Podobně je i v celé knize Zjevení titul Pan·to·kraʹtor uplatňován na Stvořitele a Krále věčnosti, na Jehovu; ukazuje to například „píseň Mojžíše, Božího otroka, a píseň Beránka [Ježíše Krista]“, ve které se provolává sláva Jehovovi Bohu jako jedinému, kdo je hoden toho, aby ho všechny národy uctívaly a aby se ho bály. (Zj 15:3; srovnej Zj 21:22.) Použití tohoto titulu na Jehovu Boha je patrné z toho, jak je ve Zjevení 19:6 uplatněn výraz Hallelujah (Chvalte Jah). Podobně i vyjádření „Ten, který je a který byl a který přichází“ (Zj 1:8; 4:8) jasně poukazuje na Boha věčnosti (Ža 90:2), který nejen „byl“ Všemohoucím ve starých dobách, ale je jím až dosud a jako takový „přichází“, aby projevil svou všemocnost. Opět je zde poukázáno na násilný čin, k němuž dojde potom, co se Bůh ‚ujme své velké moci a začne kralovat‘; proti národům, které mu odporují, totiž projeví svou zlobu ve „válce velikého dne Boha Všemohoucího“. (Zj 11:17, 18; 16:14) Tuto ‚zlobu Boha Všemohoucího‘ projeví proti národům Boží Syn Kristus Ježíš, „Boží Slovo“, ve svém postavení Bohem pomazaného krále, jak o tom dále mluví kniha Zjevení. (Zj 19:13–16) Tyto mocné projevy Božích soudcovských rozhodnutí však budou i nadále plně odpovídat Božím měřítkům pravdy a spravedlnosti. (Zj 16:5–7; viz heslo BŮH.)

Viz heslo KNÍŽE, UROZENÝ ČLOVĚK, VŮDCE.

Ve starověku byl vůz jednoduché, obvykle dřevěné vozidlo, jehož kola měla loukotě nebo byla plná. (1Sa 6:14) Některé vozy se skládaly pouze ze dvou kol a z otevřené plošiny s vodorovnou ojí nebo tyčí vpředu. Jiné vozy měly postranice a některé byly kryté, například šest krytých vozů (každý tažený dvěma býky), kterými byly převáženy předměty, jež patřily ke svatostánku. (4Mo 7:2–9) „Kočáry“ ze Zjevení 18:13 možná označují čtyřkolé vozy.

V Izraeli se obzvláště v dřívějších dobách zapřahal do vozů spíše skot než koně; koně se používali hlavně u dvoukolých vozů a v bitvě. (2Sa 6:3, 6; 15:1; 1Pa 13:7, 9; Př 21:31) Na vozech se převáželo obilí a jiné náklady (1Sa 6:7–14; Am 2:13) a dopravovali se na nich také lidé. (1Mo 45:19, 21, 27; 46:5) Vozy používané v bitvě (o nichž je zmínka v Ža 46:9) byly možná vojenské vozy na zavazadla. V Izajášově době měli Izraelité mnoho koní (Iz 2:7) a vozy tažené koňmi se používaly při mlácení. (Iz 28:27, 28)

Prorok Izajáš vyhlásil bědu nad těmi, kdo ‚táhnou hřích jako vozovými šňůrami‘, což možná ukazuje, že takoví lidé byli připoutáni k hříchu stejně jako byla zvířata přivázána šňůrami k vozu, který táhla. (Iz 5:18)

Součástí oficiální funkce císařských úředníků v Římské říši bylo vybírat pozemkovou daň a daň z hlavy. Avšak oprávnění vybírat daně z vývozu a dovozu a ze zboží, které kupci převáželi zemí, se prodávalo na veřejné dražbě. Právo vybírat daně tudíž získali ti, kdo nabídli nejvíce. Zisk z vybírání daní však investovanou sumu převyšoval. Tito muži, kteří byli známi jako publikáni, pronajímali právo vybírat daně v určitých částech svého území dalším lidem. Ti zase dohlíželi na jiné muže, kteří se na vybírání daní podíleli osobně. Zdá se například, že Zacheus byl vrchním výběrčím daní nad výběrčími v oblasti Jericha. (Lk 19:1, 2) A Matouš, kterého Ježíš povolal, aby se stal apoštolem, patřil k těm, kdo přímo daně vybírali, a zjevně měl svou kancelář v Kafarnaum nebo v jeho blízkosti. (Mt 10:3; Mr 2:1, 14)

V Palestině tudíž působilo mnoho židovských výběrčích daní. Lidé se na ně dívali s opovržením, protože výběrčí často požadovali víc, než byla předepsaná daň. (Mt 5:46; Lk 3:12, 13; 19:7, 8) Ostatní Židé se společnosti výběrčích daní obvykle vyhýbali a řadili je k lidem, kteří byli známi jako hříšníci a ke kterým patřily i prostitutky. (Mt 9:11; 11:19; 21:32; Mr 2:15; Lk 5:30; 7:34) Výběrčí daní byli neoblíbení také proto, že sloužili cizí moci, Římu, a měli úzký kontakt s „nečistými“ Nežidy. Jednat s „bratrem“, který byl nekajícný hříšník, jako s „výběrčím daní“ tudíž znamenalo nepěstovat s ním žádné dobrovolné společenství. (Mt 18:15–17)

Kristus Ježíš nepřehlížel zkaženost, která byla mezi výběrčími daní běžná. Ačkoli za to byl kritizován, byl ochoten duchovně pomoci těm, kdo projevovali touhu naslouchat mu. (Mt 9:9–13; Lk 15:1–7) V jednom ze svých podobenství Ježíš ukázal, že výběrčí daní, který pokorně uznal, že je hříšník, a činil pokání, je spravedlivější než farizeus, který se pyšně pokládal za spravedlivého. (Lk 18:9–14) A pokorní, kajícní výběrčí daní (jako Matouš a Zacheus) dostali příležitost stát se členy nebeského Království. (Mt 21:31, 32)

Způsob, jak něco nezákonně získat vyvoláním strachu v neochotném nebo zdráhajícím se člověku, a to násilím, hrozbami nebo jakýmkoli nepatřičným projevem moci. Základní význam řeckého slova, které se překládá jako ‚vyděrač‘ (harʹpax), je „lupič“. (1Ko 5:10, Int) Bible opakovaně varuje před jakýmkoli nespravedlivým ziskem, zvláště v případě těch, kdo jsou v odpovědných či úředních postaveních. (2Mo 18:21; Př 1:19; 15:27)

Když však byla Palestina pod římskou vládou, výběrčí daní se často dopouštěli vydírání. Ve svém postavení měli (a nepochybně i jejich římští páni) mnoho příležitostí k tomu, aby se nepoctivě obohatili na úkor lidu. Ježíš na to možná v jednom podobenství narážel, když mluvil o samospravedlivém farizeovi, který se modlil vedle výběrčího daní a chválil se, že není vyděrač. (Lk 18:11) Výběrčí daní, kteří přicházeli k Janu Křtiteli s dotazem, co mají dělat, dostali radu: „Nevyžadujte víc než daňový poplatek.“ (Lk 3:13)

Zacheus, bohatý vrchní výběrčí daní, který ve svém domě hostil Ježíše, tehdy projevil pokání a odvrátil se od svého špatného jednání slovy: „Cokoli jsem na někom vydíral falešnou obžalobou, vracím čtyřnásobně.“ (Lk 19:2, 8; viz heslo OBŽALOBA.) Zákon však v případech takového pokání a přiznání viny požadoval, aby ošizenému bylo vráceno pouze 120 procent. (3Mo 6:2–5)

V Křesťanských řeckých písmech je vydírání uvedeno společně se smilstvem, modlářstvím, chamtivostí, zlodějstvím, opilstvím, utrháním a homosexualitou mezi věcmi, pro které člověk nebude moci vstoupit do Božího Království. Apoštol Pavel v dopise korintskému sboru řekl, že někteří z nich dříve takové věci dělali, ale byli nyní čistě omyti. Ve světě se sice nemohou zcela vyhnout určitému kontaktu s tímto druhem lidí, ale když takoví lidé o sobě prohlašují, že jsou „bratři“, musí se s nimi úplně přestat stýkat a musí je odstranit ze sboru. (1Ko 5:9–11; 6:9–11)

Křesťanský postoj k vydírání, které má formu úplatku, je patrný na Pavlově případu. Římský místodržitel Felix se pokoušel vymáhat peníze od Pavla tím, že jeho vazbu prodlužoval, až v ní byl Pavel dva roky. Pavel si toho byl vědom, ale nic Felixovi nenabídl. Felixe nakonec vystřídal v úřadu místodržitel Festus. (Sk 24:26, 27)

Vyhnání z rodné země nebo domova úředním výnosem; v hebrejštině doslova „odchod“. Kain, který zabil svého bratra Abela, byl proklet a vypovězen ze zemské půdy a stal se tulákem a uprchlíkem na zemi. Býval zemědělcem, ale půda mu potom nepřinášela žádný výnos. (1Mo 4:2, 3, 11–14)

Izraelitům bylo řečeno, že nebudou-li věrni smlouvě, kterou s nimi Jehova uzavřel prostřednictvím Mojžíše, Bůh je odvede do vyhnanství. (5Mo 28:36, 37, 64; 29:28) Bůh byl tedy ve skutečnosti Autoritou, která v několika případech rozhodla, že Boží lid půjde do vyhnanství, a dovolila, aby se nástrojem k tomu stala vojska ostatních národů. Byly to tyto případy: (1) Izrael odveden do vyhnanství Asyřany (2Kr 15:29; 18:9–12); (2) Juda odvedena do vyhnanství Babylóňany (2Kr 25:8–11, 21) a (3) Židé odvedeni do vyhnanství Římany (Lk 21:20–24).

Izrael. Předtím než skončila kolem roku 759 př. n. l. vláda izraelského krále Pekacha, odvedl Tiglat-pileser III. do vyhnanství v Asýrii obyvatele z kmene Naftali. Zjevně ve stejnou dobu odvlekl asyrský král také Rubenovce, Gadovce a příslušníky východní poloviny kmene Manasse. (2Kr 15:29; 1Pa 5:4–6, 26) Salmanasar V. později oblehl Samaří a po třech letech, v roce 740 př. n. l., buď on, nebo jeho nástupce Sargon II. poslal do vyhnanství velký počet obyvatel a „přivedl lidi z Babylóna a Kuty a Avvy a Chamatu a Sefarvajimu a nechal je bydlet v samařských městech místo izraelských synů“. (2Kr 17:5, 6, 24)

Juda. Král Nebukadnecar odvedl v roce 617 př. n. l. královský dvůr a přední judské muže do vyhnanství v Babylóně. (2Kr 24:11–16) Když asi po deseti letech, v roce 607 př. n. l., Jeruzalém podlehl Babylónu, velitel babylónské tělesné stráže Nebuzaradan vzal do Babylóna většinu z těch, kdo tam zůstali, a židovské zběhy; z nich se o 70 let později vrátil pouhý ostatek. (2Kr 25:11; Jer 39:9; Iz 10:21, 22; viz heslo ZAJETÍ.)

Po pádu Babylóna se mnozí Židé do své vlasti nevrátili a diaspora tudíž pokračovala. Za vlády Ahasvera (perského krále Xerxa I., který vládl od Indie po Etiopii nad 127 soudními oblastmi) podal Haman na tyto Židy žalobu a řekl: „Je jeden jistý lid, rozptýlený a oddělený mezi národy ve všech soudních oblastech tvé říše.“ (Es 1:1; 3:8)

V prvním století n. l. V prvním století n. l. existovaly židovské osady v Tesalonice, Aténách, Korintu, Efezu, Římě a Babylóně a rovněž v dalších městech. (Sk 17:1, 16, 17; 18:1, 4, 19) Mnoho Židů žilo v Babylóně, kde kázal Petr. (1Pe 5:13) Josephus napsal, že v prvním století př. n. l. byl v Babylóně „velký počet“ Židů. (Židovské starožitnosti, XV, 14 [ii, 2]) V roce 49 nebo začátkem roku 50 n. l. římský císař Claudius vykázal z Říma všechny Židy. Postihlo to také Židy, kteří se stali křesťany, a mezi nimi i Aquilu a Priscillu (Prisku), které krátce po Claudiově výnosu potkal Pavel kolem roku 50 n. l. v Korintu. (Sk 18:2) Doprovodili Pavla do Efezu a v době, kdy Pavel psal z Korintu svým spolukřesťanům v Římě (asi roku 56 n. l.), byli již zjevně opět v Římě, protože Claudius byl mrtev a v té době vládl Nero. Zpět do Říma se také vrátilo mnoho dalších Židů. (Sk 18:18, 19; Ří 16:3, 7, 11)

Viz heslo CHYBA, VYČÍTÁNÍ.