za nějaký čas nám však tento muž začal být přiznivěji nakloněn, a tak se nám podařilo přestěhovat se do vesnice Pivovaricha, asi 10 kilometrů od Irkutsku. Tam byl sbor svědků Jehovových, a mně začal nový život. V této vesnici byly zorganizovány skupiny sborového studia knihy a byli tam bratři, kteří dohlíželi na duchovní činnost. Byl jsem opravdu šťastný.

Do té doby jsem si biblickou pravdu již velmi zamiloval a chtěl jsem být pokřtěn. Mé přání se uskutečnilo v srpnu 1965, kdy jsem byl pokřtěn v říčce Olcha, v níž bylo v tomto období pokřtěno mnoho nových svědků. Pro nezasvěceného pozorovatele to vypadalo, jako kdybychom si u říčky udělali piknik spojený s plaváním. Brzy nato mi byl svěřen první úkol— stal jsem se dozorcem školy teokratické služby. Potom v listopadu1965 se Fjodor vrátil z vězení, a tak jsme měli další důvod k radosti.

Jak se dařilo dílu

V roce 1965 byli všichni vyhnanci svoláni a bylo nám oznámeno, že máme právo přestěhovat se, kamkoli chceme, a tím naše „trvalé bydliště“ skončilo. Umíte si představit, jaká radost se nás zmocnila? Mnozí z nás sice tehdy odešli do jiných končin Ruska, ale ostatní se rozhodli zůstat tam, kde nám Jehova žehnal a podporoval nás v duchovním růstu i v činnosti. Mnoho vyhnanců na Sibiři vychovalo své děti, vnoučata a pravnoučata a časem se ukázalo, že to vůbec není tak hrozné prostředí.

V roce 1967 jsem se seznámil s Marjou, s dívkou, jejíž rodina byla také vypovězena z Ukrajiny na Sibiř. Když jsme byli oba ještě malí, žili jsme v ukrajinské vesnici Vilšanica. Vzali jsme se v roce 1968 a posléze jsme měli požehnání, že se nám narodil syn Jaroslav a později dcera Oksana.

K duchovnímu společenství jsme se mohli ve velkém počtu stále scházet na pohřbech a svatbách, stejně jako předtím. Tyto příležitosti jsme využívali také k tomu, abychom vysvětlovali biblické pravdy svým příbuzným a přátelům, kteří tam přicházeli a nebyli svědkové. Tato slavnostní setkání, kde jsme otevřeně kázali z Bible o naději na vzkříšení, o tom, že Jehova je zakladatelem manželství, a o požehnání v budoucím novém světě, často navštěvovali úředníci státní bezpečnosti.

Jednou, když jsem končil pohřební proslov, zastavil tam automobil, dveře se rozlétly, jeden z mužů vystoupil a nařídil mi, abych nastoupil. Neměl jsem strach. Nebyli jsme přece zločinci, jen jsme věřili v Boha. Měl jsem však v kapse zprávy z kazatelské služby členů našeho sboru. Za to jsem mohl být zatčen. Zeptal jsem se tedy, zda bych, ještě než s nimi odejdu, mohl své manželce dát peníze. Nato jsem jí přímo před nimi klidně předal svou peněženku, a také sborové zprávy.

Od roku 1974 jsme s Marjou začali u nás doma tajně vyrábět biblickou literaturu. Měli jsme malého chlapce, a tak jsme tu práci dělali pozdě v noci, aby se o tom nedozvěděl. Byl však zvědavý, a proto předstíral, že spí, a po očku pozoroval, co děláme. Později řekl: „Vím, kdo vyrábí časopisy o Bohu.“ Trochu jsme se polekali, ale stále jsme prosili Jehovu, aby naši rodinu při této důležité práci chránil.

Úřady konečně začaly být svědkům Jehovovým příznivě nakloněny, a tak jsme naplánovali, že uspořádáme velké shromáždění v centru kultury a oddechu Mir ve městě Usol’je-Sibirskoje. Ujistili jsme městské úředníky, že naše shromáždění jsou určena pouze ke studiu Bible a křesťanskému společenství. V lednu 1990 se sál naplnil více než 700 lidmi, kteří se tam shromáždili, a to značně upoutalo pozornost veřejnosti.

Po shromáždění se jeden reportér zeptal: „Kdy se vám podařilo vyškolit vaše děti?“ Překvapilo ho stejně jako jiné návštěvníky, že na tomto prvním veřejném shromáždění děti čtyři hodiny seděly a pozorně naslouchaly. V místních novinách se brzy objevil pěkný článek o svědcích Jehovových. Bylo tam napsáno: „Člověk se opravdu může od [svědků Jehovových] něco naučit.“

Radujeme se z velkého rozmachu

V roce 1991 jsme v Sovětském svazu měli sedm oblastních sjezdů, jichž se zúčastnilo 74 252 lidí. Později, když bývalé republiky Sovětského svazu získaly nezávislost, jsem od vedoucího sboru svědků Jehovových dostal za úkol jet do Moskvy. Tam jsem byl dotázán, zda bych se mohl více podílet na službě Království. Jaroslav byl tehdy již ženatý a měl vlastní dítě a Oksana byla dospívající. A tak jsme s Marjou v roce 1993 začali celodobě sloužit v Moskvě. Téhož roku jsem byl jmenován koordinátorem Administrativního centra regionální náboženské organizace svědků Jehovových v Rusku.

Nyní s Marjou žijeme a pracujeme v novém areálu odbočky, který leží nedaleko od Sankt Peterburgu. Považuji to za čest, že se mohu společně s jinými věrnými bratry starat o rychle rostoucí řady zvěstovatelů Království v Rusku. V bývalých republikách Sovětského svazu je dnes přes 260 000 svědků a v samotném Rusku jich je více než 100 000!

S Marjou často myslíme na své drahé příbuzné a přátele, kteří věrně pokračují ve službě Království na Sibiři, na místě, které se stalo naším milovaným domovem. Dnes se tam pravidelně pořádají velké sjezdy a v Irkutsku a v jeho okolí aktivně slouží asi 2 000 svědků. I v této části světa se opravdu plní proroctví z Izajáše 60:22: „Z maličkého se stane tisíc a z malého mocný národ.“

[Obrázek na straně 20]

S otcem, naší rodinou a jinými vyhnanci v Irkutsku v roce 1959

[Obrázek na straně 23]

Děti ve vyhnanství v Iskře

[Obrázek na straně 25]

V roce, kdy jsme se vzali

[Obrázek na straně 25]

S Marjou dnes