Sněhem pokrytý vrcholek hory Hermon způsobuje kondenzaci nočních mlh, čímž se vytváří množství rosy. „Tak bohatou rosu,“ uvádí přírodopisec H. B. Tristram, který žil v 19. století, „jsme nikdy nezažili. Promočila úplně všechno a stany byly jen chabou ochranou.“ (The Land of Israel, Londýn, 1866, s. 608, 609) Osvěžující rosa Hermonu chrání vegetaci za dlouhého období sucha. (Ža 133:3; viz heslo ROSA.) Tající sněhy z hory Hermon jsou hlavním zdrojem vody pro řeku Jordán.

Ve starověku byla hora Hermon domovem divokých zvířat, například lvů a levhartů. (Pís 4:8) V nedávných dobách tam byly spatřeny lišky, vlci, levharti a syrští medvědi.

Hora Hermon se stala sev. hranicí Zaslíbené země. (Joz 12:1; 13:2, 5, 8, 11) Jozue porazil Chivijce, kteří sídlili na úpatí hory. (Joz 11:1–3, 8, 16, 17) Na této hoře možná došlo k proměnění Ježíše Krista (Mt 17:1; Mr 9:2; Lk 9:28; 2Pe 1:18), protože krátce před touto událostí byl Ježíš v nedaleké Filipově Cesareji. (Mr 8:27; viz hesla BAAL-HERMON; PROMĚNĚNÍ.)

Jméno panovnického rodu, který vládl Židům. Příslušníci tohoto rodu byli Idumejci, Edomité. Formálně to byli Židé, protože jim, jak to vyplývá ze zpráv Josepha, makabejský panovník Jan Hyrkanos I. nařídil kolem roku 125 př. n. l. obřízku.

Bible se o Herodech zmiňuje pouze stručně; většina informací, které o nich máme, je obsažena ve spisech historika Josepha. Předkem Herodů byl Antipatros (Antipas) I., kterého hasmoneovský (makabejský) král Alexandr Jannaios ustanovil místodržitelem v Idumeji. Antipatrův syn, který se jmenoval také Antipatros či Antipas, byl otcem Heroda Velikého. Josephus se odkazuje na historika Nikoláa z Damašku, podle nějž Antipatros (II.) pocházel z rodu předních Židů, kteří přišli do judské země z Babylóna. Josephus však píše, že toto Nikoláovo tvrzení mělo pouze uspokojit ješitnost Heroda, který byl ve skutečnosti Edomitou, a to jak z otcovy, tak i z matčiny strany.

Antipatros II. byl velmi bohatý člověk. Zaplétal se do politiky a intrik a měl silně ctižádostivé plány v souvislosti se svými syny. Když mezi Janem Hyrkanem II., což byl syn Alexandra Jannaia a Salome Alexandry, a Hyrkanovým bratrem Aristobulem vznikl boj o post židovského velekněze a krále, Antipatros podporoval Hyrkana. Tím však jen ctižádostivě hledal své vlastní výhody. Od Julia Caesara nakonec získal římské občanství a byl jmenován místodržitelem Judeje. Svého prvního syna Fasaela ustanovil místodržitelem Jeruzaléma a druhého syna Heroda místodržitelem Galileje. Životní dráha Antipatra skončila, když ho nějaký úkladný vrah otrávil.

1. Herodes Veliký, druhý syn Antipatra (Antipa) II. a jeho manželky Kypros. Dějiny potvrzují, že zběžný pohled na povahu tohoto muže, který poskytuje Bible, je pravdivý: byl to bezohledný, prohnaný, podezíravý, nemravný a krutý člověk a vrah. Stejně jako jeho otec byl i on schopným diplomatem a oportunistou. Je však třeba také uvést, že byl schopným vojenským velitelem a organizátorem. Josephus ho popisuje jako člověka, který měl velkou tělesnou sílu, byl obratným jezdcem na koni a zručně zacházel s oštěpem a lukem. (Válka židovská, I, 429, 430) Jeho nejvýznačnějším kladným rysem byl pravděpodobně jeho stavitelský talent.

Poprvé se jakožto místodržitel v Galileji vyznamenal tím, že zneškodnil bandy lupičů na území pod svou správou. Někteří Židé však pociťovali závist a společně s matkami zabitých lupičů podnítili Hyrkana II. (tehdejšího velekněze), aby byl Herodes předvolán před Sanhedrin a obžalován z toho, že tento soud obešel, když lupiče popravil, místo aby je nejdříve předvedl před soud. Herodes se tomu podvolil, ale drze a neuctivě se před Sanhedrinem objevil s osobním strážcem, přestože jakožto údajný proselyta byl tomuto soudu podřízen. Tím se dopustil urážky židovského nejvyššího soudu a vyvolal tak hněv soudců. Josephus líčí, že soudce jménem Samaiáš (Šimon) si odvážně vzal slovo a předpověděl, že pokud Herodes unikne trestu, jistě zabije za čas všechny, kdo nyní v soudu zasedají. Hyrkanos však byl pasivní člověk a měl slabou vůli. Pod tlakem Herodova zastrašování, které bylo umocněno dopisem od Sexta Caesara (příbuzného Julia Caesara a tehdejšího správce Sýrie), jenž mu vyhrožoval potrestáním v případě, že obvinění nezruší, Hyrkanos kapituloval. (Židovské starožitnosti, XIV, 168–176 [ix, 4])

Král Judeje. Herodes se stal nástupcem svého otce a asi kolem roku 39 př. n. l. byl římským senátem jmenován králem větší Judeje; de facto se však králem mohl stát až o tři roky později, kdy obsadil Jeruzalém a sesadil Aristobulova syna Antigona. Po tomto vítězství učinil Herodes opatření, aby si své postavení udržel. Přemluvil Římana Marka Antonia, aby Antigona zabil, a potom našel přední členy Antigonovy strany, celkem 45 mužů, a nechal je také zabít. Z předních farizeů ušetřil pouze Samaiáše a Pollia; o několik let později totiž nakonec zabil i Jana Hyrkana II. Tím, že povraždil ty, kdo proti němu zasedali u soudu, splnil Samaiášovu předpověď.

Herodes byl vždy lstivým politikem. Domníval se, že je v jeho nejlepším zájmu podporovat Řím. Musel si ale počínat velmi diplomaticky, a když chtěl udržet krok s vratkým štěstím římských panovníků, musel se často přiklánět hned k té a hned k oné straně. Byl blízkým přítelem Sexta, a proto zpočátku podporoval Julia Caesara, ale později se přidal na stranu Caesarova vraha Cassia. Pak se mu, zčásti díky vysokým úplatkům, podařilo získat přízeň Marka Antonia, Cassiova nepřítele a Caesarova mstitele. Když byl později v bitvě u Aktia Antonius poražen Octavianem (Caesarem Augustem), Herodes Augusta pohotově přiměl, aby mu odpustil, že Antoniovi pomáhal, a od té doby si udržoval Augustovo přátelství. Díky tomu, že podporoval Řím, že nešetřil peněžitými dary césarům a také že dokázal úlisně mluvit, vyšel Herodes vždy vítězně — ať ho v Římě žalovali Židé, či jiní lidé, nebo dokonce členové jeho vlastní domácnosti.