Jak byla uspokojena moje touha po spravedlnosti
Vypráví Ursula Menneová
Kam až mi paměť sahá, vždycky jsem měla silnou touhu, aby se s každým jednalo čestně a spravedlivě. Tato touha mě za vlády komunistů ve východním Německu přivedla až do vězení. A paradoxně právě tam jsem se dozvěděla, jak bude nespravedlnost odstraněna. Ráda bych vám o tom řekla víc.
NARODILA jsem se v roce 1922 v německém městě Halle, které leží asi 200 kilometrů od Berlína. Bylo jednou z prvních bašt protestantismu a historické záznamy o něm lze dohledat až 1 200 let nazpátek. Rok po mně se narodila moje sestra Käthe. Tatínek sloužil v armádě a maminka zpívala v divadle.
Byl to právě tatínek, od koho jsem získala silnou touhu bojovat proti nespravedlnosti. Když odešel z armády, otevřel si obchod. Mnozí z jeho zákazníků byli chudí, a tak jim soucitně prodával na dluh. Kvůli tomuto velkorysému přístupu však nakonec zkrachoval. Měla jsem si z toho odnést ponaučení, že zvítězit nad diskriminací a nespravedlností je daleko těžší, než by se na první pohled zdálo. Ale mladické nadšení pro ideály lze jen těžko uhasit.
Po mamince jsem zdědila umělecké nadání. S Käthe nás obě vedla k hudbě, zpěvu a tanci. Byla jsem veselé dítě a se sestrou jsme měly nádherný život — tedy až do roku 1939.
Přichází děsivé období
Po skončení základního vzdělání jsem chodila do baletní školy, kde jsem se mimo jiné učila Ausdruckstanz (výrazový tanec) podle Mary Wigmanové. Ta patřila k zakladatelům tohoto druhu tance, při kterém umělec pohybem vyjadřuje své pocity. Také jsem začala malovat. Počáteční léta mého dospívání tedy byla šťastná a plná zážitků a poznávání nových věcí. Pak ale v roce 1939 vypukla druhá světová válka. Další ranou pro nás bylo, když v roce 1941 tatínek zemřel na tuberkulózu.
Válka je něco děsivého. Když začala, bylo mi teprve sedmnáct, ale už tehdy jsem měla pocit, že se svět zbláznil. Viděla jsem, jak davy až dosud normálních lidí zachvátila nacistická hysterie. Netrvalo dlouho a všude kolem byla bída, umírání a spoušť. Náš dům byl vážně poškozen při bombardování a za války zahynulo několik mých příbuzných.
Když v roce 1945 boje ustaly, maminka, Käthe i já jsme stále ještě žily v Halle. Byla jsem v tu dobu už vdaná a měla malou dcerku. V manželství nám to ale skřípalo, a tak jsme se rozešli. Abych se o sebe a svou dcerku postarala, vydělávala jsem si tancem a malováním.
Poválečné Německo bylo rozděleno do čtyř zón a naše město bylo v zóně, kterou měl pod kontrolou Sovětský svaz. A tak jsme si všichni museli zvyknout na život v komunistickém režimu. V roce 1949 se naše část země, často označovaná jako východní Německo, stala Německou demokratickou republikou (NDR).
Život v komunismu
Maminka v té době onemocněla a já jsem se o ni musela starat. Přijala jsem práci na místním úřadě. Mezitím jsem se setkala s disidenty z řad studentů. Ti se snažili upozornit na případy bezpráví, k nimž docházelo. Jeden mladík například nebyl přijat na univerzitu proto, že jeho otec byl v minulosti členem nacistické strany. Toho studenta jsem dobře znala, protože jsme se společně věnovali hudbě. Nechápala jsem, proč má trpět za to, co dělal jeho otec. Aktivity disidentů mě zajímaly čím dál víc a rozhodla jsem se, že se zapojím do protestních akcí. Jednou jsem dokonce vylepila letáky na schodiště před budovou soudu.
Můj smysl pro spravedlnost se ozýval i tehdy, když jsem jako sekretářka krajského mírového výboru musela psát některé dopisy. Jindy se zase stalo, že tento výbor plánoval z politických důvodů poslat materiál s komunistickou propagandou jednomu postaršímu muži žijícímu v západním Německu, protože vůči němu chtěli vzbudit podezření. Nečestné jednání s tímto mužem mě tak pobouřilo, že jsem balíčky schovala v kanceláři, a tak se k němu nikdy nedostaly.
Ten „nejhorší člověk“ mi dal naději
V červnu 1951 přišli do mé kanceláře dva muži a řekli mi, že jsem zatčena. Odvezli mě do vězení známého jako Roter Ochse neboli Červený vůl. O rok později jsem byla obviněna z rozvracení státu. Jeden student mě udal tajné policii Stasi a řekl jim o mém dřívějším protestu s letáky. Soudní přelíčení byla fraška. Nikdo neposlouchal, co říkám na svou obhajobu. Byla jsem odsouzena k šesti letům vězení. Během výkonu trestu jsem onemocněla a dostala se na vězeňskou marodku, kde bylo dalších asi 40 žen. Když jsem uviděla tolik naprosto zoufalých lidí, zpanikařila jsem. Běžela jsem ke dveřím a začala na ně bušit.
„Co se děje?“ zeptal se dozorce.
„Musím odsud pryč,“ křičela jsem. „Klidně mě zavřete i na samotku, ale hlavně mě dejte jinam!“ Dozorce na moje naléhání samozřejmě nereagoval. Po chvíli jsem si všimla ženy, která byla jiná než ostatní. Její pohled byl klidný a vyrovnaný. Sedla jsem si tedy vedle ní.
K mému překvapení řekla: „Nevím, jestli je to dobrý nápad, sednout si ke mně.“ Potom dodala: „Ostatní si myslí, že jsem nejhorší člověk v téhle místnosti. Jsem totiž svědek Jehovův.“
Tehdy jsem nevěděla, že svědkové Jehovovi jsou považováni za nepřátele komunistického režimu. Ale dobře jsem si pamatovala, že když jsem byla malá, dva badatelé Bible (jak se svědkům dříve říkalo) pravidelně chodili za tatínkem. Dokonce jsem si vzpomněla na tatínkova slova: „Badatelé Bible mají pravdu.“
Setkání s touto ženou, která se jmenovala Berta Brüggemeierová, pro mě bylo takovou úlevou, že jsem se rozplakala. Poprosila jsem ji, aby mi vyprávěla o Jehovovi. Od té doby jsme spolu trávily hodně času a vedly mnoho rozhovorů o Bibli. Zjistila jsem například, že pravý Bůh Jehova je Bohem lásky, spravedlnosti a pokoje. Také jsem se dozvěděla, že napraví všechny škody, které způsobili zlí a despotičtí lidé. V Žalmu 37:10, 11 se píše: „Ještě chvilku, a ničemný již nebude . . . Ale mírní, ti budou vlastnit zemi a vskutku naleznou své největší potěšení v hojnosti pokoje.“
Propuštění a útěk na západ
V roce 1956 jsem byla po pěti letech z vězení propuštěna. Pět dní nato jsem uprchla z NDR do západního Německa. V té době jsem měla už dvě dcery, Hannelore a Sabine, které jsem vzala s sebou. S manželem jsme se pak rozvedli. Opět jsem navázala kontakt se svědky a pokračovala ve studiu Bible. Zjistila jsem, že pokud chci, aby můj život odpovídal Jehovovým měřítkům, musím udělat mnoho změn. To se mi podařilo a roku 1958 jsem byla pokřtěna.
Později jsem se znovu vdala — tentokrát za jednoho ze svědků Jehovových, Klause Menneho. Měli jsme krásné manželství a narodily se nám dvě děti, Benjamin a Tabia. Klaus žel před dvaceti lety tragicky zahynul při dopravní nehodě a já už jsem se znovu nevdala. Čerpám útěchu a naději z biblického slibu, že mrtví budou vzkříšeni k životu v pozemském ráji. (Lukáš 23:43; Skutky 24:15) Povzbuzuje mě také to, že Jehovovi slouží i všechny moje děti.
Díky poznání Bible vím, že jedině Jehova dokáže nastolit skutečnou spravedlnost. Na rozdíl od lidí bere v úvahu všechny naše okolnosti a také naši minulost, což jsou věci, které druzí často neznají. Toto vědomí mi už dnes dodává vnitřní klid, zejména když vidím nebo zažívám nějakou nespravedlnost. V Bibli se píše: „Vidíš-li, že je utlačován ten, kdo má málo prostředků, a že násilník odnímá v soudní oblasti soud a spravedlnost, nebuď tou záležitostí ohromen, neboť ten, který je vyšší nežli vysoký, dává pozor, a Nejvýše postavený je nad nimi.“ (Kazatel 5:8, poznámka pod čarou) Tím „Nejvýše postaveným“ je samozřejmě náš Stvořitel. „Všechno je obnažené a otevřeně vystavené očím toho, jemuž máme skládat účty,“ čteme v Hebrejcům 4:13.
Pohled zpátky
Někdy se mě lidé ptají, jaký byl život za nacismu a za komunismu. Ani jedno nebylo snadné. Oba režimy, stejně jako všechny ostatní režimy v lidské historii, potvrdily, že lidé si nedokážou úspěšně vládnout sami. Bible otevřeně a pravdivě říká: „Člověk panuje nad člověkem k jeho škodě.“ (Kazatel 8:9)
Když jsem byla mladá a naivní, doufala jsem, že spravedlivé podmínky zajistí nějaká lidská vláda. Teď už ale vím, že skutečně spravedlivý svět může nastolit jenom náš Stvořitel. Udělá to tak, že odstraní všechny ničemné lidi a svěří vládu nad zemí svému Synu, Ježíši Kristu, který se vždycky zajímal víc o druhé než o sebe. Bible na Ježíšovu adresu říká: „Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl jsi nezákonnost.“ (Hebrejcům 1:9) Jsem Bohu velmi vděčná, že mi dal možnost poznat tohoto jedinečného a spravedlivého Krále, a doufám, že pod jeho vládou budu žít navždy.
[Obrázek na straně 23]
S dcerami Hannelore a Sabine po příchodu do západního Německa
[Obrázek na straně 23]
Se synem Benjaminem a jeho manželkou Sandrou dnes