PROBLÉMY OSAMOCENÍ

I „svobodní hypermoderní lidé“ začínají docházet k závěru, že člověk nemůže snadno popřít to, co je v životě přirozené. Ačkoli se věci napovrch jeví jinak, mladí lidé si stále rostoucí měrou uvědomují, že pro uspokojující život potřebují trvalé druhy a že po tom touží. Kanadský týdeník „Maclean’s“ uveřejnil článek pod titulkem „Sám mezi množstvím lidí — sen svobodných dostává trhliny“. V článku bylo řečeno: „Stále více žen a někteří muži přiznávají, že příležitostné sexuální styky je již unavují, nudí a působí jim zklamání.“ Sexuální styky samy o sobě nejsou řešením. Něco zde chybí: pravá láska a závazek. Léta ubíhají příliš rychle a mnozí zjišťují, že je problematické najít vhodného manželského druha. Osamění, které si sami způsobili, se v šedesátých letech projevovalo nevyvážeností, v sedmdesátých letech rozmrzelostí a dnes bolí.

Je zřejmé, že člověk, který se rozhodl k osamělému životu nebo k němu byl přinucen okolnostmi, se nějak mění ve svém způsobu myšlení. Často se stává, že si v rozporu s biblickou radou myslí příliš mnoho sám o sobě a dokonce se oddává sebelítosti. Kritizuje opomenutí jiných a příliš zdůrazňuje to, v čem jej zklamali. Někdy jim připisuje špatné pohnutky. Očekává, že druzí k němu budou přátelští, a není-li to tak, má pocit, že jej zklamali. Příkladem toho je jedna mladá vdaná žena s dvěma dětmi. Tato matka se nějaký čas stranila společnosti lidí, které dobře znala. Když jedna přítelkyně poznamenala, že ji v poslední době neviděla, odpověděla tato mladá žena: „Udělala jsem to, abych poznala, zda si toho někdo všimne a bude mít o mne starost.“

Jsou tedy jasné důkazy o tom, že může ohrozit zdraví lidí, jestliže všeobecně nejsou schopni vytvořit pevné lidské vztahy. Co však dělá člověk, který zdánlivě nemůže ovlivnit svou životní situaci? Jak se může přizpůsobit nežádoucím změnám v životě?

Nežij v ústraní

VE VĚTŠINĚ situací je izolace nepřirozená. Soustavně se držet v ústraní je nekřesťanské. Jehova Bůh je úplný sám v sobě a nepotřebuje společenství, a přece považoval za vhodné obklopit se miliardami duchovních synů. (Job 38:4–7; Dan. 7:10) To byl aktivní projev jeho lásky. Táž láska jej vedla k tomu, že později vytvořil svého pozemského syna, Adama. Nebeští duchovní synové dostali podivuhodně promyšlenou schopnost dorozumívat se. (1. Kor. 13:1) Bůh nevytvořil tyto inteligentní bytosti pouze proto, aby od nich něco dostával, ale spíše proto, aby jim dával. Měl potěšení z těchto synů a oni měli radost, že mohou být s ním a ve vzájemném společenství. — Srovnej Přísloví 8:30, 31.

Nejvyšší také rozhodl, že by nebylo dobré, aby Adam byl stále sám. Proto mu opatřil družku. (1. Mojž. 2:18) První lidská dvojice měla splnit Jehovův příkaz a naplnit zemi. Tak měla po celé zemi existovat lidská rodina, která se měla vzájemně dorozumívat. (1. Mojž. 1:28) Je tedy naprosto zřejmé, že lidé neměli trpět špatnými následky osamění.

Není tedy divu, že většina biblických zmínek o různých formách izolace má vztah k negativním okolnostem. (Žalm 25:16; 102:7) Když Kain zavraždil svého bratra a byl poslán do vyhnanství, měl být izolován od ostatní lidské rodiny. Považoval to za trest, který bylo obtížné snášet. — 1. Mojž. 4:11–14.